Island 2024
(XIV. Blue Lagoon)

Naše objevování Islandu je prakticky u konce. Poslední noc ve srubu, pak poslední snídaně, poslední rozloučení se sympatickou šéfovou kempu, poslední autobus čeká.

Ještě si naposledy brnknu na grilovo piáno poslední Blue(s) a vyrážíme.

Máme to naplánovaný tak, že poslední naší zastávkou bude profláklá destinace a místo, který se objevuje snad ve všech prospektech, ukazují ho všechny cestovky, není snad jediného televizního cestopisu, kde by se nemluvilo o Modré laguně.

Já moc na nějaký válení ve vyhřátým ďolíku s vodou nejsem, ale když jsme si s Roušovnou plánovali ten drahej výlet, přemluvila mě, že bych byl debil, kdybych byl na Islandu a v modrý laguně nebyl. Nechtěl jsem se dohadovat, tak jsem to odkejval, přibalil k nikonovi plavky a připlatil asi 1500 korun. A dobře jsem udělal, že jsem ji zase poslechl.

Autobus nás veze opět takovou divně islandskou krajinou. Tentokrát jsou všude sloupy s drátama vysokýho napětí a unaveně zelené barvy islandskýho lišejníku.

Skoro všude pohybujou a snaží žlutý bagry, jeřáby, náklaďáky a party lidí v reflexních vestách. Island to zkrátka umí zařídit, že tu nikdy a nic není natrvalo a na rozdíl od všech ostatních krajin zeměkoule se tu změny odehrávají téměř před očima. Místní to skoro ani netankuje a turisti jsou z toho "sprachlos und ohne sich" jak by řekla moje babička Karlička.

Nám se to prakticky stalo hned při příletu, protože z letadla najednou byl vidět v noční tmě, kopech neúnavně chrlící hromady lávy. Prej se sopka probudila před pár týdny. Když jsme jeli do kempu, jeli jsme kolem té nové sopky, ale nedalo se to fotit. Dnes, když už vlastně jedeme domů, mám šanci pár nepovedenejch obrázků udělat. Krajina divoce bouřlivá.

Autobus mi stejně nezastaví, protože by zavazel v plynulé dopravě a na to jsou místní policajti dost hákliví. Pro debily (většinou tedy turisty) dávají na okraj silnice dočasný značky a mastně pokutujou. Třeba na té egotrubce turkovi, co jezdí po Česku přes dvě stě za hodinu a chce bejt ministrem zahraničí, i když ví a zná úplný hovno, toho by si tu vychutnali.

Kam se podíváš, tam se páří ze země. Skoro to vypadá, že si s tím ani nevědí rady, ale vědí a moc dobře. Dokonce velmi výnosným mezinárodním kšeftem je, že jim sem Číňani (a nejen) vozí vytěženou hliníkovou rudu a nechávají si hliníkový plechy, armatury a profil tavit a válcovat na Islandu a vozí si je zase zpátky, protože je to pro ně levnější, než se s tím srát doma. A Islanďani mají tolik energie, že i pro ně to je extrémně výhodný a navíc dost eko.

Zkrátka, té energie tu je příliš. Není se co divit, když tu do sebe klovu dvě základní světové tektonické desky.

Jedeme kolem horkýho potoka a nějaké ekofarmy.

Když vidím stožáry elektrickýho vedení, vybaví se mi další potrhlý islandský film o ekologické bojovnici, která chodí sabotovat elektrárny tím, že lukem vystřelí lano přes vodiče a s izolačníma rukavicema přes to kovový lano zkratuje vedení. Policie po ní jde a i ji dopadne. Film je výbornej, tak si ho zkuste někde najít a podívat se sami, abych tu nespojloval. Film se jmenuje "Žena na válečné stezce.".

Tady krásně vidíte, co jsem měl na mysli, že se tu vše příliš rychle mění. Udělají dálnici, hezky si ji udržujou. Je skoro rovná (až na trollí místa) a najednou nějakej kopec pár tejdnů chrlí lávu a silnici přeruší. Dokud to je horký, nedá se nic dělat, ale hned, jak to trochu vychladne nastoupí žluťáskové a vyškrábou v tý černý teplý hromadě silnici znova. Pár let to chladne, začne na tom růst mech a vypadá to zase neškodně.

Tady je ve zkratce vidět, jak to tu funguje. To nejblíž k silnici je čerstvá láva, ale už vystydlá. O kus dál se jí trochu změní barva a pak vyraší lišejník. A je pár let klid.

Ty práce na přerušenejch silnicích vypadají zpočátku beznadějně, ale Islanďani nad tím nijak složitě nedumají. Některý silnice zachrání, jiný postaví znova a jinudy. Práce jako každá jiná. Kromě ostrovanů je tu velmi mnoho pracovníků ze zahraničí. Placení jsou dobře a většinu z nich ta práce na ostrově za ty prachy baví, vydělají si na byt a jedou zase domů. Jedna holka v báru mi říkala, že tu je už třetí rok, i když přiletěla jen na pár měsíců. Pocourala se po ostrově, pak si našla brigádu a zjistila, že když tu vydrží ještě dva roky, přiveze si domů na Slovensko tolik peněz, že si koupí vlastní třípokoják a začne žít. Tahle asi nebude patřit mezi klasické fňukaly, co si myslí, že jim posral život někdo jinej.

Další ukázka, jak si příroda poradí sama, když do toho nikdo nezasahuje,

A teď k té Modré laguně. Když jsme si zájezd vyřizovali, Laguna za příplatek byla zaplacené, pak to pšouklo a lagunu to odřízlo od turistické civilizace. Pár tejdnů nefungovala. Ale myslím, že to bylo přesně pár tejdnů, tedy 14 dní. Nastoupili s těžkou technikou, vybudovali novou kamenitou silničku, která míří k Modré laguně, vybudovali nový parkoviště a lagunu spustili znova.

Tahle hrouda žhava na chviličku zablokovala slavnou Modrou lagunu a přerušila důležitou silnici.

Pro nás nelávozemce je to fascinující podívaná.

Zvědavost bývá silnější než riziko. Přesto platí nařízení k sopce nechodit. Pokuty jsou prej mastný. Jo a většinou to porušujou turisti. Místňáci nařízení celkem dodržujou. Konspirátoři by to označili za majnstrýmovej stádismus.

Peklo je cítít v luftě.

Jedeme okolo města Reykjanesbær, což je poměrně lidnatá obec. Daří se jí dobře, protože tu mají prosperující rybářskej průmysl, je poblíž nejdůležitější letiště Islandu Keflavík, neboli Brána ostrova. V neposlední řadě se na prosperitě podílí právě ona modrá laguna. Lákadlo na zahraniční turisty.

Jsem si skoro jistej, že tyhle sochy nepostavil Kurt Gebauer, ale nejsem si jistej, jestli se místní sochař Kurtem neinspiroval.

Nakonec se mi podařilo vydetektivovat, že to je poměrně uznávaná sochařka Steinunn Þórarinsdóttir a jejích lidskejch soch je v tomhle městě hodně.

Magnús Tomasson - plastika před mezinárodním letištěm v Keflavíku.

Ale teď už k té Modré laguně, kterou se Islanďanům podařilo znovu zpřístupnit.

Blue Lagoon - Bláa Lónið - není nic jinýho, než odpadní voda z blízké geotermální elektrárny. Co s takovým množstvím teplý vody? Naženem tam turisty. A přidáme atrakce.

Šedomodrou barvu vody má na svědomí vysokej obsah minerálů, především oxid křemičitej, a také řasy. Voda má teplotu mezi 37-40 °C. Na některých místech, kudy se voda do přírodních nádrží hrne to je i víc.

Velkou atrakcí je, že v té drastické ceně je skrytej bonus. U vstupu do areálu dostaneš takovej pásek na pracku a ten tě opravňuje k tomu, že si můžeš dát ZADARMO! jeden drink dle vlastního uvážení. Pivo, víno, koktejl nebo nealko. Samozřejmě, že na čipu je i věk konzumenta, takže dítě si pivo dát nemůže. Stánek s občerstvením je ve vodě. Obsluha milá a rychlá. Fronta na drinky je vidět od pasu nahoru.

Laguna vznikla v roce 1976 jako vedlejší produkt geotermální elektrárny Svartsengi. Přebytečná, na minerály bohatá voda z elektrárny se shromažďovala v lávové prohlubni. Lidé brzy zjistili její blahodárné účinky a místo se stalo oblíbeným ke koupání. Postupně se vyvinulo v moderní lázeňské zařízení. Vody je tolik, že se prakticky pořád sama mění a přitéká čerstvá a teplá.

V jednom koutě jsou taková krmítka-troky s bílým bahnem oxidu křemičitýho, kterej si všichni matlají na huby, protože to je prej zdravý jako sviňa. Namazat hubu a jít na pivo.

Domek s chlastem se jmenuje Algae Bar. Já jsem vždycky v neklidu, když u sebe nemám něco, co by umělo aspoň trochu fotit a bez foťáku mě skoro žádný atrakce nebaví. Foťák jsem si na radu jedné paní nechal v autobuse, protože mi prozradila, že v autobuse je foťák bezpečnější, že se v Modrý laguně sem tam něco ze zamčených skříněk ztratí. Ale taky dodala, že Modrá laguna je jen a výhradně pro cizince. Místní si válí šunky většinou někde jinde. Tak jsem si vzal jen mobila, kvůli placení a nechal si ho ve skříňce. Pak jsem viděl všechny modely, jak se vzájemně fotí, přes selfítyčky a natáčí přes vodotěsný gopro a já? Já mám mobila v šatně a potápěčskej obal na něho v Běchovicích na věšáku. Nakonec jsem to nevydržel a šel si pro mobila. Přepnul jsem ho na režim PRO, čili focení v RAWu a opatrně jsem se začal toulat po laguně. Najednou mě ta atrakce začala bavit.

Pro zbohatlíky tu mají ještě další laguny, taky tak modré, ale za příplatek si na Lava Cove & Retreat Spa můžete užívat všelijaký masáže a podobný hovadiny. Příplatek je samozřejmě v astronomické typicky islandské výši. Stačí si jen uvědomit, že malý pivo tu stojí skoro pětikilo.

Ani Olina neodolala a změnila se pomocí oxidu k nepoznání.

Ano, tohle je typicky modrá laguna.

Pivo zadarmo jsem si vypil a z radosti, že můžu fotit jsem si dal ještě sklínku dobrýho červenýho vína.

Vládne tu naprosto skvělá pohodička.

Když si omylem objednáš něco ze špenátu.

Zatímco se válíte v horký vodě, na hubě vás vysušuje a krutě omlazuje oxid křemíku, hned za zády vám duní žlutej bagr a stará se o to, aby plazící se hmota lávy nenaskákala do laguny. Pracujou 24/7.

Jsem Roušovně vděčnej, že se jí podařilo mě přemluvit, ať si tu atrakci nenechám ujít.

Na zdraví bílá japonská herečko.

Ne, nebojte se, taky jsem se tím směrem kouknul a nic. Naprosto nic.

Bez rezervace online se do Laguny nedostanete, ale funguje to skvěle. Když vypršela naše předplacená doba, šli jsme si s Roušovnou dát ještě pivo a něco s tuňákem. Ale ještě jednou zareaguje ten čipovej pásek. Když si dáte jen to pivo v ceně, tak průchodem brány se ni nestane a vy projdete ven. Ale když jste si dali ještě něco navíc, snímače poznají, že je potřeba udělat v penězích ordnung, brány se neotevřou. Stačí si vybrat jeden ze 4 terminálů, přiložit pásek, pak kartu nebo mobila a závora svobody se otevře.
Pak Olina nahlídla do nějakýho luxusního krámku, kde byly nádherný svetry, rukavice, boty a čepice a taky kosmetika. Nechala se přemluvit slečnou u pultu, aby si koupila nějakej mikrokrémeček, ale protože to bylo kurevsky drahý, nabídla Olině, že si může přes telefon vytočit slevu na kole štěstí. Olina u sebe neměla mobila, tak jsem to zařizoval já. Musel jsem si stáhnout jejich apku, roztočit kolo a nechat Olinu to kolo zastavit. Získala neuvěřitelnou slevu 10 % a mně od té doby chodí jeden spam za druhým s nabídkama dalších krémečků a pletenejch zimních tang. Na označování, že jde o SPAM to nereaguje a chodí mi to pořád. Už jsem se naučil to lhostejně mazat a nenechat se rozhořčit.

Divně modrý vody tu vytváří laguny všude možně.

Atrakce skončila. Olina má v kapse speciální krém o velikosti staré kovové československé socialistické tříkoruny.

Zamilovaní si můžou dát pusu na dřevěné lávce mezi lagunama. Prej to přináší štěstí.

Vystydlá láva se tu tyčí až do výšky někdy i deset metrů.

Kšiltovka na lávě.

Zcepenělí rozzuření trollové.

Nová silnice k novýmu parkovišti.

Dřevěnej plot je sice na prd, ale působí uklidňujícím dojmem.

Nasedáme do autobusu a vyrážíme směr nedaleký Keflavík. Olina má za úkol říct si o DPH nebo jak se to jmenuje, to ví jen Alča Schilerová, protože si koupila hezkej a drahej baťůžek. Na letišti vyhledala okýnko a začala vyžebrávat část zaplacené sumy. Samozřejmě, že si nevšimla, že fronta vede z druhé strany. Lidi se tvářili nakysle, ale vyřídila to rychle. Jestli ty prachy dostala zpět na účet, neví. Říkala mi, že na to zapomněla a už ji to nezajímá.

Poslední islandský pivo před odletem domů.

Letíme domů. Náš nejdražší film v životě končí a stálo to za to.

Asi vydám ještě jedno číslo o Islandu, kde bych shrnul všechno, co se do předchozích dílů nedostalo.