Cestou necestou
(Jarní cesta- Podél Botiče)

Hned v úvodu připomínám, že jste na stránkách NESERIÓZNÍHO plátku WWWiditelné prase, proto to zpoždění. Výmluvy berte, jak uznáte za vhodný, ale: Letošní Jarní cesta se protáhla až do pondělka a nebylo sil, napsat WWWprase a opatřit ho fotkama v termínu. Takhle to zní docela seriózně až politicky, ale v jádru šlo o to, že jsem se na to prostě vysral a proto je tohle prase na světě až v úterý. Narozdíl od politiků si neserioznost uvědomuju a všem příznivcům se za zpoždění omlouvám a jdou nechat kolovat mobil po hospodě. Pravici nezvednu.

Letošní jarní cesta je naplánovaná podél Botiče a to včetně zpěvu "Oty skoky o tyči" u pramene. Ale to je ještě daleko.

Jarní cestu naplánovala Ilona. Start 1. máje 2026 Výtoň v 9:00. Sešli jsme se všichni a v předstihu. Vyrážíme o dvě minuty dřív, než bylo naplánováno v bedekru.

Z Botiče do Vltavy na prvního Máje vyrazila kachní rodinka.

Tady svou pouť potok Botič končí a my začínáme.

Pozor, procházíte.

Je skoro neuvěřitelný, že tolik kiláků procházíte podél Botiče a furt je to Praha. Praha je krásná.

Zregulovanej Botič. Dohadovali jsme se, jestli je Botič řeka, říčka nebo potok, dokonce jsme na to použili AI a tak jsme se dozvěděli, že z hlediska vodohospodářskýho je to potok a nic s tím nikdo nenadělá, ať už si o tom myslíme cokoliv. Jednou z pomůcek (typicky AI-čkovou radou je, že potok se dá přeskočit, což je buď kravina, nebo si AI myslí, že jsme Bobové Beamonové. Třeba potok Branná v Ostružné se přeskočit většinou nedá. Tady by se Botič díky regulaci asi přeskočit dal.

Ilona nám čte zajímavosti o Grebovce.

Máme žízeň a kluk od čepu neví, jestli nás smí pustit dovnitř. Nakonec bránu otevře, tak si dáváme první pivo a holky i první moučník.

Viniční altán je dřevěná replika historickýho altánu, můžete posedět a čumět na Nusle a Vršovice. Můžete ochutnat víno přímo z vinice (odrůdy jako Müller Thurgau, Ryzlink rýnský nebo Rulandské šedé). Celej areál nechal v letech 1871–1888 vybudovat průmyslník Moritz Gröbe jako své soukromé letní sídlo v novorenesančním stylu. V areálu Grebovky je i umělá jeskyně Grotta, tam jsme sice nebyli, ale natáčela se tu prej hororová pohádka Panna a netvor. Ale taky tu měla před léty výstavu moje kámoška Pavi Taire.

Novorenezanční dvoupatrovej barák stál tenkrát 1,76 milionu rakousko-uherskejch korun (v dnešním přepočtu přes 500 milionů Kč). Docela pálka. Při stavbě využili vykutanou zeminu z nedalekýho vinohradskýho železničního tunelu. Dnes ve vile sídlí CEELI Institut, kterej vzdělává právníky údajně z celýho světa. Grébovka je jedním z mála míst v Praze, kde se dodnes pěstuje a zpracovává víno přímo „na místě“. Vinice byla založena už za Karla IV. a Moritz Gröbe ji jen zresuscitoval.

Havlíčkovy sady, neboli Grébovka a tulipáni.

Na prvního máje se tu odehrává líčení a buřty.

Ale my se nenecháme zmanipulovat omlazujícími krémy a putujem dál po břehu Botiče.

Hrobník.

V restauraci U pečenýho kolena si Ilona s Petrem dávají ranní aperol. My ostatní pivo.

Michelská synagoga (dnes Sbor Alberta Schweitzera) je jednou z nejnenápadnějších, ale historicky nejzajímavějších staveb v pražský Michli. Jedna z mála předměstskejch synagog, která unikla demolici i nacistickýmu ničení. Dokonce i komoušský časy přežila. Snad vydrží i Klempíře s Havlíčkem.

V roce 1730 barák přestavěli na židovskou modlitebnu. Židovský muzeum zde v 50. letech zřídilo depozitář pro více než 1 200 svitků Tóry. Tyto svitky sem svezli nacisti ze všech uzavřenejch synagog v Čechách a na Moravě.

V roce 1964 byla většina těchto svitků odkoupena britským mecenášem a převezena do Westminsterský synagogy v Londýně. Odtud byly rozeslány do židovskejch obcí po celým světě, kde slouží dodnes. Mnohé z nich nesou štítek s informací, že pochází právě z michelskýho depozitáře.

Prochajda se psem kolem synagogy.

Většina starejch michelskejch baráků byla zbořená, ale sem tam nějakej ještě najdete.

Jak jsem již psal, Botič je potok a je dlouhej asi 35 kiláků.

Tenhle divnej polorozpadlej barák je rodnej dům jednoho z velmi slavnejch Čechů. Houslisty Jana Kubelíka, kterej se tu narodil v roce 1880. ač se narodil ve velmi chudý rodině, trpěl talentem, ale hlavně neuvěřitelnou pílí. Což z něho udělalo jednu největších hudebních světových hvězd. Stal se jedním z neslavnějších a nejbohatších hudebníků planety Země. Říkalo se o něm, že je Paganinim dvacátýho století. Prej se dodnes v Americe dají koupit různý předměty nesoucí jeho jméno. Třeba si tam můžete koupit mejdlo Jan Kubelík. Samozřejmě, že toužil zplodit syna, kterej bude stejně slavnej jako on, ale narodilo se mu šest dcer, i když taky hudebně nadanejch. Pak na světlo boží přišel i Rafael. A ten skutečně šel ve stopách svýho otce. Slavnej dirigent Rafael Kubelík.

Přestože byl Jan Kubelík pohádkově bohatej a vlastnil několik zámků a spoustu nemovitostí po světě, skoro o vše kvůli hospodářský krizi a pitomým rozhodnutím přišel.

Zhruba o dva kilometry si zkrátíme cestu autobusem, protože bysme museli po ulici s auty a nic moc zajímavýho by nás nečekalo. Vystoupíme a hle, vítá nás Botičelliho Madona.

Zregulovanej Botič.

Na druhým břehu na nás čumí Botičelliho druhá madona.

U Hamerskýho rybníka si dáme oběd, obejdem ho a podél Botiče se přesouváme do Toulcova Dvora, kde máme zajištěnej první nocleh.

 

Toulcův Dvůr je hodně eko. Kromě toho, že se tu můžete ubytovat, tak tu zachraňujou před vyhynutím různý zajímavý druhy skotu. Třeba českou červenku.

Taky tu zdravě biovaří, což si zkusíme druhej den při snídani.

Ale na večeři jdeme do normální hospody.

Tady vaří klasicky a velmi dobře, což je s troškou fantazie vidět i na našich podvečerních portrétech. Ladys.

Ilona.

Petr.

Roušovna.

Honza.

A já. Gábi a Álu v této sérii nevidíte, protože Gábi schválně mrkla oběma očima najednou a Ála se jako vždycky někam rafinovaně schová za sloupem.

Když zvolí papeže, komíny to ohlásí.

Tady se kaštanům daří.

Noční cesta z hospody dom.

K snídani máme vegetariánskou pomazánku a normální kouřící čaj. Ladys trochu smutní, že v nabídce nenašel vohřátý párky a míchaný vajíčka.

Hodnocení snídaně a příprava na odchod k Hostivařské přehradě.Volavka a Botič.

EKG záznam Botiče.

Téměř kolmej chemtrejl.

Hostivařská přehrada je největší vodní plochou v Praze. Má asi 40 hektarů.

Byla vybudovaná v letech 1961-1963.

Chemtrejl na hladině. Hostivařská přehrada nebyla stavěná proto, aby se vyšlo vstříc rekreantům, ale kvůli záplavám. I ten malej uprděnej Botič uměl napáchat slušný škody. Hostivařská přehrada se dokáže při povodních rozlejt ještě o deset hektarů. Docela slušnej výkon.

I pavoukům se tu líbí. Jeden z břehů přehrady je oblíbenej mezi nudisty.

My sice jdeme po druhé straně přehrady, ale pro jistotu fotím teleobjektivem druhej břeh, abych jednak dokázal, že to tu nudisti mají fakt rádi a taky proto, že stáří bejvá chlípný.

První ranní kalíšek ořechovice.

Pokračujeme proti poetickýmu proudu Botiče.LOS análGELOS.Během výstavby Hostivařské přehrady tu vysadili obrovský množství stromů a je to znát.Vypínač pekla.Furt je vidět velká Praha.V hospodě U dvou dubů mají dobrou držkovku a vychlazený pivo.Ať mi nikdo neříká, že tohle se dá přeskočit. Možná trojskokem.

Že existujou černý díry, ví dnes kdekdo, ale že by mohly být klidně i bílý, to je zatím zahaleno rouškou tajemství.

Budovatelé stezek myslí i na důchodce a mají pro ně připravené zábavné atrakce.

Vyhlášená hospoda Hliněná bašta nás nenalákala, dali jsme si pivo a grepovýho birrela v bufetu před Baštou.

Petr najednou vyrazil ostrým tempem s poznámkou, že nám ujede autobus. Což by teda nebyla taková tragédie, protože jízda bude trvat jen asi dva kilometry. Ale starý nohy autobus uvítají. Bydlíme v Jesenici a večer nás čeká grilovačka a zpěv a bublinky u Ilony a Petra.

Večírek se vydařil, jen toho masa bylo tolik, že se to nedalo sníst. Díky za krásnej večer.

Olina potřebuje v neděli domů, protože od pondělka se musí věnovat maturitám, ale taky ji bolí nohy a pata tak, že si netroufá už ani na čundr k pramení Botiče, tak s Petrou a Jindrou jedou domů. Sedm statečných pokračuje dál.

Čeká nás pramen Botiče s kulturní vložkou,

Kančí pankové štětiny u tříděnýho odpadu v Radějovicích.

Svatá trojice.

Někdo se tu pokouší kopírovat Andyho Galsworthyho. Umělce přes kruhy.

Cákající holka odpočívá.

V Křížkově Újezdci jsme přistihli poštolku s ukradenou myší.

Nastává zlatej hřebík dnešní etapy a taky ukončení vědecké výpravy od konce k počátku Botiče. Pramen. I když téměř vyschlej.

"Vrcholové" foto. Po focení nastává uměleckej hřeb dne. Zpíváme píseň Oty skoky o tyči. Ladys u toho tančí jako u tyči. Mám to zaznamenané na videu, ale zatím jen v archivu.

Dále naše kroky míří přes Křížkový Újezdec do Mandavy, kde si dáváme zaslouženej oběd.

Před odjezdem autobusu ještě navštívíme podivnou rozhlednu. Vyzvedneš si klíče u čepu, odemkneš plechový vrata a vylezeš nahoru po točitejch schodech. Nahoře je plošinka o velikosti větší pizzy. Protože nás nahoru šlo víc, uvízli jsme pod vrcholem, ale nakonec se nám to podařilo vyřešit. Ven se rozhlížíte přes hrbatý sklo, takže výhled nic moc.

Před rozhlednou lítá otakárek, ale vyfotit se nenechá.

Autobus přijíždí téměř na čas a odveze nás do Zbořenýho Kostelce.

Botič tedy můžeme odpískat. Jsme u Sázavy.

Cestu podél Sázavy od pramene už máme odškrtnutou v itineráři vydařených expedic, teď si můžeme přilípnout další kousíček Sázavy.

U Sázavy.

Tomu hradu se dřív říkalo jen Kostelec. Přídomek „Zbořený“ získal až v 16. století, kdy už byl jen opuštěnou ruinou. Jméno dostal podle staršího kostelíka, kterej stával v podhradí.

Hrad doplatil na odboj svýho majitele, Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, proti králi Jiřímu z Poděbrad. Zdeněk krále Jiřího z Poděbrad provokoval, až se král nasral, poslal sem vojsko s rozkazem to rozdrbat tak, aby se z toho už hrad nevzpamatoval.

Ještě tady jsem měl za to, že se nahoru podívám. Ale místo toho jsme se šli prvně ubytovat.

I když to tak vypadá, tak v této arše Noemově nebydlíme, bydlíme o dvě stovky metrů dál.

V penzionu u holubů. Petr jel domů pro auto, tak jsme na něho u piva počkali a tam mě najednou přešla chuť se jít podívat na hrad. Místo toho jsme si s Gábinou povídali o vzdálenostech (v km) mezi rodiči a potomky, což bylo určitě užitečný. Tí, co na hrad šli, dostali za úkol to nafotit a fotky pro WWWprase poslat.

Hrad Zbořený Kostelec byl a je oblíbené místo nejen pro normální turisty, ale i pro umělce.

I Karla Hynka Máchu místo fascinovalo a dokonce se v jednom z jeho deníků našla skica hradu, kterou si Kája nakreslil. Nebyl sám, tenhle motiv maloval, kreslil a fotil kdekdo.

V naší hospodě U holubů, kde strávíme svou poslední čundr noc má na stěně tři hradní obrazy. Každej ty zříceniny viděl jinak. Paní vedoucí nám prozradila, že neví, kdo obrazy maloval, ale autor si sem tam přijde do hospody na pivo.

V hospodě se hrává pauzírovanej mariáš, vaří se jen do šesti a při vynášení trumfů mlátí hráči klouby ruky do desky stolu. Úplně stejně jako to dělával můj děda Josef.

Takto viděla hrad Ála.

Takto Honza.

Honzův záběr.

Večer jsme ještě měli mejdan na čtyřce. Trochu jsme zpívali u rozlaďující se kytary a snažili se dojíst maso z oslavy a dopít Primitivo. Ráno, když jsem se šel vyčůrat, mrkal na mě z okna novej den. Poslední z jarní botičské cesty.

O hodinu později.

Venčení.

Jdeme pěšky na vlak do Týnce.

Týnec částečně vybydlený.

Sázava.

Vlakem jsme se dostali do Kamenného přívozu a nastupujeme na poslední etapu za odměnu. Posázavskou stezku.

Skoro Sudkovská zatáčka.

Sázava má málo vody, Původně to měla Ilona vymyšlený, že kus pojedeme lodí.

Sázavskej Antonín Slavíček.

V Kamenným přívoz opět nezklamali. Hospody jsou tu zavřený.

V téhle hospodě U hastrmana jsme si s Olinou před pár lety dali výbornej hovězí vývar, kterej majitel hospody táhnul celou noc. I tehdy byla hospoda zavřená.

Žába.

Hostěradické vodopády moc vody nemají.

Sázavská grafika,

Železniční viadukt Žampach. Žulovej most se sedmi oblouky a rozpětím 12 metrů je nejvyšším kamenným železničním mostem v ČR, podle některejch zdrojů mu připadá snad i evropský prvenství. Most má sedm oblouků, z nichž nejvyšší dosahuje výšky 41,73 metrů nad roklí Kocour. Jeho celková délka se je 109 metrů a šířka 5,77 metrů. Na stavbě se podíleli dělníci z celý Evropy, zejména z Itálie. První vlak po něm projel 1. května 1900.

Když jsem fotil skupinové foto z vyhlídky naproti viaduktu, zeptali se mě, jestli je na fotce i most. Tvrdil jsem, že jo, ale kecal jsem. Omlouvám se, most máte hned nad touto fotkou.

Díky Honzovi (a Olině) jsem na fotce z čundru taky.

I tohle je asi vodopád. Ale Macinka tvrdil, že krize je zažehnaná, sucha nejsou.

Pak jsem chvilku válčil s mloky, ale fotograficky jsem tu válku prohrál. Nekoukl se mi do objektivu ani jednou.

Ani veverku jsem nevyfotil dobře, naštěsti ji zachytil mobilem Honza

Možná teď kecám, ale měl by to být přístřešek u Raisovy vyhlídky. Kromě Karla Václava Raise, kterej to tu měl moc rád tu byl i Pelis Pavel, chlapec z Moravy, hodný.

Pokladnička.

Pod vyhlídkou je trampská osada "Údolí ticha".

Temné lesy, kudy si to k volbám v Praze srala babička Mary. Ta, která proměnila po pintě ginu putykáře v mrtvolu.

Sázavská zatáčka.

Foto Honza. Někde tady se mi na chvíli na mobilu objevil signál a našel mi spoj z Petrova domů. Spoj sice ideální, jen s jedním přestupem, ale musím ho stihnout za míň než půl hodinu. Mapy,cz tvrdily, že nemám šanci, tak jsem skoro celou cestu běžel s batohem na zádech a v docela solidním vedru. Námaha se vyplatila. Na zastávku jsem doběhl o dvě minuty dřív než vlak. Ostatní z partičky to měli časově nenapnuté, tak svoje spoje stihli bez zpocenejch triček a funění.

No a to je konec. Díky všem za výbornou akci. Těším(e) se zas na nějakou další.

p.s.: Jarní cesty zaznamenával poctivě hlavně kronikář Míra. Kronika se záznamy byla velmi originální. Pak začaly ty internety, tak jsem na stránkách WWWiditelnýho prasete začal zaznamenávat cesty i já, ale protože jsem bordelář, tak se v archivu WWWprasete dohledávají jednotlivé poutě blbě. Zkusím to napravit a dám vědět.