Rozptýlení
(v Excelu)

Když děda Olda odešel do jinýho vesmíru, bylo podzimní až zimní nevlídno, takže na rozptýlení do trávníku nebyla vhodná doba. Pohřební služby během zimy nerozptylují. Termín na rozptyl jsme dostali na 26. dubna. Výhodou tohoto pozdního termínu bylo, že to dokázala ošéfovat i celá americká sekce.
Postupně jsme se sešli v Praze s našima Američanama, udělali si pár výjezdů do hospody na český jídlo, což třeba u Lály byl hamburger. A v klidu bez nervů jsme se všichni přesunuli do Brna. Někteří už ve čtvrtek, Jíťa s Jirkou až v pátek před rozptylem. Byli jsme přesvědčení, že to nemůžou stihnout, ale světe div se, pět minut před začátkem obřadu už byli u loučky.

Dobře si pamatuju, a nejen já, na mámin rozptyl. Ty dvě dámy, co řídily obřad, byly jak z francouzskýho filmu o německejch nacistech. Nechci to nijak zlehčovat, ale dámy byly oděné černobíle, měly sněhově bílý rukavičky a na tvářích tak nepřístupný, ba přímo výhružný výraz, že jsme se skoro všichni báli špatně se pohnout. Bylo to tak směšný, že jsme se museli smát, ale i se bát, že nás za znevažování obřadu obě přísné dámy zastřelí, podříznou, nebo alespoň zbičujou. Počasí nám přeje. Místo aby pršelo a byla zima, je nádherně a modro.

Před samotným obřadem se stihly tak trochu seznámit a pozdravit všechny větve rodinné.

Honza neměl vhodnej oděv, jen květinovou košilu, což sice nevadilo, ale Olina mu půjčila svoje modrý pánský sako, který provokativní košilu skrylo. Dámy to mají podstatně jednodušší, skoro vždycky si na sebe umí oblíct něco, co odpovídá dané situaci. A prakticky je jedno, o jakou situaci jde. Někteří páni to umí taky, já ne a kluci to mají po mně. Helča, holka, to zvládá bravurně.

Obecně si myslím, že na pohřbech a podobných obřadech nemá být smutno. To samé si myslí i Honzova Robynne.

Jirka přijel ve slušivé slavnostní odrbané džínsovce.

Všichni už dorazili, za chvíli to začne.

Robynne, Honza a kytka.

V přípravném altánku.

Musím se k něčemu přiznat. Před obřadem jela na Ústřední hřbitov Olina dřív, aby dojednala podrobnosti, a mě zaúkolovala, ať dohlídnu na Jiřinku, aby se správně a včas oblíkla. Pro mě, kterej se nikdy nikomu nesere do života a neumí vydat příkaz, to bylo pekelný. Dirigovat Jiřinku. Nešlo mi to ani trochu a Jiřinka, jako by to tušila, tak to schválně natahovala. Třeba si šla natáhnout budíka, nebo jít hledat šátek, kterej si ale nechtěla vzít, jen chtěla vědět, kde je. Pak problém s botama. Jiřinka před nedávnem upadla, a tak má jednu nohu trochu napuchlou, musel jsem vzít ty její černý boty a vyrobit jí na kuchyňský lince novou dírku, aby se do nich vešla. Když jsem jí boty odladil a sešteloval, prozradila mi, že v nich stejně jít nechce a nechtěla, protože by byly nepohodlný. Než jsem odírkoval boty, už byla obutá do jiných. Nakonec jsme to společně zvládli. Poslední úprava šály a zvoní Martin, všechno na minutu přesně.

Ale byla to fakt fuška.

Obřad začíná. Na rozdíl od černobílých pardálic, přišla decentní dvojice.

Obřad měl úroveň a byl hezkej.

Jiřince jsme vzali rybářskou židličku, protože by tak dlouho stát nevydržela.

Rybářský pruty nechala doma.

Série fotek bez komentářů.

Děda Olda byl stavař, tak mu na cestu poslední mával i velikánskej stavební jeřáb v pozadí.

Pomni člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš. Genesis 3, 19.

Malo periculosam libertatem quam quietum servitium. Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris.

Jeřáb v symbolické poloze.

Pozůstalí: pravnučka Bibi, syn Lála, dcera Olina.

Obřad pomaličku končí.

Chvilka tichýho rozjímání.

A pak kytky.

Oldova vnučka Helča, syn Lála a snacha Jiřinka.

Helča, Lála, Jiřka.

Babička Olinka s vnučkou Bibištou.

Jíťa s Jirkou, ti, co to normálně stihli včas.

Moje sestra Dana.

Blanenská (boskovická) sekce: Hanka, Jana, Zuzka.

Jiřinka - sekce lužánecká.

Dušíííí, nefoť mě, zas tam budu vypadat jako blbec.

Robynne a Honza - naši "Američani".

Jiřka.

Helča a Dana.

Renča, Jiřinka, Jiřka a Helča.

Zuzka, Martin, Hanka, Helča, Jana.

Bibi, Jíťa, Jirka, Olina, Honza, Robynne a Lála.

Olina, Honza, Robynne, Lála.

Zuzka, Hanka, Helča, Jana.

Moje sestry Alena a Dana.

Sourozenci. J a H.

Honza obloženej holkama.

Bibi, Helča, Dana, Jíťa, Honza, Robynne.

Lála s Jiřkou.

Sourozenci Olina s Lálou.

Poslední oběd byl v dědově oblíbené hospodě blízko Erbenky. Oslavil tu před 5 lety devadesátiny. Hospoda na Chaťe (to není můj překlep, tak to mají na jídeláku).

Slova se ujímá Olina. Všechno má na papírku, aby nic nezapomněla a mohla kontrolovat objednaná jídla.

Petra, Jiřka, Lála.

Martin, Denisa, Renča, Jirka.

Olina úvodem přednesla krásnou básničku Naši mrtví od Jana Skácela, ale aby nás zmátla, tak řekla, že je od Šotoly. A aby nás zmátla ještě víc, tak prej od Jana Šotoly. Ale my modří víme svý.

Skácelova báseň všechny dost dostala, nejvíc mou sestru Danu.

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme

Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného

Skácel vždycky věděl, jak zašolíchat se srdečním svalem.

Pak Olina vyzvala všechny přítomné, aby na dědu Oldu vzpomněli nějakou veselou historkou.

Vypráví Hanka, Oldova švagrová.

Vzpomínka na Oldu od Renči.

Některé historky byly o hodně víc než úsměvné.

Olda měl totiž velmi specifickej smysl pro humor.

A jeho syn Vláďa (Lála) ho po něm zdědil.

Helča vzpomněla na to, jak její bráškové Honza s Jirkou na výletě s Oldou zaplnili jeho batoh kamením - minerálními poklady, které nutně potřebovali mít na chalupě ve sbírce, a děda, místo aby je poslal někam, jim těch padesát kilo do chalupy donesl.

Měl na to předpoklady, protože za mlada dělal pár měsíců ve Vysokejch Tatrách profi-nosiče. Ale děda se svejm vnukům za ten náklad pořádně pomstil, uměl totiž neuvěřitelně bravurně chrápat a kluci spali s ním v pokoji. Tedy přesněji - nespali. Všecko je pořád v rovnováze, jen si toho někdy neumíme všimnout.

Bibi si zase vzpomínala na to, jak když se vrátili po pěti letech z Austrálie a byli u dědečka poprvé, jak se tak strašně přežrala, že si myslela, že uhyne. A dědoušek jí jen řekl: "Bibi, holčičko, vem si ještě tady dortík."

Hlasuje se o tom, kdo chce šampaňský.

A tady podle té fotky se ten dnešní fejeton jmenuje. Olina si založila excelovou tabulku, do které si všecko psala. Kdo si co objednal k obědu, kdo nežere polívky a taky poznámky seznamovací. Kdo je kdo, aby všechny větve protkala, když už jsme se sešli. Samozřejmě, že coby učitelka používala i barevný fixy.

Přípitek byl rafinovaně zvolený tak, že jsme měli bublinky a pro dědu na stole byla speciální sklenička s tuzemským rumem. Ten děda miloval. Někdy až moc. Přiťukli jsme si s dědou a k rumu si všichni na památku čichli.

Oldo! Měj se tam v tom jiným světě, kterej zatím neznáme, krásně, shlížej na nás shovívavě a pozdravuj tam všechny, kdo tě předběhli, i pak ty, kdo tě budou následovat.

Ještě jednou: "NA ZDRAVÍ A TVOU POČEST!"

Pak přinesli polívky...

a jídla podle Excelu.

Lála si dal smaženej řízek s tatarkou, kterou dojedl Honza.

Jídlo bylo na pochvalu. I to by se Oldovi líbilo. Byl totiž velkej machr na jídlo. On i jeho Jiřinka. Sbírali kuchařky, kuchtili úporně a s láskou. Děda většinou víkendový jídlo Jiřince chválil slovy: "Jiřinko, dneska to bylo na Nobelovku." Ale ne vždycy. Někdy, zcela výjimečně, jídlo nepochválil a velmi zasvěceně uměl říct, co mu na pokrmu nesedělo.

V pozůstalosti jsem našel i velký počet deníčků, kde měl nalepené lepidlem Drago (i to jsem tam v šuplíku vyschlé našel) vystříhaný recepty ze všelijakejch obskurních časopisů. Vězte, že těch sešitů bylo hodně.

Olda s Jiřinkou byli přes jídlo machři, my jsme návštěvám u něho říkali "Vražda jídlem" a po každém takovém víkendu jsme se dlouho oklepávali. Jezdíme teď za Jiřinkou a vraždy pokračujou.

Dědův oblíbenej českej rum. Byl vlastenec.

Někdy, když si telefonoval se svou dcerou Olinou, telefonovával jen krátce, končil hovor slovy: "Tak ti předávám toho svýho Pinocheta," a dal Olině ke sluchátku Jiřinku.

Chlubení fotkama na mobilu.

Loučení po obědě.

Renča.

Martin.

Bibi si povídá s Robynne.

Jiřinka si povídá s Jirkou.

Martin a Jirka.

Zuzka, Petra, Jiřka, Jana, Lála.

Olina vyhlásila chvilku pro tvrdej alkohol, protože to byla dědova parketa a uměl ji někdy dost dobře. Podařilo se jí nalákat jen Honzu a mě. Honza a já jsme si dali cosi mexickýho, Olina je konzerva, takže učitelskou Tullamorku.

Jana a Helča. Kujou pikle na setkání v Boskovicích.

Jana a Honza. Ti pikle nekujou. Honza se totiž rafinovaně vrací zpátky do Ameriky. Ale Olinino sako mu sluší.

Poslední oběd na dědovu počest končí.

Mejdan u Jiřinky po slavnostním obědě. Všem nám hrozilo, že vybuchneme. Asi jediný mínus celý akce bylo, že jsem byl děsně přežranej. Určitě jsem v tom nebyl sám.

Jiřinka brněnská a portské.

Jiřka americká.

Postrozptylová siesta u Jiřinky doma. Honza s Robynne.

Rodinný setkání napříč větvemi bylo fajn, akorát to nemusí zrovna být při pohřbech. Jenže při nich se sejdou lidi většinou s vyšší pravděpodobností a účastí než jen tak.