e-mail

Učím se barvu
(provizorní prase)

Tak jsem se zase ocitl na chalupě tak trochu nečekaně a tak trochu guerillově. A to včetně spojení. Abych nějaký prase vytvořil musím lehce improvizovat. Před nedávnem jsem se pustil do takové eseje o barevným focení. Náhodou jsem si ho uložil do google documents, takže ho oživím a použiju.

Jak je to u mě s focením na barvu? Celý život fotím černobíle a mám k tomu spoustu důvodů. Například v době, kdy jsem začínal, někdy v osmé třídě, žádné dostupné barevné materiály nebyly, ale hlavně mě pan doktor Dražil naučil, jak se vyvolávají filmy a jak se dělají fotky. Použil k tomu jednu krátkou sprostou písničku a vyvolával podle Koblice Přemysla. V talířku. To mě natolik ohromilo, fascinovalo a nadchlo, že jsem se rozhodl vybudovat doma temnou komoru a budu si fotky dělat sám. Všechny moje vzory byly a jsou slavné osobnosti, které fotily výhradně černobíle. Matně si vzpomínám, že jedinou barvou, kterou jsem ani nebyl ochotný příliš tolerovat bylo pár fotek fotografa Viléma Heckela v jeho poslední knize, která už vyšla po jeho smrti - Poslední hora. Nic moc. Před nedávnem jsem se na ty fotky koukal znova a kupodivu to platí i nadále. Moc se mi ty fotky nelíbí. Ale stejně jsem byl nalomenej a barvu jsem si chtěl vyzkoušet. Až někdy v roce 1974 jsem dospěl při pohledu na jeden motiv k názoru že toto je fotografie která si jednoznačně vyžaduje barvu a černobílé nevyjde. Byl to takový, řekněme romantický, až skoro stupidní motiv uvězněný list javoru, list byl hnědý a uvězněn byl mezi dvěma poličky zeleného plotu. Pořídil jsem si kvůli tomu barevný film. Tenkrát jsem fotil na 6x6 A nechal jsem si to vyvolat pak jsem se s tím strašlivě trápil vývojky chemikálie spoustu roztoků jsem si na laboratorních vahách připravoval. Měl jsem nastudováno i spoustu knížek... Nakonec z toho vylezla jedna stupidní přiblblá barevně ne zrovna podařená fotografie hnědého listu uvězněného mezi dvěma zelenými ploty. Vrátil jsem se pokorně k černobílé fotografii a o barvu jsem neměl zájem dalších 10 let Problém nastal až po roce 89 Kdy začaly být k dispozici pořádné barevné filmy a jo teda trošku kecám protože jsem si sem tam vydělal barevnými diáky pro Panoramu a nebo pro Orbis, ale s tím jsem se nijak zvlášť neztotožňoval. Pak se mě podařilo jet dvakrát nebo vlastně třikrát služebně do Sovětskýho svazu a měl jsem sebou v jednom foťáku barevný diafilm a pár barevných fotek jsem jsi schoval. Jenže dnes dnes zpětně se na to dívám jako na pokusy pitomé. S barvou to má společného pouze to, že to je barevné. U černobílé fotky je krásné, že barva neruší příběh. Jestliže fotka příběh nemá, je úplně pitomá a divák to má zjednodušené, protože si nemusí žádnou barvu dosazovat. Zkrátím to. Zkusil jsem i kurevsky drahý cibachrome, ale taky nic moc. Zkoušel jsem dělat naprosto pitomý fotky na špičkové soupravě. Z té doby si pamatuji jen jednu docela dobrou barevnou fotku a sice Tomáš s Helčou nahatý na zelené trávě, jak se drží za ruce, jenže tahle fotka vyjde stejně dobře a černobíle, ba dokonce líp, ale prostě barva u mě moc nezvítězila. Přiblížila se éra digitálního focení a najednou bylo barevné focení naprosto bez problémů ten foťák to uměl sám od sebe nebylo potřeba žádné chemikálie stačil jenom photoshop. zvládal bravurně. Fotil jsem barevně a neměl jsem z toho žádné zvláštní potěšení. Ale získat z digitální fotky pořádnou černobílou mi nešlo. Trvalo mi asi tři roky než jsem přišel na trik jak dostat z barevného digitálního obrázku barvu pryč a vrátit tam černobílý svět. Konečně jsem přestal být z digitálního focení zpruzelý a vrátil jsem se plně k černobílé fotografii, i když základem samozřejmě byla barevná fotka. Až po několika letech jsem znova začal vážně uvažovat o barevném focení ale výsledek byl takový že barvu si zaslouží jenom některé náměty. Něco takového, jako ta moje první barevná fotka. Hnědý listy v zeleném plotě. A tak se sem tam stane v tom mým černobílým světě, že něco si barvu zaslouží. Něco, kde barva je akordem námětu. A od toho se odvíjí ta moje facebooková série "Učím se barvu". Já se ji fakt učím. Jedinej barevnej fotograf, kterej mě baví je Steve Mc Curry. Ale i on ty barvičky kurví a ohejbá, aby udělaly na té fotce přesně to, proč to fotil. A tohle fakt neumím a tak se to učím.


A tady je ta moje úplně první barevná fotka. Sama se postupem času stejně překonvertovala do jakési vybledlé parodie černobílé fotky. Barva mi prostě není souzená.

Abych si trošku spravil reputaci, tak zbytek obrázků je černobílej a sice z akce z hospody U vystřelenýho oka. Bobcats tam hráli, protože Kalič slavil narozky:

A lehce servilně žádám o shovívavost. Extrémně polní podmínky, na které jsem se nepřipravil.

podpis



Černá je...

foto: Milan

 
Surreálný zrzek se zastyděl a vylezl zase z nory, hlásí se opět do služby.
V Podhradí prej pohoda a buchty. Jo, a pozval mě na víkend, ať se sám jedu přesvědčit.


„Máš příliš romantické představy o Indiánech,“ řekl Julián." Jsou to jen lidé jako každý druhý."
(Tom Robins I na kovbojky občas padne smutek)


NA CHVILKU SE U NÁS
otočili Petra a spol. Přijeli na oslavu slunovratu, pak jedou na Slovensko a hned potom do Švédska za Janneho rodiči. Potkali se aspoň se Zuzankou a Toníkem.


Seznámili se s téměř třítýdenní Johankou.


Johanka asi bude velmi tolerantní človíček. Všichni si ji pochovali a ona se vůbec nenechala vyvést z míry. Spala a spala a spala.


Pospala si na závěr asi hodinu pod Janneho dozorem a pak byla doručená zpět do mateřské péče.

Jon se opět aktivně zapojil do práce na terase, tentokrát odpovědně pálil dřevo v krbu.
Dnes už odjeli připravovat oslavy slunovratu někam k Jestřabicím a my jsme zajeli pogratulovat konečně Katce k narozeninám. Vincent a Kiki nám povykládali zážitky ze školky a školy, je s nimi zajímavá řeč.

Hráli jsme si divadlo s figurkama, krásně se s nimi vymýšlelo, mají fantazii a mě to fakt bavilo. Vnoučátka nám rostou před očima, stréc rechtór by okamžitě poznamenal, že je to ten správné radovanec.

Dada a spol.