e-mail

Berlýn
( po osmé)

Minule jsme se dostali až na Charlie point, kde si hodní a zlí, západní a východní vyměňovali zajatce a šili na sebe různé boudy. Naše cesta do vychechtané čtvrti, jak by řekla moje sestra Dana, začala.

Sem tam se nám postaví do cesty dekorativní zbytek zbourané zdi.

Je tu i velmi zdařilý památník obětí, kterým se nepodařilo zeď překonat, i když si to moc přáli a pokusili se. Komouši je odstřelili jako psy nebo usmažili vysokým napětím.

Při té příležitosti mi tane na mysli příšernej nápad Donalda Trumpety, posledního americkýho prezidenta, kterýho fakt nemám rád a trochu mně z něho mrazí, postavit taky takovou zeď, ale po amerikánsku větší, vyšší, delší, z lepšího betonu a za prachy těch, proti kterým ji chce stavět.

V Berlíně nic stavět nechtějí, už to tu jednou měli a byla to píčovina. A vždycky bude. I u nás jsme si vyzkoušeli zeď. V Matiční ulici. A taky to bylo k hovnu. Samozřejmě, že zastánci mají spoustu argumentů, že naopak, že to funguje. Hovno, tyhle věci nefungujou a křiví prostor pro lidi.

Osvobozenej a sjednocenej Berlín má furt ten samej symbol jako již stovky let před tím. Medvěda. Najdete ho tu v mnoha podobách, hyzdí trička, stovky kaváren a hospody ho používají jako poutač. Berlín je semeniště medvědů. Tenhle milej lední hlídá úředníkům kola.

Počasí nám neuvěřitelně přeje a je stále krásně.

Berlín dejchá jakousi uvolněnou klidnou omáčkou každodenního života. Chvílemi mi připadá, že Berlíňany život v Berlíně baví.

Jdeme podél Sprévy a sem tam jsem nucenej učit se barvu. Barva mě normálně nebaví, ale sem tam se pokusím.

Ne, černobílý fotky mě baví víc.

Každé krásné město má svou řeku.

Dokonce tu jsou i arabský hospody a chodí do ní lidi. Připadá mi, že je tu míň nácků než v uprchlicky impotentním Česku, ale samozřejmě, že se můžu mýlit.

V další ulici jsme objevili medvěda gymnastu. Holky zezadu a medvěd vzhůru nohama. Napadlo mě, že by to mohl být medvědopoutač na australské velvyslanectví. Haha, já vtipálek, ale ono to fakt bylo před jakousi australskou cestovkou, či co to bylo. I oni jsou tu vtipní jako já. Žert.

A kola, samá kola, padesátkrát víc než v Praze.

Vyfotil jsem si tuhle divnou dvojsochu, ale zapomněl jsem se podívat, koho a od koho socha je. Mně osobně to evokuje spisovatele, kterýho zezadu o jeho nápady okrádá pouliční kapesní zloděj - analfabet.

Tenhle kostel jsem si asi taky v tom slavným roce, kdy zeď ještě stála, v roce 1986, vyfotil. Myslím, že ta fotka, nechce se mi ji teď hledat, byla se starým bicyklem. A pak ještě s paní v bílém.

Tohle tu tenkrát nebylo.

Na tohodle kašpara si nevzpomínám.

Tady tenkrát šla ta paní v bílém. Zkusím to časem najít a ověřit si to. Zatím je to jen canc. Konečně všecko tu jsou jen cancy a tak je je třeba brát.

Ten kašpar s kašpárkem v ruce, teda kašpárkem, spíš pořádným kašparem, je rytíř Brandeburg. Myslím.

4 různé fonty na jednom místě.

A tahle socha se mi převelice líbila.

Pak po mně Helča chtěla, abych tohle vyfotil, ale zapomněla mi říct, proč a o co jde. Tak se to taky nedozvíte, dokud si nevzpomene. ale jestli je po mně nebo po Olině, tak si nevzpomene.

Blížíme se k železnýmu mostu, po kterým jezdívá U-bahn, když se potřebuje z podzemí vynořit a nadechnout. A před mejma očima se objevuje vysoká a i profesionálně krásná dáma v lesklé červené věci. Vypadá to jako vyžehlená gumová pláštěnka. Jo Berlín je krásnej a plnej překvápek.

Tudy jezdí taky U-bahn

A tady je ten kovovej most. Míval jsem z něho již tenkrát pocit, že se tak trochu poameričtil, že si vzal něco z Brooklynu a ze Sydney taky. A kolo.

Přituhuje, a zase kolo.

Všude kolem nás se najednou objevujou provizorní ploty, na kterých si sdělují mladí a neklidní své názory. S tímhle názorem se ztotožňuju.

Turecký dědeček zkoumá účet z Lidla.

Turecký cvalík čeká na mámu před Lidlem.

A svalnatý černoch, asi z Lidlu, pověšený na plotě láká na Madonnu.

Zeď která se jmenuje Obrázky z Bagdadu.

Jsou tu všelijaká zákoutí, kde se skrývají velká kulturní lákadla.

Čajovny a drogy a chlast a... no prostě místa mladých neřestí.

Je to fakt hustá martensovská čtvrť. A je mi tu dobře a líbí se mi tu. asi jen do té doby, než dostanu po tlamě. Ale možná i pak by se mi to líbilo. Olina je mírně ostražitá.

A zase kola.

Tohle je hodně zajímavej klub. chtěli jsme se tam jít kouknout, ale slušně nás vypakovali. Chyběla nám nějaká správná identifikace, nebo pozvánka, nebo něco takovýho.

Zkoušíme to ještě v tomhle kulturním kontejneru, ale jen Honza a já, ostatní jsou dál.

Objekt plnej alernativního dění.

A další klub.

Vypadám snad jak tvoje máma? Hlásí růžovej plakát. Myslím, že tady by mě bavilo nafotit knihu. A pak se nechat podříznout a zfetovat. A okrást. A měl bych o čem až do smrti vyprávět. Láká mě to.

Činžáky tu vypadají, že jsou prázdné a nebydlitelné, ale i to je jen zdání a klam. Jsou tu všude squatty.

ale i pěkný baráčky, třeba tenhle Torhaus.

A sem tam se stane, asi omylem, že tu je něco moderního a funkčního. Asi nějaká univerzita? Nevím.

No tak jsem si myslel, že vás dovedu až do té slibované čtvrti, teda ne já, ale Jirka. Ale po cestě se nám otevřely průzory dost zajímavé, moderně se tomu říká alternativní, oblasti. Je to oblast na rozhraní Friedrichschenu a Kreuzbergu. Dělí je ta Spréva. Místo toho končím portrétem dvou největších šprtek v naší rodině. Příště ten Kreuzberg????

podpis


U nás už i ptáci přešli na solární energii.

Zatím došly zdroje

 
Surreálný zrzek se zastyděl a vylezl zase z nory, hlásí se opět do služby.
V Podhradí prej pohoda a buchty. Jo, a pozval mě na víkend, ať se sám jedu přesvědčit.


Jednou takhle večer, když už kluci oba leželi zakutaní v peřinkách, ze z Borisova pokoje ozval panický hlas:
"Mami, mami, pojď sem, já mám na zádech klíště!"
"Fakt, teď v zimě? Vždyť je venku mínus patnáct stupňů, to bude teda pěkně otužilý klíště."
Jdu se podívat, odkryji peřinkou a kouknu na toho domnělého klíšťáka.
"Ty jo, Borisi, prdlajs klíště, to je normální beďar."
"Beďar? Co to je? To je druh klíštěte?"
"Ne, to je takovej pupínek, takovejch budeš mít za pár let na obličeji asi docela dost."
"A co se s tím dělá?"
"No, to se prostě takhle vymáčkne."
"Aaaaaaaůůůůůůůů."
"No a je to."
Boris nevěřícně kouká kolem sebe, v očích vlhko a roztřeseným hlasem se ptá: "Mami, a to mi budeš na obličeji všechny takhle strašně mačkat? Asi mám raději klíšťata."

Zapsala Helča


a těším se s Vámi nashledanou na bále. pk

STRÉCOVSKÁ SITUACE MŮŽE
nastat kdykoliv, jak jsem si sama na sobě ověřila přesně před týdnem.
V pondělí ráno ve snaze si trochu upravit vlasy nad čelem, jsem si vzala nový strojek, nastavila požadovanou velikost a zajela přímo středem hlavy, rovnou nad čelem.
Pohled do zrcadla mě poněkud uzemnil, uprostřed hlavy byla dálnice. Zapomněla jsem nasadit kryt...
Myslím, že to netrvalo ani minutu a rozhodla jsem se oholit hlavu rovnou celou. Stejně mě Jirka už asi 20 let hecuje, že bych se měla jednou ostříhat dohola. A tak se stalo. Kromě toho, že mně byla trochu zima na hlavu, se vlastně tak moc nedělo a když jsem pak šla otevřít pošťákovi, nehnul ani brvou.
Jirka měl radost a hned si oholil hlavu taktéž. Studenti ve škole reagovali příznivě, ani jsem to nemaskovala žádnou čepičkou, stejně to kouše.


A tak vítáme jaro!

LOMNICKÁ VOKÁLNÍ KAPELA
zatím nemá jméno Zůstalo jich šest a vedou si dobře! V pátek zpívali na kameliovém plese v Kroměříži, přímo v secesním sále proslulé psychiatrické léčebny. Slíbila jsem, že je doprovodím na piáno a Jirka zase udělá zvuk.

Času na přípravu moc nebylo. Hlavní zábavu obstaral stréc Treblík se svým Wraa Dap Bandem z brněnské ZUŠ Smetanova. Má pochvalu, řídí to s mladejma dobře!

Zleva: Zdena, Jana, Barbora, Kamil, Ivan a Jirka. Uvidíme, jaký si nakonec zvolí název.
Díky prostoru tam byl zvuk jako na nádraží a dost velkej kravál.
Nejme milovníci plesů, ani kamélie nás nepřesvědčily. Snad jen to, že to byla akce dobročinná...
Naše vystoupení bylo jednou ve 20:30 a podruhé ve 23:00, čekání v tom kraválu bylo náročné.


Páni i dámy s kaméliemi.

Ivan Holas, kdysi český rozhlas.

Dali jsme si pivo Heineken a smutně vzpomínali na Hauskrechta.


Obvinila jsem Jerku ze ztráty krytky na objektiv, byla jsem přesvědčená, že ji musel založit on, když jsem mu dala do ruky foťák a šla hrát. Pan Klement rozložil kabelku a žádnou krytku tam neměl, ba ani v žádné kapsičce u vestičky.
V kapsičce u vestičky jsem ji měla nakonec já, ale na to jsem přišla až druhý den doma. Tudíž se panu Klementovi tímto ještě jednou veřejně omlouvám. Radši ani neříkám, že už to víckrát neudělám, poněvadž strécovské situace jsou nevyzpytatelné a můžou nás přepadnout kdykoliv.

Dada a spol.