Crater Lake
(ohromí asi každýho)

Po příjemným mejdanu s maršmelounama nastalo opět ráno. Honzu za rozbřesku probudil nějakej zvědavej umytej rakůn neboli mýval. Když Honza otevřel oči a koukl na něho, zavrtěl hlavou a odešel do lesa. Oregon nás přivítal příjemným počasím. Vyčistili jsme si zuby, použili místní suchej hajzlík, sbalili a vyrazili dál. Dnes bychom měli dorazit k obrovskýmu jezeru, které vzniklo po výbuchu sopky.

Olina i na čundrech vozí na spaní noční košili.

K snídani si užíváme křesílka po včerejších hostech. Teda přesněji, my jsme vlastně hosti.

Národní park, kde se nachází Crater Lake je relativně velkorysej. Vstupní brána, kde zaplatíš, když nemáš permici. Samotná šalinkarta na všechny národní parky v Americe není příliš drahá, asi 80 dolarů. A vyplatí se, protože platí po celé Americe a je vázaná sice na jméno, ale platí vždy pro celou osádku auta. Asi to ale nemůže být autobus. Hlídači na vstupu nám dávají důležité instrukce.

Prý na druhé straně jezera je zrovna rozsáhlejší požár. To sice Roušovnu trochu vyděsí, ale paní s kloboukem a v uniformě rangera nás uklidňuje, je to prý až na druhé straně a zatím pod kontrolou. A kdyby prej se to nějak vymklo, nemáme propadat panice, včas nás upozorní. Pak bude třeba držet se instrukcí, které dostaneme. Zasvěcení do situace je sice profesionální, ale Olinu to příliš neuklidnilo.

Jezero je neuvěřitelně modré a voda v něm vypadá nádherně čistá.

Jezero vzniklo v kráteru vyhaslé sopky Mazam, která bouchla před skoro 8 tisíci lety. Prý byl výbuch a erupce asi tak 100x větší než slavný výbuch sopky Svaté Heleny. A ta na fotkách a ve filmech vypadala dost děsivě. Myslím, že jsem si kvůli té Heleně koupil tenkrát National Geographic, jak mě to fascinovalo.

V jezeře jsou dva ostrovy. Tento se jmenuje Wizard Island. Je to vlastně další sopka v kráteru. Je tu ještě jeden bizarní ostrůvek, ale ten bude na nějaké jiné fotce, tak o něm teď nic nenapíšu.

Zajímavostí je jistě to, že do jezera nepřitéká žádná voda z potoků či řek, jak taky, ale vše, co se odpaří během roku, se přirozenou cestou doplní z deště a hlavně z tajícího sněhu z okolních svahů. Tato rovnováha tu vládne již tisíce let. Ryby, které tu žijí spíš jako senzory čistoty, jsou tu uměle vysazeny, neb jde o uzavřený ekosystém.

Pro lenochody a lidi s nadváhou jsou tu k dispozici vyhlídkové vláčky.

A protože jde pravděpodobně o nejčistší vodu na celé zeměkouli, snaží se převelice, aby to tak i zůstalo. Po jezeře jezdí jen dvě lodi, které jsou pravidelně kontrolované, aby ani kapka nafty nevytekla do jezera. To se nejspíš úplně nepodaří, ale daří se jim, že jezdí pořád jen tyhle dvě lodi a vstupné je dost drahé, takže jsou i prachy na pravidelnou kontrolu a údržbu kvality plavidla.

Modrá jezera je pohádkově neuvěřitelná.

Tam za stromem se ukrývá Wizard Island.

Ale abychom Amíky nepodceňovali. Je pravda, že tu je dost obtloutstlíků, ale i oni jsou zdatní pochodovači a turisté a na rozdíl třeba od nás bývají většinou zdatní kempeři, kterým nevadí spát na zemi ve spacáku a pak si stan nést na hrbu a vařit na ohni a hlavně!!! Uklízet po sobě.

Prudké svahy okolo jezera jsou tvořené popelem a utuhlou lávou. Překvapilo mě, jak dovede být tento šedej materiál barevnej. Svahy jsou vysoké až 700 metrů.

Na několika místech je zbudované informační centrum se spoustou informací, které mohou i ohromit. Je to fakt zajímavý dívat se třeba na animace, jak vznikl výbuch a co se po něm odehrávalo, jak vysoké byly závěje popela a jak daleko od výbuchu.

Honza si půjčil helmu údržbářů a stal se tak na jednu minutu jedním z nich.

Panorama z vyhlídky.

Neuvěřitelná modrá.

Vydat se můžete i přímo na jezero, stačí si zaplatit vyhlídkovou plavbu. Na výběr máte dvě možnosti – standardní dvouhodinová za 40 dolarů a půldenní, jejíž součástí je prohlídka ostrova Wizard Island. Ta stojí 57 dolarů. Zážitek si můžete rezervovat z pohodlí domova na stránkách parku. Pro přístup k lodi musíte zdolat 1,8 km dlouhou stezku Cleetwood Trail s převýšením 213 metrů.

Sníh tu je na některých místech celoročně. Vzhledem k tomu, že přes zimu tu nasněží asi tak 14 metrů sněhu, se není co divit. V okolí jezera jsou vlastně jen dvě roční období. Léto začíná v červnu a končí koncem října, kdy začne padat sníh. A pak už je tu zima až do konce května.

Nejvyšší horou v okolí Crater Lake je Mount Scott vysoká 2722 m.

Crater Lake National Park je pátý nejstarší národní park v USA (založený 1902).

Tras je tu dost a pro všechny věkové a výkonnostní kategorie. Jediným omezením v tom roce bylo, že na druhé straně jezera byl rozsáhlý požár.

Okolo jezera vede spousta tras a jedna okružní. tu zrovna vidíte na snímku. Celý okruh má 53 kilometrů a samozřejmě je výzvou pro... ale o tom v některém z příštích povídání.

Samotné jezero je v nadmořské výšce 1800 mnm.

Mount Scott.

Počasí okolo Crater Lake je poměrně příjemné. Přes léto okolo 21°C, ale když jsme tam byli my, bylo zrovna trošku tepleji.

Barvičky lávy a popela jsou decentní a napínavé.

Samotný výbuch Mazamy je zdrojem mnoha historek, pověstí, mýtů, polopravd i pravd. Myslím, že o výbuchu samotném a jeho následcích toho geologové zjistili už hodně. I umělci se tímto tématem rádi zabývají. Kdo maloval tento obraz se mi nepodařilo s jistotou zjistit.

A stromy tu nádherně voní.

I když jsou třeba úplně uschlé. Jednou z bizarností, které jsme si bohužel nevšimli, je kláda, zbytek stromu, která se potácí po hladině ve ztopořeném stavu. Trčí z hladiny asi do výšky metr dvacet a zbytek je pod hladinou. Prý je ta kláda v jezeře už od roku 1896, jak ve svých poznámkách popisujou tři zlatokopové, kteří jsou považovaní za jakési "objevitele" toho jezera. To je samozřejmě blbost, ale ti tři zlatokopi jako první provedli dejme tomu docela odborný průzkum jezera a okolí. Tý kládě tu říkají "Old Man of the Lake". Putuje jezerem sem a tam. Poloutopenej Ahasver.

U vstupu do parku je velké parkoviště, je tu i pošta, telefony a sprchy a hajzlíky a taky možnost ubytování, jen je zhola nemožné tu najít volnou postel. Touto částí parku prochází i populární Pacific Crest Trail – 4 260 km dlouhá trasa, jež vede od mexickejch hranic až po kanadské. Na velkém parkovišti u sámošky je vidět spousty poutníků, kteří jsou už několik měsíců na cestě. Někteří už ve vysokém stupni rozkladu a někteří, i když už mají za sebou třeba 3000 kiláků, vypadají, jakoby vyrazili předevčírem jen do Alberta pro chleba.

Pro bydlení jsme si vybrali tábořiště, které se jmenovalo příhodně Lost Creek Campground. Příště, ale nevím přesně, kdy je příště, něco o maratonu kolem jezera a...

podpis




Archivy promluvily: Malá Helča s velkou lžící.


Úřední sdělení:
"Z důvodu systémové chyby, se nám nepodařilo nalepit štítek na vaši objednávku. Proto vám objednávka nemohla být doručena. Chtěli jsme vám zavolat, ale nakonec jsme vám nezavolali."


Ráda předávám tuto zprávu i vám, kdo čtete páníčkovo prasátko. Ivana je naše bývalá studentka, vystudovala muzikál, hraje v Městském divadle (je skvělá!), porodila dvě děti a protože jí není jedno, s čím si budou její a jiné děti hrát, vymyslela a uskutečňuje následující projekt. Převtělila se do rozpustilé víly Fantigo a já věřím, že se jí to celé podaří zrealizovat. Napsala jsem jí znělku na text Tomáše Novotného (taky náš bývalý student), můžete si ji poslechnout v ukázce. Pokud se vám projekt zalíbí, podpořte jej, bude to určitě stát za to!
Dada a spol.

Ahoj moji milí, s radostí vám posílám odkaz na své třetí "dítě", které konečně spatřilo světlo světa;) Je jím pohybově-vzdělávací projekt FANTIGO - Malířka dětské fantazie. V současné době probíhá crowdfundingová kampaň na náš první produkt Deskovou hru s pohybovými videi, která nabízí nespočet možností, jak společně s dětmi trávit čas při pohybu, zábavě i interaktivních úkolech. Budu vděčná za jakoukoliv podporu, ať už konkrétní částkou či sdílením odkazu s vašimi přáteli.
https://www.hithit.com/cs/project/5324/fantigo-prvni-deskova-hra-s-pohybovymi-videi
Předem velice děkuji a srdečně zdravím.
Ivana


HOSPODA SCHROTT V BRNĚ U VIADUKTU

na Křenové má krásnou atmosféru. Vydala jsem se tam v pondělí na slavnostní koncert Pavla Zlámala a jeho improvizačního orchestru. V prostorách, kde se čepuje pivo, bylo příjemně.


Horší to bylo v galerii, kde se netopilo. Jirka s Daliborem tam připravovali zvuk.


Prostředí úchvatné, ale zima jak v psírni (tak by to řekla stařenka I.)
Bylo jasno, že nevydržím, protože se mně vracelo kašlání a studený prostor to pěkně provokoval.
Vyměkla jsem a jela domů do tepla.

Přišla jsem o hodně, ale Jirka to natočil a Pavel nafotil, takže můžu přiblížit atmosféru pomocí jeho fotek (samozřejmě s autorovým dovolením):

NAŠE ADVENTNÍ KONCERTY POKRAČUJÍ
a já si to letos užívám. Loni touto dobou jsem jsem to všechno absolvovala se zlomenou patou a o berlích, letos to mám vlastně jednoduché!
V neděli 9. prosince nás čekal tradiční koncert na Zlobici. Těšila jsem se, protože před rokem jsme se netrefili s termíny a Zlobice se nekonala. Trvalo to, než jsme si letošní termín potvrdili a tak jsem nakonec na poslední chvíli nesehnala ani třetí flétnu, ani housle. Naštěstí mě v pátek ráno napadlo zavolat Dáše Barašové a dotázat se, jestli by si s námi chtěla zahrát na Zlobici, zadarmo... Moc mě potěšila, protože měla čas a prohlásila - "a zadarmo, to se neodmítá!" A tak jsem sedla k počítači a aranžovala pro kapelu i s violoncellem, protože naši studenti ode mně dostali některé nově zaranžované úpravy koled. Musela jsem mít noty pro muzikanty perfektně připravené, bylo totiž jasno, že na zkoušení času moc nebude.
Navzdory všem pesimistickým předpovědím bylo v neděli nádherně!


Na kolibě byli na nás i na hosty připravení a Jirka s Jarou už od půl jedenácté mohli stěhovat aparaturu. První studenti dorazili z vlaku a po 4, 5km dlouhé pěší túře byli obdarováni vánočkou.



Přijela i violoncellistka Dáša a já jsem si oddechla, protože jsem od ní dostala sms, že nemůže najít klíče od auta. Hned si vyzkoušela model drátěných housliček.


Naši prvňáci zpívali poprvé na mikrofony na veřejnosti a byli pochválení, protože si vedli skvěle!
Zkoušení bylo obtížné, na tom malém prostoru to nešlo jinak, než že chodili turisti, děti i psi a dávali si tam obědy, což vytvářelo neuvěřitelný kravál a skoro se nedalo soustředit. Ale nějak jsme to zvládli, jen jsem trnula, že kravál bude pokračovat i během koncertu.

Dalibor pomáhal statečně se zvukem, aby Jirka mohl hrát na flétnu i na bicí, patří mu za to velký dík aj
s poklonó!


K mé velké radosti přišli i čtvrťáci, teří na Zlobici zpívali před dvěma lety! Krístína, Tamara a Honza se chopili zvonečků, rolniček atd. a dělali nám ke koledám perfektní perkuse!


Druháci už jsou ostřílenější, takže vlastně ani moc zkoušet nemuseli.
Děti měly možnost si vyrábět ozdoby, jako každý rok...


Moje obavy se naštěstí nenaplnily a při koncertu lidi opravdu poslouchali, zdálo se, že s docela velkým nadšením!


Fotky z koncertu mám díky Pavlovi, který se naštěstí ochotně chopil foťáku, čímž mně udělal radost.


Atmosféra byla krásná, jako vždycky na Zlobici. Prvňáci i druháci se navzájem podporovali a na závěr si zazpívali Stříbrnou tramvaj všichni společně.


Dostali jsme mnoho pochval, lidi hodně slyší na Ježkovy písničky, texty W+V jsou čím dál tím aktuálnější! Bylo to krásné a i když jsme z toho měli "velkó hlavu", bylo nám potěšením!
Děkujeme všem, kteří se o nás pečovali, hlavně báječným manželům Mirce a Víťovi Marešovým!

Oni jsou těmi, kdo se starají snad nejvíc, nakrmili studenty za odměnu vynikajícími řízky a mnohými dalšími dobrotami. Tak to asi bývalo kdysi dávno a my si to každý rok rádi zopakujeme!
Doufám, že naši studenti budou na výlet rádi vzpomínat... My určitě!

Dada a spol.