Colorado VIII.
(Mount Sanitas podruhé)

Máme za sebou další týden celorepublikové dovči, o kterou nikdo z nás nestál. Premiér po konzultaci (škoda, že ne po inzultaci) usoudil, že bude dobrý zmizet ze scény a jen tak poštěkávat ve vhodnou dobu. Ty krutý experimenty předhazujou davu jeho cvičení ratlíci. Třeba Ministr obrany navrhne totalitu, Bureš z nory vystrčí hubu, a řekne že to je blbost. Finanční paní přijde s nápadem, jak nasrat OSVČ, Bureš to odsoudí. Ken prohodí další z jeho nepřeberných hovadin, Bureš to smete. Všichni tihle pohůnci to u něho už mají spočítaný. Jen ten Havlíček, ten je rafinovaný, on totiž je stejnej řečník, jako jeho nadřízenej, jen umí líp česky. ale odsoudit Havlíčka za nějaký konzistentní a jasný názor nelze. A je jasný proč. Tahle zoufalá bída a neschopnost Burešové farmě ANO přináší čím dál větší oblibu. Zázraky se prostě dějí. Nehážu flintu do žita, i když mám pocit, že to je v prdeli. Tak se raději pustím do vzpomínání na krásný časy z dob, kdy se smělo cestovat. Třeba po horách Skalistých:

Je pátek, pátek třináctýho. Réza musela do práce a my s Honzou se chystáme na nějakej výlet. Je kurevský vedro, asi zatím největší za tu dobu, co tu jsme. Honza vymyslel, že bysme si mohli vyjít na Mount Sanitas. Ano na tu horu nad Boulderem, kam jsem se pokoušel před několika dny vyběhnout., ale vzdal to pár výškovejch metrů před vrcholem.

Náš výlet na Mount Sanitas bude tentokrát z opačné strany. Z míst, která používají běžci, kteří si chtějí ověřit, že jsou dostateční magoři a že je potřeba potrýznit hodně tělo. Honza si to taky už párkrát zaběhl. Z téhle strany to je oficiální běžecká stezka, ten můj pokus byl tak trochu z té mé strany trochu divokej.

Vedro je takové pod kůži se deroucí. Všichni máme na hlavách nějaký hučky. Nejvíc se palba líbí místním kaktusů. Stopujou u cesty a čekají na ochotnýho řidiče.

No fakt, kaktusy vedro milujou!

A kvetou jak o život.

Honza slibuje, že cesta bude nenáročná. Jenže Honza má na výlety v horách poněkud jinej pohled, než normální lidi. Uklidňuje nás to, že kolem každou chvilku proběhne nějaký vytuněný mladík s flaškou ionťáku přišroubovanou k tělu. Většina běží povokativně zlehounka a trička mají propocená.

Když se dostaneme z lesíku na louku, odhalí se nám pohled na cíl.

Louka závratně voní, všude kvetou kytky, vrčí tu broučci a lítají motýli. V trávě určitě číhají chřestýši.

Některé pěšinky jsou nepovolené.

V dálce se mihne motýl. Zkušenosti dvanáctiletýho kluka, co sbíral motejly mi říkají, že tohle je otakárek ovocný a nebo fenyklový, ti se v letu poznat moc nedají. Nebo přesněji, já je poznám až když sednou na kytku.

Otakárci lítají jak zběsilí. Jsou nedůvěřiví. Vzpomínám si, jak se mi podařilo jednoho vyfotit před několika lety v Kalifornii na jakési skále nad San Franciskem. Jen tak jsem namířil foťák do nebe a cvakl. Ale možná i ta byla rozmáznutá.

Naše cesta má i jméno.

Na loukách to je pálivý, ale v lese je to lepší. Vzduch je v lese sice taky tetelivě horkej, ale ten tlak sluníčka na palici chybí.

Při focení motejlů na louce jsem se neustále ostražitě rozhlížel po jedovatejch hadech, ale našel jsem jen lesknoucí měděnej jednocent. Byl tak rozžhavenej, že mi udělal na ukazováčku puchejř a musel jsem ho hodit vzduchem Olině. pro štěstí. Schovala si ho do své výletnické košile do kapsičky. Má ho tam dodnes a ani při praní ho nevyndává. Doma jsem si přes internet a strejdu Gůgla zjistil, že tenhle konkrétní jednocent není jen tak ledasjakej, že jich tolik není a mezi sběrateli se na burzách prodává za 25 až 30 dolarů.

Olina se rozhodla, že toho má už dost a musí si odpočinout. ale jak sama říká, raději si ani nebude sedat.

Zdánlivě krkonošské výhledy.

Ještěrky jsou holky nedůvěřivý, ale vedro jim jde nesmírně k duhu.

Dovedou slušně barevně splývat.

Perleťovec velký. Odrůda Colorado.

Honza nám vypráví, že tu roste jakýsi druh borovice, která je zajímavá tím, že voní po karamelové čokoládě. Zní to jako hodně vylhaná historka, moc mu nevěříme.

Honza nakonec ten voňavej strom našel. Myslel jsem si, že jsem ho pro vás vyfotil, ale asi jsem si to jen myslel. Stejně je to na pohled jen obyčejná borovice s tím jediným rozdílem, že fakt voní po karamelové čokoládě. Jmenuje se prý ponderosa pine, tvrdí Honza.

Tam v dáli jsou čtyřtisícovky a vedro nevedro, drží se na nic sníh celoročně.

Pomřelé kmeny se tu válí jak v nějaký kostnici.

Vypadá to tu, jakoby stromy umíraly na kroutivinu.

Zkamenělej trus velkýho brontosaura.

Konečně jsme nahoře. Z té druhé strany mi pár metrů před několika dny chybělo, ale odsud je výstup hezčí i pohodlnější. Dole se rozkládá ne do výšky stavěné město Boulder. Zeleni je v něm hodně.

Ještě k těm běžcům. Taky rád běhávám, ale protože nemám ambice alfa samce vyhrávat a porážet ostatní i sebe sama, běhávám laxně a lážo plážo, rád se zastavuju, hodně u toho fotím, nic si neměřím a většinou, když běžím někam dál, nevím, kolik to bude kilometrů a většinou ani nevím kam a kudy. To mě na běhání baví. Ti místní běžci mají tuhle Lion's Lair trail jako testovací, běhávají většinou tou prudkou nahoru a mírnou dolů, ale jsou tu i inverzní běžci. Skoro všichni si měří při běhání tep i čas. Možná si jen ověřují, že jsou ještě naživu, že během běhu neumřeli a jejich tělo běží dál jen z posmrtné roztržitosti.

Čeká nás ta údajně míň prudká cesta sestupná. Ale nikdo nám neprozradil, že tu budou dost velký kameny. A to je na starý klouby docela zátěž. Olině musíme na některejch balvanech i pomáhat.

Krajina dobrá.

Skály červené, obloha modrá. Barevně odsouhlaseno komisí.

Je známo, že o ofiko cesty se tu vzorně starají. většinou k tomu využívají pracovní síly dobrovolníků, kteří to berou tak trochu jako dobrej skutek. Tahle část cesty je dokonce ošetřená i skládanými zídkami, které chrání samotnou stezku a v podstatě i turisty. Když zmizely ty velký balvanovitý schody, pocítil jsem absťák běhací, nechal jsem Olinu s Honzou napospas, aby se synek o svou maminkou postaral a ten zpátečnickej kousek k autu jsem si musel zaběhnout. A prozradím vám, že to byla paráda.

Vedro a výstup, pak i balvanoidní sestup nás všechny natolik vyšťavil, že pro nás Honza připravil krásnou odměnu. V Boulderu má jednu oblíbenou typicky americkou vietnamskou hospodu, kde to řídí černoch s bělochem. Vietnamci jsou hrdinové kuchyně. A vaří excelentně.

Objednali jsme si si Pho polívku. to je vietnamská specialita, o které každej básní. Kamarád Ondra byl ve Vietnamu a od té doby je pro něho Pho mana. A když může, dává si ji v těch nejvyhlášenějších vietnamskejch pražskejch hospodách.

Výhodou Pho polívky je, že si můžeš vybrat model. Voda a nudle - tedy základ této polívky je furt stejnej, jen doplňkové ingredience se mění. Poprvé v Americe jsme Pho ochutnali v čínské čtvrti v San Franciscu, kam nás pozvala švagrová Jiřka. Měli jsme si vybrat mezi malou a velkou porcí. Byli jsme hladoví, tak jsme kejvli na velkou. Jiřka to odsouhlasila. Jenže oni nám přinesli každýmu lavór polívky. Fakt lavór. Ještě nikdy v životě jsem takhle velkou porci nezažil. Nedokázali jsme to dojíst. Nám by taková porce stačila pro pětičlennou rodinu na dvě až tři jídla. Takže bacha na verzi LARGE. A protože jsme už věděli, co to je velká Pho(lívka), dali jsme si navzdory vysílení a vyšťavení jen porci normální, tedy malou. A byla velká, to mi můžete věřit, jen to nebyl ten strašnej lavór. Já jsem si dal verzi se šrimpsama, to jsou ty malý krevetky, Honza nějakou s houbama. Olina asi s chobotničkama, to si nikdo z ná nepamatuje. K tomu nám pohodili na talíř i mix zeleniny s jedovatě zelenejma papričkama. Vzal jsem si neprozřetelně jedno paprikokolečko do huby. Vyrazil mi pot po celé hlavě, pálivost se mi zahryzla do jazyka, škraní i do počítadla knedlíků. Pálily mě i zuby. Nemohl jsem se nadechnout, životní funkce ochromené. takhle pálivou věc jsem ještě v hubě neměl. Na škále pálivosti od 1 do 10 bych jí přiřadil 14. Musel jsem počkat, až mi vystydne polívka, jinak by se mi mohla rozpustit umělohmotná lžíce. Šílený. Když mě viděli Olina s Honzou, řekli, že si salát nedají. Vypadal tak lákavě a krásně. Podezírám obsluhu, že tenhle salát na tom samým talíři nabízí každýmu a s ohledem na pálivost jim vydrží jeden talíř na celej den. K pití jsem si dal nejprve jednu plechovkovou IPU, protože IPA piva miluju, ale žízeň a následky papriky jsem nakonec zahnal vietnamským pivem v krásné zelené flašce. Pivo se jmenovalo Šťastnej Buddha. Slabé, nijaké, ale na žízeň a popálenou tlamu výborný.

Jeli jsme domů, a dali si zaslouženej klid na lůžku. Oba jsme s Olinou usnuli jako špalci. Vedro bylo stále. Honza doma nemá klimatizaci, protože Réza je tak trochu astmatik. Vedro u nich nejde regulovat. Mně to moc nevadí, jsem zvyklej z Jemenu, Súdánu a podobnejch destinací. Bez klimošky je líp, když si zvykneš.

Všiml jsem si, co Olina na Kindlovi čte: Babička.prc. Asi Olinina autobiografie.

Večer přišli sousedi a museli jsme si zahrát nějakou společenskou hru. To je tu taková oblíbená činnost. Sejdou se, pokecají, zahrajou si strategii, vypijou pár plechovek piva a pak jdou všichni zase domů. Mě tyhle hry moc nebaví, ale Honza s Rézou na nich ujíždí. Ani bych se nedivil, kdyby si s sebou na PCT nějakou nepřibalili a večer před stanem si ji nezahráli.

podpis

 


Zátiší z doby rouškové.



Něco debilních keců vrchního politika: Udělali jsme opatření, ale právě naopak.

JUBILEA V DUBNU SE HRNÓ
s óbrovskó siló.
Dnes je 6. 4. a to má narozky Toník.
Dole to slavili už včera a Tonda se tak strašně těšil, že se chystal brzy vstávat a všechny ostatní vzbudit, aby si to pořádně užil. My jsme šli gratulovat dnes.

Dostal krabici od whisky, ale neboj, Toníku, whisky už tam není!


Bylo tam Lego, to teď dole frčí. Taky balonky a praskavý kuličky do vany.
Johanka se nejdřív tvářila nevrle, nebo spíš se netvářila vrle, ale na houpačce se to značně zlepšilo.

Pan Klement má roušku naruby, určitě funguje i tak.


Zuzanka se přidala a Johanka měla radovanec.


Toník nám vysvětlil, že má už 6, slovy šest roků a tato zelená je jeho nejoblíbenější barva.


Holky mu fandí!

Snad se ty narozky povedly. Tak , Toníku, zase za rok. Snad už to nebude v rouškách.

Buďme zdraví a držme se!

Dada a spol.

Zatím umrtveno skrzevá koronární situaci 19.