Crater Lake
(druhý díl o podivuhodném jezeře)

V první díle o Crater Lake, to bylo myslím v loňským vydání č. 50, jsem se rozepsal o nádherným místě, které jsme měli příležitost díky Honzovi navštívit. Tak zkusím pokračovat. Třeba to, že objem celýho jezera je asi 18,7 kiláků krychlovejch, což je tada fakt hodně. A když si vezmeme, že jde pravděpodobně o nejčistší vodu na planetě, tak to zase tak moc není, ale jinak to je docela hodně. Před nedávnem jsem se kdesi dočetl, že z Aralskýho jezera zbyla už jen desetina, dokonce u toho byly i fotky, které pořídila NASA. Jasně, když pominu, že to bylo určitě zmanipulované a nepravdivé tvrzení, tak je skoro zázrak, že Crater Lake si udržuje svůj objem i plochu zhruba pořád stejnou. Na to, že není jezero napájené žádným přítokem, je to dobrá rovnováha.

Minule jsem se zmínil i o tom, jak se všichni úporně snaží, aby se voda v jezeře nezhoršila a co všechno pro to dělají.

Našli jsme si volné tábořiště. Ono to není úplně samozřejmý v době dovolených a dá se to zařizovat přes internet, ale my jsme si už minule vyzkoušeli, že odvážným a blbým štěstí přeje, tak jsme si nic nezařizovali. I na tomhle tábořišti jsme si našli volné místečko. Narodil do všech předchozích štací, tenhle tábor byl volnější a mohli jsme si i vybrat, kam si postavíme stan. Ve stanu bydlíme jen Olina a já, Honza spává venku, jen pod plachtou. Spacák a kindl, víc k pohodlnýmu přespání nepotřebujete.

I když je průměrná teplota okolo jezera v létě kolem 20-25°C, na přímým slunci to docela pere. Natáhli jsme si tedy plachtu. Tábořiště se jmenovalo Lost Creek Campground

Ráno jsme zjistili, že jsme si stan postavili pod větví, kde si udělal hnízdiště a vajíčkoviště nějací divní mravenci nebo pavouci. Prostě hezký potvůrky s tenkejma nohama. A rojily se a rojily. Větve krásně voněly. Vzájemně jsme se neobtěžovali.

Honza si našel malinkatý místečko, kde byl jednočárkovej signál, tak si zavolal Réze.

Po vydatné snídani, jak už jsme to tak každej den uměli furt dokola, čili po ovesné kaši a čaji jsme jeli na obhlídku jezera. Dejme trochu důkladnější, než v den příjezdu. Tohle je ten druhý ostrůvek, který na jezeře trčí. Tomuhle obskurnímu útvaru tu říkají Phantom Ship.

Na Phantom Ship myslím lodě nepřistávají,jen na tom větším vedlejší a větším.

Modrá barva jezera je kýčovitě fascinující.

A tu je v celé kráse ten větší ostrov. Ostrov čarodějů.

Wizzard Island

Voda v jezeře je sice ta nejlepší na světě, ale my jsme si na pití a vaření pár litrů koupili. Už v Kalifornii, přece ji nevylejeme tady v Oregonu. A meloun ke svačince.

V pozadí je vidět nejvyšší hora okolí Mount Scott.

Živé a mrtvé stromy. Výhodou dřeva je, že voní i živé i zdechlé.

Barvy si tu dělají, co chtějí.

Uprostřed léta a na svazích jezera se povaluje starej sníh. Podle dostupných pramenů tu v zimě (to je od října do května) nasněží asi tak 14 metrů sněhu. Je to jediný zdroj, který plní a udržuje hladinu jezera na stejné úrovni.


V zimě jsou silnice k jezeru uzavřené. a to je, jak jsme zjistili letos, ve Skalistých horách docela běžná finta. A možná není ani tak blbá, protože na tahle místa pak nemusí silničáři dohlížet. Možná by se to hodilo i u nás, že by jako v zimě preventivně uzavřely silnice a Dé jedničku. Ťok by mohl zůstat zalezlej a ne se nechat filmovat ve žluté vestičce zmrzlej jako socanskej oranžovej drozd. Otevřená celoročně je jen cesta do vesnice RIM.

Kámen, modré kytky a Mount Scott.

Zatím očumujeme jen tak z horní hrany kráteru, ale zítra se chce podívat i dolů přímo k jezeru.

Koupili jsme si v místní centršopu pár třetinek piva model IPA. pak se jen tak poflakujeme, čteme si v kindlech. Na tři lidi tu jsou tři kindly. Zítra se chystáme seběhnout k hladině jezera. Ale o tom až zase někdy příště.


Crater Lake je téměř ideální kruh na šířku i na délku víc než 8 a míň než 9 kilometrů.

podpis




V Singapuru pojmenovali jakousi rostlinu podle Babiše.
Já jsem si Babiše pojmenoval podle této rostliny.


Něco z dávna. Z dob, kdy si náš americkej Honza vysloužil přezdívku "Uhlobaron",
protože v Bedřichově žral uhlí přímo z uhláku.


Moudrý Okamura:
"Naši voliči Babiše nevolili."


 

 

Z Brna přes Liverpool do Cairo a možná i zpět!
Vážení a milí, Máta Brno po dvou letech pořádá celovečerní koncert na domovské scéně v Café práh.
Koná se v úterý 5. února 2018 od 19:30.
Vstupné vstřícných 100,- Kč, mládež do 18 a senioři nad 65 zadara. Zvučí Tom Duda, ProSound
Na Bandzone si zatím můžete poslechnout demonahrávky, které jsme nachystali v domácím studiu Pavla "Bongo" Plcha

Přátelé, kamarádi,
tímto spouštíme účelovou kampaň, ať se nás 5.února v Café Práh sejde co nejvíc!
A budeme rádi, pokud nám podle vlastního uvážení pomůžete s propagací. Přijďte, sdílejte a lajkujte.
Díky předem.
YouTube https://www.youtube.com/watch?v=bpWSCPObE24
facebook https://www.facebook.com/events/2252056705025059/
web www.matabrno.cz
bandzone www.bandzone.cz/matabrno
srdečně zdraví
Richard Lank

HNED V ÚTERÝ PO NÁVRATU

z hor byl pan Klement pozván na křest CD "Dámy v hudbě" do knihovny Jiřího Mahena a vzal mě s sebou, abych provedla dokumentaci. Mají tam stěnu plnou zajímavých autogramů.


Mladé dámy jímavě hrály starou hudbu, poslechnout si je přišlo hodně příznivců.


Paní Jana Janků, zpěvačka a harfenistka pozvala na pódium hudebního režiséra pana Flašara spolu se zvukovým režisérem panem Klementem a taky paní výtvarnici, jenže její jméno jsem si nezapamatovala.
CD úspěšně pokřtili a dámy zahrály ještě jeden vál z dávných dob.


A pak dostali víno a občerstvení i diváci, všichni vzájemně pobesedovali - oba páni režiséři taktéž!


Mě bolela hlava, vůbec nevím z čeho, ale tak, že jsem to snad ještě nezažila. Něco bylo ve vzduchu, protože ten den jsme měli ve škole předváděčky a někteří moji kolegové měli stejný problém. Kdoví, co ten den lítalo v brněnském ovzduší...

VE ČTVRTEK JSEM VYJELA VLAKEM
do Prahy na generálku hry španělského autora jménem Jaime Salom "Intimní příběhy z ráje", kterou režírovala Jana Janěková a hrají v ní mimo jiné naši dva báječní absolventi Kateřina Sedláková a Peter Pecha. Bylo to parádní a budu na to posílat lidi!
Pražáci pozor - hrají to už 27. 1. v 19:00!!!
Dokonce i Divadlo Na Maninách (v Holešovicích) jsem s menšími obtížemi našla tak akorát včas, že jsem stihla začátek. Jirka zůstal doma a už dopoledne před začátkem generálky jsem měla v mobilu zprávu, že chytil housera neboli ischias. Ach jo.
Po návratu domů jsem zjistila, že ho to fakt bolí tak, nemůže se ani moc hýbat ani ležet, občas sedět, žádná sranda. A tak jsme v sobotu nejeli na koncert Bartetu a Skipa Wilkinse do Lomnice, poněvadž se to vůbec nelepšilo a zvučení se místo Jerky pohotově ujal strýc Dalibůrek, čímž celou akci zachránil. Proto mně tentokrát chybí reportáž z Lomnice, všechno jsme si museli nechat vyprávět.
Takže místo reportáže z Lomnice jsem s Pavlovým svolením vybrala pár jeho fotek z výletu do Israele, kam se vypravili před koncem loňského roku ve třech. Vyjeli už asi tři dny před Štědrým dnem a přiletěli 4. ledna. Krásnej nápad, jak strávit vánoce a Nový rok úplně jinak... Zažili toho spoustu, byli i v Egyptě, koupali se v Mrtvém moři, spali na poušti a potkali zajímavý lidi. Tak to má být!

Dada a spol.