Potosí – tady teď budu trochu poučovatelka, ale myslím, že je třeba vědět, že je to město ve výšce něco málo přes 4000m, a že za tím městem je hora stejného jména, která po 200-300 let živila celé Španělsko a to s půlkou Evropy k tomu, neb ta hora byla celá stříbrná. Veškeré stříbro, které měli Španělé, bylo odtamtud, dodnes mají ve španělštině pořekadlo, že je někdo bohatej jako Potosí. Na dolování stříbra si Španělé vymysleli nucené práce, prováděné všemi indiány z jejich držav ve věku od 18-35, kteří museli odpracovat za šílených podmínek už ani nevím kolik let, ale ročně jich tam průměrně zařvalo několik desítek tisíc. Jinak město je taky poklad koloniální architektury, ale nějak tam nebylo moc příjemně, možná taky kvůli pořádné zimě. Maj tam teď zimu (období) a ještě jsou tak vysoko a hádejte co? No přece se netopí! Náhodou jsme si vybrali tu nejnóblovější restauraci ve městě (byla pravda velmi čistá), ale večeřet jsme museli v zimních bundách . Mimochodem, já jsem si objednala kuře “supreme” což byl smažený kuřecí řízek, smažený (obalovaný) banán, smažené (obalované) jablko a papas fritas (no přeci french fries = hranolky a když už jsme u toho, tak bych se pochlubila svojí pohotovostí ve zvládání cizího jazyka, tak to když jsme příště chtěli brambory vařené, tak jsem jen tak prohodila “papas naturales” a hele, já se strefila! Mluvíc o jídle, jeli jsme do Bolívie s tím, že jako v každé chudé zemi to se žrádlem nebude nic moc a těšili jsme se jak nám mírně zmizej ty válečky na břiše, ale všude jsme si nečekaně bužírovali. Ovšem musím se přiznat, že ač jsem měla touhu velikou ochutnat různá svůdná pouliční jídla, odvaha mě opustila vždy vidouc, za jakých hygienických podmínek to prodávají, tak radši ani nemyslet na to za jakých to dělají. A přitom mé zkušenosti jsou, že úplně ty nejlepší delikatesy jsou přímo z ulice. No a tak jsme se vrátili vlastně ještě kulatější než jsme vyjeli. Z Potosí mám obrázků v paměti několik, ale jsou jaksi všechny mdlé, anebo mě na jejich popis nestačí moje psací schopnosti, nějak nevím, co bych vám předhodila. Takže se vypravíme do Uyuni.

A zase “už ta cesta k vám byla taková zajímavá”. Zase celkem dobrej autobus, ale o silnici nemohla bejt řeč, 8 hodin hrkání ve vysokých horách po polňačce, kde jsme míjeli aut jak na nějaké dálnici, včetně velikejch náklaďáků. Občas se tahle komunikace (jak se tak krásně blbě říká cestám čééésky) zakrojila do srázu tak, že jsem se, ač do kostela nechodící, i já křižovala. Stačilo aby se někdo blbě nadechl, či si upšouk a tím se mírně změnila váhová rovnováha a byli jsme jedním s dalších autobusů, které končí i s lidským nákladem (takhle skončí několik tisíc lidi ročně ) dole pod srázem. A to jsou ti spočítaní, je jich dost, které nikdo nikdy nenajde. No a navíc, autobus byl zhruba pro 30 lidí, ale pořád po cestě zastavoval a přibíral další a další indiány. Kteří už se ani do uličky nevešli (zkoušeli se nám narvat i pod nohy, ale to jsem se zatla a ať si o mě každý myslí, ze jsem ohavná nelida, tvrdě jsem bránila svůj prostor), tak jich několik sedělo Pavlovi na ruce na opěradle a zvláště ty pěkné mladé indiánky se o něj opíraly z boku. Pavel dělal, jako že mu to nevadí. Možná že ne. Neřekl. Když jsme konečně dojeli, tak pouze z kabinky pro řidiče vystoupilo 22 indiánů, a to nepočítám pytle kukuřice, kozy, kuřata, půlku prasete, kamna a děti. To je mimo ty, co byli rozložení mezi cestujícími.

Uyuni – tak moc krásy teda nepobralo a navíc místo na první pohled dost bezútěšné. Svojí existenci vděčí za to, že to je jediná civilizace v dosahu Salar de Uyuni (největší solné jezero na světě) a přilehlého národního parku. Poznámka pro milovníky map - hledej na jihu, směrem k Chillské hranici. Takže asi tak na každého druhého obyvatele, včetně starců a nemluvňat, je tam jedna cestovní kancelář. Která samozřejmě nabízí úplně stejnou tůru jako ta vedle, do těch stejných končin. Liší se pouze v ceně a ve spolehlivosti auta. Ono se tam s tou agenturou musí, sám se tam člověk nedostane, Pavel z toho měl už dost pnutí. To byla jeho druhá organizovaná tůra v životě, když se nepočítají návštěvy zámků povinné na školních výletech, tu první zažil hned po příjezdu do La Paz, když jsme chtěli na oslavu Aymarského Nového roku, vítání východu slunce na Tiwanaku – Tiwanaku byvše to zřícenina 2000 let stará, tamější kultura ovládala obrovské území podél pobřeží a nikdo o nich nic nevi, ale Aymara lidi tam slavěj zimní slunovrat, jejich Nový rok – mimochodem, máme rok 5512!!!- taky to jinak než se zájezdem nešlo se tam dostat. A teď příklad toho, jak je svět prolezlej Čechama. Přicházíme večer do hotelu, v lobby stojí chlap, kouká na nás a ptá se: odkudpak jste? Jářku jsme Čéééši. A co neříkáte, moje babička byla od Prahy. Vy máte všichni takové velké nosy, já si hned říkal, že budete Slovani (!!!). Hotel to byl úplně nový, pěkný, majitel je chlapík z Bostonu, ale ač už teplota pod nulou, tak hádejte co? No přece se netopí!!!!! A teplá voda tak asi proudem velikosti mého malíčku. A že jsme na tom konci světa, tak jsme druhý den ráno šli koupit pohledy a narazíme na Čechy. No, žádné překvápko, že jo. A tak jdeme zpátky do hotelu, posedáváme v lobby, i uzřím časopisy ke čtení, sáhnu a vytáhnu co? Mladý Svět a ani Květy sice ne, ale za to časopis České Správy Letišť, a jak jsem se hned začala obávat, že se stane, tak taky jo. Hned z druhé stránky na mě kouká skupinová fotografie mého načálstva. Taky byl hotel hned vedle kasáren a tam pořád nacvičovala vojenská dechna nějaké marše. A taky tam měli po městě (jestli tomu osídlení tahle klasifikace, či kvalifikace(?) náleží) všude dost srandovní sochy, což sice nemohlo bejt tolik Bolívarů, ale vypadaly ti panáčci všichni stejně a taky v hotelu visela výhrůžka pro cizácké hosty, že každé ráno mezi 8 – 9, jakmile se začne hrát bolívijská hymna, tak je nutno se vztyčit a smeknout, je-li hlava pokrytá pokrývkou. Neuposlechnutí této vyhlášky se trestá i možným odnětím svobody. Což mě teda úplně vyvrátilo z kořenů, poněvač jak má za prvé jeden poznat, že ta dechna, co tam pořád vyřvávala není nějaký další marš, ale zrovna hymna, a za druhé, jak mám v tý ukrutný zimě zůstat bez pokrývky hlavy a smeknout? To teda radši to odnětí svobody. Taky nám ten pán, co měl českou babičku s velkým nosem povídal o Bolívii, kde on už je 2 roky (coby geolog), že ať si všimneme, že v celém městě není jediná STOP autoznačka, přednost se dává tak, že auto přijíždějící ke křižovatce prostě zatroubí (což se praktikuje po celé zemi, včetně La Paz) a taky, že v celé Bolívii nikdo neplatí daně, ani ti, kteří mají z čeho, ale chtěli by plné sociální zabezpečení od vlády.

Nevím z čeho, možná doufají místní, že až si vládní úředníci mezi sebou rozeberou zahraniční finanční pomoc, že možná něco zbyde, aby jim třeba postavili silnici. To jen tak, na okraj. Z kraje světa, poněvadž ten kraj je skutečně na okraji. Všeho, hlavně civilizace, protože – a tady máte zase další momentku – za posledním hliněným baráčkem a nejmenším Bolívarem (ti největší stáli před kasárnama) už pak není 1000 km NIC, jen kolona džípů (tedy Toyot Lancruisers pro ty, které zajímají auta), asi 15, všechny nacpané po 6ti zážitků z konce světa chtivých turistů z celého světa. Kupodivu zastoupeni nebyli tentokrát klasičtí Japonci, ale za to ve 3 z těch 15 aut seděli no, hádejte kdo? No přece Češi. Což bylo dost silné národní zastoupení, málem hrdí jsme byli a to i přes to, že jsme si všimli, že jedna ze skupinek má přilepenou plechovku s pivem k pacičce už od rozednění. Všimli si I ostatní národy, až to zástupci rasy holandské nevydrželi a zeptali se, zda je to normalní. Což mě teda rozesmáli, že se ptaj zrovna oni, kteří nás každoročně skoro připraví o titul vítěze v množství piva vypitého na hlavu. S náma seděli v autě další 3 mladí lidi z Anglie, 1 sama holka co si projížděla Peru, Bolivii a Argentinu a dvojice, která se vyprdla na práci a už 10 měsíců byli na cestě okolo světa. Ale ti už byli duchem skoro doma, neb to bylo jejich posledních 14 dnů spaní bůhvíkde a bez sprchy, ale pořád ještě měli výdrž a nad vším jásali stejně jako my ostatní, akorát , že už toho míň fotili. Vzhledem k tomu, že cesta byla na 4 dny, tak to bylo docela důležitý s kým jsme. Řídil nás místní indián Gabriel s paní Gabrielovou, která tam byla od toho, aby nam dala najíst a musím teda smeknout klobouk, neb dokázala ve zcela primitivních podmínkách vykouzlit pokaždé jiné a dobré jídlo. Gabriel byl veselá, neustále koku žvýkající, kopa, nikdo z nás neuměl pořádně španělsky, on zase ne anglicky, ale smáli jsme se porád všichni, a když my jsme se kochali (Vesnička středisková – Pane doktore, zase se kocháte?), tak on ležel pod autem a ležel tam i večer, když my jsme šli spát a ležel tam i ráno, když my jsme vstávali a auto pořád vypadalo, že drží jen díky indiánským zaříkáváním. A hádejte co? No přeci se netopilo!!! Navíc, poněvadž tam, na kraji světa, už nejsou vůbec ani cesty, a ty džípy jezdí jen tak přes planinu, tak se tam ukrutně práší. Po půlhodině takové jízdy jsme všichni měli v nose zeď o síle té čínské, no a na Gabrielově straně nešlo zavřít okno. Nechť, poněvadž to, co se odvíjelo za oknem dalo dokonale zapomenout na to, že se nedá dejchat (jednak tou vejškou a jednak tím prachem a pak taky místama jestě zimou, až -25°C).

Salar de Uyuni – fotografie – těch je moc, to je mocná krajina, a na všech je zachycený obzor, který tam, co přechází v oblohu, je takovej fantasmagorickej – takový to měňavý chvění, ve kterým se odrážejí vysoké zasněžené hory. To mi leží v hlavě. To solné jezero (je třeba odíti tmavé brýle, jak na to bílo pálí sluníčko, tak je to na oslepnutí) je od obzoru k obzoru a šíleně placaté a všude jenom to bílo. A jinak NIC, a TICHO, nikde NIC. A jeden tam jen tak stojí a kouká a uvědomuje, že je vlastně ukrutně majinkej. A ta sůl se vám lidi mění, jezero má na podlaze různé vzory, někdy to vypadá jako dlaždičky v koupelně, někdy je to úplně hladké a říkají, že na konci období deštů, když je na všem tak cenťáček až dva vody, je to jako ježdění po skle. No a pak je zničeho nic ostrov, který se jmenuje Rybí (nebo Ostrov ryb?) a to je takovej kopeček porostlej obrovskejma kaktusama, takový ty co zvedají ruce jako by té kráse vzdávali hold. A obloha sytě modrá a sluníčko pálí (tak si zase sundáváme ty mnohé vrstvy oděvů, co jsme na sebe ráno navršili) a já mám další fotku: stojím na vrcholku toho kopce, dívám se na tu bílou prázdnotu, sluníčko prosvěcuje kaktusy ze spodu, proti mým očím, takže vidím jen tmavé kůly obrostlé jemným chmýřím a najednou po tom bílu někdo kráčí, jen tak si tam jde, a je tam užasnej mír a pohoda a já vím, že tahovouhle vyrovnanost a rovnováhu možná už nikdy nezažiju. A pak si povídáme z těma Čechama (ten s tím přirostlým pivem k pacičce si otvírá další plechovku a jde si ji vypít sám o samotě, asi si to taky potřebuje zažít, ty výhledy) a oni jsou fajn, i když ze začátku na nás koukali nevraživě a hlavně nedůvěřivě. A jedeme dál. A tak to je celý ty 4 dny. Sice solné jezero skončilo po prvním dnu, ale i pak, jeden jenom zírá, co všechno se dá na světě vidět, a když zastavíme, tak zíráme jestě víc, poněvadž ty cestovky mají ten kraj zmáklej a vědí kam ty užaslý turisty vozit, aby žasli ještě víc.

A tak jsme pak žasli nad Lagunou Colorada, která je skutečně červená, a lagunama, na kterých bydlí plameňáci. Taky jsme žasli jsme nad gejzírama a horkejma pramenama, kde se mladí a odvážní koupali a my staří jsme jim z tepla našich vycpaných bund tiše záviděli tu rozmarnost, s jakou si k tomu lebedění v teplé vodě , v mínus 10 C, ještě dokázali dojít pro zapálené cigárko, aby ten požitek byl kdyžužtakuž pořádnej. A hele, noří se mi z paměti fotka od gejzíru – je po brzkém ránu, slunce akorát začíná olizovat hory okolo, ale na nás jestě nedosáhlo, je minimálně mínus 10 a zima ukrutná (to okno u Gabriela pořád ještě nejde zavřít), a kam se člověk podívá okolo sebe, tak to tajemně bublá a z některých těch důlků a otvorů stříká voda a všude se povalují chuchvalce páry a výparů a každou chvíli všechno skutečnost okolo mě v těch mračnech mizí a měla jsem strašnej pocit, že tam jsem úplně sama a nikde nikdo, než mě probral známý hlas, Pavlův, který hulákal, ať tam nestojím jak kameň, ať se hnu, že umělcovi stojím v záběru. A pak byla Laguna Verde, která je taky skutečně zelená , ale ještě se v ní navíc odráží 6ti tisícové (my sami jsme byli 4800 v tom místě) volcano (že by správně sopka?). A taky tam bylo Údolí Salvatora Dalího, jen ty rozteklé hodinky tam položit a zarámovat, a to by mě teda zajímalo, když on tam nikdy nebyl, tak co musel nosit v hlave, že to takhle obkreslil. A pak cesta zpátky a pořád a pořád hory a údolí, které měnily nejen barvy, ale zdálo se, že i tvary, pod vlivem toho, kde a jak stálo zrovna na obloze sluníčko. Já, která jsem na ty hory a skály a barvy hnědé, žluté a červené všech odstínů vysazená, já, která si myslí, že nejkrásnější kout světa je americkej středozápad, Colorado Plateau, tak jsem si tam teda užívala a kochala se a žasla si. A nejsem jediná, komu se tenhle druh krajiny libí, ono se tam libilo i Butch Cassidymu a Sundance Kidovi (pro osvěžení, pamatujete si film s Redfordem a Newmanem?), kteři nedaleko odtamtud skončili (po loupežné přepadačce vlaku je tam našla v zastrčený vesničce bolívijská armáda a po ukrutné, ale krátké přestřelce, tyhle dva dostala). Ono jim to muselo trochu připomínat domovinu – jižní Utah. A pak tam byly i jiné zajímavosti, jako místní vesnice, které se podle všeho ujali zase umělci a zase jim tam v té hlíně nastavěli na návsi umění, ale tentokrát jim asi došly prachy, umění je jasně nedostavěné a na vodovod jsou zatím jen vykované výkopy a skruže leží ladem. Zato tam mají malinkej kostelík (zavřenej) postavený ze dřeva kaktusu (takový světlý, měkký a dírovatý to je) a kavárnu (zavřenou), ve které mají počítače a za hliněným baráčkem stojí talíř satelitu.

A to prosím ve vesnici, která jistě není vyjímkou ze statistiky, která říká, že pouze každé 4 indiánské dítě chodí do základní školy a z těch 4, jenom každé páté to základní (pátá třída prosím, aby nebyla mýlka) vzdělání dokončí. Ale vypadají tam šťastně, jak jsem psala, pro psy a děti je to ráj, ty děcka jsou navíc šíleně krásný a hodný a vychovaný, i když by pravda, potřebovaly umejt. A taky jsme v jedný vesnici viděli kostel pomalovanej vevnitř krásnejma freskama lidový tvořivosti z roku 1620. Ty fresky jsou zrestaurovaný a vůbec celej kostel, na to penize byly, ale bacha, většinu si místní indiáni vybrali sami mezi sebou. A na závěr, abyste nebrečeli, tak zase jednu fotku, ale jen jednu, protože ty opravdový, krasný, co udělal Pavel snad někdy uvidíte, tak tahle je z malé vesnice, kde ve škole děcka zrovna měli přestávku a co by dělali jiného, byvše v Jižní americe, než že čutaj do balónu a je tam tržnice pod střechou, se záchodky pro veřejnost, kde se platí a je tam relativně čisto a místní mámy v těch buřinkách a širokejch sukních a miminkama na zádech tam dopoledne nakupujou ingredience na polívku, tak tam stojí opřená o futra malinká holčička v kloboučku (to oni všichni chrání svoje děti před sluncem nejrůznějšíma pokrývkama hlavy) a ta holčička má ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděla. Celá Bolívie se v nich leskne.. No a pohádky je konec.