V poušti života cestuje moudrý člověk s karavanou, pouze blázen jde raději sám.

“No, žraloky! “ odpovídá lakonicky na mou otázku, co mohu očekávat při šnorchlu v moři , instruktor potápění v Sandy Beach. (časový a místní střih - jaro 2000 , Emirát Fujairah pár set km na sever od ománské hranice , to jenom, abyste u Ománského deníku – viz dále - neusnuli ). Ráno raníčko nechávám Paula jako jediného zájemce o potápěčský kurs Dive Instructor v učebně střediska mořských sportů a odhodlaně odcházím na časné zaplavání . Velmi rychle zapomínám na žertovnou odpověď instruktora. Voda ománského zálivu je teplá, hladina rovná jak Holandsko a viditelnost ve vodě kolem 10 metrů. Asi 200 m od pobřeží se tyčí do výše malý skalnatý ostrůvek a v ranním slunci vrhá temný stín na tmavě modrou hladinu moře.

Sama si tu šnorchluji v pohodě, mám v plánu kolečko kolem ostrůvku, občas se mihne rybka. Právě plavu ve stínu skály a koukám pod sebe. V přítmí se viditelnost zmenšuje na asi 4 m. Ucítím kousek ode mne takové zvláštní mrsknutí rybího těla, to jsem už někde viděla, živočicha spíše tuším, je na hranici viditelnosti, asi 6 m od mě a satsakramenstky se podobá hlavní postavě filmu Čelisti. Jeho tělo odhaduji na asi 2 m délky. Ve vodě odhad klame a strach zvětšuje, takže by asi mohl být tak 1,5 m. V panice koukám zakalenou vodou a v hrůze napočítám 5 kontur žraloků, plavajících do kolečka, kterého já ( světe div se) tvořím střed. Pravda, jejich čelisti jsou zatím špatně viditelné, ale v jejich trhaných pohybech a zájmu o mě se necítím nejlíp. Nemám daleko k panice. Pobřeží je asi 10 min. metodou plavání na prsa a na ostrov s ostrýma skálama se těžko vylízá. A zkuste uplavat žralokovi, když hyperventilujete. Že já husa alespoň jednou nevěřila Arabovi. Nakonec vše dopadne dobře, žraloci si jen hrají a za chvíli mizí do dáli.

Se žraloky mi to celkem vyšlo. Druhý den jsem se už nebála, neboť mě místní potápěči přesvědčili, že žraloci jsou neškodní, jsou to prý mimina a matka je někde hodně daleko. Proč bych jim tentokrát nedůvěřovala, když poprvé taky měli pravdu, že. Těch 10 dní, co se Paul potápěl, ani jednou žraloka neviděl a vůbec mi nevěřil, že si s nimi po snídani denně hraju na schovku. Viděl je až poslední den pobytu, když si se mnou po ránu zaplaval . Tak teď jistě chápete, že nemusím metry pod vodu, abych si užila mořské potvůrky. Zůstávám věrná šnorchlování.

Každé zdržení je něčemu dobré
Změna je stejně tak dobrá jako klid

Po cestě vnitrozemím Sultanátu Omán bylo načase si odpočnout . Paul se nemohl dočkat až se zase potopí do teplého moře . A tak zde, v hotelu Sawadee, na kraji vesničky stejného jména, asi 90 min. autem severně od Muskatu, budeme jako na penzi. Paul bude v hlubinách oceánu a mě čeká týden nicnedělání.

První ráno nás přivítá cvrlikáním ptáčků, kteří se usadili a pěkně rozmnožili v kouzelné tropické zahradě hotelu. Vrabci s námi posnídají, jsou dost brutální. Paul poté odchází do potapěčského střediska a odplouvá malou lodičkou s pár stejně poznamenanýma do dáli. Loďka se prý někdy kymácí na vlnách až 40 minut, než zakotví . Jejich potápěčská místa jsou až 20 km od pobřeží. Nic pro mě. Potapěči se vrací na oběd do hotelu a odpoledne zase vyjíždí .

Je asi tak kolem 22 - 25 stupňů C, mírný vánek od moře a pohoda. Hotel poloprázdný, atmosféra nenucená a ležérní. Občas si odskočím do moře zaplavat. Na pláži ani noha, dá se zde pronajmout loďka, která mě zaveze na opuštěné korálové ostrůvky vzdálené pár km od pobřeží. Jindy se uvelebím s knížkou do stínu palem u hotelového bazénu a s rozkoší poslouchám band z Tanzanie, který hraje relaxační africkou hudbu. Čtu zrovna román odehrávající se v Mali, tak mi to tak supr pasuje.

Taky občas prohodím pár slov s jinými hosty Je zde hodně Jihoafričanů, kteří zde pracují a tak je vyzpovídám a pak začneme kolečko vzpomínek na Afriku. Jejich duše tam totiž taky sídlí. Nebo jen tak koukám. Jsou tu věci k vidění. Pozoruji emirátskou rodinku, jde chlap v bílém hábitu a za ním věrně kráčí 4 ženy kompletně zahalené v černém ( jenom oči čučí ). Kolem dokola dovádí jejich 10 dětí v plavkách. Ženy cupitají za manželem až na pláž, kde se muž vyslíkne do plavek a řádí s drobotinou ve vodě. Źenušky si sednou do stínu a ani nedutají. Čekají na povel se posunout dále, tentokrát k bazénu . Tam tatínek s ratolestmi hráje vodní basketbal. Ženušky se opět usadí , aby byly na dohled. Otec se nakonec převleče, dá signál a rodinka se ubírá zpět do apartmánu. Ty chudinky malé děti ani netuší, která černá postava je jejich maminka.

“Byla asi táákhle veliká” , říká mi jedno odpoledne rozjařený Paul s rozpřaženýma rukama a nadšením v očích po výstupu z loďky. “A ten náš instruktor říkal, že větší želvu ještě nikdy v životě neviděl a to se tu potápí přes 10 let ! ”. Tuto stařenku obdivovali v 10 metrech, seděla na dně a občas poodplula. Ve vodě jsou prý i asi 2 metroví žraloci, želvy, chobotnice a velká hejna ryb. Potapěčský ráj, vždyť na celém téměř panenském pobřeží Ománu (2000 km) je jen pár středisek vodních sportů.

Velmi rychle si zvykám na lenošení a arabské plynutí času. První dny po příjezdu mi vadilo, že internet nefunguje a nikdo ho nespravuje a že minibus do Muskatu někdy přijede a někdy někdy ne, že v recepci něco slíbí a zapomenou na to , že z 5 restaurací je otevřená jenom jedna a ta je plná atd. Za pár dní mě už takové maličkosti vůbec nevyvádí z míry, za ničím se nehoním, nic nechci, užívám okamžiku. Taky už neprocházím hotelovým komplexem v trysku, ale šourám se pěkně pomalu, tak jak se zde patří . Místní výraz “ In Sh Allah ” (neboli : je to v rukou Boha) se mi jeví jako pramen moudrosti a stává se součástí mého denního slovníku. Jednou ráno se mě kdosi ptá , co že budu celý den dělat. Po chvilkovém zamyšlení s úsměvem a blahým pocitem odpovídám : NIC, nebudu dělat prostě vůbec NIC.

Je dobré znát pravdu , ale moudřejší je, se bavit o palmách
Arabská moudrost