Kamarádi,
Tady jsou první jarní Novosti… ale vraťme se ještě na chvíli do zimy. Začátkem března nastala dlouho očekávaná chvíle – díky MDŽ, se na čtyři dny utrhneme z práce a vyrážíme na Elbrus. Lyžovat. Konečně. Samozřejmě nic nejde tak lehce, startujeme s pětihodinovým zpožděním a s vědomím že nevíme kam dojedem. Napadla totiž hromada sněhu a padaj laviny. Silnici do naší destinace jedna taková zasypala a odřízla turbazu Elbrus od elektřiny a okolního světa. To nás ovšem neodrazuje a vyrážíme s nadějí, že ruské služby pracují sice pomalu a nejistě, ale že vidina movitých moskevských lyžařů je přiměje k aktivitě a laviny uklidí. Večer dorazíme do Nalciku, centra republiky Kabardino-Balkaria na jejímž území se Elbrus nachází. V hotelu nás vítají slovy: „Na Elbrus? Absolutně vyloučeno. Podívejte se na televizi, je tam nebezpečno, samá lavina.“ Kecaj, říkáme si a odcházíme spát s tím, že se ráno dozvíme víc. Druhý den vstáváme a navazujeme spojení s Vissarionem, našim horským agentem. „Jo, cestu už vyčistili a jedna lanovka už funguje“, hlásí. Plni optimismu vyrážíme. Nenecháváme však nic náhodě a nasazujeme ohřebíkované pneumatiky. Cestu za vysněným odpočinkem se nám snaží znepříjemnit hejna dopravních policajtů (GAI). Pravidelně absolvujeme rétorické souboje typu: „Víte, že jste porušili zákony Ruské Federace?“ „Neporušili.“ „Porušili.“ „Neporušili“.... Z nejrůznějších důvodů se z nás snaží vymámit prachy. Jeden filuta se nás snaží pokutovat za to, že nemáme povolení na zatemněná skla. Nejsme však dnešní a povolení vytahujeme. „Tak mně aspoň dejte na cigára“, žebrá. Po iks takovýchto případech dojíždíme jako jedni z prvních turistů na Elbrus. Lyžařů málo, hotely volné... paráda. Pronajímáme si panelákový být, a následující dva dny trávíme suprovou lyžovačkou, kterou prokládáme koňakem a stotřicetistupňovou saunou. Samotný Elbrus, nejvyšší hora Kavkazu, má 5642m, ale lanovka jezdí nejvýš do 3800m. Po dvou dnech lyžovaní nakupujeme nezbytné vlněné svetry a vracíme se dom. Unaveni, xichty spálený, ale spokojení.

V Nazrani už nás čeká MDŽ. Tato relikvie komunismu se udržela v plné síle dodnes. Vyznačuje se maratónem „čajepitja“ (rozuměj posezení u monstrózního dortu a horkého čaje) a bezpočtem od na ženu matku, ženu dělnici, ženu budovatelku...prostě sajuz. Svou kýčovitostí připomíná zrůdného sv. Valentina.
V půlce dubna se jaro přehouplo do příjemnější, teplejší fáze. Duben je ve znamení svateb. Jako by už těch omezení nebylo dost tak se navíc v květnu žádný svatby nesmí pořádat. Tak to všichni chtějí stihnout v dubnu. U svatýho pramene, kam jezdíme pro vodu a venčit psa následuje jedna druhou. Nevěsta se tam musí jaksi rituálně napít aby se potom v manželství stalo či nestalo nevímco. Střílí se do vzduchu, tancuje se na ulici, městem se divoce proháněj kolony troubících aut.

Rovněž jak plyne duben, zintenzivňují přípravy na 9. května, „Děň pabjédy“ – Velikého vítězství ve vlastenecké válce. A že letos je to výročí kulaté – 60 let. V Moskvě na nábřeží pochodují už měsíc pluky vojáčků aby přehlídka neměla chybu. Horečně přípravy zasáhly i Groznyj. Podle pravidel Absurdistánu tam režim staví monstrózní pomník sám sobě a to v podobě sochy bývalého presidenta Kadyrova, na kterého byl spáchán úspěšný atentát loni právě 9. května při přehlídce na stadionu „Dinamo“. Kadyrovův pomník bude stát v samotném centru u řeky Terek na hlavní třídě Kadyrova (dříve Lenina). Kromě pomníku se buduje i promenáda podél řeky, aby se lidé při procházce podél řeky mohli kochat pohledem na rozbombardované město. Zdá se ovšem že stát nemá finance ani na pomník (nemluvě o nemocnicích a školách) a tak zkrátili státním zaměstnancům (jmenovitě milicionářům) už tak hubený plat o třetinu. Lze tedy očekávat, že milicionáři budou při dopravních kontrolách vyžadovat úplatky ještě zuřivěji, aby nakrmili svoje rodiny.

Bojevikům se teplým počasím, jako hadům, zahřála krev a vzrostla jejich aktivita. Do včerejška probíhaly v Grozném několikadenní boje. Mrtvých už je přes deset, včetně civilistů.
Bohužel nevzrostla aktivita jen bojeviků, ale i státních orgánů, kterým se stále méně líbí přítomnost mezinárodních organizací na Kavkaze. Házejí klacky pod nohy skoro všem, včetně nás. Praktiky jsou rafinované, přesně podle pravidel zkorumpované postsovětské tradice. Oficiálně se nic neděje (aby se nikdo nemohl oficiálně a otevřeně bránit), jen tu a tam jakoby náhodou jednomu nedají víza, druhého pošlou bez udání důvodů z letiště zpátky domů nebo vyjde štvavý článek, plný lží... domovní prohlídky a četné kontroly, výslechy zjistí spoustu „nedostatků“ a porušení zmatených a byrokratických ruských zákonů. Žádná sranda. Nemá cenu se o tom nějak zvlášť rozepisovat...to je zatím z jarních zpráv všechno..

zatím čus Hon