Už máme 3. den na Kubě, pamatujete?

Tak jdem na to. Minule jsme skončili uprostřed výletu do provincie Pinar del Rio, zrovna jsme vyšli z tabákové továrny se nalokat čerstvého vzduchu (plného zplodin z výfuků starých polojezdících monster). Autobus se s námi vypravil dále, do přírody. Projíždíme po úzkých silničkách mezi zvláštními homolovitými kopci. Vesničky jako z učebnice dějepisu, kapitola 18. století. Cítíme tu najednou velkou pohodu, žádný spěch. Silnice se vyprázdnily, občas mineme nějakého cyklisty s naloženou slečnou na štangli. Zastávka u jednoho státního hotýlku (prvního mimo Havanu) na kopci s krásným výhledem. Zde vystupují 3 cestující (Holanďani) a že prý tu pár dní zůstanou. Museli si koupit tento jednodenní zájezd z Havany, neboť by se do hotýlku žádným jiným prostředkem nemohli dopravit. Kousek dále obědváme prosté jídlo ve venkovní restauraci připravené pro turisty. Teď pozor, milovníci zvířat , přeskočte pár vět. Kolem chodí nesmírně vyzáblí pejsci a kočičky. Jídlo z restaurace je opravdu nejedlé pro lidi (upřesňuji - turisty v prvním týdnu pobytu) a jak zjišťuji, moje porce zvířátkům patřičně chutná ! Kubánští číšnici se na mě mračí, neboť by zbytky asi rádi vzali domů rodině.. Znovu si uvědomuji, že na Kubě je jídlo na příděl a rodina, která nemá dítě pod 10 let, nedostane od státu za rok žádné bumážky na maso. Nicméně hladovou ženu a děti číšníka nevidím, zato tu fenku kost a kůže ano. Jediné, co z ní je vidět, jsou naběhlá prsíčka, má někde malé pejsky. Je tak tenká jako její stín. Milovníci zvířat, už zase můžete.

Ještě se v okolí vypravíme do jeskyň. Podzemními chodbami , osvětlenými žárovkami, procházíme několik set metrů až k říčce, kde na nás čekají lodičky. Tak mi tu napadá, co když přijde výpadek elektřiny, má vůbec někdo baterku? Nezdá se, že náš průvodce nějakou má a že by ho to zajímalo. Už se vidím ztracená v bludišti podzemních chodeb jako Tom Sawyer, to víte , po zkušenostech v hotelu Sevilla, je to velmi pravděpodobná představa. Odteďka si na výlety vždycky beru baterku. Vše přežíváme v pohodě.

Na zpáteční cestě zastavujeme opět u hotýlku s výhledem , abychom si mohli vyfotit krásu přírodní scenerie v zapadajícím slunci. S podivem se koukáme na naše 3 Holanďany s kuframa, jak se opět derou do autobusu. Hotel byl prý příšerný, že tam absolutně nevydrží a že se tedy s námi opět svezou do Havany. To se řekne svezou, on ten autobus taky jezdí na naftu a ta se někde musí natankovat. Řidič staví u snad jediné pumpy, co jsme za výlet viděli. Zrovna tam obsluhují náklaďák plný otevřených sudů na korbě. Do sudů čepují naftu a tak čekáme asi 1 hodinu, než je náklaďáček plný a náš autobus je na řadě.

Večer pakujeme, protože zítra se chystáme letadlem do ráje. Ten jsem našla na internetu. Jak se najde ráj? Prostě jsem jako hledací argument zadala slovo PARADISE a už tu byl, i s fotodokumentací. Vyjukla na mě webová stránka ráje. Udělali si ji milovníci ostrova ABC (místo ráje nechávám přece jenom utajené, protože, jakmile se více lidí o ráji dozví, tak tam za chvíli budou lítat chartrový lety a bude po něm). Po pořádném prohlídnutí webových stránek mi bylo jasné, že do ráje musíme vycestovat. Do ráje se dá dostat pouze místním letadélkem z Havany. Letenku jsem objednala u kubánské CK už v Holandsku.

Kubánská CK nám má předat letenky do recepce hotelu. Po výletě najdeme místo letenek v recepci 2 vzkazy CK psané velmi špatnou angličtinou. Vzkaz 1 psaný v 16:30– letadlo Vám letí v 8:00, musíte být 2 hodiny před odletem na letišti. Tam dostanete letenky. Vzkaz 2 psaný v 16:45 - letadlo letí v 6:00 , buďte na letišti 2 hodiny dopředu. Tak si tedy dáme budík na 3. hodinu a taxíka na 3:30. Doufáme, že noční výtah zastaví v našem šestém poschodí. Udělal to a taky nás nechal na recepci vystoupit ! Mám předtuchu. Vycvičená cestovatelka, ptám se taxíkáře, jestli mají v Havaně více letišť. A taky že jo, domácí a mezinárodní. To nás zachránilo a mohli jsme jet přímo na to správné letiště, které je na opačné straně města od mezinarodního letiště . Jedeme úplně tmavou Havanou, vypadá jako město po apokalypse. Domy v rozkladu za svitu hvězd a to , prosím na cestě do ráje. Projedeme městem a vyjíždíme do přírody, z dálnice je už silnice třetí třídy, míjíme ploty a domečky a u jednoho plotu taxikář zastaví, a že prý jsme na letišti. Vyndá kufry a ujíždí. Nechá nás stát ve tmě u ohrady se zavřenou bránou. Jdu na průzkum, ve tmě za plotem vidím jedno menší vrtulové letadlo a tak se vracím s radostnou zprávou za Paulem, že jsme dobře. Jsou přesně 4 hodiny ráno. Nezbývá nám než čekat, až někdo otevře dveře na letiště. A tak stojíme u branky v naprosté tmě, jediné, co dává světlo (odražené od hvězd ) je můj šílený kanárkově žlutý kufr.

Posloucháme zvuky tropické noci a kolem 5. hodiny se vyděsíme ranami z kulometu. Že by teroristický útok­ ? Ne tady můžeme být klidní. Nebo převrat? Vše se rychle vysvětlí, to se jenom místní snaží nastartovat prehistorické motorky či auta na cestu do práce. Začíná svítat a na kole přijíždí spasitel a otevře nám dveře na letiště. Je to asi ředitel? Dostaneme se do čekárny, vypadá to tu jako na hlavní poště v Brně na Poštovské za doby komunismu. Taková malá upatlaná místnost s obrovskou váhou u přepážky a všude přilepené papírky s hesly komunismu a mezi nimi pokyny pro let. Pracuje se papírově, počítače tu neznají. Pán si ihned zapálí doutník ( na Kubě je všude dovoleno kouřit) a nachystá čaj pro dámy, které se pomalu trousí do práce. Nově příchozí se velmi srdečně zdraví polibkem na tvář. Jedna velká rodina. Pohoda.

Je po osmé ráno. Letenky dostáváme, až když odlétnou 2 jiná letadla na nějaké jiné ostrůvky. Na destinaci Ráj je nás cestujících nějak moc , nevlezeme se do jednoho letadla (asi letí neplánovaní papaláši), a tak přistaví druhé. To se mi nelíbí. Je už asi 10:00 a my už intimně známe osazenstvo letiště. Naše provizorní letadlo je nevzrušuje i když nemá okna a leze se do něho zadkem. Zamávají nám. To je služba zákazníkům, co? Letadlo je asi pro 20 lidí, sedadla se kývají na všechny strany a bezpečnostní pásy se nedají zapnout. Není mi moc dobře. Pokyny před letem stewarda jsou nulové. Letadlo se rozjede a nabírá rychlost. Nic nevidím, ale tuším, že jsme na zemi, kouknu dozadu a tam se spontánně otevřeli nástupní dveře a zadkem letadla vidím palmy a začnu křičet. Nevím, jestli to pilot slyšel nebo to viděl , nicméně začal prudce brzdit. To je tak, když chcete do ráje, jen tak, bez přičinění. Je jasné, že cesta do ráje bude trnitá, že se Ráj nedá koupit penězi, že se musí zasloužit.

Letadlo se vrací k letištní budově. Vystupujeme a srdečně se pozdravíme s našimi známými pracovníky letiště. Co dál? Já přemlouvám Paula, že do ráje nemusíme, že i Varadero je OK , že si zaplatíme týden v tom turistickém místě a že nám tam bude prima. . (Na Varadero, kam míří všechny všechny světové (kromě amerických)CK, se totiž neletí, jenom jede pár hodin autobusem z Havany) . A tak kňučím, že zase ten ráj nemusíme vidět, že třeba až ti Američani tu Kubu převezmou, úplně v začátcích, se tam podíváme. Díky panickému strachu z dalšího letu se seznamuji s podobně poznamenaným Jorgem, z Argentiny. Jede na svatební cestu, jenom 4 dny mají na ten ráj, a je na tom stejně jako já. Přemlouvá svoji manželku, že raději v Havaně ve výtahu, než cesta do ráje. Taková svatební cesta je přece všude krásná, ne? Novomanželka i Paul si stojí na svém, teď už poletíme. Paul dá vědět, že ten ráj jsem přece chtěla já, tak co. A to Varadero jsem mu zprotivěla už v Holandsku, když jsem argumentovala pro ráj a proti standardu. Teď on chce do ráje i za cenu života. Ráj musíme vidět a to teď. Musíme tedy s Jorgem letět, nebo jinak by novomanželka mohla prožít ten ráj s mým mužem a to by se nám s Jorgem nemuselo líbit.

Zatím se na letišti nic neděje. Můj žlutý kufr je už zase na hromadě ostatních nezajímavých kufrů před budovou. Co bude dál? Jeden ze spolucestujících je pracovník jedné kubánské CK, který pravidelně lítá do ráje a ten překládá. Hledá se nějaké jiné letadlo a pak se poletí. Našlo se. Přistálo a už mu dávají kerosín. Pán CK nás uklidňuje, že to letadlo nespadne, vždyť on je zářným důkazem, že se to dá přežít, vždyť on už léta pendluje mezi Havanou a rájem. Naše nově přistavené letadlo má okna a dají se zapnout bezpečnostní pásy. Tak tedy nastupujeme a z výšky vyhlížíme ten ráj….

A jak přežít Ráj se dozvíte příště.