Tak už jsme v ráji byli dostatečně dlouho, abychom totálně zpitoměli. Doufám, že nároky na článek máte dostatečně nízké. Nějak se mi do konce Kuby nechtělo, to jste vytušili. Ale už jsem se tak styděla, že ani v mých šilených fotkách z mého ”rudého období ” se nenajde barva ruměnce, který se mi na tváři objeví vždy, když se mi známí ptají : a kdy konečně dokončíš tu Kubu? Jako výmluvu jsem si říkala, že počkám až Castro bude zrušený (abych se rozloučila s Kubou v rajském provedení), ale nějak to dlouho trvá. A Páníček pod cenzurou Dymbuly už byl taky téměř v koncích s výmluvama (a to prosím je studnice jazykových obratů). Tak tedy do toho.

Po týdnu lenošení na ostrově XX *, se vracíme do Havany na poslední 3 dny. Bydlíme v jediném normálním hotelu v centru města, jmenuje se Parque Central. Je mu v celku co věřit, výtahy jezdí do správných pater, na pokoji vše pico bello. A v recepci taky chápou svoji funkci a normálně se s nimi dá komunikovat. Nahoře na střeše je bazén a výhled na celé město. A je jen asi 1 minutu pěšky od hororového hotelu Sevilla. Na rozích hotelu a centrálního parku stojí mladé ženy , v rukou mimina a nenápadně žebrají. Osloví vás a chtějí mýdlo nebo zubní pastu. Nikdy jsem neviděla tak něžně zoufalý pohled žebrajících matek.

V centru Havany jsme objevili ulici s obchody. V obchodech vše za devizová pesa, která měla hodnotu 1 konvertibilní peso = 1 US dolar. Tedy ještě před pár týdny, kdy ještě dolar platil. Od té doby, co Castro dolary zakázal, tak devizový peso mělo fiktivní hodnotu dolaru(?)+10 %, lépe řečeno, dolar měl najednou o 10% méně. Nicméně v obchodech byly základní věci jako mýdla, zubní pasta či makeup k dostání, ale pro normální Kubánce nedostupné. Představte si : máte plat 16 konvertibilnich Pesos za měsíc a zubní pasta vás stojí 1 peso. Ještě, že černošská populace má zářivě bílé, nekazící se zuby v genetickém základu.

Jeden den jsme si najali motorovou tříkolku se šoférem a projeli město. Je to teda síla, dýchat ty šílený pachy ze starých výfuků. Kolem vás projíždějí a předjíždějí vaši tříkolku šílená monstra, a vy zase traktory. Kdyby Vám někdo řekl, že ten traktor má 400 let, tak mu budete věřit. Naši tříkolku řídil jeden sympatický student.

Napřed nás zavezl na nejkrásnější místo v Havaně, do finky Ernesta Hemingwaye. Ernest . jak známo, miloval Kubu a Kubánce a před revolucí žil léta (s přestávkami mezi 1932 and 1960) na kraji Havany. Je zvláštní, že přesto, že byl Američan, je velmi uznávaný nynějším režimem. Možná mu pomohly sympatie ke španělské revoluci a určitě velká láska ke Kubě. V Havaně je spousta míst, barů , kde se chlubí tím, že tam Hemingway pil či byl odtud vyhozen na ulici, když to pití přehnal a začal se prát , což se prý často stávalo. Je fakt, že to může tvrdit téměř každá pivnice, vždyť od dob Hemingwaye se tu žádný nový bar neotevřel.

Ernestův dům není u moře , jak jsem si původně myslela, ale pěkných pár kilometrů za městem v kopcích. Jeho vila (finca) je teď jedna z turistických atrakcí. Zaujme nádherná velká knihovna s výhledem na tropickou vegetaci. (Jó, tam by se mi psalo nejenom o Kubě , to bych se rozepsala jako Hemingway – každý ráno v 6:00 zasedl za psací stůl, nasál vůni tropické zahrady a ispirován krásou okolí psal několik hodin o sto šest, než byl čas zajít do nějaké té bodegy na kokteil. To bych se rozepsala, tak, že by Dymbula s klidem mohl konečně dát páníčkovi kopačky, a to by vycházelo prasátko ne týdně, ale každý druhý den.) Dovnitř domu lze pouze nahédnout. Turista si ovšem může užít exotické zahrady obrovské rozlohy. Ani sem nedojdou zplodiny výfuků z okolní silnice, tak je veliká. K vidění kromě stoletých palem a jiných tropických stromů jsou hroby 3 Hemingwayových psů, jeho slavná rybářská bárka Pilar , která kdysi kotvila v blízké rybářské vísce Cojimar. Je zde i rozpadající se bazén bez vody.

Pod jedním obrovským stromem se na Ernestově fince usadila třída pionýrů. Po výkladu paní učitelky se dali pionýři tiše do kreslení zahrady. Zde je opět vidět, že po pádu Castra si zde američtí plastičtí chirurgové nepřijdou na peníze, neboť už v těch dětských tvářičkách je neuvěřitelná krása. Jinak nic moc turistů, máme štěstí, žádné výletní autobusy. Užíváme si v pohodě tohoto kouželního místa. Pak nás ještě tříkolka zaveze na druhý konec města, na hrad, který sloužil k ochraně havanského přístavu, odkud se vypalují denně dělové rány směrem na Floridu.

Poslední den jsme zkusili klasický dopravní prostředek - koňský povoz. Ploužit se v kočáru téměř prázdným Maleconem, který se vám před očima rozpadá, umocňuje velmi dekadentní a surrealistický pocit. Nijaký cíl, jen pomalu vnímat to úžasné místo. I s koňmi se otáčet na 4 proudové dálnici lze tady v pohodě. Máme opět štěstí , objevíme nedělní trh s dobře udržovanými auty, je před hotelem National. Zaparkujeme koně a jdeme okukovat.

Poslední večer v Havaně se dáme zlákat na návštěvu taneční show Tropicana. Koupíme si lístky dopředu, do 3. řady a dobře děláme, vidíme tu nádheru velmi zblízka. Fotoaparát jsem měla vedle našeho stolu na stativu a ten mi ke konci show, něco před půlnocí , spadl na zem čumákem dolů. Objektiv se mi zasekl . A tak mi osud dal znamení, že je čas zvednout kotvy, kubánské pohádky je konec.

Následující den nasedáme se smíšenými pocity do první třídy holandského letadla, které letí do trojuhelníku Amsterdam – Havana - Dominikáská republika - Amsterdam. Kolem nás nastupují do ekonomické třídy obyvatelé Dominikánské Republiky, letící z Nizozemí. Stejné smíšené krve jako Kubánci. Jaký to však rozdíl. Většina z nich jsou velmi otylí, mají spoustu zlatých šperků a značkové oblečení, hlasitě se baví a jsou arogantní. Tak to dělá z lidí svoboda. Letadlo se opět skákavě nabírá rychlost po poflikované dráze jako při přistání, nicméně nám to teď vůbec nevadí. Za dobu návštěvy jsme si nějak zvykli a máme větší pochopení pro fakt, že za Castra to lepší už být nemůže. A jak praví jedno ruské přísloví - ještě může být hůř. Neboli

Máme za sebou úžasných 16 dní, na které budeme s láskou vzpomínat. Už v letadle se mi stýská po Kubáncích. Zamilovala jsem si je. Myslim na všechny ty, kteří nikdy tímto spojem nebudou moci odletět. A tak se dívám na zapadající slunce nad tímto od Boha obdarovaným ostrovem, na chumáčky smogu nad Havanou a v duchu slibuji Hasta otro dia, amigos.

• Na naléhání mé matky prozrazuji jméno ráje . Cayo Largo. Zasloužíte si to.