Honzíkova cesta

(z Pařezin do Indie a zpátky - díl pátý)

Do Honzovýho deníčku bez čárek a háčků je v tomto kliku.

Parta cestovatelů už je v Dílí, takže přišla nějaká ta eSeMeSka. Pokračujeme v odiakritkované textu, jak ho redakce WWWiditelnýho prasiska seškrábla z výše jmenovaného deníčku...Jsou to jen střípky a možná ani chronologické.

Vlakem do Lahore

Pattoki. Vymezené hromadami smetí a zatuchajícími kalužemi. Ruch, krávy, buvoli a stále to strašlivé vedro.

Na zastávkách se to hemží prodavači džusu, slazeného čaje s mlékem a kusem bábovky, žebráky. Stánky s ovocem, trsy maličkých banánu, chlazenou vodou. Ohromné kusy ledu leží na hadru a tají, hrnce s omáčkami a k tomu placku. Jeden dojí (jako jídlo, ne krávu) a do jeho talíře se hned servíruje pro dalšího. Rýže, hřebíček a bobkový list, červená omáčka, žlutá placička, posypáno čerstvou cibulí. Lenka si nechává nandat do vlastního hrníčku.

Vlak stoji a táhle zatroubí. Pak zatroubí podruhé a to už se rozjíždí. Je to tak pokaždý. Vlak už se dává do pohybu a Lenka si ještě kupuje čaj, volám na ni. Tak rychle nastupuje a jeden za ni přiběhne s čajem, druhý s drobnými... Dveře jsou za jízdy otevřené celou dobu, když je nikdo nezabouchne.

Lahore. Horko vedro a špína. Průvodci varují před tímto "městem zlodějů" a před různými způsoby okrádání. Především před rikšáky, kteří turistu zavezou do hotelu blízko nádraží, pak uspání drogami, okradení, podstrčení drog a vymáhání úplatků - policajti falešní a nebo zkorumpovaní... Vybrali jsme si doporučený Queen's Way hotel a usmlouváme cenu dopravy na 70 rupek. Ostatní rikšáci říkají - zloděj, zloději. Po chvíli opravdu zastaví, říká - bad hotel, doporučuje jiný, nenecháme se zlomit. Šest lidi na motorikše, batohy na střeše, div se to s náma nepřekotí a doprava - šílená, nepochopitelná, ukrutná. Vzduch modrý výfukovými plyny, troubení, neutichá, řev motorů, zácpy a kaluže a špína, zmatek... Nad tím spleti drátu a ceduli a napíšu, míchání písem, prodavači všeho možného a obličeje. Míjíme Evropana? Albína? V místních hadrech, na motorce, drží se ho drobná snědá žena. On - tučný zarudlý obličej, vlasy a vousy bílé s cigaretově žlutými odstíny, bílý ušmudlaný turban.

Náš hotel je plný, i ten další naproti. Necháme se přesvědčit nabídkou rikšisty pro jeho hotel, ale důrazně říkáme - ne u nádraží, po chvíli ale vidíme, že nás veze zpět k nádraží. Vystupujeme - menši hádka - zaplatíme 80 rupek (dávám mu ještě deset, abych zmírnil jeho nasrání). A teď s batohy proniknout tímto zcela novým nepochopitelným zmatkem a najít Thé Mall street a další z doporučených hotelů. Cesta je úmorná, mnohé uličky nevedou nikam, jinde jsou kaluže bláta skoro po kolena a všude nezměrně špíny. Na hotel dorazíme ve stavu slušně ožvýkaném, propocení a zničeni. Hlava bolí ze smradu dopravy a přehřátí.

Je tu bláznivý brit s červenou hlavou. Je tu už dost dlouho, má tu snad i nějakou práci. Dobře se s nim povídá, poradí, kde se dobře najíst. Ubytováno dost anglicky hovořících a Evropanů. 150 rupii za noc a Internet :) Přepíšu další kus deníku.

Je tu pár: ona z Jižní Afriky, on z Austrálie, bydlí spolu v Londýně a už rok jsou na cestách. Navštívili různé země, i Afghánistán, ale říkají, ze ten není moc bezpečný (možná tak cesta Peshavar - Kabul, kterou absolvovali). Navíc tam nedávno došlo k únosu nějakých Korejců, za které bylo zaplaceno dost tučné výkupné, takže lze čekat, ze si teď lovem turistů budou přivydělávat. Taky místní říkali, ze skutečné převzetí moci Talibanem je v těch horských oblastech na spadnutí. Vypráví taky o svém dřívějším cestování na dva pasy - jeden do US a Izraele, druhý do muslimských zemí středního a dálnějšího východu, Sýrie, Írán, Pákistán... Ale úředníci US se to prý stejně nějak dozvěděli a kladli spoustu dotěrných otázek. Proč a kdy a jak dlouho. A taky prý: kde jste vzal tolik času na cestování? Dal jsem výpověď. A šokovaný výraz úředníka: výpověď v 31 letech, abyste mohl cestovat? Naprosté nepochopení. Chlape, co blázníte, co vaše budoucnost? Jel navštívit svého přítele do Chicaga a po všech těch otázkách taky: kam jedete? Navštívit přítele. A jeho jméno? William. Příjmení? ... Hussein. Hussein?? Dávají taky pár užitečných informaci ohledně přechodu Pákistán - Indie, ten nás čeká už zítra. Sedí tu s námi ještě mladá, pěkně upravená (nezvyk na toto místo) Britka - novinářka, cestuje sama, v únoru asi taky má v plánu navštívit Afghánistán, před ni večeře: kelímek od koly a krabice - KFC, je tu taky.

Na večeři jdeme za roh, co doporučil červenohlavý brit a opravdu, jídlo skvěle (filthy but very good) a pálí jako čert - placky a různé omáčky, nebo kus masa, rajče, málo pálivé, tak jen jedna hrůzná feferonka - zabalené jako palačinka, znějící jako kebab. Kokakola a za rohem se dělá čaj: otlučené hrnce a plynový vařič, omýt zlehka naběračku a horkou vodou vypláchnout šálky, z ohromného hrnce nabrat pár sběraček mléka, dát vařit až vzkypí, přihodit par lžiček čaje, přilít ještě trochu mléka, cukr, nechat ještě několikrát vzkypět a do hrnku procedit přes naběračku a množství bylo velmi přesné odhadnuté a čaj velice dobrý.

Pak se taky jdeme toulat hlavní třídou a kupujeme Shalmar Kaweez - zdejší tradiční místní oděv a vyberu si jen já (a holky ho dostanou na hotelu darem, později). Taky ty jejich čepičky pletené jarmulky a nebo takové pevnější hrnečky na hlavu.

Večer na terase potkáme ještě dva Čechy, co se tu toulali (a mají čas nějak do únoru), podnikli trek ledovcem okolo K2 - nutná spousta povolení a taky vůdcové, nosičové... Ledovec je živý a proměňuje se každým dnem, údolí je 3 km široké a 60 km dlouhé, takže ztratit se, je velmi snadné. Nosiči to nesou zlehka a neustále kouří hašiš. Obvykle je trek jednosměrný, nyní ale v cestě leží veliká trhlina, tak se jde jen k ní a zas zpátky.

Boj se starobylou pračkou, ždímání prádla a pověsit ho na velmi sporadicky vykousaná místa na šňůrách a opět pomůže Komárův gumicuk. Večerní čaje, kytara, harmonika a pak spát.


Text i foto Honza

mapa

 

Dr+spol. . 14. 10. 2007

wwwiditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš