Honzíkova cesta

(z Pařezin do Indie a zpátky - díl devátý)

Přes průsmyk Indrahar

23.9.
První část treku. Dharamkot - Triund. Převýšení zhruba 1000m, hory vypadají majestátně. A před námi vidíme průsmyk Indrahar. Havrani a psi (kradou chleba), pár bud kryje modrý igelit. Fascinující je vidět místni průvodce, jak po horách šlapou bosky. Stáda krav. A je mi nevolno, palačinku, co jsem měl k snídani, musím cestou "odložit". Jde s námi i Dita.

24.9.
Triund-Lahesh cave. Převýšení 500m. Potkáme partu Čechů - někteří úctyhodného věku - šli tou samou trasou, jen v obráceném směru. Dají nám pár rad, kterak se neztratit. Nocujeme pak v jeskyni. Nízký strop začouzený od vaření a ohňů, sláma tu a tam. Spolu s námi tu je osamocený chlápek neznámého původu. Matka prý z Číny a vyrůstal ve Venezuele. O jeho otci jsem přeslechl. Večeře - nudlové polívky, k tomu sweet&sour omáčky. Po náročném dni to chutná báječně. Zítra přejdeme průsmyk. Na Triundu se k nám přidal zrzavý pes se zraněnou nohou. Kulhá se s námi a vypadá jako lišák.

25.9.
Vyrážíme na etapy, poslední nakonec jdeme já, Komár a Dita. Ta však nás brzy nechá pozadu. Jsem-li chcípák, nebo málo najezený, nebo obojí, to nevím, ale výstup mi dá dost zabrat a dech nestačí, že by málo kyslíku? Dalších 1000m převýšení a nahoře oltářík s trojzubci a rudými prapory. Na druhé straně vidíme sníh a kamenné suťovisko.

Údolí strmá, kamenné morény. Nocujeme s pasáky koz. U jejich ohňů a jejich stád. Kouří beedieska, pečou placky. Ze sestupu bolí kolena a kotníky. Lenka a Honza. Bolí je hlava, nechtějí jíst. Možná je to výškou.

26.9.
Podél řeky sestoupáme až k vesnici Kuarsi. Mineme potoky, stáda, pastevce.

Kameniska a cesty hlubokými stržemi, kudy dole teče zpěněný proud. Vůdce z vesnice nám nabídne jídlo i nocleh. Po cestě povídá. Před nějakou dobou na něj snad spadl strom a zlomil mu obratel, prý s tím má ještě problémy a ptá se, nemáme-li nějaký lék, tabletku proti bolesti.

Přes noc nás nechají v místním chrámu - paroží, zvony a pramen posvátné vody. Nabírají ji do nádob, nosí si ji domů. Vstup sem pouze bez bot, je to tu v Indii zvykem. Jídlo jíme spolu s vesničany: kameny vydlážděný prostor s podélnými koberečky, bosí na nich sedíme a vedle nás vesničani. Talíře spíchnuté z uschlých listů. Oholený chlápek rukou z velkého hrnce odsype trochu rýže, z nádob pak postupně nosí různé omáčky. Z čočky, fazolí, nakonec i cosi zeleného s kouskem masa, prasklou kostí. Do plechového pohárku vodu. A feferonku. Je to báječné. Jako zákusek sladká červená rýže. Takové společné jídlo mívají dvakrát, třikrát do měsíce. Při zvláštní příležitosti - teď dostali nějaké peníze.

Večer se v chrámu odehraje nějaký obřad. Chlap zvoní na zvonek a obchází vstup do svatyně s hořícím kadidlem, druhý na buben vyplňuje prostor podlouhlým a táhlým hlubokým zvukem, takovým zvláštním duněním. Troubení na mušli. Rozeznít zavěšené zvony. Zítra bychom měli dojít do vesnice Lammu a odtud autobusem do Brahmauru, doplnit zásoby, přespat a vyrazit na druhý trek přes průsmyk Kugti.

 

Večer slyšíme zpěv a rytmus. Šli jsme po zvuku a našli jsme vesničany na verandě jednoho domu zpívat, tleskat, bubnovat na orezlý prasklý kanystr. Dokonce musíme i tancovat s nimi. A pak, když už jdeme pomalu spát, přijdou se na nás podívat nějaký malý místní holky. Dostanou sušenky a ševelí. Smrkaj a jsou při tom fakt roztomilý...
Dostanou sušenky, strhnou obal a je jasný, že mají v plánu je všechny sníst. Ale to vůbec nevadí a jejich žvatlání a smrkání a mlaskání se ve tmě na prknech chrámu tak dobře poslouchá.

 

Honza