Toto není název nějaké sympatické dvojice detektivů z nového televizního seriálu, ale jména kopců na Severním ostrově Nového Zélandu, které byly na programu sportovní části našeho výletu. Hory na Severním ostrově dosahují výšky až 2797 m (Ruapehu) a hory nad 2000 m jsou vesměs spící či polospící sopky. Tím je dán jejich charakter – nejsou to žádné souvislé hřebeny, ale většinou osamělé kužele tvořené popelem, prachem, sutí a jinými bordely. Nějakou zeleň si člověk užije jen při úpatí, horní partie jsou jak opsané z Mordoru, však se tu také část Tolkienovy trilogie filmovala.
Tongariro Alpine Crossing je považován za jeden z top 10 jednodenních treků na světě (např. Razzetti Steve, „Nejznámější trekkingové trasy na světě“, 2003). Trasa leží v centrální části ostrova a drtivá většina lidí chodí z Mangatepopo car parku na Ketetahi car park necelých 20 km za 7 až 9 hodin. Na první z parkovišť po ránu vozí lidi autobusem a stejně tak z druhého je navečer odvážejí. Měli jsme to naplánované tak, že si odjedeme naším vypůjčeným autem na konec treku v Ketetahi, necháme se dovézt autobusem na začátek do Mangatepopo a pak nebudeme omezeni časem odjezdu. Takhle mi to také potvrdili po emailu ještě před koncem prosince a dodnes to tak na netu inzerují. Avšak. Když jsme se vpředvečer akce šli formálně zeptat do informačního střediska v Tourangi, jestli ten internetem inzerovaný autobus jede, tak jsme byli vyvedeni z omylu. Z Ketetahi žádný autobus nejezdí. Byl zrušen, protože na zdejším parkovišti není radno nechávat auta bez dozoru ani přes den. V sousedství je totiž několik vesnic domorodých nezaměstnaných či nepracujících Maorů, kteří údajně pátrají a loví v okolí svého bydliště jakoukoli kořist. I tehdy, když turisti v autě nenechají nic užitečného, mohou najít rozbitá okénka jen jako důsledek zklamání, vzteku či možná pouhé pokleslé zábavy. Podobné informace jsme dostali aspoň ze tří nezávislých zdrojů, ale aby bylo jasno, nic mi to nepřipomnělo a ani žádná paralela s ČR mě nenapadla. Protože jsme stejně nemohli dělat nic jiného, zvolili jsme přepravu autobusem tam i zpět, což sice časově celou akci ohraničilo, ale pro našeho šoféra to byla zčásti úleva v tom, že utahán pochodem nemusel jet tak daleko. Jo a když jsme se v i-centru ptali, kolik že lidí si zarezervovalo autobus, tak paní říkala, že asi 500. Že by nával?
Ten přechod je tu v takové vážnosti, že cesta přes jednotlivé postupové body je rozepsána po čtvrthodinách, i když se za tou péčí může také jen skrývat pohodlnost správců, kterým by se mohli v parku hromadit opozdilí turisti. Nicméně při vstupu je každý na tabulce varován před rizikem projevů vulkanismu. Když se začne něco dít, tak má zmizet hlavně z kráteru Ngauruhoe, kde by se mohl otrávit jedovatými výpary nebo dostat žhavým balvanem. To varování není jen tak formalitou, cestou lze opravdu potkat na různých místech čoudící díry a opravdové erupce tady na Ruapehu proběhly naposledy v srpnu 1995 a byly tak silné, že kvůli poletujícímu popelu byla zrušena letecká doprava v celé oblasti (převzaté družicové foto dlouhého mraku plus poznámka: ten poloostrov na západě s jasnou oblohou a jediným mračným bílým flekem vprostřed je Taranaki, o kterém bude řeč ve druhé části) a lyžaři měli zkaženou sezónu.
Od startovního parkoviště (1120 m) se prochází po dně travnatého údolí a posléze se začne stoupat do sedla zvaného Soda springs. Odtud se lze odbočkou dostat právě na vrchol kužele Ngauruhoe (2300 m), což při počasí onoho dne nemělo smysl. Pokračuje se přes Jižní kráter až na nejvyšší místo cesty na okraji Rudého kráteru (1880 m). Odtud je krásný výhled jak do černě a červeně (překvapivě) zabarvené díry, tak na zelenomodrá Emeraldova jezírka i vzdálenější Modré jezero. Lidí tu nebylo zase tolik a počasí sice mohlo být více jako na prospektech, ale člověk nemůže chtít všechno. Občasné cáry mlhy a proměnlivé světlo opravdu navozovaly dojem, že tu někde za skálou číhají skřeti. Sestup je pak poměrně otravný a dlouhý, dostali jsme několikrát dešťovou sprchu, ale více k večeru se mraky rozplývaly, až na parkovišti Ketetahi (750 m) už svítilo slunce a několikrát se ukázaly i oba nejvyšší vrcholy Ngauruhoe i Ruapehu. Zajeli jsme se ještě podívat do lyžařského střediska pod Ruapehu, ale sjezdovky mi připadaly dost ubohé. Zajímavé jsou fotografie právě ze sezóny 1995, kdy se lyžovalo na sněhu pokrytém šedým popelem a rolba občas musela odhrnout žhavý kámen. Teď už nechme jen promluvit obrázky

Mount Taranaki nebo také Mt. Egmont (2518 m) je osamělým kuželovitým spícím vulkánem uprostřed poloostrova přilepeného k jihozápadnímu pobřeží ostrova. Ačkoli kolem hory vede několikadenní trek po skromných chajdách skrze husté houštiny a listnaté lesy, kolem vodopádů a přes hluboká koryta potoků, je cesta vzhůru brzy podobná výstupu na kladenské megahaldy hlušiny za doby rozkvétajícího plánovaného hospodářství. Start je na plošině s parkovištěm ve výšce kolem 1100 m, kousek se jde traversem přes v únorovém létě opuštěné lyžařské centrum a dvě chaty a pak se prudce směr změní na diretku. Jak to píší v průvodci, tak to je. Asi třetina po šikovných dřevěných stupních opletených králikárenskou drátěnkou, aby dřevo za mokra neklouzalo – to je pohoda. Samozřejmě tomu říkají ´Hobittí dálnice´ (fakt se v tom nepíše dvojité ť?). Druhá třetina v suti, které říkají scoria, a to je vopruz největší. Buď se to boří a nejde to nahoru nebo na tvrdém podkladu je jen tenká vrstvička oblých kamínků, na kterých se člověk pohybuje jako Jánošík, když mu ta mrcha hodila pod nohy hrách. Navíc přišla mlha a začalo studeně foukat. Vyslechl jsem si něco o debilech. Tady jsem se neodvážil fotit. Šinuli jsme se za pokleslé morálky a sledovali, jak se zespodu blíží nějaká našlapaná mladá turistka. Když nás dorazila, tak se vší vervou se pustila právě po té jánošíkovině. Připadala nám jako motor, který hrabe naprázdno, až trochu vyhasl. Naším hlemýždím tempem jsme se této fyzicky dobře připravené osobě začali zase vzdalovat. Došla nás znovu až na třetí třetině, která vede po tvrdé skále. Jen co se dostala na naší úroveň otočila to se slovy, že jí už na víc nezbývá čas. Zůstali jsme na kopci sami. Naštěstí po skále to stoupalo dobře a mlha se zase načas rozestoupila, takže bylo vidět až na Tasmanovo moře obklopující poloostrov a na vrstvy mraků pod námi. Nádhera. Zbývalo nám pár metrů k vrcholu, když přišel mrak natrvalo a vítr zesílil. V kráteru vyplněném celoročně sněhem a ledem jsme nemohli najít cestu na sám vrchol, navíc napadané šutry (některé dost čerstvě) nebudily příliš důvěry, tak jsme to prohlásili za vrchol a začali sestupovat. Nechtěli jsme dopadnout jako ta vážka na fotce nebo ten zkamenělý pták. V mlze jsme sice skoro neviděli od klacku ke klacku, ale cesta není orientačně složitá, takže jsme se ani moc nebáli. Ještě jsme potkali jednoho stoupajícího zoufalce v tříčtvrtečních kalhotách a tričku s dlouhým rukávem a po čtvrthodině jeho kámoše, an ho hledal. Sestup byl únavný a nezajímavý, na traverzu pak začalo drobně pršet a postupně to houstlo. Nicméně na sraz na parkovišti jsme došli jen s minimálním zpožděním a spěchali do restaurace na občerstvení a pak do vany na pokoji vybavené různými rehabilitujícími bublinkovými proudy. Z přiměřeně vydařeného výstupu jsme si odnesli několikeré ponaučení, jako že těžce romantické hvězdnaté nebe (jaké jsem už dlouho neviděl) i s Jižním křížem (který jsme nedokázali vyfotit) vpředvečer není zárukou hezkého počasí na výstup nebo, že počasí na vrcholu je přes den skutečně převážně mizerné. Říká se, že slunečné počasí je tu dvakrát do roka, spadne tu ročně 7000 mm srážek (průměr v Čechách je kolem 600), vítr kolem 100 km za hodinu není nijak výjimečný a dohromady s průměrnou roční teplotou 2°C jsou podmínky srovnatelné se Scottovou základnou v Antarktidě. Větší šance na dobrý výhled s vrcholu jsou po ránu a večer, ale to chce jiný časový rozvrh. Vysokohorská část zájezdu byla sice objemově skromná, zato výživná natolik, že jsme vždy druhý den po akci chodili jako s protézami. Jinak sukces

fotky a povídání z péra Honzy K.