redakční poznámka před fejetonem: Ing. Cejlon Dymbula měl pocit, že by měl uklidit na svém redakčním stroji smetí, balast a sračky, které se dycinky nastřádají, ať už jste jakkoliv pořádkumilovní. Jednou za čas to nerozdejchá a uklidí. Měl dvě možnosti, buď vyluxovat v obýváku, nebo uklidit v počítači. Na koberci jsou drobky dál, ale o pár zajímavých souborů se přepravil. A jedním z nich byl i zip s posledním fejetonem z Nového oného Zélandu od Honzy K. Jmenovalo Mesta.zip a bylo v něm ukryto povídání o Zélandskejch městech a některých škaredých stavbách století. Požádal jsem autora, ať to laskavě napraví. Tak jsem na to spoléhal, na ta města, že jsem si nepřipravil žádné své žvanění. Ale Honza byl naštěstí velmi agilní a poslal ještě jeden příspěvek úplně poslední z cesty na NZ a ten se Dymbulovi ztratit nepodařilo. Takže tenhle vám teď předhazuju. Je to poslední povídání z cesty na Nový Zéland a někdy příště předhodíme to předposlední. Ještě letos, nebojte se. A teď už cestopisek.

Pohyb po kouli je záludný. Máme asi natolik zafixovaný pohled na mapu světa visící na zdi, že si v první chvíli neuvědomujeme, jak moc je zkreslený. Když jsme si koupili letenky do Aucklandu přes Koreu, odhadl jsem, že poletíme někam nad Indii. O to větší bylo překvapení, když jsme to po startu z Prahy nabrali směrem k Petrohradu. Obletěli jsme Moskvu ze severu a teprve potom jsme to otočili na Mongolsko a poušť Gobi. Před Soulem jsme udělali elegantní zatáčku, zajisté abychom se vyhnuli nebezpečí sestřelení nad KLDR. A stejně pak ze Soulu dolů. Známí se mě ptali, jestli jsme cestou viděli hořet Austrálii. To už jsem mohl dělat chytrého a vysvětlit, že jsme Austrálii netrefili, ani neolízli, neboť jsme to mastili stále nad oceánem přes jižní cíp Japonska, přes Guam, Šalamounovy ostrovy (Guadalcanal) a Novou Kaledonii.
Teď jsem ještě chytřejší, neboť jsem si přečetl, že optimální pohyb po kouli vede po hlavní kružnici, po křivce odborně zvané geodetika.
Na zpáteční cestě jsme měli přestávku na noc v Soulu a spát jsme měli v rámci letenky v nějakém nóbl hotelu. Už jsme se viděli, jak večer couráme centrem Soulu a hledali jsme v průvodcích nějaké to turistické vyžití. Samozřejmě, že to bylo jinak. Soul je od letiště vzdálen aspoň 80 km a samotná cesta tam a zpět by zabrala několik hodin. Ten hotel byl přímo na letišti, a to letiště není v Soulu, ba ani není v Incheonu, jak se oficiálně jmenuje. Je ve skutečnosti na ostrově Yeongjong-do (to –do znamená ostrov) západně od Incheonu, kam se jede přes mělký záliv Žlutého moře po mostě Incheon Grand Bridge. Ještě však předtím, než jsme doletěli z Aucklandu do Soulu, jsme si mohli prohlédnout korálové útesy Nové Kaledonie.

Ten most jsme mohli vidět cestou na krátký výlet po ostrově Yeongjong, který jsme nakonec vymysleli na dopoledne před pokračováním zpátečního letu. Výlet mikrobusem vedl do místních kopečků ke svatyni Yonggungsa. Yonggungsa Temple je mimo jiné známá díky 1300 let starému stromu zelkova tree (to je snad česky zelkova pilovitá nebo habrolistá – to se nedalo poznat, protože v zimě neměla listy) a 11 metrů vysoké soše Buddhy. Také je tu v jednom z altánků pěkný zvon s tím nástrojem, co se do něj buší, zavěšeným pod střechou. Vše to komentovala úžasná průvodkyně, která kromě kuňkavě naučeného anglického textu hovořila plynně už jen asi korejsky. A v neposlední řadě je tu placatý kámen s několika valouny, když se s některým otočí o 360 stupňů a zároveň si otáčející něco přeje, jistojistě se to vyplní.

Ten hotel na letišti ale nóbl docela byl, pokoj byl tak velký jako všechny za předchozí týden dohromady. Bazén a fitness prázdné, tam se nic nedostává, tam se musí vydat, zato restaurace s neomezeným odběrem lahůdek plná. V něčem jsou si lidi na celém světě podobní přes barvu pleti i tvar očí.

Pak už jsme se vydali na poslední jedenáctihodinový let do Prahy, a protože jsme letěli po směru času, měli jsme extra dlouhý den a mohli z letadla ještě spatřit něco, co se dá nazvat například „kosa v Číně“. Na další fotce je Bajkal s výšky asi 10,5 km a to, co nabízí Google přibližně ze stejného místa. Je vidět i řeku Angaru vytékající k západu (zde doleva), kde se nachází Irkutskoje vodochranilišče a hydroelektrárna. Na další fotce jsou nekonečné meandry řeky Irtyš, a když jsme pak přeletěli Ural – hranici mezi Asií a Evropou, pochopili jsme, že dovolená doopravdy skončila. Ach jo. Ještě, že jsme si na možná někdy příště nechali celý Jižní ostrov. Jen kdyby tak ten Zéland chtěl být o něco blíž.

Text a foto: Honza K.