PÁN, JENŽ NEZNÁ NOTY

Corea si vytvořil vlastní hudební zákony, vlastní pravidla, která vlastně nikdy nedodržoval. A když, tak jen tak naoko, jako dodržují například naši řidiči naše pravidla silničního provozu.

Chick Corea, Mozart, někdy Beethoven páníčkovy doby. Beethoven byl vždy jen Beethovenem, Mozart Mozartem. Corea někdy tak a jindy onak.

Armando Anthony Corea se narodil v Chelsea státě Massatchusetts 12.6. 1941. Aby byl dobrej v piánu, studoval a hrál na něho už od 4 let. A říkám vám, je to znát. To páneček, co noty nezná, chodil do klavíru až v první třídě. No ani nechodil. Domů ke klavírnímu nuličovi chodil sám pan profesor z konzervatoře. Pánečkovi to domluvila babička. Klavír sehnala, noty i profesora. Páneček blbeček hrál a hrál.

Pan profesor asi nebyl nejlepším pedagogem, protože blbeček páneček ani za dva roky nepochopil, k čemu jsou ty kuličky navlíklé na čárky zleva doprava. Naučil se malovat houslový klíč. Netušil, jak důležitým klíčem je k hudbě. Ani pan profesor netušil. Tuším, že se jmenoval Netrval nebo Zlámal nebo tak nějak podobně. Ani on však netušil, co již v sešitě skladbiček pro klavír tušil Rob Šuman ve svých Divokých jezdcích. Pan profesor zahrál jezdce tak, jak měly znít. Dvakrát těsně za sebou, pak pravou, levou, oběma. Pomalu a ještě jednou rychle. To snad dělal proto, aby si při hodině taky zahrál i peníze dostal. "Tak sedni a hrej!" řekl nepozorně (jindy říkal: Zahrej to po-ma-lu, zahrej to pravou, teď zase po-ma-lu pro změnu levou. A zkusíme oběma, pěkně po-ma-lič-ku, důrazně, do-dr-žuj ryt-mus, jak ti tu kle-pu, ne-zry-chluj, ne-zrych-luj! Dobře, teď oběma zkusíme to ve sprá-v-ném tem-pu...") U Divokejch jezdců malinkému vyplesklému pánečkovi řekl jen: "Hrej." Malý páneček v malých tesilkách, co mu je přešila ze starého saka babička Karlička, sedl na točící židli k obrovskému černému klavíru, Jezdci se mu moc líbili, to bylo jinačí kafé, než ta blbá cvičeníčka, stupnice a další odlákávadla od hraní na klavír. Malý tesilový páneček sedl, položil ruce na bílé a černé klapičky, zapojil film v hlavě, jak a kam strkal prsty pan profesor a co z toho vyskočilo za zvuk. Hrál, hrál, skladba byla na něj těžká, oči přestaly fiktivně brouzdat po notovém papíře (to se opičíval po profesorovi, který vždy hrával jen z listu.) Hrál a zněli Jezdci. Malinkatého pánečka - druháka to překvapilo a poprvé pocítil z hudby pocit, jaký se špatně do slov převádí. Páneček dělal hudbu.

"Kde seš v notách? křiknul profesor. Malinkému pánečkovi, co dodnes téměř nezná noty, sjely oči až pracičkám, protože musel zapojit všechny klouby, čivy, aby mu jezdci z paličky z prstíků neujeli. Po profesorově výkřiku noty - tóny zmizely. Kluk vyděšený až k breču třesoucím vychrtlým prstíkem bloudil po hnusném notovém papíře a doufal ve šťastnou hvězdu, že se trefí. Netrefil. Ani řádově. Pan profesor zjistil, že malý páníček hrál dál, ale list neotočil. Aféra byla na světě. Po dvou letech se zjistilo, že velký profesor nenaučil malého pianistu noty. S brekem na krajíčku přiznal při výslechu malej jedno základní C (to přeškrtnuté pod čárkou) a od něho odpočítáváním opatrně a s nejistotou přidal D a E pak přiznal Fa až k nějaké hrudce, která byla zase Do, jen o oktávu vejš. K béčkám a křížkům se nedostali. Profesor si myslel, doufal, že si malej dělá prdel (promiň mami, to ne já, ale pán co nezná noty, sprostě vzpomíná). Nedělal. Profesor přestal docházet, propadl depresím a emigroval do Vídně, kde hrál po bárech z listu. Prý. Malej pániček přestal hrát na klimpr a dlouho mu to nevadilo. Až když před maturitou zjistil, že Bugatti step od Jaroslava Ježka bez not nezahraje. Kdy se nakonec noty trochu naučil vám dnes neprozradí, protože musí psát o jednom podařeném koncertu.

Pán, co nezná notovinu si jednou vymyslel, že když nezná noty, mohl by vymyslet nějaký převodník mezi tóny a pixely nebo písmeny. Mezi muzikou a fotkou, mezi fotkou a básničkou. Mezi obrázkem a písničkou. Dodnes se mu zařízení nepodařilo dovyvinout ani vymyslet. Kdo hraje na basu, neumí to vyfotit. Co vyfotí páneček mu muzikanti nezahrajou, Jirka nenamaluje. Páneček je přesvědčený o tom, že to nějak jde, jen je zatím blbcem, ještě to neumí. I kolem něj jsou většinou blbci a taky to neumí.

Muzika Quakvarteta se pánečkovi, co drze fotí, přestože noty neumí, líbí. Má rád muziku, která mu nic neulehčí, která mu sama kroutí přes uši na hlavě rukama a ty zas hejblátky od foťáku. Používá pániček beznotový takovou rovnici. Podle množství fotek, které se páničkovi po koncertě líbí, drze hodnotí, jak moc se mu líbila muzika. Tadlencta muzika Chicka Corei v podání brněnského Quakvarteta vyplivla asi 18 fotek ze stovky. No tak to byl podle zvrácené páničkovy logiky zatraceně dobrej koncert. Že bylo málo posluchačů? No a co?

Ještě jedna poznámka o obrazoborectví přes noty tóny zvuky. Jirka, co kreslí pro WWWprase, říkal, že je to poprvé, co při poslouchání muziky (živýho Chicka v podání Dady a Brnospol.), viděl objekty, tvary barvy i celé obrazy.

Páníček rád chodí na muziku, rád ji fotí, rád by, aby fotky hrály. Páníček cítí, že není každý den svátek, že se nezadaří vždycky. Naopak, málokdy.

Páníček, co noty podcenil, tento koncert ocenil. Páníček už dnes ví, že redakce WWWiditelného prasiska Quakvartetu udělila Řád Medvídka Pú oprávněně a zaslouženě.

Páníček kromě not, které, dá se říci neumí, netrpí hokejovým ani fotbalovým syndromem, jen mu trochu vadí, když se drásá skrz fanoušky metrem domů. Páníček nenávidí hardwarové práce na počítačích ani instalaci měkkého zboží. Je mu z nich na blití.

Páníček má novou čepici. V zimě ji nenosí, neb je drsňák. Nosil ji celou sobotu a neděli, až mu začala smrdět hlava. Prej i ryby smrdí od hlavy. Dlouho si páníček, protože nezná noty, myslel, že jsou noty na prd. Ale jak by se přeneslo přes tolik století tolik výtrysků z hlavy pana Bacha? Ha? Cha cha. Noty přece, pánečku blbej. Noty jsou to. Proto proto. Pan profesor měl pravdu. Teď nezbývá páničkovi nic jinýho, než muziku do fotek klít, slovy okrášlit. Je to zatím jenom náhražka. Ale to páničkovi nevadí, páníček meltu rád.

Chick severní Corea je slavnej až běda, hrál pro skoro všechny slavné velké jazzmany i jazzbaby. Jen namátkou:
Mongo Santamaria, Willie Bobo, Herbie Mann, Elvin Jones, Stan Getz, Blue Mitchell, Miroslav Vitouš, Herbie Hancock, Miles Davis, Al DiMeola, Lenny White, Gary Burton, John McLaughlin, Paco di Lucia, John Patitucci, Dave Weckl, Scott Henderson, Bobby McFerrin...
To byl jen malinkatej kousínek ze seznamu. Sezname otevři se. Jo, prej v Corei byla teďkonc nějaká strašná vlaková bouračka.

Páníčka ješte napadlo, že aby si mohl Chick Corea dělat při hraní s tóny co si umane, musí o notách a pravidlech muzikantských vědět příliš. Teprve pak si může kroužit kudy se mu ruka zachce. Ať chce či nechce, těžce ba i lehce, odchýlit se od normy. Za hašlerku, bonbón oslintaný, zkroutí muziku do malého uzlíku.

Quakvartetí tety stréci o notách ví hodně, o Coreově hudbě taky, tak si s tóny noty popsanými hrají jako psíci s kočičím klubíčkem, jak Bea s panenkou, jako Borýsek s mlékárnou.