DUCHOVNÍ ZASTAVENÍ – PYRAMIDA, KŘÍŽEK, LAVIČKA
(SOCHAŘE KURTA GEBAUERA)

Tenhle víkend jsem měl naplánováno, že dodělám tu skříň v díře po klavíru, takovej dutej klavír, ale to se mi nepodařilo, protože jsem ji dodělal o pár dní dřív. Zatímco obě Roušovny jely za příbuzenstvem do Boskovic, já jsem se rozhodl, že pojedu na jednu inzerovanou akci, která mi před pár dny přišla mailem. Vernisáž dalšího landartu Kurta Gebauera v Drachkově.

Chytrej mobil mi našel spojení, vypadalo sympaticky, ale taky pohodlně splnitelné. Zapochyboval jsem, že to může zahaprovat kvůli běhu "Běchovice 2025", ale pak mi došlo, že se to běhá až v neděli. První autobus se držel jízdního řádu. A pak už to vzalo dobrej skluz. Panťák hlásil 10 minut zpoždění, čili v Benešově mi druhej vlak ujede. Z minutovýho zpoždění stalo půlhodinový, vracím přes apku lístek a kupuju si jinej. Ani ten druhej vlak nejel úplně na jistotu, mezitím jsem se dozvěděl, že ten můj první vlak prej ani nedojede do Benešova. Začalo to být zajímavý a to mě většinou baví. Kdyby se mnou jela Roušovna, asi by ji to nebavilo. Určitě by jí to nebavilo.

V Benešově jsem se kousek svezl nějakým autobusem a zbytek normálně doběhl, silničky, les, polní cesty. Nádherně poetickej běh. necelejch 9 kilometrů.

Vynořil jsem se v malinké vesničce Tožice. Na pozvánce bylo, že tudy povede (vlastně na časové ose už vedla) poznávací cesta, ale na nikoho jsem tu už nenarazil.

Na pozvánce bylo zmíněno, že bude otevřenej kostel svatýho Martina. Nikdo nikde, vrátka otevřená.

Nakoukl jsem i dovnitř přes zamčené mříže. O kostele sv. Martina se traduje, že původní románská stavba vznikla na začátku jedenáctýho století. Ve čtrnáctým až šestnáctým století začaly poměrně zásadní gotické úpravy. A dnešní podoba kostela je prakticky z této doby. V osmnáctým století se odehrály ještě barokní úpravy, ale velikostí už se nezměnil. V dlažbě interiéru jsou umístěny dva cenné náhrobky z roku 1532, patřící členům rytířského rodu Trmalů z Tožice. Tyto renesanční náhrobky jsou významným dokladem místní šlechtické historie. Jo a mají tu i zajímavý varhany, ale to jsem jen někde vyčetl, ale neviděl jsem je.

Náboženské pomůcky.

Lehce jakože_klušu dál. Na konci Tožice u hřbitova je umístěnej robustní kamennej kříž. Naproti je mramorová lavička, ale je tak studená, že by se citlivější jedinci mohli hned po usednutí objednat na urologii.

Místní ovce si mě prohlíží poněkud nedůvěřivě a já se jim ani nedivím.

Běžím kolem jabloně se zamilovanejma jabkama. Jedno (jiný) jsem si utrhl a sežral. Doma jsem to pak vyprávěl Roušovně a dostal jsem takový trošku něžný kapky za to, že jsem jich nenatrhal víc, že by udělala koláč.

Miluju podzim. Miluju ho očima, miluju ho nosem, miluju ho foťákem.

Je to dobrý, mapy.cz mi hlásí, že cíl se blíží.

Že bych si tu sedl a pokusil se stvořit nějaké místní tožicko-drachkovské haiku? Není moc času, tak ať neprohajkuju začátek vernisáže.

Malé ohlédnutí.

A komu myslíte, že je věnovaná tahle kaplička? No jasně zase svatýmu Janu Nepomuckýmu.

Rybník Lískovec.

Z pozvánky vyplývá, že vernisáž se bude týkat pyramidy, speciality Kurta Gebauera, ale správně odhaduju,
že tahle pyramida není jeho dílo, on staví trvalejší jehlany.

Pandativ Matěje Bednaříka z roku 2022. Socha vznikla v rámci Symposia "Ve stopách Dientzenhoferů". Jo a je-li tu někdo mezi čtenáři, kdo by nevěděl, co to je pandativ (například já) tak tady je info: Pandativ (z francouzského pendentif) je klíčový architektonický prvek, který se používá k elegantnímu a staticky bezpečnému přechodu ze čtvercového půdorysu místnosti na kruhový (nebo eliptický) základ kopule.

Navzdory všem dopravním nástrahám jsem všechno krásně stihl. Dokonce i s rezervou téměř takovou, jaká by se líbila Roušovně, která se řídí systémem "Raději o hodinu dřív než o minutu později." Nenápadně a v předstihu si prohlížím Kurtovo dílo. Já vím, že to je dílo více lidí, ale autorem je Kurt Gebauer.

Jen tak od boku nová landartová pyramida. Vernisáž a další slibované akce začnou až za 30 minut.

Kaple sv. Václava čeká na své vysvěcení.

Celou akci zajišťují tzv. neviditelní hrdinové. Bez nich by nebylo nic.

Oba zrepasované zvony v kapli sv. Václava budou dnes požehnané.

Podařil se mi úlovek. Vyfotil jsem vypranýho drachkovskýho tygra.

Autobusová zastávka. Nemyslete si, že jsem ji neprostudoval, protože mě čeká ještě odpoledne nebo k večeru cesta domů. A byla-li tak složitá cesta sem, možná bude náročná i cesta dom.

Pozvánka i lejstro na nástěnce prozrazují, že součástí dnešního happeningu bude také zpěv. Pro jistotu slova i noty. Pak ve správnej čas byly noty rozdány i mezi obecenstvo a někteří i zpívali.

Aleš. Jeden z nejdůležitějších, ale vlastně to byli všichni, co se na akci podíleli. Jména uvádět nebudu, protože bych je popletl. A věřte mi, v tom jsem fakt dobrej.

Mistr přichází...

Někoho napadlo udělat pohodlný sezení pro seniory. "A tak to má byť," řekl by major Terazky z Černých baronů.

Libuše si připravuje foťák.

Hodina H se blíží.

Volby jsou až v pátek, ale oprátka už je připravená.

Akce zahájena.

Příprava hudebního doprovodu.

Svatý Václave...

Pokus o panorama účastníků.

Svatý Václave - continue...

Kropenku se svěcenou vodou čeká velký výkon, ale ona to ještě neví.

Pan farář odhaduje výšku kapličky a možnosti kropenky.

Mohutný nápřah..

... je to tam, pár kapek dolétlo až ke zvonům.

To je ten s vyšším zvukem. Jak slyším jen na jedno ucho, tak mi jeho zvuk dělal v hlavě divný zázněje.

Rozeznít správně zvon není úplně jednoduchá věc.

Ten druhej, s hlubším tónem, mi v uchu bordel nedělal.

Teď zni oba. Pan farář navrhl Drachkovanům, aby si sami určili, kterej zvon bude oznamovat dobré zprávy a kterej ty smutný. Prej, když jsou zvony dva, tak se to tak dělává.

Pan farář uděluje slovo Kurtu Gebauerovi, aby uvedl druhou píseň na programu.

Óda na radosti je Kurtovo velmi oblíbené téma a nejen Ódu rád zpívá, on o ní nadšeně zasvěceně vypráví.

Dokonce si dovolil německej text Ódy na radost přeložit do češtiny po svém, protože ten původní převod byl podle Kurta ne zrovna šťastnej. Podrobnosti tu uvádět nebudu, ale vězte, že to byla zajímavá vsuvka.

Kurt Gebauer nezapomněl vyzdvihnout a zdůraznit, že hymna EU je patrně nejkrásnější hymnou a to hlavně proto, že nám Schiller v textu Óda na radost radí, že se máme radovat a Beethoven byl tak hodnej že k tomu dovymejšlel fajnovou muziku. Lze tedy konstatovat, že by se měli lidi radovat ze života a ne se mordovat. Ale bacha, aby se toho nechytl nějakej blbej chcimírec. Neznamená to, že by si měl napadenej nechat srát na hlavu a je jeho povinností se bránit. V tom jsme s Kurtem zajedno. Zkrátka tohle je nejkrásnější hymna všech hymen (?) a je to naše, naše evropská hymna!

Však posuďte sami. I když jen podle fotek bez zvuku.

Některé babičky nezpívaly.

Pak jsme se přesunuli k landartovému posezení Duchovní zastavení - Pyramida, křížek, lavička na slatině drachkovské návsi.

Stromy zdobilo pár obrázků slavného Joži Úprky.

Joža Úprka prej "českej Gaugin" (1861–1940) je velmi svébytnej a jednoznačnej malíř Slovácka.

No není to pohodlně krásné místo?

Kurt všem vysvětlil, jak složitý bylo umístit objekty na podmáčené Nivě, ale že se to nakonec podařilo. Je pravda, že když jsem hledal správnej úhel pohledu, tak jsem místo toho našel vodu v keckách. Dobře to čvachtá.

Malé pohoštění.

Součástí happeningu byl i nově zpřístupněnej špejchar.

Magický místo, který se podařilo uchránit o rakouských zájemců o zdevastovanou stavbu. Zjistilo se totiž, že ji chtěli odkoupit jen kvůli těm starodávným nádherným trámům. Chybělo málo a sýpky by nebyla.

Jsem zvědavej, jaké aktivity se tu budou odehrávat. Budu to trochu zpovzdálí monitorovat.

Po Poslední večeři.

... a kdo to pil z mého hrnečku... a kdo jedl z mojí mističky?

Zima tu nebude.

První, co mě napadlo, že bych si sem sedl a zkusil si v exteriéru (tím myslím mimo můj domov) nějakou básničku, ale pak jsem to odsunul s tím, že na to je času dost. Proces haiku se v hlavě už rozjel.

Nevím, proč se říká "Trefa do černýho".

Další akcí toho plodnýho dne byla návštěva a pohoštění v čerstvě otevřeném spolkovém drachkovském domě.

No a to už bylo pro tu slavnostní svatováclavskou sobotu skoro všechno. Jen jsme si před odjezdem dali v místní hospodě U Oťasa dobrou polívku a malý pivo, Kurt zazpíval ukrajinskou ukolébavku a mně za pár minut jel autobus do Benešova. Přijel. Konečně něco vyšlo jako bylo v jízdním řádu. Krásná akce. Děkuju všem, kdo to zavinili.