DUCHOVNÍ ZASTAVENÍ – PYRAMIDA, KŘÍŽEK, LAVIČKA
(SOCHAŘE KURTA GEBAUERA)

Tenhle víkend jsem měl naplánováno, že dodělám tu skříň v díře po klavíru, takovej dutej klavír, ale to se mi nepodařilo, protože jsem ji dodělal o pár dní dřív. Zatímco obě Roušovny jely za příbuzenstvem do Boskovic, já jsem se rozhodl, že pojedu na jednu inzerovanou akci, která mi před pár dny přišla mailem. Vernisáž dalšího landartu Kurta Gebauera v Drachkově.

Chytrej mobil mi našel spojení, vypadalo sympaticky, ale taky pohodlně splnitelné. Zapochyboval jsem, že to může zahaprovat kvůli běhu "Běchovice 2025", ale pak mi došlo, že se to běhá až v neděli. První autobus se držel jízdního řádu. A pak už to vzalo dobrej skluz. Panťák hlásil 10 minut zpoždění, čili v Benešově mi druhej vlak ujede. Z minutovýho zpoždění stalo půlhodinový, vracím přes apku lístek a kupuju si jinej. Ani ten druhej vlak nejel úplně na jistotu, mezitím jsem se dozvěděl, že ten můj první vlak prej ani nedojede do Benešova. Začalo to být zajímavý a to mě většinou baví. Kdyby se mnou jela Roušovna, asi by ji to nebavilo. Určitě by jí to nebavilo.


V Benešově jsem se kousek svezl nějakým autobusem a zbytek normálně doběhl, silničky, les, polní cesty. Nádherně poetickej běh. necelejch 9 kilometrů.

Vynořil jsem se v malinké vesničce Tožice. Na pozvánce bylo, že tudy povede (vlastně na časové ose už vedla) poznávací cesta, ale na nikoho jsem tu už nenarazil.


Na pozvánce bylo zmíněno, že bude otevřenej kostel svatýho Martina. Nikdo nikde, vrátka otevřená.

Nakoukl jsem i dovnitř přes zamčené mříže. O kostele sv. Martina se traduje, že původní románská stavba vznikla na začátku jedenáctýho století. Ve čtrnáctým až šestnáctým století začaly poměrně zásadní gotické úpravy. A dnešní podoba kostela je prakticky z této doby. V osmnáctým století se odehrály ještě barokní úpravy, ale velikostí už se nezměnil. V dlažbě interiéru jsou umístěny dva cenné náhrobky z roku 1532, patřící členům rytířského rodu Trmalů z Tožice. Tyto renesanční náhrobky jsou významným dokladem místní šlechtické historie. Jo a mají tu i zajímavý varhany, ale to jsem jen někde vyčetl, ale neviděl jsem je.

Náboženské pomůcky.

Lehce jakože_klušu dál. Na konci Tožice u hřbitova je umístěnej robustní kamennej kříž. Naproti je mramorová lavička, ale je tak studená, že by se citlivější jedinci mohli hned po usednutí objednat na urologii.

Místní ovce si mě prohlíží poněkud nedůvěřivě a já se jim ani nedivím.

Běžím kolem jabloně se zamilovanejma jabkama. Jedno (jiný) jsem si utrhl a sežral. Doma jsem to pak vyprávěl Roušovně a dostal jsem takový trošku něžný kapky za to, že jsem jich nenatrhal víc, že by udělala koláč.

Miluju podzim. Miluju ho očima, miluju ho nosem, miluju ho foťákem.

Je to dobrý, mapy.cz mi hlásí, že cíl se blíží.

Že bych si tu sedl a pokusil se stvořit nějaké místní tožicko-drachkovské haiku? Není moc času, tak ať neprohajkuju začátek vernisáže.

Malé ohlédnutí.


A komu myslíte, že je věnovaná tahle kaplička? No jasně zase svatýmu Janu Nepomuckýmu.

Rybník Lískovec.


Z pozvánky vyplývá, že vernisáž se bude týkat pyramidy, speciality Kurta Gebauera, ale správně odhaduju,
že tahle pyramida není jeho dílo, on staví trvalejší jehlany.

Pandativ Matěje Bednaříka z roku 2022. Socha vznikla v rámci Symposia "Ve stopách Dientzenhoferů". Jo a je-li tu někdo mezi čtenáři, kdo by nevěděl, co to je pandativ (například já) tak tady je info: Pandativ (z francouzského pendentif) je klíčový architektonický prvek, který se používá k elegantnímu a staticky bezpečnému přechodu ze čtvercového půdorysu místnosti na kruhový (nebo eliptický) základ kopule.

Navzdory všem dopravním nástrahám jsem všechno krásně stihl. Dokonce i s rezervou téměř takovou, jaká by se líbila Roušovně, která se řídí systémem "Raději o hodinu dřív než o minutu později." Nenápadně a v předstihu si prohlížím Kurtovo dílo. Já vím, že to je dílo více lidí, ale autorem je Kurt Gebauer.

Jen tak od boku nová landartová pyramida. Vernisáž a další slibované akce začnou až za 30 minut.

Kaple sv. Václava čeká na své vysvěcení.

Celou akci zajišťují tzv. neviditelní hrdinové. Bez nich by nebylo nic.

Oba zrepasované zvony v kapli sv. Václava budou dnes požehnané.

Podařil se mi úlovek. Vyfotil jsem vypranýho drachkovskýho tygra.

Autobusová zastávka. Nemyslete si, že jsem ji neprostudoval, protože mě čeká ještě odpoledne nebo k večeru cesta domů. A byla-li tak složitá cesta sem, možná bude náročná i cesta dom.

Pozvánka i lejstro na nástěnce prozrazují, že součástí dnešního happeningu bude také zpěv. Pro jistotu slova i noty. Pak ve správnej čas byly noty rozdány i mezi obecenstvo a někteří i zpívali.

Aleš. Jeden z nejdůležitějších, ale vlastně to byli všichni, co se na akci podíleli. Jména uvádět nebudu, protože bych je popletl. A věřte mi, v tom jsem fakt dobrej.

Mistr přichází...

Někoho napadlo udělat pohodlný sezení pro seniory. "A tak to má byť," řekl by major Terazky z Černých baronů.

Libuše si připravuje foťák.

Hodina H se blíží.

Volby jsou až v pátek, ale oprátka už je připravená.

Akce zahájena.

Příprava hudebního doprovodu.

Svatý Václave...

Pokus o panorama účastníků.

Svatý Václave - continue...

Kropenku se svěcenou vodou čeká velký výkon, ale ona to ještě neví.

Pan farář odhaduje výšku kapličky a možnosti kropenky.

Mohutný nápřah..

... je to tam, pár kapek dolétlo až ke zvonům.

To je ten s vyšším zvukem. Jak slyším jen na jedno ucho, tak mi jeho zvuk dělal v hlavě divný zázněje.

Rozeznít správně zvon není úplně jednoduchá věc.

Ten druhej, s hlubším tónem, mi v uchu bordel nedělal.

Teď zni oba. Pan farář navrhl Drachkovanům, aby si sami určili, kterej zvon bude oznamovat dobré zprávy a kterej ty smutný. Prej, když jsou zvony dva, tak se to tak dělává.

Pan farář uděluje slovo Kurtu Gebauerovi, aby uvedl druhou píseň na programu.

Óda na radosti je Kurtovo velmi oblíbené téma a nejen Ódu rád zpívá, on o ní nadšeně zasvěceně vypráví.

Dokonce si dovolil německej text Ódy na radost přeložit do češtiny po svém, protože ten původní převod byl podle Kurta ne zrovna šťastnej. Podrobnosti tu uvádět nebudu, ale vězte, že to byla zajímavá vsuvka.

Kurt Gebauer nezapomněl vyzdvihnout a zdůraznit, že hymna EU je patrně nejkrásnější hymnou a to hlavně proto, že nám Schiller v textu Óda na radost radí, že se máme radovat a Beethoven byl tak hodnej že k tomu dovymejšlel fajnovou muziku. Lze tedy konstatovat, že by se měli lidi radovat ze života a ne se mordovat. Ale bacha, aby se toho nechytl nějakej blbej chcimírec. Neznamená to, že by si měl napadenej nechat srát na hlavu a je jeho povinností se bránit. V tom jsme s Kurtem zajedno. Zkrátka tohle je nejkrásnější hymna všech hymen (?) a je to naše, naše evropská hymna!

Však posuďte sami. I když jen podle fotek bez zvuku.

Některé babičky nezpívaly.

Pak jsme se přesunuli k landartovému posezení Duchovní zastavení - Pyramida, křížek, lavička na slatině drachkovské návsi.

Stromy zdobilo pár obrázků slavného Joži Úprky.

Joža Úprka prej "českej Gaugin" (1861–1940) je velmi svébytnej a jednoznačnej malíř Slovácka.

No není to pohodlně krásné místo?

Kurt všem vysvětlil, jak složitý bylo umístit objekty na podmáčené Nivě, ale že se to nakonec podařilo. Je pravda, že když jsem hledal správnej úhel pohledu, tak jsem místo toho našel vodu v keckách. Dobře to čvachtá.

Malé pohoštění.

Součástí happeningu byl i nově zpřístupněnej špejchar.

Magický místo, který se podařilo uchránit o rakouských zájemců o zdevastovanou stavbu. Zjistilo se totiž, že ji chtěli odkoupit jen kvůli těm starodávným nádherným trámům. Chybělo málo a sýpky by nebyla.

Jsem zvědavej, jaké aktivity se tu budou odehrávat. Budu to trochu zpovzdálí monitorovat.

Po Poslední večeři.

... a kdo to pil z mého hrnečku... a kdo jedl z mojí mističky?

Zima tu nebude.

První, co mě napadlo, že bych si sem sedl a zkusil si v exteriéru (tím myslím mimo můj domov) nějakou básničku, ale pak jsem to odsunul s tím, že na to je času dost. Proces haiku se v hlavě už rozjel.

Nevím, proč se říká "Trefa do černýho".

Další akcí toho plodnýho dne byla návštěva a pohoštění v čerstvě otevřeném spolkovém drachkovském domě.

No a to už bylo pro tu slavnostní svatováclavskou sobotu skoro všechno. Jen jsme si před odjezdem dali v místní hospodě U Oťasa dobrou polívku a malý pivo, Kurt zazpíval ukrajinskou ukolébavku a mně za pár minut jel autobus do Benešova. Přijel. Konečně něco vyšlo jako bylo v jízdním řádu. Krásná akce. Děkuju všem, kdo to zavinili.

podpis



Vzácnej okamžik. Helča právě vymyslela, že vrhne hrnek s kakaem proti zdi.

 

Babiš: "Slovo dotace si asi vymysleli v Bruselu, nebo nevím, kdo to vymyslel, předpokládám. A my jsme to vstupem, ale asi už předtím to bylo, nevím, není podstatné. Ale my samozřejmě máme zájem na tom, aby naše obce, hlavně ty nejmenší, které na to nemají prostředky, protože samozřejmě když se podíváte na, a já souhlasím, co tady zaznělo, že ti nejmenší nemají tolik peněz jako Praha..."
Je to poněkud náročné čtení, ale jazykové znalosti vám nepomůžou.

SCÉNICKÁ KOMPOZICE PRO TŘI ŽENSKÉ

hlasy a hudební ansámbl s názvem „Matko Boží,
vyžeň Putina", měla v Praze premiéru ve čtvrtek
25. září. Toho dne opustil pan Jiří ubytování
v hotelu International.


V něm probíhala 3denní konference firmy, pro kterou
už roky pracuje a byl požádán, aby jim to setkání
zástupců z mnoha zemí pěkně ozvučil.
Prý ho pochválili, aby ne!


Přesunul se do divadla Alfred ve dvoře, kde
jsem v životě nebyla. Naštěstí se mu nepodařilo
ukazováčkem úplně zaclonit nápis.
To divadlo založil pan Ctibor Turba v dobách,
kdy byl ještě při síle, zdravej a slavnej.
Škoda, že se té premiéry nedožil, myslím, že
by měl radost...


Tady se skladuje technický vybavení.
Jirka si ale přivezl svoji techniku, protože jeho
úkolem bylo nazvučit, ale i natočit celou akci.


Zkouška prý probíhala hodně dlouho, ale asi
to bylo potřeba.
Dílo skladatele Jiřího Adámka Austerlitze vzniklo
na motivy skutečné události z roku 2012, kdy
dvě členky punkové skupiny Pussy Riot skončily
v nejtvrdší věznici na Sibiři. Důvod: pokusily se
zazpívat protestní píseň v moskevském chrámu
Krista Spasitele.
Sama jsem si na výlet do Prahy ještě netroufla,
ale díky Jirkovi jsem už slyšela většinu z nahrávky,
kterou při premiéře pořídil. Je to síla, až je mně
to trochu líto, že jsem to nezažila osobně.
Ale těším se, že uvidím i obrazovej záznam,
až ho doplní ten správnej zvuk.
Úplně nejradši bych na to šla ještě někdy doopravdy.
Snad volby nedopadnou tak, že to někdo zatrhne...
Je to na nás!

Premiéra prý dopadla výborně, stejně tak i dvě reprízy
hned následující den. Brno Contemporary Orchestra
pod vedením Pavla Šnajdra se třemi sólistkami
Kateřinou Císařovou, Vendulou Holičkovou a Bárou Mišíkovou
- to je hodně podařená kombinace. Pokud ještě někde
dostanou příležitost to dílo zopakovat, silně doporučuju!

V NEDĚLI JSME MĚLI PŘÍJEMNOU
návštěvu. Z Ústí nad Labem přijel Terezčin brácha
Štěpán alias Pitát. To je přezdívka, kterou mu
sestřička vymyslela, když byla malá.
Pitát kamarádí s Anitou a ta je z Brna.
Pěkně se nám to s tím Ústím propojuje!
Terezka je přivezla nejdřív k nám na kávičku
a pak jsme se šli podívat do budoucího studia.
Pitát je architekt a Jirku i Dalibůrka zajímal jeho
názor na některý plány.


Pánové dlouze a odborně hovořili, občas byli
i ve při, ale možná něco vymysleli. A nebo taky ne.


Nakonec jsme je vzali na kontrolu do naší oblíbené
vietnamské hospody na Přemysláku. Líbila se!

To pivo není Terezčino, ale Jirkovo.
Ten vyprovokoval a vyfotil pokus, jestli udrží
aspoň jedno malý.

Dada a spol.


 

Skrytá tvář české literatury
Jiří Červenka

Spolek Básníci v Česku herců Lukáše Riegera a Michala Bumbálka uvádí cyklus večerů živé poezie zaměřených na tvorbu významných básníků dvacátého století a současnosti.

Další z večerů divadelní sezóny 2024/25 proběhne ve čtvrtek 16. 10. 2024 od 19.30. Bude věnován dílu básníka Jiřího Červenky.

Účinkují: Michal Bumbálek, Lukáš Rieger, Naďa Kovářová a Kryštof Grygar
Úvodní slovo: Věra Kociánová a Ivo Krobot
Film o autorce: Petr Baran a Anna Mrázková (rozhovor se Zbyňkem Benýškem)
Hudba: Vladimír Červenka

Vstupné: 150 Kč
Studenti a senioři: 80 Kč
ZTP, ZTP/P: 80 Kč
Studenti a pedagogové uměleckých škol: 40 Kč

Bývalá káznice na brněnském Cejlu, Bratislavská 249/68, 60200

Projekt vznikl za finanční podpory statutárního města Brna.


Jiří Červenka
* 5. březen 1943, Jindřichův Hradec – † 30. květen 2021, Pecka

Narodil se v Jindřichově Hradci. Dětství prožil ve Znojmě, studium filologie a filozofie v Brně. Dlouhá léta pracoval jako kastelán na hradě Pecka. Na důchod se vrátil do Znojma, umřít na Pecku. Přestože vystudoval filozofickou fakultu, pracoval v manuálních profesích – často například jako dřevorubec. Jeho život byl v určitém smyslu zázračný, velmi rád putoval pěšky krajinou – nebyl pro něj problém projít desítky kilometrů, běžně překračoval polsko-českou hranici, ale velmi rád také chodil po městě a nepoužíval žádné dopravní prostředky, stejně jako neměl mobilní telefon

Jako překladatel z polštiny si vybíral jednak autory velmi známé, jako je Czesław Miłosz, Zbigniew Herbert nebo Andrzej Stasiuk, jednak autory, kteří jsou nějakým způsobem okrajoví. Sledoval současnou polskou literaturu a věděl mnoho o té klasické

V jeho vlastní tvorbě se spojovala jak rovina intelektuální, tak rovina vycházející z poznání života v jeho drsné podobě. Vlastních textů nevydával Jiří Červenka mnoho, nacházel je po dlouhém putování krajinou či krajinou literatury jako vzácné nálezy, snad jako něco věčného, co tu vždy bylo a co se po úporném čekání dostává do básníkových rukou. Za svůj život publikoval tři básnické sbírky: rozsáhlý výbor z texů z let 1963–1995 Paměť okamžiku (1996), Konec sezony (2003) a Uvidět Znojmo (2008) a soubor cestopisných črt Zápisky z cest (2021). Posmrtně pak vyšla ještě jím připravená sbírka Co zbylo (2022) a soubor krátkých próz Banality (2024). Jeho veršům nechybí humor a ironie, stejně tak jako vážné zamyšlení nad smyslem života i konce lidského přebývání ve světě, úvahy nad vztahem k přírodě, k nejbližším osobám, přátelům, Bohu.


Na psaní mám čas jen v noci
Před večeří lžíce děravé kouty za větrem

Kouř se v nich skryje v kování ovesných ryb

rozvěšených za vybílenými dvorky domů

s chladnými průjezdy K polednímu

cukrárny schraňují své anarchisty

uniformy své věrné tlusťochy sklep celer

a ospalé hodináře Bude třeba

cínových střech a zrání jestliže leden

překvapí vyděračstvím

cesty v horách nebo s dýmkou zarezlý

nůž pod schody v doubí

Tento počin moc rádi podpoříme a doporučujeme
i Vaší ctěné pozornosti!

Milí lidé,
pouštíme do světa takovou milou radost, která nás provází již delší dobu a rádi bychom toto vzájemné společné bytí v hudbě a básních předali i vám. A zároveň vás poprosili o podporu. Právě posíláme prostřednictvím Donio do světa nově vytvořené hudebně poetické minialbum Drobné.
Náladou se minialbum (dle mého vnímání a cítění) velmi dobře snoubí s babím létem pomalu se lámajícím do barevného, místy chmurného podzimu. Nehrajem si na nic profi, nahrávání probíhalo v obýváku, ale to souznění z toho, dovolím si hodnotit, čiší.
Budiž-li vám poslech milý!
Více o projektu:
V roce 2016 svedla zárodek našeho uskupení, Katku a Michala, dohromady práce na inscenaci komické (cyklistické) opery Domácí válka na hudbu F. Schuberta v podání Operního studia Konzervatoře Brno. Vzájemné sympatie (podpořené úsměvem Jiřího Bulise) daly časem vzniknout zhudebnění několika básní. K tomu se přidaly další dvě spřízněné hudebnice (i duše) Markéta a Aneta. Výsledek spolupráce si na podzim roku 2017 mohlo užít publikum autorského čtení v brněnské kavárně Ponava.
Ohlasy byly příznivé a nám přišlo líto, že by ty drobné kousky v nějaké podobě dál nežily. Po různých peripetiích způsobených zejména časy covidové pandemie jsme všechny (i nějaké nové) natočili a udělali z nich „cédéčka". Byla a je to pro nás radost, o kterou bychom se rádi podělily/i s dalšími.
A proč prostřednictvím Donio? Celý proces vzniku CD s sebou samozřejmě nese své náklady, o které se, když to trochu půjde, rádi podělíme také :- ). Nejvíc se ale těšíme, že někoho zaujme nabídka bytových koncertů, protože naživo a spolu (s vámi) máme Drobné nejradši.
Těšíme se, že se spolu prostřednictvím Drobných setkáme!