O trestu a odpuštění

Když se ukládalo slunce k spánku a luna vycházela, tu vyšla i ona tajemná záhadná bytost ze svého úkrytu. Ještě dlouho po události ji nikdo nespatřil, jen její hlas byl slýchán při smutných písních. Před jediným rokem to byla bytost krásnou pannou, ale pro otcovu vinu náhle krása uvadla: ,,Tato panna byla dcerou bohatého hráběte, který sám na dceru pyšný neb Viola byla krásná.“ Proto se snad nikdo nedivil, že pro svou dceru jen nejbohatší ženichy vybíral, ale Viola jen se smíchem ženichy odbyla. Jednoho dne otec kázal Violu dovést a řkouc: ,,Dnes má dcero přijede ženich Tvůj a ty si jej vezmeš za muže.“ Ale Viola prosí: ,,Tatínku nenuť mě do vdavek je mi dnes nějak divně, raději se projdu v parku a sednu pod stromy. Odběhne, na lavičku se posadí v tu krásný jinoch s kyticí, kterou Viole podával: „Vezmi tu kytici, pro tebe jsem ji vil z lásky.” Náhlá láska v obou plane. Dívka domů odběhla tam však nápadníci na ní utočí a otec nutí: „Tak dcero vyber sobě.”
„Já už otče vybrala, zahradníkův syn toho miluji a toho jsem zvolila.”
„ Toho nikdy nebude aby dcera má k sobě vzala chudého!” řekl otec, ale Viola věrně svého chlapce miluje. Povolal otec Violin zahradníkova syna: ,,Když do jednoho roku doneseš takovou věc, aby mé oči oslepila a mé srdce obměkčila dám ti Violu, jinak ne.“ Violu pak rozlobený otec zavříti dal do věže, aby na svého chlapce zapomněla.
Každý den k tobě dcero chodit budu ptát se či nevezmeš raději bohatého,” řekl otec. Tak plynuly dny a měsíce, ale Viola jen na otázku otcovu zavrtěla hlavou. Celý rok bez dvou dnů proseděla Violeta u okna ve věži, tu otec který již velmi zlý, že dcera vzdoruje rozhodl a řekl: ,,Jsem rozhodnut, provdám tě za bohatého krále.“ Slzy se řinou po tváři, ale otec nedbá. Krásnou Violu do svatebního strojí a ženich sám korunku do vlasů připína, v okamžik dívka k zemi padá celá jakoby ze skla byla. Hrabě naříká, ale protože krásná i této chvíli položili ji v kapli na katafalk ve svatebním a uzamčeli za sebou. Ale přez to každou noc je slyšet zpěv a tak čeká na svého hocha. Jednoho dne kdosi klepe na zámecká vrata a vchází on: ,,Pane dej ať se mohu rozloučit.“ Hrabě svoluje, ale jde s ním, kaple se otvíra zahradnický synek padá na kolena před láskou svou líbá ji čelo a sklouznou mu dvě velké slzy a padají na oči dívky. Hraběti oči září a kamenné srdce puká, když vidí, že dcera oči otevírá, úsměv se vrací a ona oslovuje Jarolíme, zahradnický přistupuje k hraběti a říká: ,,Pane, onu věc jsem přinesl, která vaše oči oslepila a tvrdé srdce obměkčila, pane to láska byla. Hrabě pochopí, k dceři se skloní a odpuštění prosí: ,,Odpusť mi dítě mé tebe láska zachránila a mě hrdost, lakota obloudila, odpusť.” Viola mu říká: ,,Odpouštím Ti tatínku, to láska tvá slepá se ke mně provinila, ale i já vinna jsem, protože jsem ženicha sobě vybrala a na otcovu zapomněla, odpust a svatbu chystej, neb jen Jarolím si mě zasloužil.”
Svatba byla, zvonky zvonily, všem zvěstovali, že se našla věrná láska. BIM BAM
.

mesic