O vodní paní a dívce z lotosu

Daleko odsud leželo veliké jezero, ve kterém žila vodní paní. Její panství bylo veliké, obydleno různou havětí. Ale paní tam žila uplně sama bez dětí a přátel, jen v poslední zátoce bydlela zlá, ale moudrá čarodějka, která se měnila ve štiku. Ale ani ona nepatřila k přátelům, jen paní škodila. Jednou když paní zase spravovala, co čarodějka napáchala, tu si posteskla: ,,Co bude s jezerem až já nebudu moci.“
Na čarodějku se zlobila a že jí potrestá, že ji chytí, až bude štikou. Také za nedlouho se jí to podařilo, milou čarodějku chytila a zavřela jí do klece, čarodějka prosila: ,,Pust mě paní já ti řeknu, jak si pomoc opatříš, abys nebyla tak sama.” Paní čarodějnici nevěřila, ale pro velkých prozbách ji pustila a ona jí řekla: ,,Vidíš ty krásné lotosy na hladině, každých sto let se v lotosu zrodí dívka, když o půl noci budeš hledat květ ve kterém je dívka, ozve se hlas, podej jí ruce, pak vlož ruce své do květu, sevři a zatáhni, vyskočí dívka, ale dej pozor, až dospěje nesmí spatřit zemi za slunce nebo ji stratíš,“ řekla čarodějka a odešla.
Paní se jen stačila zeptat, kdy bude ten den, ona jí odpověděla: ,,Jen přez rameno. Dnes.“ Paní nedočkavě čekala, až bude bude půlnoc a vydala se hledat květ s dívkou, prošla celé lotosové pole , ale nic se neozývalo, až tam zaslechla tichý hlas: ,,Podej mi ruce.“ Paní vložila ruce, jemně stiskla, tu z květu, vyšla dívka. Pokynula dívce, která ji následovala, paní jí řekla: „Jsem paní tohodle jezera a ty budeš mou dcerou, nesmíš mě nikdy opustit, na břeh jezera můžeš jedině v noci, nebo tě stratím.“
Dívka slíbila poslušnost a tak spolu pracovaly a měly se dobře. Po dlouhé době dívka zesmutněla a často se dívala do vrcholu k hladině, kde si hrálo slunce s vlnami. Jednou se zeptala paní co je to za světlo, které tak svítí: ,,Chci jej poznat.“ Tu paní lekla se a honem řekla: ,,To je měsíc,“ aby byla pozorná řekla jí, že zítra jí měsíc ukáže. Druhou noc paní vzala dívku za ruku a odvedla jí na břeh, dívka radostí zvolala: ,,Jak je ten měsíc krásný,“ ale po chvíli řekla: ,,To není to světlo, které hřeje, paní pověz, které je světlo, které hřeje?“ Tu paní řekla: ,,Neptej se , musela bys pryč. „To ne už se ptát nebudu.“ Tak se vrátili domů, ale dívka nebyla spokojená a když paní jednoho dne odešla spravit hráz seděla dívka na kamení celá smutná, tu okolo ní pluje ryba a ta jí říká: ,,To co hřeje je slunce, běž se podívat .“
Dívka tedy šla na mělčinu, ale jak se dívky dotkly sluneční paprsky proměnila se v lotos. Když se paní vrátila a dívku nenašla tušila, že se něco stalo. Šla za čarodějkou ptát se o radu, čarodějka jí řekla: „Ty už nic neuděláš, musí si její květ utrhnout člověk, který si jej odnese do vázy a až se setmí vloží ruce do lotosu, dívka vystoupí a on ji políbí bude vysvobozena,“ řekla čarodějka. Paní vyplula na hladinu uviděla mladíka, mladík se procházel po břehu, tu mu padne lotos do očí a šel jej utrhnout, ale jakoby mu jej někdo strkal do ruky, náhle jej vytáhl a s ním i paní se slovy: ,,To není obyčejný lotos, to je zakletá dívka, kterou můžeš osvobodit, když mi ji přivedeš první úplněk sem k jezeru.“ Mládenec to slíbil .
Paní mu řekla co má udělat: ,,A nezapomeň ji políbit a na mne nezapomeň.“ Mladík odnesl květ domů, pak vysvobodil dívku, první úplněk ji dovedl k jezeru, paní se vynořila, uchopila dívku a s ní se ponořila, když po chvíli vypluly držela dívka v rukou truhlici. Paní jim řekla: ,,Pokud chcete být spolu šťastní, neotvirejte truhličku dříve než dojdete domů,“ a vklouzla do jezera . Mladík s pannou odešli, až domů donesly truhlici, když ji otevřeli bylo tam bohatství, že mohli být šťastni do konce života, pak spěchali k jezeru, volali paní, ale ta už se neukázala, ale i tak byli šťastni!

mesic