Delegátka

Byl jsem teď dlouho bez práce. Ne, že bych nabídky nedostával, spíš by mě to nabízené nebavilo, ale vata se tenčila. Rozhodl jsem se pro jednu cestovku. Jezdili do míst, který mám rád, a prošel jsem pohovorem. Nejvíc je uchvátilo, že se trošku domluvím arabsky, umím přečíst primitivní text v arabštině a prý z mých fejetonů usoudili, že umím i smlouvat. Na spolupráci jsem kývl bez smlouvání. Nástup prakticky okamžitě. No to jsem dopadl . Delegát. Profese, která mě vždycky srala a byla mně nesympatická. Nejblíž tomu byl ten český film, na jehož jméno si nevzpomenu, kdy delegátkou byla úplně blbá blondýna. Účastníci zájezdu?
Doletěli jsme do Egypta. Plné letadlo nadržených objevovačů Arábie. Dokonce i autobus byl přistavený. Po sedmdesáti kilometrech jsme dojeli do chudobné vesničky. Za ní svítilo něco jako kemp s maličkými domečky. Všude špína a bordel, ale to bylo to poslední, co by mi vadilo. Vlastně mně to nevadilo vůbec, jsem na to v těchto zemích zvyklý. Většinou to stejně byl jen navátý písek. Střídání turnusů bylo podivné v tom, že asi šest dní se prolínaly obě skupiny. Tu předchozí měla na starosti krásná usměvavá holka. Už první večer jsme spolu u malého teplého egyptského piva Stella proplkali celý večer. Prozradili jsme na sebe, že jsme oba ve svazku manželském, a zjistili jsme, že oba jsme si tu práci vybrali spíš z nouze než z touhy po exotice. Marie byla bezprostřední a sympatická. Na nic si nehrála. Rozhovor s ní byl balzám. Věděla toho hodně o umění, o obrazech, architektuře a filmech. Její manžel byl docela slavný architekt, prý neskutečně žárlivý. Když nás "vyhnali" ten večer z hospody, procházeli jsme se tou ubohou vesnicí z jednoho konce na druhý. Jakýsi chlápek nás při druhém kolečku s úsměvem pozval k sobě na “gahwa” kafe. Povídali jsme si ve třech, zpoza závěsu vykukovala hezká ženská tvář. Asi jedna z jeho manželek. Podle mládí nejspíš ta poslední. Ona s námi u stolku být nemohla. Středověk. Ve dvě v noci jsme se rozešli každý do svého pokoje. Až do rána jsem na ni musel pořád myslet. To je tak super holka. Těšil jsem se na ráno. Těch pár prolínajících se dní bylo na palici. Stále jsem řešil nějaké problémy. Buď netekla voda, nebo tekla pořád. Dědkovi před důchodem vadilo kapání vody. Prý kvůli tomu chodí celou noc na záchod. To jako mám sehnat blitzky, pardon sykovky, a jít mu ten kohoutek utáhnout? Teda spíš bych ho asi urval, jsme přece v Egyptě. Stížnosti byly tak zajímavé, že jsem si je začal zapisovat do mobilu. Prý cukr málo sladí, říkala korpulentní dáma. Prý si musí dávat do kávy o lžičku víc a to se určitě projeví na její ideální váze. Poslal bych ji do prdele, ale jsem delegát, musím to vydržet. Šedesátníkovi v kroksech a s kulatým bachorem zase vadil kyselý pomeranč, že mu z něho brní zuby. Poradil jsem mu, ať se pomeranči vyhýbá, že to dokáže, vždyť tu budeme už jen 11 dní. Vypadal nasraně. Asi to mám spočítané, až se vrátíme, stížností na mou laxnost bude víc.
S Marií jsme se sem tam potkali na večeři, pak jsme většinou opakovali ten první večer. Teplé pivo a povídání o všem možným. Měl jsem pocit, že jsme na sebe prozradili skoro všechno. Ve vesnici nás už znali.
Na náš pátý a Mariiny skupiny dvanáctý den pro nás připravili výlet do jakési oázy na okraji Sahary. Přijelo pět autobusů. Místní průvodci, bylo jich zbytečně moc, ale tak to tu chodí, nám doporučovali, ať si vezmeme s sebou i osobní věci, protože přespávat budeme v nějaké historické vesničce na okraji Sahary. To mě zaujalo, v papírech o této atrakci nic nebylo, signál byl mizerný, tak jsem si nemohl zagooglit. To nevadí, budu si vymýšlet, jsem za to placený. Jediné, na co jsem se těšil, bylo to, že budu blízko Marie.
Měla modrou, do téhle země lehce provokativní minisukni a veselé tričko. Oči jsem na ní mohl nechat. Bohužel jela v jiném autobuse. Těšil jsem se na zastávku jako malý kluk. Řidiči to vzali zostra a nezastavili ani jednou. Skončili jsme pozdě odpoledne v šedivozelené oáze. Pár palem, několik chýší z hlíny a věž minaretu. Koryto s vodou. Arabský nápis, že voda není pitná. Viděl jsem několik žíznivců, jak si vodu nabírají a pijí, protože bylo vedro a trochu i prach, před několika dny totiž skončil chamsín a stále tu něco ve vzduchu poletovalo. Chamsín znám dost dobře. Na vlastní kůži jsem ho zažil několikrát a nikdy to nebylo příjemné. Ten nejhorší, v Súdánu, jsem prožil v obavách o svého drahého nikona, ale přežil bez úhony. Chamsín je pouštní vítr, který trvá asi padesát dní. Arabsky padesát se řekne chamsín. Pozoroval jsem žíznivé účastníky: “Ti dostanou sračku jak bič,” pomyslel jsem si škodolibě a vůbec mi nedošlo, že to všechno vlastně odskáču já jako delegát. Že budu shánět prášky proti sračce, že mě nečeká zrovna hezká noc.

Průvodci nám všechno ukázali, mluvili jen arabsky, to málo, co jsem porozuměl, jsem ještě upravil, aby nepoznali, že rozumím stěží desetině. Naštěstí největší rejpalové už začínali mít trošku potíže s břichem a byli zticha. K večeři vysušený kebab, ale říkali tomu tady nějak jinak. Jestli si to dobře pamatuji, tak mu říkali šauwerma. Večer byli všichni unavení, tak se rozmístili do chýší, ale zjistilo se, že pro dva už místo v chýších není. Jeden z místních nám nabídl, že v tom starém minaretu, který už se nepoužívá, je jedna místnost skoro nahoře. Dva dobrovolníci by se tam mohli vyspat. Přihlásil jsem se a Marie taky. Jestli to někomu bylo nápadné, tak jsem to na něm nepoznal. A ještě jedna malá holka, jejíž maminka se trošku svíjela v křečích, se nás ptala, jestli by mohla jít do věže s námi, že u mámy v pokojíčku to šíleně smrdí. Smutně jsem přitakal, vzala nás za ruce a jako mladá rodinka jsme se vydali k mešitě. Vchod byl do půlky zavátý pískem, ale projít se dalo. Celý vnitřek byl plný písku, napůl zbořené schodiště nebylo pod navátinami skoro vidět.
Ostře to chrastilo pod nohama, zábradlí chybělo skoro všude. Kde nechybělo, nebylo radno se na něho spoléhat. Plazili jsme se až skoro nahoru přitisknutí ke zdi. Pokoj jsme našli. Byl jediný. Dřevěná pryčna, špinavá deka, víc nic. Veronika byla unavená a šla si hned lehnout do kouta pryčny. Byla roztomilá. Marii říkala “velkovezírko Vladěno” a vykala jí. Mě neoslovovala nijak, když se mnou mluvila, dívala se mi do očí, aby bylo jasné, že mluví se mnou. Chvíli prudila, ale pak usnula. Lehli jsme si s Marií vedle sebe, přikryli tou špinavou dekou, v noci bývá na poušti zima. Byli jsme nebezpečně blízko. Tiše jsme si šeptali, povídali si o našich blízkých. Asi abychom vytvořili bezpečnostní bariéru proti sexuálnímu jiskření, které jsem vnímal celým povrchem těla. Byl jsem tím úplně zahlcený a sem tam jsem se až zajíkl, když jsem chtěl něco Marii říct. Poprvé jsme se dotkli. Bylo to jako šlehnutí elektrickým bičíkem. Oba jsme se lekli, ale místo abychom si dali pozor, přitiskli jsme se k sobě a vášnivě se políbili. Měla překrásný zadek. Nádherný zážitek. Málem jsem z něho zcvoknul. Vzrušeně jsme oddychovali, pak jsem si všiml, že Veronika nespí a kouká na nás. Do skorotmy řekla, jestli by “velkovezírka Vladěna” dovolila, abych ji odvedl za maminkou, že by zabloudila ve vesnici a uštěpačně a drze pronesla: “Abyste si to tu mohli užívat naplno, já na to vaše vzdychání nejsem zvědavá.” Pobavila mě a líbila se mi její prozíravá drzost. Sám bych si to ani nechtěl připustit, že by k něčemu takovému mělo dojít. Ano, přál jsem si to každým centimetrem svého těla. Oblékl jsem si kraťasy a bosky jsem šel doprovodit Veroniku k mamince. Plazili jsme se ven zavátými schody, byl to adrenalin se světýlkem z mobilu.

Chatrč Veroničiny mámy byla až na konci oázy u dvou palem. V chýši s ní bydlela ještě paní, co musí víc sladit a nepřibrat, a tři dámy z Českých Budějovic. V chýši to fakt páchlo. Musel jsem vynést plný nočník, to bylo něco pro mě se svým psím nosem. Pak přinést “čistou” vodu z napajedla do lavóru, vyvětrat, opláchnout Veroničině mámě čelo, naordinovat živočišné uhlí, naštěstí bylo v lékárničce na zdi domečku. Vyslechnout jakési stížnosti na zimu od dalších účastníků. Konečně můžu jít zpátky za Marií. Cítil jsem, jak jsem čím dál víc nadržený a přes oázu jsem běžel, abych byl co nejdřív pod hnusnou dekou. Usmíval jsem se jak debil do tmy a skoro se zalykal vzrušením. Na schodech jsem si uvědomil, že se mi chce čůrat, tak jsem ještě seběhl těch pár kroků...

Projdu chodbičkou, otevřu dveře od hajzlíku, vyčůrám se a vrátím se zpátky do své postele. Doma. Sen se už nevrátil. Další promarněná příležitost. Mně zkrátka ty erotické sny nejdou. Chybí jim koncovky. Jsem sám sobě kazišukem.

Dr. 11/2023