|
(taky z Malé knihy o focení)
Když jsem otevřel oči, byl jsem zpocený, v noci bylo horko. I to bylo divné, proč jsem byl zpocený. Jindy i jinde bývalo daleko tepleji, a nijak jsem se nepotil. Sen, který to měl asi na svědomí, jsem si nedokázal vybavit. Ani mě nenapadlo o tom uvažovat. Ale ten zpocený pocit jsem už párkrát v poslední době zažil. A nebylo to ve spánku. Naposledy předevčírem. Jel jsem na kole a na nic jsem nemyslel. Myšlenky, kterým říkám zbytkové, protože nejde na nic nemyslet. Když na nic nemyslím, tak to co zbylo, to nejde odstranit. Prostě zbytkové myšlenky. A to musím ještě vysvětlit, aby to nebylo všechno tak zmatené, jak to zmatené bylo. Několik posledních měsíců jsem začal využívat, pravda trochu podvědomě, zbytkových myšlenek, při řešení obtížných problémů, které se mi nedařilo zvládnout. Jakmile se mi podařilo přestat myslet na problém a nechal působit zbytkové myšlenky v hlavě, nějak se mi přepnulo vnímání v hlavě na jakýsi multidimenziální systém (fuj to je blbé slovo). Hlava zvládala zpracovávat údaje a myšlenky na několika nezávislých kanálech. Každá část problému byla zpracovávaná z různých úhlů a aspektů najednou a všechny výsledky se vzájemně prolínaly, jako by šlo o jedinou jednoduchou věc. Zpočátku jsem nedokázal výsledky toho podivného stavu využít, protože se nedaly aplikovat na svět okolo mě, i když právě tento svět mi problém vytvořil. Což bylo dost pitomé. Jen se mi to vevnitř vyjasnilo a přestal mě problém trápit. Výrazného úspěchu jsem docílil, když jsem hrál z nudy šachy proti počítači. Vždycky mě bez problémů porazil i na té skoro nejjednodušší úrovni. Začali jsme hru, přestal jsem se na hru soustředit a najednou jsem věděl, že ani hrát dál nemusím, protože ho v 28 tahu porazím. Viděl jsem všechny jeho tahy. A to jsem ještě ani nezačal táhnout. Původně jsem toho chtěl nechat, protože mě to přestalo bavit, věděl jsem přece, že vyhraju, tak co se zdržovat. Pro jistotu jsem přepnul na nejobtížnější úroveň a táhnul. Počítač se trápil u každého tahu dlouhé minuty a vyloženě zdržoval. Po dvacátém osmém tahu dostal Fritz mat jak prase. Překvápko se nekonalo, protože to bylo všechno předem jasné. Ani Karpov by to proti mně tenkrát nevyhrál. Ty tahy soupeře jsem viděl a moje mi tam dosazovala hlava, jako by to nebyla hlava moje. Teď ale zpět k tomu kolu. Jel jsem na kole, hlava se mi odtoulala do zbytkových myšlenek. Tam jsem viděl za zatáčkou černého psa, kterého se leknu, a tak přehlídnu traktor, stojící uprostřed cesty. Nezastavím kvůli tomu psímu leknutí. A tak dostanu příležitost leknout se daleko víc. Tím traktorem jsem projel, jako by to bylo jen virtuální těleso, nebo hologram. Ale já jsem jasně cítil, jak projíždím motorem traktoru a jak naopak moje vnitřnosti jsou prošpikovávané písty a jak na nich na chvíli ulpívá smradlavý olej a špína. Po průjezdu se všechno, i traktor, zacelilo a tvářilo se to jako by se nic nestalo. Pomyslel jsem si, že tom raději s nikým mluvit nebudu, aby si nemysleli, že už jsem docela zcvoknul. Abych se ale na chvíli vrátil k tomu zpocenýmu ránu. Byl jsem to jako já, velmi zmatený a velmi zpocený, ale na druhé straně jako kdosi jiný jsem sice byl taky zpocený, ale to bylo správně a byl jsem si naprosto jistý tím, že všechno je v pořádku. Jen jsem najednou nevěděl, kdo vlastně jsem. Hodně věcí jsem náhle věděl s jakousi samozřejmostí a věci okolo mě se rozmlžovaly jako za jakýmsi igelitem. Jiné předměty, trochu vzdáleně podobné těm, na které jsem byl zvyklý, se mi začaly zjevovat jasněji a jasněji. Ve svém pokoji jsem viděl nějaké jiné osoby, které jsem sice neznal, ale které mi nepřipadaly cizí. Hovořili spolu o věcech, kterým jsem nerozuměl. Čučeli do nějakých přístrojů, vypadaly ty přístroje jako radiolokátory. Čmárali „inženýři" po tabuli světélkující křídou a zuřivě počítali. Chvilku jsem se nechal vést zbytkovými myšlenkami a najednou jsem jim rozuměl. Mluvili o protrženém ochranném obalu jiné dimenze. Nechtěl jsem se moc vyptávat, protože jsem nechtěl aby si všimli, že jsem někdo, kdo tam nemá co dělat. Pokusil jsem se nenápadně producírovat v „jejich" pokoji. Jeden z nich mi byl dost povědomý. Vypadal trochu jako já jen byl starší, plešatější a měl větší břicho než já. Ten jediný se na mě koukal dost podezíravě. Když jsem zapojil své klasické myšlení, tak jsem začal mít pocit, že skrz moje tělo prostupují dveře, nebo kus židle, a nebo že jsem po kolena v podlaze. Raději jsem nechal působit jen zbytkové myšlenky. Nakonec to přestalo být protivné, protože mi připadalo docela normální, že se pohybuju prostorem bez ohledu na to, co je nahoře a co dole, chvílemi jsem chodil po místnosti vodorovně a nebo hlavou dolů. Ale to dělali i ostatní, tak jsem na to přišel, až když jsem skrz igelitovou mlhu pozoroval svůj pokoj. Jeden z inženýrů, nebo co to bylo, právě dokazoval, že podle výpočtů jsou právě v oblasti, kde se obal protrhl, mělo by to být poznat podle toho, že bude vidět do té nižší dimenze. Říkal: „ Měli byste zahlídnout prostory a věci a lidi, které jste už zapomněli. Však si jistě ještě všichni pamatujete, takový ten pocit, že už to tady jednou bylo. A to je právě ten průser, který musíme co nejrychleji vyřešit, protože nikomu není jasné, co by se stalo, kdyby se to provalilo na mnoha místech a nebo, to by bylo asi ještě horší, kdyby to neopravitelně prasklo. Asi by se ty dimenze promíchaly. A co by to znamenalo, se nedá zatím ani vypočítat a ani teoreticky odhadnout." Jakási docela hezká ženská se zeptala inženýra. : „Prosím tě a ten problém je problém náš a nebo i jejich?" „Jo to bude milá Barboro jen náš problém, oni o tom nic nevědí. Oni mají v hlavě nějakou diodu zabudovanou, která funguje jen jedním směrem, takže to nevnímají. Vždyť si přece vzpomínáš na školení našeho experta. Promítal video o tom světě. Dyť oni se zabývají na jedné straně jakousi ekonomikou a penězma a na straně druhé ekologií. Ten jejich vědeckej výzkum se jmenuje „Trvale udržitelný rozvoj" nebo tak nějak. Už jsem to zapomněl. Ale to není tak důležité. Tady jde především o bezpečnost našeho světa a nás lidí. „No tomu bych rozuměla," odsekla ta holka. „Jenže oni přece mají právo taky na život ne?" „Ale ne, oni ne," opáčil nasupeně inženýr. „Oni žádná práva nemají. Jednak jsou blbí a hovno vědí, jsou to podřadné rasy. Ale jen dokud jsou tam v tom svým igelitu. Až zdechnou, nebo pojdou, já si přesně nevzpomínám, jak se říká tomu, když za igelitem končí, tak stejně přejdou do našeho světa. Projdou inkubačním táborem kdesi nahoře, kde dostanou školení, prověříme jestli jsou už schopní bydlet a žít v našem světě. No a tak se stanou námi. Tys taky byla kdysi tam. Jen si na to nikdy pořádně nevzpomeneš, protože to v táboře odstraní z hlavy. Jen jakési zbytkové myšlenky ti zůstanou v hlavě. Ale to je neškodné, to ti neublíží. To patří v našem vývoji. Od lidí až k nám pánům tvorstva." Když to nafoukaný inženýr vysvětloval té pěkné holce, tak jsem na chvíli dostal na toho vola vztek, co si to o nás lidech myslí. Ale pak jsem si uvědomil, kolikrát za život jsem si to o nás lidech myslel a kolikrát si to budu muset ještě myslet. Jediné, co mě zarazilo, byla ta zmínka o zbytkových myšlenkách. To mi dalo dost zabrat. Jak to, že to pojmenoval stejně. A taky proč jsou tak nejistí, když jsou nadlidi. Potřeboval jsem se na chvíli soustředit, tak jsem si sedl na židli v koutě pokoje. Jakmile jsem se začal soustředit, tak se mi před očima objevovaly předměty mého pokoje, ale byly na podivných místech. Tedy alespoň z mého pohledu se to tak jevilo. Koberec na podlaze jsem měl vedle svého pravého ucha a kus klavíru mi procházelo hlavou. V rameni jsem měl zastrčené rádio. To hrálo, ale já ho neslyšel. Když jsem pohnul rukou, projela neslyšně postelí a podlahou. Motala se mi z toho hlava. Všechno to bylo podivné a musím se přiznat, že mě to moc nebavilo. Necítil jsem se v tom „světě" doma a dobře. Jen ta holka se mi líbila čím dál tím víc. Chtěl jsem si s ní popovídat, třeba by mi řekla něco důležitého nebo zajímavého. Rozruch okolo obrazovky upoutal pozornost všech v místnosti. Shlukli se okolo přístroje a zmateně pokřikovali. Vůbec jsem jim nerozuměl, jen kousky vět. Zdálo se, že konečně objevili tu trhlinu v igelitu. A taky to vypadalo, že je vyděsilo, že je to velmi blízko jejich laboratoře. Vyndali z kovových skříněk obrovské prejtnice a začali je plnit jakousi vodou, nebo tekutinou. Došlo mi, že to budou chtít slepit. A co já, doprdele. Já tu zůstat nechci. Zvedl jsem se ze židle a rozhlídl se kolem. Na stolku byla disketa, kterou vyndali před chvílí z počítače. Nevím, proč jsem to udělal, ale ukradl jsem ji. Pak jsem se začal úporně soustředit. Jak se říká, sbíral jsem své myšlenky. Tupě jsem propadl jakýmsi ubleptaným igelitem a spadl na zem svého pokoje. Byla to dost rána, protože jsem to nečekal. Ta řacha probudila moji ženu ze spánku a ona otráveně zavrčela: „Co blbneš!" Začalo rádio. To je můj budíček. Vždycky vstávám na nějaké stupidní rádio, třeba BLIO-KISS 98 nebo Radiožurnál, to mě vyhodí z postele hned. Na Vltavu nebo Klasik bych zůstal v posteli a spokojeně se válel a poslouchal nějakou nepopulární hudbu. Zvedl jsem ze země a šel uvařit čaj. Našel jsem jako obvykle jen starý rohlík, a protože bez snídaně skoro nemůžu existovat, tak jsem ho snědl. Ty staré tvrdé rohlíky mi nikdy moc nevadily a teď poslední roky mi to je úplně ukradené. My jsme stejně potrhlá rodina. Někdy nemáme ani ty tvrdé rohlíky a jindy koupí každý aspoň 15 rohlíků, aby nemuseli jíst tvrdé. Takže míváme doma nejméně 45 rohlíků a nebo hovno. Pak se dlouho nekupujou, aby se ty koupené snědly. A to bývají pak tvrdé. Po Poulencovi a Mozartkovi a tvrdém rohlíku jsem si zapnul počítač. Chvíli jsem si maloval ve fotošopu. Takový trochu zkurvený obrázek. Podivně zkroucený pokoj, plný plovoucích židlí. Červených.
|
Jen
aby se neřeklo, tak jsem to pojmenoval rozhovor. Ale o žádný rozhovor nešlo.
Jen taková trochu finta, abych to nemusel moc vysvětlovat. Na disketu, kterou
jsem ve „snu" ukradl, jsem si ani nevzpomněl. Uprostřed obrazu byla nějaká
pokroucenina, skoro jako vír, co ty předměty propojovala a když se nedával pozor,
dalo se prokouknout na druhou stranu. Jako za obraz. Realista by řekl, že za
papír, protože by to moje dílko za obraz nepovažoval. Třebas moje žena. Zrovna
vstávala a chystala se jít ven se psem. Dělá to sice každé ráno, ale dneska
mě to fascinovalo. Jednak ta příprava byla stejně raploidní jako ty naše rohlíky
nerohlíky. Noční košili si vsoukala mezi nohy a oblíkla si gatě, na hlavu čepici,
co si koupila za dolar před několika léty v Americe. Díky noční košili v gatích
vypadá jak velmi prdelatá. Pes zatím vesele okolo ní poskakoval a vrtěl tak
strašlivě ocasem, až to vypadalo, že mu upadne. „Ty dnes nejdeš do práce?"
zeptala se na půl huby, nepočkala na odpověď a šly se venčit. Chtěl jsem jí
sice odpovědět, že nevím, ale ona mě stejně neposlouchala, tak jsem neodpověděl.
Chvíli jsem odolával pokušení věnovat se jen umělecké tvorbě a na nějaké jiné
činnosti se vyprdnout. Ale můza mě už stejně opustila, a tak jsem sedl na kolo
a jel do práce. Asi v půlce jsem skoro zastavil a pokoušel se uspořádat ty podivné
útržky pocitů a dojmů. 
Taky
jsem si tu vzpomněl na disketu. Nebyl jsem si jistý, jestli to zas nebyl jen
takový živý sen, jak se mi to stává. Jel jsem dál, a popustil zbytkovým myšlenkám
uzdu. Už jsem věděl z minula, že jsem chráněný a kdybych do něčeho přece jen
narazil, tak bych stejně byl propustný, tak o co jde. Ranní návštěva „kdesi
jinde" se mi celá vybavila. Některé věci, co jsem tam viděl a slyšel, se
mi velmi nelíbily, ale hlavně, a to používám velmi často takovou metodu, nebyly
hladké, měly hrbolky a některé značně ostré. Pokusím se to líp vysvětlit. Když
se mám k něčemu vyjádřit, je úplně jedno k čemu, většinou se pokouším vnímat
to jako balík. Když je balík hladký, tak je to v pořádku, to s ním asi souhlasím,
a nebo má hrby rafinovaně ukryté pod tím obalem, co vypadá jako povrch. A když
je hrbatý, tak je to blbé a nemám ho rád a odpuzuje mě. Třeba obraz na výstavě.
Kouknu a lezou z něho hrby a boule. A už ho nechci. Našel jsem si sice nakonec
takovou fyzikální fintu. (Protože moc věcí bylo hrbatých). Čumím dlouho na hrbatou
věc, až začnu vnímat jen kousek té věci. Pak ten kousek není hrbatý a mně přestane
vadit. Takhle umím rozšroubovat jakýkoliv předmět a vyhlazený v mé hlavě opět
smontovat. Pak už hrby nemá a přestává mi vadit. Je pravda, že takové rozšroubování
čehokoliv mě velmi unavuje. Ale ranní nebo spíš noční historka v igelitové dimenzi
byla velmi velmi hrbatá. Zkoušel jsem to rozmontovat a srovnat hrby. Nešlo to.
Během dne jsem se o to pokusil ještě několikrát, ale nebylo to k ničemu. Bylo
to svinsky kompaktní a nemohl jsem najít místo, kudy by se to dalo rozebrat.
Něco se mi sice nakonec podařilo narovnat, ale bylo toho zatraceně málo. Doma
nikdo nebyl. Kluci jezdili venku na kolečkových bruslích a skejtech a žena se
vrtala v hlíně na své zahrádce. Pes ji hlídal. Zapnul jsem počítač. Vložil ukradenou
disketu. „Error on disk A, disk is not formated. Try again?" Zkusil jsem
to znova a znova. Asi po desáté se to chytlo. Ty bylo překvápko. Proč jsem to
zkoušel tolikrát? Na monitoru se objevila podivná tabulka. Byla prostorová a
já jsem okolo ní mohl obcházet a prohlížet si její údaje ze všech stran. Z každé
to bylo jinak zajímavé. Jo a to jsem si tu tabulku neobracel myší, nebo klávesnicí,
skutečně jsem chodil okolo ní a šťouchal prstem do jejích buněk. Taková divná
virtuální irealitka. Ale údaje, které jsem v tabulce viděl, mi nic neříkaly.
Napadlo mě, že bych mohl tu tabulku přetáhnout do Excela a to z každé strany
jako jinou tabulku. Prostě bych měl 6 třírozměrných tabulek. Vzal jsem si foťák
a vlezl do monitoru. 
Tabulku
jsem vyfotil ze všech šesti stran. Film jsem si vyvolal. Šel jsem do komory
a udělal si pár fotek. Fotky rychle uschly, protože bylo venku vedro. Zapnul
jsem scanner a fotky vyskenoval. Ve fotošopu, jsem si všechny fotky nasázel
do toho obrázku, co jsem ráno spáchal. Ten jsem uložil jako tabulku, což by
měla být naprostá počítačová konina. Ale ono to šlo a najednou jsem mohl s těmi
daty něco dělat. Najednou jsem byl schopný data v tabulce použít normálně. Ale
vzápětí mi vypnuli proud a já jsem nemohl dál pokračovat. Ani jsem si to neuložil,
takže až zapnou elektřinu, tak budu muset začít znova. Cítil jsem jak jsem unavený
a trochu otrávený. Ale hlavně jsem věděl, že vím moc málo na to, abych mohl
zapnout zbytkové myšlenky. Šel jsem teda ven na zahradu a opekli jsme si s ženou
a děckama pár špekáčků. Doma bylo hodně čerstvého pečiva i chleba a celý kelímek
hořčice. Jako u normálních lidí. Prostě jedním slovem pohoda. Večer jsme se
šli projít do lesa. Potom doma se kluci dívali na nějaký film v televizi, já
se pokoušel číst strašně zajímavou knihu o Sokratovi. Děsně mě to nebavilo,
ale nechtěl jsem přestat. Chvílemi jsem u toho usínal. Zase zvítězily zbytkové
myšlenky, a tak jsem si pobrouzdal ve svém podvědomí. Trošku jsem podváděl a
maličko dával pozor. 
Takový
uzounký nenápadný tunýlek mezi podvědomím a vědomím. A do toho ten Sokrates
a útržky z televize. Solidní guláš. Maďarský. Nějaké myšlenky jsem si stihl
zapsat na kousek papíru, ale nakonec jsem usnul jako špalek. Ani jsem už nebyl
překvapený, když jsem se ocitnul ve známé místnosti těch divných lidí. Byli
tam všichni a měli asi nějaký mejdan. Hrála tam divná muzika, nahlas, někteří
tancovali, jiní chlastali divně barevnou tekutinu. Bylo tam nahuleno, ale po
cigaretách to nesmrdělo. Po chvíli už jsem viděl i jiné tváře, které jsem z
minulé návštěvy neznal. Zábava byla v plném proudu. Potuloval jsem se mezi nimi
a poslouchal, o čem si vypráví. Abych pravdu řekl, většinou jsem jim nerozuměl.
No ne že bych nevěděl, o čem si povídají, ale bylo to dost ujeté. Buď už byli
prdlí z chlastu, a nebo opravdu jsem tam neměl co dělat, protože jsme byli jiní.
Trochu jsem se uklidňoval tím, že u nás na mejdanech taky nerozumím tomu, o
čem si povídají naši ožralí. V koutě pokoje seděla na zemi ta holka, co se mi
zdála už minule taková zajímavá. Zatím jsem si ani nebyl jistý, jestli to bylo
sexuální nebo intelektuální. Bavila se s jakýmsi člověkem. Asi to byl nějaký
kápo, nebo šéf, protože k němu byli všichni takoví uctiví, nebo spíš servilní.
Sedl jsem si blízko nich a poslouchal cizí řeči. Pořád omílali tu ranní příhodu
s protrhlým igelitem. Ta holka (mám dojem, že jí říkali Barbora) pořád chtěla
vědět, proč ti mimo jejich igelit by neměli mít stejná práva, jako lidi v igelitu.
Snažili se jí vysvětlit, že ty dimenze se nemůžou nikdy propojit. Ale už si
nepamatuju, jak to zdůvodňovali. Vedoucí za deset minut naštvaně odešel se slovy:
„Ještě si o tom promluvíme na stranické schůzi, zatím neopouštěj prostor a s
nikým se nestýkej a nemluv s nikým o těch svých názorech. Nebo budeme muset
přikročit k bezpečnostním opatřením. A ta jsou velmi krutá. Tak bacha!"
Hloka zůstala sedět na prdeli a byla dost zdrblá. Přivrtěl jsem se pomalu po
zadku až k ní a začal jsem jí něco říkat. Koukala se po mně divně. Znejistěl
jsem a nevěděl najednou, jestli to není všechno kravina. Zeptala se mě: „Kdo
jsi, tebe neznám, ze které jsi skupiny?" „Ale znáš mě. Ráno jsme se zdravili."
odpověděl jsem s předstíranou lhostejností a suverenitou. „Jo to vím, ráno jsem
tě viděla, pak jsi totiž záhadně zmizel. Zahlídla jsem z tebe najednou jenom
nohu. A když jsem se na tebe ptala kolegů, tak si mysleli, že jsem se zbláznila,
protože tě tady nikdo neviděl." Hlavou mi probleskl nápad. Vzpomněl jsem
si na tu tabulku v krychli z diskety, kterou jsem získal ráno krádeží prostou
a sprostou. Rozhodl jsem se, že to risknu: „ Jsem ze sektoru C137 dolní část.
Tak proto’s asi viděla tu nohu, když jsem mizel. Byl jsem odvolán." „No
jo, ono to je teď dost divoký, co zjistili průser v ochranným obalu. Každou
chvíli se navštěvujou jednotlivý sektory a furt diskutujou. Já tomu zas až tak
nerozumím. Zkoumaj, kde je průser. Asi to bude dost vážný, protože jsou všichni
děsně nervozní." reagovala na mou poznámku. Myslím že se tak jmenoval,
jak jsem si matně vzpomínal. Pozoroval jsem nenápadně svou novou „jinodimenziální
kámošku". Vůbec nevypadala jak z jiný dimenze. Byla hezká, černovlasá,
malý prsa, zajímavý ksicht a asijské oči.
Líbila se mi čím dál víc. Uvědomil jsem si, že jsem se ještě nikoho z nich ani
jednou nedotknul. Kdyby to byla jen moje představa, tak bych si asi ani neuvědomil,
jestli se jich můžu dotknout. A navíc, byla hezká, tak proč to nezkusit zrovna
na ní. „Výzkum je výzkum." řekl jsem si v duchu a jakoby mimoděk jsem jí
položil ruku na rameno. A nic divnýho se nestalo. Byla opravdická. Byli jsme
zrovna v takovým temným koutku místnosti. Chtěl jsem si s ní povídat dál, ale
prudce se otevřely dveře a vnikli dovnitř nějací lidi v uniformě. Aspoň jsem
si myslel, že to je uniforma, protože vypadali všichni tři stejně. A na opasku
se jim houpaly eurotely, nebo nějaké jiné zbraně. Instinktivně jsem se stáhl
do tmy koutu a začal úporně normálně myslet. Jak jsem zvyklý ve své dimenzi
normálního světa. Chtěl jsem se ještě rozhlídnout okolo sebe ale propadl jsem
dolů. Stejně jako ráno. Žuchnul jsem sebou zase o zem. „Co furt blbneš?!"
zareagovala neomylně stejně moje žena. „Je ti něco?" „Ale není, tomu bys
nerozuměla. Jen jsem trochu usnul při čtení." A hrábnul jsem po Sokratovi,
co mi z ruky vypadl. Jediné co se mi zmatenou hlavou honilo, bylo C137 dolní
sektor. Co to je to C137. Něco radioaktivního? Nic mi to neříkalo i když jsem
si to pořád opakoval. Šel jsem si sednout k počítači. Únava mě přešla. Začal
jsem malovat nový obrázek. Místnost s málo světly a siluetou černovlasé holky.
Jirka, asi ho už přestala bavit televize, se šel vyčůrat, koukl mi přes rameno
a povídá: „Jé, to je pěkná krabice!" Proč krabice, divil jsem se v duchu,
copak ta holka tam není vidět?. A to už televize končila. Jirka vždycky pozná,
kdy to skončí a odejde o minutu dřív. Honza, ten vždycky zase vydrží až do titulků.
Honza mi koukne taky přes rameno: „Jé jaks na tý kouli udělal ten krásnej stín,
to mě musíš naučit." V duchu jsem si myslel. Jaká koule, tam přece žádná
není. Moje žena si šla vyčistit zuby, koukne mi přes rameno: „To je dobrý, to
se mi líbí, tos skenoval z nějaké tvé fotky? Vytiskni mi tu krajinku, já si
to dám v práci nad stůl a budu se na to koukat. Jo?" To je divné, pomyslel
jsem si. Každý v tom vidí něco jinýho, než jsem doopravdy namaloval. Ale pak
jsem si řekl: „Tu americkou sochu svobody
zamrzlou v ledu taky tenkrát nikdo neviděl, jen já. Třeba máme jinak připojené
oči k mozku. Co já vím, jak je to v člověkovi udělané?" Všichni šli spát,
jen já jsem se drbal s počítačem. Už jsem nic nemaloval, čučel jsem do té ranní
tabulky. „C137 dolní sektor." No jo, to jsem říkal v tom snu, nebo co to
bylo. Propadl jsem se do monitoru. Tabulka byla jasně trojrozměrná. Vlezl jsem
si pod ni a odpočítal sloupec C a počítal jsem řádky. U 137 řádku jsem se zarazil.
Kouknu do buňky C137. Místo hodnoty jsem uviděl laboratoř a v ní nějaké lidi
v bílých pláštích. Přepadla mě únava, vypadl jsem z monitoru, chvíli tupě seděl
před počítačem. To je přece taková kravina, vždyť jsem tu tabulku ráno nenahrál,
tak jak to, že ji mám v počítači uloženou. To jsou věci. Ale únava byla daleko
silnější a já se sotva odvalil do postele. V noci jsem nikam necestoval, spal
jsem až do rána. A nic. Nic se nestalo ani několik dalších nocí a dní. Na C137
jsem taky zapomněl. Všechno bylo jako dřív. Až jednou se mi podařilo omylem
zbytkovými myšlenkami propasírovat své tělo do jiné dimenze (já tomu tak říkám
jen pracovně, protože nevím o co doopravdy jde. Zatím.). Všechny atributy toho
jiného prostoru byly podobné našim zvyklostem. Jen trochu pronikala ta naše
do té jejich prostoroviny. Ale to jsem nakonec přisoudil svojí chybě, že jsem
se nedokázal dost odtrhnout od normálního myšlení. Bylo tam liduprázdno. Chodil
jsem ulicemi jejich Prahy a čuměl do jejich výloh. Šlápl jsem do jejich psího
hovna. Smrdělo stejně jako naše. Luplo to ve mně a byl jsem zase zpátky u nás.
Plazil jsem se pražskou ulicí, lhostejně míjel naleštěné barevné a stupidní
výlohy plné krámů, které nikdo nepotřebuje, a přesto kupuje. Šlápl jsem do psího
hovna. Smrdělo. Stejnou nohou. Asi by se ta dvě hovna měla nějak spojit. A v
tom okamžiku jsem si uvědomil, že to není nic nebezpečnýho, jak tím strašil
svoje lidi ten blbý tamní vědec. Asi jsem byl jediný živý, co vyzkoušel, že
se dimenze spolu snáší dobře. Tedy pokud jde o hovno, abych byl vědecky exaktně
přesný. Díky této příhodě jsem se o ten problém začal znovu zajímat. Doma jsem
zkoumal pořád dokola tu divnou tabulku. A vzpomněl jsem si znova na C137. Pokoušel
jsem se nějak urovnat myšlenky. Jak je možné, že se vždycky propadnu do monitoru.
Připadal jsem si jako brouk hovnivál. Oblízal jsem dokola obrovskou kostku a
nakukoval do jednotlivých oken jako v nějakým blbým pokrouceným paneláku. Nebyl
vůbec žádný problém vylézt ven z monitoru a něco si napsat na papír a pak zase
zpět. Bylo to nepohodlné, ale snesitelné. Divné bylo jen to, že si nikdo z rodiny
nevšimnul, když jsem lezl do monitoru. Tomu jejich prostoru jsem pomaličku začal
rozumět. Nebyl to prostor stejný. Určitě ne. Rozdíly byly v některých směrech
značné, ale neuměl bych to srozumitelně vysvětlit. Jednoho večera mi vypadla
ze skříně, krabice s fotkama. Ta skříň už 15 let čeká na to až jí udělám dvířka.
Neudělám. Krabice se při pádu otevřela a já jsem fotky strkal zpátky, sem tam
jsem se u nějaké zasnil a pokoušel si vzpomenout na dobu z fotky. Na jedné fotce
z gympla, ono se to tenkrát jmenovalo SVVŠ, nebo tak nějak, se na mě smála černovlasá
holka s asijskýma očima. No jo, vždyť je to Barča. Jak jsme jí my kluci důvěrně
říkali. Barbora J., všichni jsme ji milovali a každý s ní chtěl chodit. A já
jsem s ní dokonce několik měsíců chodil a byl jsem do ní šíleně zabouchlý. 
Dokonce
jsme si spolu jednou rozbili parádně hubu na kole, když jsem si ji vezl na štangli
(pánského kola) k ní domů. Strčila podpatek své hnědé botky na něžné nožce do
drátů předního kola. Držkopád to byl velkolepý, oběma nám tekla krev, ona kulhala,
kvůli podpatku i kvůli zranění. Mně se blbě mluvilo, protože jsem měl rozfláknutou
bradu. Když jsem se tomu chtěl hrdinně zasmát, tak mi tekla z huby krev, proto
jsem ji raději nechal zavřenou. No a tak z naší schůzky nebylo nic. Ona šla
domů a já odvlekl zbořené kolo za kamarádem Ivanem, aby ho zkusil spravit. Ta
holka odjinud se ji nápadně podobala. Fotku jsem si strčil do kapsy a šel si
malovat na počítači. Šel jsem brzo spát, abych se pokusil proniknout za igelit.
Už jsem skoro spal, když mě napadlo, že bych si sebou mohl vzít nějaký foťák
a zkusit tam reportážovat. A taky co kdybych sebou vzal ty barevné obrázky,
které vždycky namaluju, když se odtama vrátím. Vylezl jsem z postele a začal
jsem se na čundr líp připravovat. Vzal jsem si několik citlivých filmů. Původně
jsem si myslel, že bych si mohl sebou vzít svou F2 od pana Nikona a pětatřicítku,
ale nakonec jsem se rozhodl pro malinkého, kovového, úplně blbého (co do možností
dnešní elektronické doby) a naprosto spolehlivého rolleie. Na tiskárně jsem
vytiskl tři obrázky na A4, přeložil a schoval do kapsy. Foťák jsem dal i se
dvěma dalšími filmy taky do kapsy, protože jsem si neuměl představit, jak si
beru ve spánku foťák nachystaný na klavíru. Žena se sice podivovala, proč si
lehám do postele v kraťasech a jestli nejsem tak trochu prase. Potvrdil jsem
její tušení a za chvilku už jsem asi spal, protože o světě jsem nic nevěděl.
Ráno jsem se probudil a nic. No jo to se stává. Ale klid už jsem neměl. Bylo
toho dost, co jsem si chtěl ověřit a vyzkoušet. Dopoledne jsem na chvilku usnul
a najednou jsem tam byl. Ve stejné místnosti. Lidi se tam bavili a vypadalo
to, že mají nějakou poradu. Řešili nějaký prohřešek, už si nevzpomenu, o co
šlo. Seděl jsem nenápadně na židli. O přestávce jsem se vytratil a odcházel
chodbou. Byla to úplně normální budova. Jen světlo se mi zdálo divné. Nedělalo
stíny. Ale to mohlo být nějakým jiným zdrojem světla než jsou zářivky a žárovky.
Kdo ví. Akorát, jak budou vypadat ty fotky. Vyšel jsem ven. Město se nápadně
podobalo jinýmu městu, které jsem znal. Postupně jsem získal jistotu a už jsem
asi nevypadal tak vypouleně. Lidi si mě přestali všímat. Sem tam jsem si vyndal
z kapsy svého rolleiee a udělal fotku. Jen takovou odbokovku. Některé části
města mi byly povědomé, protože jsem si je začal spojovat s tou blbou krychlí
v počítači z ukradené diskety. C137, co by to mohlo být. Na konci dlouhé ulice
jsem se vydal kolmo dolů. Tak to vypadalo pro každého, kdo by se na mě díval
z té ulice. Ale hned za pravoúhlou zatáčkou to pro mě byl zase normální stav
i směr. Opět jsem stál kolmo k ulici, po které jsem šel. Na dalším rohu jsem
zase zahnul dolů a tak jsem se dostal do dolního sektoru. Jak prosté, milý Watsóne.
A už mi bylo jasné že označení písmenem je jeden směr a ten druhý, dejme tomu
kolmý v jedné rovině, bylo číslo. Jak v tabulkovém procesoru a nebo v New Yorku.
Za chvíli jsem byl u baráku na C137. Byla to jakási referenční laboratoř. Dovnitř
jsem se nedostal, protože to hlídal blbý vrátný. Vrátil jsem se na horní stranu
krychle, brouzdal ulicemi a fotil. Na zastávce jsem konečně zahlídl Barboru.
Byla to náhoda, ale mně připadlo, že to tak muselo být. „Ahoj, kam deš?"
zahájil jsem blbě rozhovor. Já se snad ani neumím bavit s holkama. Vždycky říkám
takové kraviny. „No domů, kam jinam. Copak ty jdeš jinam? „ Nebyl jsem si jistý,
jestli mi něco důležitýho neuniklo, a tak jsem pro jistotu odpověděl tlumeným
hlasem: „No jo, ale přece se z toho nepoděláme, jednou za čas se musí člověk
na všechno vyprdnout a udělat něco, co okolí nečeká. Takové zdravotnické vybočení,
duševní acylpirín." V očích se jí povzbudivě vesele zablesklo: „Tak pojď
ke mně na návštěvu." Přijel divný trolejbus a po nastoupení jsme se ocitli
jinde. V jiné části města. Ale bylo to podezřele hned. Vlastně ihned po zavření
dveří. Barbora se podívala na hodinky a prohodila: „To je bordel, zase zpoždění."
Kouknul jsem na své CASIO hodinky, co u nás umí změřit i tlak a výšku nad mořem.
Hodinky ukazovaly samé osmičky. Nefungovaly. U jedněch dveří vytáhla z rukávu
kartu na řetízku. Přiložila k plechu a dveře se s vrzáním otevřely. Čekal jsem
nějaké sci-fi prostředí, ale byt byl úplně normální. Dva malé pokoje, koberec,
stolek, omlácený kazeťák a postel. V kuchyni sporák, linka, lednice. Normálka.
Sedl jsem si na koberec, aby si nemyslela nic divného, kdybych si sedl vedle
ní na postel. Zeptala se, jestli nechci kávu, nebo něco takovýho, já jsem jí
moc chvílemi nerozuměl. Pustila nějakou muziku a odešla do kuchyně. Muzika to
byla divná, ale průprava z různých Milesů Davisů a Martinů a Aloisů Hábů mi
umožnila alespoň rámcově se v ní orientovat. Obyčejná moderna. Asi nic moc.
Dost primitivní a jednoduché. A tak jsem si mohl být skoro jistý, že to bude
dost složité a kvalitní. To se mi stává často. Rychlé soudy jsou na hovno. Vyndal
jsem malého roleje a udělal pár obrázků pokoje. Za chvíli přišla Barbora a donesla
v hrnku nějaký nápoj, teplý a hnusný. Zeptal jsem se jí na tu muziku, co řekla,
jsem hned zapomněl a znovu jsem se neptal. Ukázal jsem jí fotku Barči, mojí
lásky z gymplu. Koukala dost vypleskle na tu černobílou starou fotku. Pak pomalu
prohlásila: „Když se na tu fotku dívám, tak mám pocit, jako bych spadla z kola.
Bolí mě z té fotky kotník. To je divný, co?" To mě úplně uzemnilo. Barbora
pokračovala: „Já si stejně myslím, že jsme se už někdy museli vidět. Dřív, to
nám mohlo být tak 16 nebo 17 let. No to je blbost. Já tomu nerozumím. Už poprvé,
když
ses tam ve velíně ukázal, tak jsem měla pocit, že se známe." „Ty Barčo!
Můžu si tě vyfotit, já jsem vlastně fotograf z jinýho sektoru? A mě už nebaví
fotit jen na zakázku a oficiality. Už jsem dlouho nefotil jen tak pro sebe."
Upravila si podvědomým pohybem vlasy na čele a řekla: „Doufám, že to nebude
v nějakým mládežnickým časopise. To bys mě nas..." zarazila se na chvilku,
ušklíbla se a pokračovala: „naštval." Vyndal jsem svůj foťáček a fotil
její portrét. Bylo to fajn focení, protože se na ten můj foťák dívala s velkým
pobavením a tak vypadala senzačně uvolněně. „Co to je za starou mrchu?"
smála se Barbora. „Já ho mám rád, je to můj kamarád, a spolehlivej. Já ty nové
digi stroje nesnáším, jsou moc chytré a obrázky z nich jsou stejné, ať už to
fotí kdokoliv. Takovej digáč z tebe dělá jen stativ. a drátěnou spoušť."
„No to jo, ale když si vemeš, že fotit kvalitně se naučíš až po sedmiletým studiu
na universitě, tak jsou ty digáče skvělý. Ty nové mašiny i komponují samy a
ty jen počkáš, až to nafotí ten stroj sám, hvízdneš na něj a on se vrátí zpátky
do tašky. Tak je to pokrok, ne?" Na to jsem nic neřekl, protože se mi to
všecko zdálo uvalený. Vzpomněl jsem si na fotopříručku, kterou jsem kdysi začal
psát, a taky jak jsem ji nikdy nedokončil, protože jsem na tyto věci lempl.
Vzpomněl jsem si, jak tam v příručce brojím proti automatům. A to jen takových,
co ještě samy do tašky neskáčou. A vzpomněl jsem si na svého chytrého Nikona,
který uměl všecko možné. Vzpomněl jsem si, jaké jsem míval pocity, když jsem
s ním fotil. Pocity rozviklaného stativu. Já vím, že to tak úplně není pravda,
protože dokud jsem nezakomponoval, tak z toho byla blbá fotka. Ale ten pocit
stativový, ten tu byl. A taky jsem si vzpomněl, jak jsem toho bakelitového Nikona
přestal mít rád, i když se jmenoval Nikon. A jak jsem byl alergický na jeho
bakelit a chytré vrčení při ostření. A ty foťáky tady, jestli Bára nekecá, to
musí být šílenost sama. Kdo jim asi cpal do pamětí, jak má ta fotka vypadat?
Nebo to mají tak zařízené, že si můžou vybrat foťák podle nátury? Když jsem
romantik, tak to řeknu u pultu. Oni mi vyberou romantický automat, co měkce
fotí? A nebo to mají podle fotografů co se nějak proslavili? Třebas: „Dejte
mi Bressonku, nebo raději ne, dejte mi velkou Sudkovku". Pěkná kravina.
Ale co když o našich fotografech vědí hovno? Co když mají jen zautomatizovaný
pohled na svět? Teda na „svět". Chvíli jsme si s Bárou povídali, ale pak
jsem se přestal nesoustředit a myslel jsem čím dál tím víc na spoustu věcí,
které mi byly nejasné a naprosto jsem je nechápal. Měl jsem hloupý pocit z toho,
že čím suvereněji jsem se pohyboval v tom jejich světě, tím víc jsem nebyl schopný
to chápat podle sebe. A čím víc jsem se snažil myslet podle sebe, tím víc jsem
se nedokázal pohybovat v tom jejich světě. Taková blbá nepřímá úměra. Z dálky,
jakoby za tlustýma dveřma, jsem zaslechl hlas Báry: „Co ti je, není ti něco?"
Hlas měla trochu poděšený. Rychle jsem se zkoncentroval a přepustil myšlení
do zbytkového stavu. Docela jsem už na tu technologii začínal být machr. „Ne,
nic mi není. Kdoví co se ti zdálo." „No kdyby ses viděl, tak by ti to taky
připadalo divný. Koukala jsem se na tebe a najednou jsem měla pocit, že skrz
tebe vidím zeď svýho pokoje. To bylo šílené. Viděla jsem ti v břichu ten obrázek,
co visí za tebou". Cuklo to ve mně, ale zachoval jsem ksicht jako hrdinové
v amerických filmech: „To asi není můj problém, to budeš mít ty něco z očima.
Světlo je tu pitomé a slabé. A možná, že seš jen unavená". „Unavená, to
těžko, když nás každej den dopujou práškama proti únavě a nemocem. A unavená
budu asi za půl hodiny. To funguje dokonale." Odsekla Barbora. Zkusil jsem
si zaimprovizovat: „Tos nikdy nezkusila si ty prášky nevzít?." „Copak tys
to někdy udělal?." „Jo, já to dělám běžně. Mě ty prášky děsně serou. Mám
pocit, že nejsou jen proti nemocem a únavě. Já mám pocit, že mě ovlivňujou i
jinak. Jen nevím jak." Lhal jsem jak sociální demokrat. Ale Bára se na
mě podivně podívala a řekla: „Stejně seš divnej. Něco se mi na tobě nezdá. Nevím,
co to je. Asi bych se měla zeptat svýho instruktora." „Vykašli se na instruktora.
Zkus si to nechat pro sebe. Copak ti nevadí, že o tobě musí všechno vědět? Já
už ale budu muset jít, protože mě ještě čeká dost úkolů. Ale já se sem někdy
zase propasíruju, teda chci říct, že zas někdy příjdu." Zvedl jsem se a
Bára mě doprovodila ke dveřím, odemkla kredit kartou masivní vrata a já vypadl
na ulici. Hned za rohem už jsem to ale neudržel a mozek mi začal šíleně makat.
Než jsem se nadál, propadl jsem zpět k nám. A světe div se, zase do toho samýho
místa, kudyma jsem vypadl tam za igelit. Tentokrát si mého odchodu nikdo nevšimnul,
jen pejsek se na mě podivně kouknul a krátce štěknul. Ale stejně se na mě kouká,
když jím škvarky a on somruje. A protože jsem byl děsně unavený, tak jsem šel
hned spát. Jestli se mi něco v noci zdálo nevím, protože jsem spal jak mrtvý
osel. Ráno jsem byl jako po boji. V hlavě mlha, v hubě sucho, nos ucpaný a všechno
mě sralo. Nevěděl jsem odkud mám ten blbý den začít. Věděl jsem ale s jistotou,
že dnes mě budou štvát všichni lidi. To jsou dny, kdy mě štve skoro všechno.
Na schodech v metru proti mně jede armáda idiotů. Já vím, že tuto nemoc mají
i ostatní a já jsem pro ně taky jeden z idiotů na schodech v metru. Raději jsem
jel do práce na kole. Protože to je jediný způsob, jak se z toho dostat. Kolo
to je zázračný lék na soužití s lidma. Kdyby lidi jezdili na kole a nepoužívali
by hromadnou dopravu a nebo motorová hejbata, tak by bylo míň konfliktů a vražd.
No vidíte sami, jak jsem na tom dneska. To ze mě vypadávají taková stupidní
moudra. Jsem negativní filozof. Ani bych se nedivil, kdyby mi dal někdo do držky.
V práci mě to tak nebavilo, že jsem se na to rychle vykašlal a jel jsem do lesa
fotit stromy a trávu. Moje oblíbené motivky. Ve stromech je síla a v trávě zase
klid. Kdoví kolik tisíc negativů mám už doma. A fotky z nich stejně skoro nedělám.
Asi jsou ty fotky blbé, jinak bych je přece dělal a prodával na výstavách a
lidi by po nich byli jako diví. Ale já je neudělám a tak jim v tom rafinovaně
zabráním. Už zas kecám děsné kraviny. Mám svůj den. Mohli by na to konečně vymyslet
nějakou tu vložku OLVEJS, abych se mohl cítit tak báječně bezpečně a skvěle.
Doma jsem vyndal film z rolleie a vyvolal si ho ve svém oblíbeném rodinalu.
Negativ vypadal dosti zajímavě. Začal jsem se těšit na to, jak z něho udělám
fotky. Už dlouho jsem se netěšil na práci v komoře. Poslední dobou mě to moc
nebavilo. Jen za prachy jsem tam vlezl. Fotky pro sebe jsem už dlouho nedělal.
Zasranej tržní mechanizmus. Člověk by chcípl hladem, kdyby tvořil jen pro sebe.
S fotkama jsem měl dost problémy. Nevěděl jsem si s nimi rady ale nakonec jsem
je dokázal udělat docela slušně. Byly to dobré náladovky. A Barbora na nich
vypadala výborně. Rozhodl jsem se, že až se tam zas dostanu zkusím s ní udělat
nějaké akty. Ty fotky se mi líbily čím dál tím víc. Rozvěsil jsem si je po šňůrách
po bytě. Aby byly na pořád očích. Na normálním světle se mi už tak nelíbily.
Ale jen na první pohled, za chvíli jsem z nich měl pocit skvělý. Jasně jsem
si uvědomil, že ty fotky budu chtít vystavit, aby je vidělo co nejvíc lidí.
Avšak první reakce okolí na mé nové umění byly víc než rozpačité a já na to
kašlal. Jenže to jsem si uvědomil mnohem později. „Tam" jsem se nevydal
dost dlouho. Měl jsem spoustu práce a starostí „tady" a byl jsem dost unavený.
Nic se mi nechtělo podnikat. Ani malování a focení mě nebavilo. Ne že bych si
nevzpomněl na „tam", dokonce jsem několikrát seděl kdesi v koutě a snažil
si urovnat myšlenky a poznatky, abych byl líp připravený, až „tam" zase
vlezu. Například mě zajímalo, jestli by se dalo nazvat bigaminií a taky podle
toho soudit, kdybych byl „tady" ženatý a „tam" taky. Co kdybych měl
tu i tam rodinu, jak bych měl dělit čas mezi „tam" a „tady". Jak se
starat o obě rodiny. A kdyby to prasklo, tak kdo by mě soudil za mnohoženství.
A jde li vůbec o nevěru, nebo ne. Když bych to komukoliv řekl, tak bych asi
byl považovaný za blázna a taky bych v blázinci skončil. Jenže to bych skončil
v blázinci „tady", ale „tam" bych mohl kdykoliv odskočit jako neblázen.
A jestli ten chlap, co mi je tak podobný „tam" jestli to náhodou nejsem
já, někdy později, až „tady" definitivně skončím. Taky mi vrtalo hlavou,
jestli jsou vyšší nebo nižší formou něčeho živýho. Je fakt, že to tam líp funguje,
je tam větší pořádek na ulicích. Nesmrděla tam žádná auta. Dokonce si uvědomuju,
že „tam" nikdo autem nejezdí. Jen jakési prostředky hromadné dopravy. Vypadá
to tam na docela zmáknutou infrastrukturu. Ale i negativní věci „tam" vnímám.
Třebaže se „tam" nikdo nesměje a všichni jsou tam takoví gumoví, nebo hadroví.
Nevím, jak to přesně popsat. Všichni jsou vážní a pořád něco kutí. Ale připadá
mi, že ne sami od sebe. Jakoby je někdo řídil. No jo, takový pocit jako za totáče
u nás, žádná iniciativa. Vzpomněl jsem si na Barboru, doma jsem byl sám jen
s pejskem. Žena si odjela do Švédska nebo kam, a kluci byli na nějakým táboře.
A dcera hlídala v Anglii coby au pair jakéhosi smrada rozmazleného. Vzal jsem
do kapsy fotky a do druhé strčil rolleiee s citlivým filmem. Dostat se tam už
pro mě byla hračka. Překlopit myšlenky a byl jsem „tam". Svůj vstup do
jiného prostoru jsem trošinku vylepšil. Dřív jsem přepadl „tam" tak rychle,
že jsem se z toho rozkolísal a „oni" si toho mohli všimnout. Ne že by na
to přišli, na to byli moc nafoukaní a jistí sami sebou. No ale jistota je jistota.
Tak jsem to vylepšil, přechod do zbytkového myšlení jsem prokládal myšlením
normálním, což nebylo zas tak těžké, naučil jsem se to za pár dní. Můj vstup
do „tam" byl měkký a nenápadný. Vniknul jsem do jejich prostoru postupně
a tak si toho nikdo nevšimnul. Zajímavé bylo jen to, že jsem se uměl vloupnout
jen do stejného místa, jako při první návštěvě. Zatímco zpět jsem se vždycky
vrátil přesně tam, odkud jsem vypadl. (Takže na přesouvání v prostoru to nepůjde
použít). Měli zrovna poradu. Šéf, obtloustlý chlap se zpoceným čelem a mapama
od potu pod pažemi bílé košile, hlasitě hřímal: „A nezapomeňte, co jsem vám
říkal na začátku. 
Je
sice velmi nepravděpodobné, že bychom byli navštíveni někým z jejich dimenze,
ale experti ze sektoru C137 to nevylučujou. Jejich nový počítač IQ140 nasimuloval
situaci, která potvrzuje jejich domněnky. Možné to prý je. Já osobné si myslím,
že to možné není, protože jsou to podlidi a hlavně jsou úplně blbí. Ale přesto
byla vydána tato opatření: Za prvé - hlásit každou podezřelou osobu přímo na
ÚV. Je povoleno použít pegas knoflík na osobní magnetické kartě." „Co to
je pegas knoflík?" Zeptala se tlustá ženská z davu. „Pegas knoflík je speciální
funkce vaší karty pro případy ohrožení společnosti. Normálně se nesmí používat
ani v případě vlastního ohrožení. Jen když jde o ohrožení společnosti. Poznáte
ho snadno, je to jediné vypouklé místo vaší karty na řetízku. Je přelepeno kontrolní
bublinou. Tu propíchnete ostrým předmětem, nebo zubem, a pak stisknete. Ihned
budete spojeni s ústředím, nahlásíte potřebné a počkáte na místě, než vás odveze
hlídka k výslechu. Za druhé - je zakázáno pohybovat se mimo vymezené prostory
a objekty. Návštěvy v povolených sektorech se musí od nynějška hlásit na vrátnicích
a hlavně zapisovat. Pořád všechno zapisovat. Každé ráno zápisky odevzdávat v
zaměstnání vedoucím útvarů. Vše se bude důsledně kontrolovat a experti z odboru
pořádku budou vytvářet rekonstrukci časovou i prostorovou. Tímto způsobem je
dokonale zajištěno, že nikdo nepronikne do naší dimenze, aniž bychom ho neodhalili."
„To je kreten, ten zpocenec." Pomyslel jsem si potichu. „To za komunistů
u nás se pokoušeli o to samé a hovno to pomohlo." Chlapík vedle mě, se
na mě kouknul, trochu se odsunul, asi aby si nikdo nemyslel, že se známe. Jistota
je jistota. Asi jsem si ty svoje myšlenky zase myslel polohlasně, jak mívám
ve zvyku u nás. „Za třetí - všechna tato opatření platí až do odvolání. A pozor,
všechny tresty se zpřísňují na trojnásobek normálních trestů. A to po dobu výjimečného
stavu, který tímto všeobecně vyhlašujeme." Celý se zadýchal, tlouštík jeden.
„Za čtvrté - ..." „..mi polib prdel, blbe!" pomyslel jsem si v duchu
a odplížil se do temného kouta. Takové hovadiny poslouchat nebudu, protože je
znám. Hledal jsem v davu Barboru, ale nikde jsem ji neviděl. Samé divné ksichty.
Prohlídl jsem si jejich počítačové vybavení. Zkoušel jsem se skamarádit s jejich
softwarem. Vypadalo to dost komplikovaně. Ale to byl jen prvotní dojem. Nakonec
jsem zjistil, že je to velmi jednoduché na ovládání. Daleko jednodušší než naše
programy, rychlejší a daleko výkonnější. Chvíli jsem si hrál s analyzátorem
vedlejších vlivů. To jsem si přečetl na panelu, já nejsem tak chytrý, abych
znal kdejaký přístroj. Nevěděl jsem stejně, co jsou to vedlejší vlivy. Na stole
se povaloval jakýsi malý kapesní digitální měřáček. Bylo na něm napsáno: Měřič
cizího pole. Když jsem ho zapnul, tak v něm luplo a všechna čísilka se zblba.
Ukazovaly totéž, co moje hodinky, samé osmičky. Napadlo mě, že bych ho mohl
na chvíli šlohnout a zkusit s ním něco změřit u nás. Ale co s ním, když je rozbitý.
Laboratoř měli vybavenou slušně. Tedy alespoň co se vzhledu týče. Funkce přístrojů
mi zůstaly utajené. Tlusťoch pokračoval: "Za čtvrté - na závěr, to je snad
nejdůležitější. Experti tvrdí, že je možné teoreticky proniknout do jejich prostoru.
Není to nijak jednoduché, ale připravujou skupinu, která by se pokusila vniknout
do jejich dimenze a udělat tam průzkum. A žádám vás důrazně. Nepokoušejte se
experimentovat s touto možností. Je to extremně nebezpečné a ohrozili byste
naši společnost. A za to je trest smrti. Jasné?" Všichni nahlas odpověděli,
že to je jasné, a zpocený vepřík odešel. V místnosti se rozpoutala diskuze.
Povídali si vzrušenými hlasy. Některé nápady se mi zdály přímo obludné. Ale
nakonec jsem si uvědomil, že je to velmi podobné tomu, co by se odehrávalo u
nás, kdyby něco podobnýho nastalo. Paradoxní je, že to nastalo, jen o tom asi
nikdo od nás nevěděl. Možná to vědělo pár lidí, tak jako já. Ale nikdo to nijak
neventiloval. Asi nejde opravdu o nic tak nebezpečného. I když.... Co by se
asi stalo, kdyby zjistili, že jsem vetřelec a chtěli mi udělit trest smrti.
Co by se se mnou stalo, kdyby mě tu popravili. Přestal bych existovat u nás,
nebo jen u nich. A vždyť mám schopnost uniknou dost rychle zpět k nám. A možná,
že to je daleko jednodušší a rychlejší, než dostat se k nim. Co já vím. Možná
nějakou chemií by mi mohli zabránit, abych se vrátil zpět. No je to docela ošemetné
přemítání, raději se na to vykašlu. A půjdu zkoumat dál. Chvíli jsem pozoroval
chlapíka, co mi byl podobný, ale podstatně starší. Přemýšlel jsem, jestli bych
to nemohl být já, později. Říkal jsem si, že by stálo za to si s ním chvíli
popovídat. 
Náhoda
tomu chtěla, že se ke mně přitočil, když jsem čučel do rozbitýho měřiče cizího
pole. Zkoušeli jsme spolu opravit tu pokaženou věc. Pokoušel jsem se být veselý
a zábavný společník, řekl pár historek z mládí, jen tak pokusně. Chlapík reagoval.
Chvílemi se tvářil dost zmateně a velmi podezřívavě. "Co jsi zač?"
procedil skrz zuby. "Proč, co se ti nezdá." procedil jsem skrz zuby.
"Tys četl moje papíry? Ty jsi ze zvláštního oddělení?" "Ale hovno,
nejsem. Jen jsem si vzpomněl na pár historek z dětství." "No právě,
já si na to vzpomínám matně taky. Tyto věci jsou ale jen v mých osobních papírech.
A k těm mají přístup jen Oni. Zneužít to nejde." "No, jestli to nejde
zneužít, tak co se cukáš, pak to může být jen náhoda. A nebo, jak vidíš, to
zneužívají. Protože, mezi náma, proč by to nezneužili? Copak ty bys uvěřil úředníkovi
a ještě k tomu zaměstnanci zvláštního oddělení? Vždyť už ten název -zvláštní
oddělení- to je k blití. Vím o čem mluvím. Ale uklidni se. Nejsem ani ze zvláštního
oddělení, ani jsem tvé papíry nečetl. Nejspíš jsme, i když si to neuvědomuješ,
spřízněné duše. Asi o sobě víme víc než o komkoli jiném. Ale tím se netrap,
raději mi poraď tady s tím programem, nikdy jsem s ním nepracoval." "Jo,
to je program pro testování prostoru. Je to novinka, přišlo to z laboratoře
C137. Tam ti borci přišli na jakýsi algoritmus, podle kterýho se dá nasimulovat
prostor do monitoru tak, že se jeví jako kostka. Tu kostku si můžeš myší různě
otáčet, a tak si ji prohlížet ze všech stran. To má tu výhodu, že se ti tu v
pomocném okně vytváří trajektorie všech singularit a nebo jiných nenormálností,
co do prostoru nepatří. A podle toho se dá perfektně zjistit, o jaký průser
se jedná. Ochranný obal je totiž jednoduchý a bylo by velmi nebezpečné, kdyby
se narušil. Zkoušeli sice vymyslet nějaký pomocný druhý obal, kdyby něco, ale
to se nepovedlo. Jednak by to bylo dost drahé a hlavně nikdo neví, jak by se
to mělo udělat, protože ten původní, náš obal tady byl odjakživa. My jsme ten
program dostali asi před měsícem, abychom ho otestovali. Oni jsou jen teoretická
laboratoř, zatímco my tu měříme a testujeme opravdický prostor. Už se nám několikrát
podařilo nějaké singularity zaznamenat. Jen nevíme co s tím. Říkají, že by to
mělo umět ten prostor i opravit. Ale to je utopie. I když kdo ví," skončil
s vysvětlováním chlapík. Nesmyslně jsem se zeptal: „Jak se jmenuješ?" „Dušan,
proč se ptáš?" „No já jen abych tě mohl oslovovat. Je to docela náhoda,
ale já se jmenuju taky Dušan." Najednou mě napadlo, že jestli je to skutečně
něco jako já "jinde a jindy", tak bych se mohl dozvědět, kdy umřu,
kdybych věděl, kdy se narodil. No, na to se vyseru a nic zjišťovat nebudu. Rád
se nechám překvapit. Je v tom bordel, přestávám se orientovat. Zamyslel jsem
se trochu víc a málem jsem od "tam" vypadl "sem". V poslední
chvíli jsem přestal přemýšlet a vrátil se do jejich prostoru, aniž by si toho
někdo všimnul. Musím si dát větší pozor. Pozoroval jsem na modré obrazovce monitoru
kostku, mně velmi důvěrně známou tabulkovou kostku z mého počítače. Z kradené
diskety. Tady se mi ale nepodařilo vniknout do monitoru. Tady to byla normální
rubikova kostka. Otáčeli jsme jí ze všech stran. Zespodu byl sektor C137. Když
jsme na to klikli myší, tak se nám objevila před očima laboratoř plná lidí v
bílých pláštích. Pozorovali jsme jejich hemžení a pak zas vypadli ven, protože
to byla nuda. Vpravo nahoře bylo pomocné okno a tam se ukazovaly křivky tak
pěkně poskládané, že tvořily zdánlivě prostor. Vypadalo to jako naškrobené a
hodně pomačkané prostěradlo. A na jednom místě protržené. Kolega si dírky nevšimnul
a já, ani nevím proč, jsem mu to neřekl. Jen jsem si na ruku fixkou napsal souřadnice
té dírky a nějaké dlouhé číslo trajektorového okna. Dušan se mě zeptal, kolik
je hodin, chtěl jsem mu odpovědět, kouknu na své samé osmičky a nevěděl jsem
jak odpovědět. Tak jsem mu je nastrčil před ksicht, aby viděl, jak je mám rozbité.
"To už je zase hodin, já musím za šéfem. Tak zas někdy jindy. Ahoj."
A odešel. Báru jsem nikde neviděl. Nevěděl jsem, jestli se nemám někoho zeptat.
Ta tlustá baba, co se ptala na pegas knoflík, se ke mně přitočila a pokoušela
se chovat svůdně. Funěla mi do ucha a říkala něco žertovného. Zeptal jsem se
jí na Barboru. Bába ochladla a protivně odsekla: "Doma, kde jinde, má nějaké
zdravotní problémy, a tak ji nechali doma na pozorování." A odešla funíc
jak tlustý pes. Vyšel jsem z místnosti a venku čekal na ulici na trolejbus.
A protože jsem nevěděl jaké číslo, nastoupil jsem do prvního, co přijel. Zavřu
oči a hned otevřu. Stojím před otevřenými dveřmi trolejbusu a přede mnou známá
ulice. Vchod k Barbořinýmu domu jsem našel bez problému. Dveře byly pootevřené,
protože v chodbě cosi opravovali. Lidi v montérkách se na mě dívali divně. Zeptal
jsem se jich na Barboru, ale hned jsem si uvědomil, že to byla blbost, protože
jsem neznal její druhé jméno. Takže mi stejně nemohli odpovědět. A já blb jsem
to přitom věděl. Chtěl jsem být tak nenápadný, že jsem se málem prozradil. Ale
dobře to dopadlo. Zaklepal jsem na její dveře. Přišla mi otevřít. Na hlavě měla
čelenku z umělé hmoty. Zatvářila se podivně. Zprvu jí v očích zajiskřila radost,
kterou vystřídal strach. "Co ti je?" zeptal jsem se místo pozdravu.
"Co tu děláš? Jak to že nejseš v práci, když je vyjímečnej stav."
"To je blbost, žádnej vyjímečnej stav mě nezajímá. Dyť je to všechno nesmysl.
Přinesl jsem ti fotky z minula." Trochu se uklidnila. Sedli jsme si na
postel a ona si začala prohlížet fotky. V rádiu, které tiše poslouchala, to
zapraskalo. Intuicí jsem vycítil, že nebezpečí hrozí z té blbé čelenky na její
hlavě. Naklonil jsem se k ní a tiše jí řekl: "Nic neříkej a sundej si tu
čelenku, já ti to pak vysvětlím." Sundala si ji kupodivu bez kecání a zbytečného
vyptávání. Vzal jsem čelenku a prohlídl si ji. Vzadu na ní byla krátká anténka.
Jako na našich eurotelech, jen menší. Položil jsem čelenku k rádiu a zesílil
zvuk. Tiše jsem jí začal vysvětlovat co si o čelence myslím. Odpověděla mi,
že to mají vždycky, když mají potíže. Dostanou u doktora čelenku a po nějaké
době, po testech v nemocnici jim ji sundají a jsou uznaní jako zdraví. Prý to
na dálku léčí. Ale taky jí z té čelenky bývá blbě. Bolí ji hlava a trpí depresemi.
Když se sprchuje, tak si ji sundává a cítí se líp. "No to je jasné. To
vypadá opravdu jako zásah do osobnosti. Vykašli se na čelenku a prášky. A uvidíš
jestli ti nebude líp." Něco se v ní zlomilo a začala se chovat docela přirozeně.
Dokonce to vypadalo, že se i intimně skamarádíme. Prohlíželi jsme si fotky.
Asi se jí líbily. Zeptal jsem se: "Co kdybysme zkusili nějaké akty. Myslím,
že by to byly krásné fotky. Seš krásná." Evidentně jí to potěšilo, chvíli
se cukala, ale nakonec souhlasila. Jen nechtěla, abych je někde použil nebo
publikoval, měla obavy z problémů a z jakési mravní komise. Fotili jsme celé
dopoledne. Byla to příjemná zábava a dost jsme se při tom pobavili. Souznění
duší, by se skoro dalo říct. Pili jsem cosi jako kafe, ale bylo velmi hnusné.
Vzdáleně to chutnalo jako kafe z Rakouska, které mi sem tam dává moje sestra
když se potkáme na chalupě. Sestra je rehabilitační pracovnice a tak dostává
pořád nějaké kafe od svých pacientů. A sama ho nepije, protože jí to kafe nechutná.
Mě taky moc ne ale piju ho. Kolem poledne Barbora znervózněla a chtěla abych
odešel, protože přijde kontrola ze zaměstnání a komise z nemocnice. Rozloučili
jsme se a ve dveřích mi dala pusu. Na chodbě jsem přemýšlel, jestli nemám zmizet
už tady, abych nemusel kolem těch dělníků na chodbě. Ale rozmyslel jsem si to
a prošel okolo nich, aby neměla Bára nějaké problémy, kdyby někdo z nich žaloval.
Šmejdi jedni užalovaní. Vůbec jsem jim nevěřil. Vypadali jako vylízané palice.
Něco jako lampasáci u "nás". Hned za rohem jsem se bravurně propadl
k "nám" do naší dimenze. Zapnul jsem počítač a zkoumal tabulku. Prolezl
jsem hodně buněk a zkoušel analyzovat výsledky svého pozorování. Podařilo se
mi vyvolat okno trajektorií a prohlížel si ty krásné křivky. Napadlo mně, že
kdybych upravil souřadnice na náš prostor, že by to mohlo fungovat taky. Po
několika blbých a neúspěšných pokusech se mi podařilo nasimulovat náš prostor.
Trajektorie vypadaly podobně, jen byly sklopené jinak, ale vypadaly taky jako
pomačkané prostěradlo. Napadlo mě, že ty hrby a pomačkaniny jsou dost podobné
tomu, jak vnímám věci, které se mi nelíbí. Takové věci, co nejsou hladké. A
zjistil jsem, že je to skoro totožné. Byl jsem z toho dost vzrušený, už dlouho
jsem nic neobjevoval. Zabral jsem se do práce a makal jak pitomý. Za tři hodiny
jsem pronikl do souvislostí a podařilo se mi dost přesně rovnicí popsat ty hrby
na prostěradle u "nich" i u „nás". Rovnice souhlasily perfektně.
Ať jsem to počítal odkudkoliv, vždycky mi to vyšlo stejně. Už jsem věděl, kde
je průser. Bylo to docela jednoduché. Problém průniku vznikl u nich, a to proto,
že se jim nepodařilo vymlátit z lidí „tam" vzpomínky na „tady". Takže
všichni ti jejich vědci vytvářeli teorie a programy, které v sobě měly stopy
minulého života. A tak se v jejich interaktivních a prostých programech neustále
opakovaly zkušenosti z minulosti. Asi ten jejich „očistec" nefungoval tak,
jak by měl. Taky bylo teď jasné, že to „tam" řídí skupina nějakých ideologických
vládců, kteří se za každou cenu snažili udržet to minulé mimo dosah ostatních
lidí „tam". Závěry mého bádání mě otrávily. Čekal jsem něco jiného. Normální
totalitní systém tam vládne. Asi se na to vyprdnu a už tam nepůjdu. No, a pak
jsem přišel na tu nepříjemnou myšlenku. Co když se to protrhne a ty světy se
propojí. Ono to možné je, to z pokusů už bylo skoro jasné. A tím pádem tady
vyhraje taky totalitní systém. Oni "tam" se spojí s komunistama a
dalšíma blbcema od "nás" a my ostatní to odsereme. To se mi vůbec
nechtělo. A taky se mi nechtělo dělat nějakého spasitele toho jejich i našeho
blbého světa. Počítal jsem nějaké rovnice dál, až jsem přišel na jednoduchou
závislost. Chyba jejich programů spočívala v tom, že jejich zbytkové myšlenky
zaváděly do programu časovou chybu a tak se dimenze lišily jen v prostoru, ale
ne v čase. Protože jinak bych se nemohl setkat sám se sebou (byl-li jsem to
já) a s holkou, se kterou jsem chodil na gymplu. Bylo toho dost, co se touto
časovou chybou stalo naprosto neuchopitelné. Nedalo se to domyslet do konce.
Aspoň já jsem to nedokázal. Pokusil jsem se dostat do jejich programu, co jsem
měl na ukradené disketě. Strojový kód byl úplně stejný jako používáme v našich
programech, samé nuly a jedničky, žádný zázrak nadlidstva. Přeložil jsem jejich
zdrojový program a našel vzorec pro časové zaměření a jeho vazbu na prostor.
Nebylo to pro mě jednoduché, protože to moc se zdrojákem neumím. Nakonec se
mi to podařilo. Měl jsem v ruce disketu, která už se chovala časově správně.
Ale jen jako simulace, protože správně reálně mohla fungovat jen u „nich".
Rozhodl jsem se, že se tam ještě jednou vydám a zkusím to s Dušanem probrat.
Byl jsem ze všeho unavený a tak jsem si vyvolal film odtama a udělal pár aktů.
Fotky se mi zase líbily. Bylo v nich něco tajemnýho. Nebyly klasické, ale to
na nich bylo pěkné. Rozhodl jsem se, že připravím kolekci obrazů a fotek z jiného
světa a udělám výstavu. Na to budu potřebovat prachy. A to znamená, že budu
muset udělat pár blbých kšeftů pro bílé fusakle (tak říkám pracovně fialovým
sakům, neboli novodobým podnikatelům). To mi sice otrávilo zbytek dne, ale účel
světí prostředky, bez peněz tu výstavu neudělám. „Tam" jsem se vydal asi
za týden, když jsem si byl jistý, že program funguje správně.
Zrovna tam řešili problém několika neposlušných lidí od nich. Přestali užívat
„totalitní medicínku" a nemocní si na dlouhé hodiny odkládali léčivé čelenky.
Báru drželi v domácím vězení (jakási elektronická klec, která mi bránila se
s ní setkat) a čekala na rozsudek. Vedení společnosti bylo nervózní a rozdávalo
tresty nalevo napravo. Ve velíně jsem se setkal s Dušanem a v klidu v rohu místnosti
jsme začali mluvit o průseru s protrženým obalem dimenze. Vysvětloval jsem mu
tu svou teorii. Zdálo se mi, že to chápe a že mu to připadá logické. Počkali
jsme do oběda, až všichni zaměstnanci odejdou do bufetu, a vrazili disketu do
počítače. A protože všechny jejich stroje byly propojené v síti, tak ten opravený
program tam zajel jak po másle. Pronikl ihned do celého systému. Na displeji
s časem se na chvíli ukázaly samé osmičky. Dušana to vyděsilo, ale to jsem mu
vysvětlil snadno. Teď už stačilo použít je tlačítko OK pro potvrzení nových
hodnot. A v tom jsem si uvědomil, že to pro mě může být asi nebezpečné. Neměl
jsem pro to žádný důkaz, jen jsem si to myslel. A proto jsem požádal svého nového
"kolegu", ať to stiskne, až budu pryč. Zarazil se a podezřívavě se
na mě podíval: "Nechceš mi to vysvětlit?" "No dobře. Já sem totiž
nepatřím, já jsem z té druhé strany a protrženej obal mi umožnil, že jsem se
tu párkrát objevil. Ukradl jsem vám disketu a porovnal to doma s naším systémem.
A chyba je u vás. Aspoň jsem o tom přesvědčený. Podařilo se mi doma vypočítat
tu chybu. Vy byste na ni nemohli přijít, protože vám chybí souřadnice od nás.
A nikdo od vás k nám ani nesmí, ani nechce a asi to ani neumíte. Propojení dimenzí
by nebylo zas tak nebezpečné pro vás, ale hlavně pro nás. Vy tu totiž máte tak
blbej režim, takže bránit se musíme my. Totalitu už jsem jednou zažil, a proto
vám ji nezávidím. S tím si budete muset poradit sami. Zdá se, že se pár lidí
nakazilo. Asi se jim v hlavě začaly objevovat zbytkové myšlenky ve větší míře,
než předpokládalo vaše vedení. Proto je asi tolik lidí nemocnejch a zavřenejch.
Jestli uvidíš někdy Barboru..." "...Jakou Barboru?" "No
tu pěknou tmavovlasou holku s asijskýma očima, tak ji pozdravuj a předej jí
nenápadně tuto obálku. Jsou v ní fotky, ale nedívej se do ní. A kdybys jí je
nemohl dát, tak tu obálku znič Nevím jestli se ještě někdy uvidíme nebo jak
to bude, protože až stiskneš to tlačítko, tak se ty naše blbé světy od sebe
oddělí." Nevypadal zrovna moc chápavě, ale řekl, že to za pět minut stiskne.
Odešel jsem do kouta a začal usilovně myslet. Už jsem se málem propadl, ale
v poslední chvíli jsem to ještě zarazil a poprosil Dušana, jestli bych si nemohl
ukrást ten měřák rušivých polí. Dal mi ho a za třicet vteřin jsem spadl zpět
do obýváku na zem. Doma byl jen pes, a tak nikdo na nic nepřišel a pejsek to
na mě nepráskne, že místo abych zalíval kytky na zahrádce, tak se toulám v jiných
světech. Teprve dole jsem si uvědomil, že jsem si mohl vzít tu disketu sem.
Ale to už jsem tušil, že je pozdě. V počítači mi program bez diskety nepracoval.
Z celého dobrodružství mi zůstal jen rozbitý měřák, který po opravě měřil jen
napětí a proud, pár divnýchfotek a obrázků, vzpomínka na černovlasou Barču,
zmatek v hlavě a taky docela dobrý pocit, že se už nebudu nikde toulat, když
tady to je lepší. Za pár měsíců jsem měl vernisáž fotek a obrazů z jiného světa.
Výstava se jmenovala „vtipně" Z jiného světa. Kritika byla velmi tvrdá.
Fotky se nelíbily, dokonce jsem se dozvěděl z tisku, že vůbec neumím fotit.
Fotky nikdo nechtěl koupit. Mně se i po té ostudě líbily. Paradoxem zůstalo
jen to, že za mnou chodili tajně lidi a ty fotky si ode mě kupovali. Jen chtěli,
abych to nikomu neříkal, protože když ta kritika byla tak nemilosrdná, tak si
přece nemůžou dovolit je oficiálně kupovat. To mi bylo dost jedno a za dva měsíce
mi z výstavy žádná fotka nezůstala. No, a to znamená, že to byla moje nejúspěšnější
výstava. Jen to zase nikdo neví. Fuj, to je svět. Jednou jsem zkusil zbytkové
myšlenky ale propadl jsem se do prázdného prostoru, kde se sice docela dobře
přemýšlelo ale nic tam nebylo. A jednou jsem nedával pozor na kole a narazil
jsem do stojícího auta, zaparkovaného za rohem u chodníku. Autem jsem neprojel
a rozbil jsem si hubu. Už to prostě nefunguje.
|
