Přišlo to jako ta nejblbější rána z čistého nebe. Nikdo v jeho okolí to nečekal. Ani on sám, teoretický hrdina. Znalec východních filozofií. Ten, jenž poučoval mladé holky, myslel si, že ho obdivujou, co to je sankalpa a jak se se sankalpou dá vyřešit jakýkoliv problém. Prý ani ten nejsložitější problém neodolá 40 sankalpám. Na jeho omluvu bych snad měl poznamenat, že ji sám často používal a myslel si, že mu pomáhá. Nic z toho však najednou neplatilo. Oslepl, chudák. Dalo by se říct, že skoro ze dne na den. Žádné varování, skutečně jako blesk z čistého nebe. Přes noc se mu zhoršily oči tak, že přestal vidět detaily. Světlo ho bolelo až k pláči. A ten byl taky strašný, protože k pláči mu chyběly slzy a bolest se zvětšovala. Panika, která ho celého ovládla, byla skoro nesnesitelná. Nemohl ani sám dojít k lékaři. Nedokázal se orientovat v prostoru, protože detaily se slily v šedobarevné plochy s rozplizlými okraji. Zablácený autobus mu splynul s okolními stromky a polem. Poznal, že to je autobus až když uslyšel kromě plechového zvuku po nárazu protivný hlas řidiče MHD: „Kam čumíš, slepoune!“. Potřeboval jet jen tři stanice, aby se dostal k doktorovi. On, kterej nešel k doktorům, ani když si zlomil nohu. On, hrdina samoléčby, najednou s hrůzou ochrnutým tělem se plížil podél plotů, zakopával o ty nejmenší hrbečky. Dokonce několikrát upadl. Nikdo se nenašel, kdo by mu pomohl. Ale abych nebyl nespravedlivý, možná, že nikdo nablízku jen nebyl. Cestu, kterou zvládl zdravý za 20 minut, zdolal za dvě hodiny. Od bláta až za ušima, kalhoty na kolenou prodřené a ruce od krve, vypadal spíš jako pozdní ožralec než jako nemocný. Než se doplížil do místní doktorovny, byli všichni doktoři, včetně gynekoložky, doma. Při představě, že bude muset stejnou cestu vytrpět znova, se rozhodl pro něho k neuvěřitelnému rozhodnutí, zavolal si taxika. Nebylo to tak jednoduché, protože musel poprosit jakousi babku, kterou, nevida ji, srazil na chodník. Babka naštěstí byla stará škola, a proto ho neposlala do řiti, smilovala se nad ním, dokonce po zatelefonování počkala s ním a pomohla mu do taxíka. Taxikář ho odvezl do nějaké nemocnice, podle vlastního uvážení. V nemocnici se na něho zpočátku dívali jako na podivína a moc mu nevěřili, ale nakonec stejně skončil na lůžkovém oddělení. Doktoři ho nechávali dost v klidu, spíš je zajímalo, jestli je pojištěnej, když je tak zablácenej a otrhanej, a jak se jmenuje a podobně, chtěli po něm podepsat jakési listiny, ale nedohodli se, protože nevěděl, co podepisuje. Takže si moc do oka, jak ironické, nepadli. Požádal kohosi, asi sestřičku, jestli by nezavolala jeho ženě, že je v nemocnici. Nebyla zrovna moc ochotná. Odsekla jen: „Automat máte na chodbě u schodů.“ Málem se z toho rozbrečel. Ale pseudohrdost v něm zaťala drápy jako skoro vždycky, když narazil na neochotu. Bloudil chodbami, jednou dokonce spadl z několika schodů. Ale automat našel, jenže neznal číslo k ženě do práce. Neznal nazpaměť nikdy žádné číslo. On, jenž si pamatoval do nejmenších detailů stovky svých fotografických záběrů z jakékoliv své cesty po světě. Po několika letech si zapamatoval jen číslo k sobě domů. Jenže doma stejně nikdo nebyl. Pak zase nemohl najít pokoj, kam ho uložili. Bylo to k uzoufání, jak byl bezmocný. Ne, vzteklý nebyl, ale neměl k tomu daleko. Jedna ze sester, kdo jiný to mohl být, ho nakonec zachránila, protože ho sjela, jak to, že se tu potlouká po chodbě, když je údajně slepej. A dovedla ho do pokoje. Až k posteli. Byl jí docela vděčný. Pak se až do večera nic nedělo. Pokusil se ještě jednou o službu bílého perzonálu, aby zavolali domů. Sestře se ho zželelo a celkem bez keců šla zavolat domů. 
Žena přijela docela brzo a byla na něho milá, z hlasu vycítil, že má strach, co se s ním stalo. Byla dost statečná, ani se nerozbrečela. Jen mu chudákovi přinesla do nemocnice knihu jeho oblíbeného spisovatele Ladislava Klímy, ale pak si sama uvědomila, že to není zrovna ono. Slíbila mu, že mu druhý den přinese rádio a sluchátka, a odešla brečet na chodbu. Doktoři jí neřekli nic podstatného. Nejen proto, že většinou nic říct nechtějí, nejsme přece v Americe, ale hlavně proto, že stejně nic nevěděli, vždyť ho ani zatím pořádně nevyšetřili. Nechali to na pak.
Druhý den ho jen tak povrchně prohlídli, tlak a teplotu a u očního chtěli, aby přečetl nějaká písmena, jenže on ani neviděl stěnu, natož pak ceduli s písmenama. Odpoledne mu žena přinesla rádio. Celou noc poslouchal Vltavu, chtělo se mu brečet a měl blbé tuchy a ty pak poctivě zase rozháněl. Další dny už se moc v nemocnici nenudil, protože to už kolem něho poskakoval kdekdo, kdo si před jméno strkal MUDr. a za jméno Doc. Nikdo ale nevěděl, co se děje. S ním, jako s pacientem, se stejně nebavili a na jeho dotazy neodpovídali skoro vůbec. Verdikt, který nakonec vynesli, překvapil všechny, co ho znali. Prý oslepl kvůli metylalkoholu. On, jenž čtvrt století nevzal do huby ani rumovou pralinku, prý oslepnul z metyalalkoholu. Měl strašnou touhu se s nimi pohádat, ale najednou ho přešla jakákoliv chuť na odpor. Po 14 dnech ho odvezli sanitkou domů a tím všechno skončilo. Je slepý a hotovo. A dělat se s tím nedá nic.
Ležel doma v posteli, nebo seděl v houpacím křesle, pokoušel se poslouchat hudbu a přemýšlel, co dál. Na nic nepřišel a jeho nálada se zhoršovala. Ve všem byl odkázaný jen na členy své rodiny. Musel přečkat dopoledne, než přišli první. Pak už to bylo lepší. Aspoň si s ním povídali a mohl vymýšlet nějaké řešení. Dlouho na nic nepřišel. Často proseděl dlouhé hodiny na zahrádce, kam mu žena nosila čaj s mlékem a sem tam nové baterky do rádia. 
Pak prodal všechny svoje foťáky, objektivy dal dceři a za utržené peníze se jel nechat vyšetřit do Německa. Ale ani tam mu nedali naději. Jen přišel o foťáky, které mu stejně jako slepýmu nebyly k ničemu. Pomalu si zvykal na tmu, která ho obklopovala od rána do rána, naučil se cestičky okolo baráku, dokonce dokázal odejít nakoupit do koloniálu, a to bylo skoro 2 kilometry. Chodil pomalu a docela byl nasranej na celej svět, protože ještě před půl rokem byl fotograf a grafik a oči potřeboval. Vždycky si říkal, že kdyby někdy přišel o ruku nebo nedej bože o obě, nebo nohy, furt by si dokázal život zařídit tak, aby mohl dál fotit. O očích nikdy neuvažoval. Neuměl si představit život bez vizuální tvorby. A konec. Všechno v prdeli. Co s takovým posraným životem dál? Slepej fotograf.
Ale pak jednou slyšel na Vltavě pořad o slavných obrazech. V rozhlase, taková blbost, jak se dá mluvit o obraze v rozhlase. To je skoro stejně blbé jako balet československého rozhlasu. Ale ten pořad mu nedával ani na chvíli pokoj, pořád o něm přemýšlel.
Pak to zkusil poprvé na fotce od své dcery, která o focení a fotkách raději ani jednou od metylalkoholového průseru nepromluvila. Věděl, že fotí, protože každou chvíli slyšel štrachat vyvolávací tank z hajzlíku, když si vyvolávala filmy. Počkal si na okamžik, kdy nahmatal v koupelně mokré fotky a požádal dceru, aby vzala jakoukoliv fotku a popsala mu, jak ta fotka vypadá. Nastal rozhovor, kterýmu by se nedivil nikdo, kdyby nevěděl, o co jde. Podle popisu fotky si udělal představu, jak asi ta fotka vypadá, a začal ji kousek po kousku analyzovat. Kde udělala chybu v kompozici, kde se prohřešila proti zlatému středu, kde je chyba v protikladu světlo-stín a podobně. Měl zavřené oči a povídal o fotce. Už mu nebylo tak děsně. Dcera taky čuměla dost šokovaně a nevěděla, co si o tom má myslet. Ale pak šla do komory a předělala tu fotku podle fotrových rad. Obě fotky odnesla za svou kamarádkou fotografkou. Ukázala jí tu první a chtěla slyšet verdikt. Ta fotografka trošku oklikou, aby neranila, vytkla její fotce skoro všechno to, co jí vytkl tatík. Byla z toho dost vyplesklá a povídá kamarádce fotografce:„Takhle?“ a ukázala jí tu předělanou fotku. Teď zase čuměla ta kámoška. Popovídaly si spolu o té divnosti a šly společně za fotříkem, jenž tměl doma v houpacím křesle a trápil se Janáčkem a taky myšlenkou, že byl pěknej debil, že v mládí tu muziku tak flákal, protože kdyby uměl dobře hrát, teď by se jen zdokonaloval a pustil by se do muziky doopravdy, když je teď slepejš. Holky přišly domů a mladá fotografka se pokusila popsat jednu ze svých fotek. Fotr se houpal v křesel a na černejch chcíplejch sítnicích si pokoušel vybavit popisovaný obraz. Stejně lehce jako před tím se mu to podařilo a tu fotku viděl. A mohl o ní začit mluvit. To uměl dobře už neslepý. Žvanit a kecat o nejen cizích fotkách. O příběhu fotky autora, kterého neznal. Dokonce se kdysi holedbal, že napíše knihu o focení, ale ne o focení jako aktu, ale o tom, co se odehraje v autorovi až do okamžiku stisknutí spouště. Tvrdíval velkohubě, že fotka, to je všechno až do stisknutí spouště, pak už je to pro cvičené opice. To prý se dokáže naučit kdekdo. Do stisku je to dedektivka a od stisku jen rumařina. Většinou tím děsně sral své kamarády fotografy, kteří si na alchymii zakládali. Utráceli nehorázné sumy za elektronické mašinky, tak chytré, že mohly z fleku dělat daňové poradce či poslance. Mašinky plné procesorů a motorků, drátů a elektronů. Jenže jak došlo žrádlo (baterky), bylo po srandě. Z chytráka byl debil. Sám, aby přidal váhu svým slovům, odmítal fotit něčím jiným než starou F2 a ještě starší Linhoffkou. No, úplně pravda to nebyla, protože fotíval daleko víc digitálem, prý kvůli internetu a kvůli tomu, že to je levné a stejně 90 procent fotek je prý na hovno a nemusí být v jiné než té hloupé elektronické podobě. No, znáte to, každej chce být něčím zajímavej.
A holka fotografka se sympatickým hlasem byla jak opařená, když poslouchala o své fotce takové věci, na jaké sama sice asi trošku přišla, ale nikdy by je nedokázala říct slovy. Při druhé fotce už začala podezírat oba z podvodu a myslela si, že ten prošedivělej chlapík v křesle nemůže být slepý. Ach, jak se mýlila, jak by chtěl ten slepejš, aby to bylo tak, jak si myslela.
Nakonec ukuli strašný plán, jenž se nezamlouval jen jeho ženě. Ona byla totiž ukrutný realista, a když slyšela, že její slepej muž se rozhodl přednášet na FAMU o fotografii, tvorbě, kompozici a estetice, málem sebou švihla. A na FAMU taky. Několik měsíců všichni bojovali docela marně, protože slepej přece nemůže posuzovat fotky a mluvit o nich a ....
Nakonec, víc ze soucitu než z přesvědčení, ho přijali. Slepý asistent FAMU si nechával popsat autory fotku. Ne tak, jak ji chtěli udělat, ale tak, jak ji udělali. Velice brzo se shodli na popisu světel a stínů a linek a diagonál, dokonce i o barevných fotkách mluvili, i když ty ho moc nebavily. Nejprve tedy popsal autor svou fotku přesně tak, jak vypadala, ostatní studenti dávali bacha na to, jestli nepopisuje i to, co tam chtěl nacpat, ale nenacpal. Všechny to dost bavilo. Byly to prý ty nejlepší hodiny. Naučili se mluvit o svých dílech. A slepejš pak dlouhé minuty, někdy i hodiny, mluvil o popsané fotce. Někdy to bylo dost drsné, až to autora rozhodilo. To když odhalil jeho vypočítavé pohnutky, když šlo o fotku na efekt. Autor se červenal před svými spolužáky, protože před přednášejícím se červenat nemohl, stejně by ho neviděl. Hodiny byly tak zajímavé, že byly vždycky natřískané a chodili se dívat i z jiných fakult a oborů.
Měl jen jediný problém. Jak se dostat každý den na FAMU a neobtěžovat při tom svoje okolí. Jezdit sám nemohl, protože auty zasraná Praha a agresivita řidičů tuto možnost vylučovala, ale nakonec se i toto velmi jednoduše vyřešilo, protože jeho dceru přijali na FAMU, což si vždycky přála, i když si to nezasloužila. Asi ji přijali ze soucitu. A tak spolu mohli každé ráno chodit do školy. Vypadali jako trochu divný milenecký pár, protože se drželi v podpaží. Pražané se mohli trochu divit, co na tom dědkovi ta mladá holka vidí, a o něm si mysleli, že je trochu připařený, soudě tak dle zakalených očí a nejistého kroku, kterým vládl. 
Dokonce to všechno bylo jednodušší, než si z počátku pamatoval. No a to je konec tohoto příběhu, dál by to už bylo jen rozmělňování. Nikdy už neudělal žádnou fotku a taky nikdy ve svém životě jich tolik neviděl jako po oslepnutí.