Létání je nutné


Vrátil jsem se z montáže. Nebyla to zrovna montáž v pravém slova smyslu, jen taková inspekční cesta. Samozřejmě do exotické země, daleko na dálném východu. Přivezl jsem množství výkresů a nákresů, co jak bude, co připravit a co udělat. Výkresy ve fabrice rozvěsili, aby bylo možné se k tomu vyjádřit. Projektanti si dělali poznámky a všichni se snažili, jakoby šlo o nějaký důležitý stranický úkol. Ale mezi námi (nechte si to prosím pro sebe) šlo o hovno. Zákazník to stejně nezaplatí, jako vždycky. Každý byl důležitý jako prdel. Všichni měli podnětné připomínky. Kdekomu se něco nelíbilo. Já se jim ani nedivím, mé podklady byly dost zprasené a odfláknuté. Ale dle mého stačily ke splnění zakázky. Uvědomil jsem si, že když nějaký projektant přiveze podklady odněkud, bývají ještě nemožnější, jen s tím rozdílem, že se k nim nemohu vyjadřovat, jen pak při montáži skřípět zuby. Na moje podklady se sesypal každý, kdo měl, jak se říká, v prdeli díru. Dobře mi tak, neměl jsem se do toho montovat. Jen jsem doufal, že to nebudu muset montovat na místě, že budu moci zůstat doma se ženou a děckama. A protože jsem příliš veselá kopa, byly moje výkresy plné veselých poznámek jako například na výkrese kontejneru bylo napsáno: Kus domečka, pro malého blbečka, a podobné "veselé" nápisy.
Ale nic z toho, co jsem vám doposud sdělil, není ani trochu důležité, snad kromě toho veselého nápisu.
ROHII (Revoluční odborové hnutí římská 2) připravovalo zrovna zvláštní besídku, asi k MDŽII (Mezinárodní den žen II.). Dělníci nacvičovali Shakespearovýho Kupce benátskýho. Ti šikovnější inženýři dostali také nějaké role, méně důležité. Ve veliké špinavé hale s mastnou a podřenou podlahou, zasviněnými střešními okny byla připravená obludně nevkusná hrací plocha. "Jeviště" Dělníci se převlékli do dobových kostýmů. Kde je splašili nevím, ale vypadaly originálně. Dokonce někteří měli přes břicha opasky a na nich zavěšené kordy a krátké dýky. Dělnice byly navlíknuté do širokých skládaných sukní. Vypadaly v nich dokonce slovansky ceckatě. Na poslední chvíli šrotily z malých papírků text, aby byly nejlepší. Režisérem byl, jestli se nepletu, předseda ROHII. Já jsem vybrán coby nečlen organizace nebyl, a kromě toho mě neměl nikdo rád. Nikdo z funkcionářů. Ale to mi nebránilo vůbec v tom, abych se netěšil na představní odborářského dělnického Šejkspíra.
this precious stone set is the silver sea,....
This blessed plot, this earth, this realm,
this England
V chodbičce si inženýrek snaživý tlačil do paličky text v angličtině, asi chtěl ohromit. Ohromí dozajista ohromí, ale jen proto, že mu nebude nikdo rozumět. A možná mu křivdím, třeba to po něm chce rejža. Mohlo to být i rusky, třeba by se ohromili navzájem daleko víc, pomyslel jsem si poněkud jedovatě. A určitě by ho měli opravit, alespoň v tomto rýmu, třeba na
this savětskyj sajuz
ale nahlas jsem zbaběle mlčel. Typickej českej disident. Však počkejte, až půjde komouš znova do řiti, pak to doodvážním a doladím. Pak už budu doopravdy hrdina.
Myslel jsem si naivně, že si to vyzkouší a zahrají, docela jsem se už těšil.
Kdopak asi hraje Shylocka. Takhle anglicky to není ono. Takovej Šajlok, to zní. Šajslok. Jo to je správně česky. Žid Šajslok kupec benátský Vilda Šejkspírů. Teď to začíná být správně odborářské. Škoda, že to nemůžu režírovat.
Ze zatáčky se nečekaně vyřítil Shylock, nabobtnalé kalhoty pod kolena a krejzlík jak pařížskej dort okolo krku. Jak vybíral zatáčku, mečík mu třísknul o omítku. Spolupracovník Pepek. Pepek námořník. Zastavil se těsně u mě. S velice zlým svitem v očích zasyčel:
"Tak tos kamaráde přehnal. To si tady ještě nikdy nikdo nedovolil. Něco takovýho je neslýchaný. To si vodsereš. Já tě zlikviduju. Tady si už neškrtneš!"
V zuřivé zatáčce znova sekl mečíkem o omítku, jak si ho zadnicí nadhodil. Nabobtnalé nohy a krátké krůčky mi byly protivné a tušil jsem, že se chystá něco zlého a netušil jsem co a proč.
Přípravy na zahájení Šejkspíra po dělnicku byly v plných obrátkách. Nervozita stoupala.
Zazvonil telefon, volal šéf, ať se zastavím. Když jsem dorazil do šéfovny, zrovna se věnoval sekretářce:
"Vysleč se vedle v kanclu, hned se ti budu věnovat, soudružko."
Soudružka si začala sundávat svetřík, schválně nechala pootevřené dveře. Asi abych zahlédl její trčící kozy, a nebo, to spíš, byla zvědavá.
"Cos to prosímtě provedl?"
Nechápavě jsem zíral:
"To jste se všichni zabláznili? Nebo co. Já to nechápu. Už se do mě před chvílí navezl Pepek a dost fest."
"No právě, on už rozjel akci, jak tě zlikvidovat."
"Ale do prdele proč?"
"Ty seš takovej vůl, že to nemá obdoby. Co prosím tě má znamenat ta poznámka na výkrese?"
Která? Ta o domečku a blbečku?"
"Jo."
"No ale dyť je to jen taková kravina, ono se mi to rýmuje."
"To svět neviděl, vždyť přece každej tady ví, že přes kontejnery je tady Pepek. To tě nenapadlo? Copak nevíš jak je vztahovačnej a mstivej. A celá fabrika to pochopila taky tak. Kdyby se dnes nehrál ten Shakespeare, tak už svolali celozávodní tribunál a seš v prdeli."
"To ste se všichni zbláznili?" nechápavě jsem kroutil hlavou a škvírou ve dveřích jsem šmíroval zvědavou ceckatou sekretářku, jak rozestýlá služební válendu. Šéf, buď abych nečuměl, nebo aby neposlouchala přikopl nohou dveře a ztlumil hlas:
"Je děsně zvědavá a všechno roznese po fabrice. Je to s tebou dost nahnuty, prosím tě, tady je ta volná letenka, vrať se tam a pokračuj na projektu, jakoby se nechumelilo. Já se tu pokusím udělat trochu zmatek, neměl by to být problém, jak to žes ještě nepřijel, že to je všechno kravina. Všichni si budou myslet, že se Pepek, nebo já zbláznil, trochu je popletu, a ty hned jak dorazíš zavolej zpět do fabriky, že jako to ještě není hotovy a že přijedeš později. Nebo zavolej už z letiště těsně před odletem, jako že to je odtama."
"No jo, ale co ty výkresy, co visí na nástěnce?" pochybovačně jsem zakroutil hlavou."
"Ty sundám a řeknu, že to byl nejapný žert neznámého žertéře."
"To by snad šlo, jsou to blbci."
"Tak dík." řekl jsem bez nadšení a prošel přes nahou a hezkou sekretářku. V chodbě nikdo nebyl, sebral jsem bágl s foťákama a slipama a nenápadně jsem se vyplížil z fabriky.
"Tak toho Shakespeara neuvidím." smutně jsem si polohlasně pomyslel, a vydal se na letiště. Za dvě hodiny už jsem seděl v letadle a mířil do šikmooké země.
Jenže.
To jsem netušil, že Pepek roli předal bráchovi a začal připravovat likvidační komando. Sehnal ochotné hrdlořezy, vybavil je zbraněmi a poslal je ke mně domů. Jaké obrovské štěstí bylo, že jsem nestihl zatelefonovat domů, že jsem se vrátil. Já totiž děsně nerad telefonuju. A žena je stejně na horách a kluci by telefonát asi nevyřídili, jak je znám.
Komando se vrátilo z nepořízenou. Pepek znejistěl, zvláště poté, co se dozvěděl, že prý volám z pralesa a chci mluvit se šéfem. Všechno mi vycházelo. Pepek zrušil komando, přišel o hlavní roli Šajloga, ale vrtalo mu to dál hlavou.
Vystoupil jsem do vlhkého dusného vedra. Smrděl tu kerosin. Letadlo bylo rozpálené, ale všichni, kromě bílých se usmívali. To se mi vždycky na těchto zemích líbilo a taky to byl jeden z důvodů, proč jsem to takových zemí byl ochoten jezdit. Místní většinou měli hovno a přesto se usmívali. Nebo právě proto? Prolítla mi hlavou myšlenka na kyselého Pepka, přehodil jsem bágl z ramene na rameno a pomalu se vydal do odbavovací "haly". Haly, která si ty uvozovky určitě zaslouží. Odbavení jako vždy nebylo bez problémů. Například zjistili, že jsem tu byl ani ne před 35 hodinami, razítko v pasu tvrdilo, že tu vlastně nejsem. Nemohli pochopit, že jsem prostě a jednoduše už zas přijel zpět, a to tím samým letadlem. Zatkli mě, jestli se to tak dá říct a řešili problém. Nikdo neuměl anglicky, já jejich řeč v podstatě taky neznal, tak jsem jen seděl na báglu, blbě a spokojeně jsem se usmíval a čekal, až jim dojde maggi, tzn., až se unaví a pustí mě. Dělají to tak vždycky a skoro všude. Protože to neumí vyřešit, tak dělají, že si ničeho nevšimli. Jsou v podstatě roztomilí, jen se nesmí člověk rozčilovat. Musí si to jen vysedět, jako zlaté vejce. Kdo to doposud nepochopil, většinou neuspěje, myslí si něco o blbcích a infarktuje se úplně zbytečně.
Mávl jsem ležérně na rikšistu cyklistu, takového vychrtlého ukašlaného strupatého dědka. Dovezl mě do rákosového hotýlku, málem při to vypustil chudák duši, ale on to uměl dobře zahrát, vždycky pak dostal víc penízků. I ode mě. Hodil jsem bágl na židli a prásknul sebou na postel. Možná, že se jmenoval ten hotýlek Sindibád. Ale to není jisté. Postel byla ušmudlaná, asi se v ní někdo válel přede mnou, ale já byl tak utahaný, že jsem si jen nalil vodu z karafy, hnusnou a teplou:
"To by se ve Vinohradské nemocnici posrali, kdyby viděli co piju."
Ale protože jsem nikdy žádné problémy zdravotní a srací neměl, nedělal jsem si moc starosti. Za chvilku už jsem spal jak podřezaný.
Probudil jsem se až ráno. Ulepený a uslintaný, protože někdy, když jsem hodně utahaný, spím s otevřenou hubou a tečou mně z ní sliny. Vylezl jsem na verandu udělanou z palmových listů, zapálil si doutníka a objednal u malýho kluka kafe přes ulici. Za deset minut byl zpět a podával mi ublemtaný mikrohrnek s voňavou přeslazenou a dobrou kávou. Byl jsem docela v pohodě. Pozoroval jsem na ulici malé příruční, velice sympatické a hezké ženské, jak malými krůčky spěchají na trh nakupovat. Byla to krásná a milá zem. kupodivu jsem byl docela rád, že jsem zpět. Na práci jsem se zrovna moc netěšil, ale v rukávu jsem měl takový milý kšeftík, nafotit kvetoucí orchideje. Pro nějaký časopis, myslím, že to byl zahrádkář. odebírá ho moje žena a redaktor byl velký pěstitel kytek a sběratel exotického rostlinstva. Vrátil jsem se do pokoje a objednal hovor do Prahy. Asi se stejně nedočkám. vzal jsem z báglu nikona, chtěl jsem si do kapsy strčit pár filmů, ale nebyly tam:
"Do prdele, to jsem ale kokot, nechal jsem je na stole ve fabrice."
A bylo po pohodě, tady se snad ani filmy koupit nedají. Vyrazil jsem do města, pokusit se nějaké sehnat. Celý den mi trvalo, než jsem vykoupil všechny 4 filmy ve městě. Další jsem vyčachroval od německých turistů. Dohromady jsem jich měl 9, kdoví jaké. budu muset moc šetřit. docela mě to štvalo. Koupil jsem si lístek na autobus na druhý den na ráno. Večer jsem prochodil po živých uličkách, až jsem se dostatečně unavil, abych mohl jít zas spát. Celou noc mě obtěžovali moskyti, protože od půl noci vypínají elektřinu v celém městě. vrtule se přestanou točit a moskyti vyrazí do krvavé noci.
Ráno jsem nezaspal a pěšky dorazil na autobusové nádraží. Byla ještě tma, ptáci nesměle popiskovali, větve ševelily, chtěl jsem si něco vyfotit, aby to nacucalo tu zvláštní atmosféru, vlhkou a teplou, slova mi na to prostě nestačí. Ale bylo mi líto filmu, takže nemám nic. Lidí už tu bylo tolik, jako by mělo jet nejmíň 5 autobusů, a při tom jel jen jeden žebřiňák. Do zrzavé herky jsme se nakonec nacpali všichni. Je to něco, co mě vždycky fascinuje. Jako cizinec jsem dostal celou půlku sedadla, vedle mě seděla ženská neurčitého věku, docela smrděla, smrděla vesnicí i chudobou, neměla zuby, ale o to víc se usmívala. Na dalším sedadle seděli ještě 3 pasažéři. Vyrazili jsme z města, ještě pořád byla tma. "Autobus" jel o něco rychleji, než bych klusal. Den nastal náhle, jakoby někdo mocný rozsvítil pořádnej reflektor. Teplota vevnitř vyskočila stejně rychle. Všichni jsme se potili a tekly nám po ksichtě čůrky potu. Vesnice, kam jsem potřeboval dorazit byla asi 200 kilometrů, jenže autobus zajížděl do každé vesničky a cestující se měnili. Jen řidič a já jsme zůstávali. Do vsi jsme dorazili někdy po půlnoci. Byla tma a já netrefil pralesem na naše pracoviště. Netroufl bych si v noci potmě jít tím lesem. Potuloval jsem se bezcílně spící vesnicí a přemýšlel, kde složím své zpocené tělo. U jedné slaměné chýše nebylo tak mrtvo, jak jinde. Nějaká postava tam věšela prádlo na klacek před chýší. Prošel jsem pomalu kolem, pozdravil, to jsem uměl, a rukama nohama jsem se pokoušel vysvětlit mladé krásné šikmooké holce, že bych potřeboval někde přečkat noc. Dověšela prádlo a nádherným pohybem ruky a snad celého těla mě pozvala do slaměného domečku. Byl jsem jí nesmírně vděčný a hned se do mě zakousla únava z celodenního hrkání šíleným autobusem. Petrolejka v chýši rozhazovala neklidné obrysy předmětů a tiše se pohybující krásky. Jinak tam nikdo jiný nebyl. Posadila mě ke stolu a odněkud vykouzlila sklenici s vodou. Studenou vodou. Napil jsem se s obrovskou chutí. Za 5 minut přede mnou stál koflík silného čaje a nějaká miska s rýží a šíleně pálivou zelenou omáčkou. Nemluvila. Usmívala se a neslyšně poletovala po místnosti. Bylo tu nádherně. Po jídle jsem čekal, že mě odvede někam do jiné místnůstky, kde bych mohl přespat. Ona ale přinesla škopek s vodou a naznačila mi, ať se svléknu. No moc se mi nechtělo, najednou mi to přišlo blbé, cizí chlap ve smradlavým mokrým tričku požádá o nocleh a má se tu svlíkat? V jejím obličeji ale nebylo možné nic konkrétního vyčíst, ještě jednou mi naznačila ať sundám ty hadry. Nadechl jsem se a pomalu se celý vysvlékl. Neznámá vzala houbu, takovou tu co drhne tělo a velice příjemně mě celého umyla. Stál jsem ve škopku a měl jsem pocit, že je mi devět a maminka mě na chalupě meje v lavóru. Hodila na mě voňavou látku, asi utěrku, už jsem skoro neviděl na oči, a odvedla mě k proutěnému lůžku v koutě místnosti, zůstal jsem přikrytý tou mokrou utěrkou a okamžitě usnul. Spal jsem celou noc a ani jednou jsem se neprobudil. Měl jsem divoké, chvílemi erotické sny, asi jsem sebou musel i mlátit na posteli, ale pořád jsem spal.
Ráno mě probudil pocit, že mi někdo svítí do oka baterkou. Otevřu opatrně oko a hned ho musím zase zavřít, pralo mi do něj sluníčko škvírou ve slámě, nebo co to vlastně bylo. Rozhlídnu se opatrně po místnosti, pomaličku přicházím k sobě. Nemůžu pohnout rukou. Podívám se pořádně vedle sebe. Vydechl jsem úžasem, vedle mě, leží překrásná černovlasá nahá ženská. Měl jsem pocit, že jí nemůže být víc než 16. Hlavu měla položenou na mém rameni a všude kolem se povalovaly ty její modročerné vlasy. Byla úplně nahá. Docela malinké kozičky měla trošku přikryté svou rukou, byla schoulená do klubíčka. Malé kulaté boky a prdelka předváděly tu nejdokonalejší křivku. Probudil se ve mně kupodivu ne chlap, ale fotograf. Chtěl jsem mít tuto krásnou momentku ve svém Nikonu, chtěl jsem ji tam mít, abych se těšil celou dobu na to, že až přijedu domů, vykouzlím si v temné komoře ten překrásný estetický zážitek. To čisté a nerafinované krásno. Šmátral jsem volnou rukou vedle postele pro vak, ale nic tam nebylo. Neopatrně jsem sebou škubnul a neznámá otevřela oči. Jen tak, jakoby se nechumelilo se zvedla, vklouzla do včerejších šatiček a někam odešla.
Chtěl jsem vstát taky, ale zjistil jsem, že jsem dočista nahý. To mě tak nepřekvapilo, doma spávám také úplně nahý, ale tady to nebylo doma. A vůbec, kde mám oblečení? Vstal jsem, když jsem zjistil, že jsem v místnosti sám. šel jsem hledat své hadry a bágl. Ten sice byl pod stolem, jak jsem ho tam večer hodil, ale moje hadry zmizely. Chtěl jsem si z báglu vyndat čisté slipy, ale najednou se rozhrnul závěs a z venku přišla ona. Musel jsem vypadat jak ten nejblbější lempl, stál jsem uprostřed cimry, rukou jsem si přikrýval pinďoura a tvářil se vypleskle. Dívka mi podávala moje včerejší hadry. Byly čisťounké a voněly, jak ta včerejší utěrka.
"To mi snad ta chuděrka vyprala i ty zapařené slipy v ruce?" pomyslel jsem si a možná, že jsem se chtěl i začervenat. Tak jsem přemohl svou ostýchavost a normálně se oblíkl. Ona zatím zase tak nějak nepostřehnutelně vykouzlila na stole čaj, mléko a rýži. Bez zelené pálivky. Jen trochu oslazenou. Bylo to výborné. Chtěl jsem něco říct, to přece není možné, já, takový žvanil a od včerejší noci do teď jsem jen včera pozdravil a teď zase jen holou větou poděkoval. To bylo vše. Jak se jmenuje, kolik jí je roků, no moc věcí bych rád věděl. A zatím tu jen tak držím hubu a žmoulám rýži. Ona zase někam odběhla a dlouho nepřicházela. Vyndal jsem Nikona chtěl vyfotit ten slaměný pokojíček. Uslyšel jsem podezřelý zvuk, pohyb něčeho živého. Zpozorněl jsem a pak jsem uslyšel regulérní lidské prdnutí, bezelstné, opravdové a chlapské. Hrklo ve mně a najednou se ozval děsný ječivý řev. Málem jsme leknutím švihl s Nikonem o zem. Za mnou v houpací postýlce, které jsem si až do teď nevšimnul začalo řvát děcko. Zkusil jsem ho v postýlce pohoupat, aby přestalo řvát, ale bylo to snad ještě horší. Vzal jsem děcko do náruče, přestalo řvát a čumělo na mě s vyvalenejma šikmejma očičkama. Choval jsem ho na rukách a vykládal mu česky strašné hovadiny. Když jsem říkal nějaké slovo s písmenem ř, tak se snad usmívalo, a nebo se mi to jen zdálo, nevím. Vysvobodila mě od něho až ta neznámá krásná, vzala si ode mě mimino, sedla si na postel, vytáhla malinkou kozičku (chtěl jsem původně napsat ňadro, nebo něco jiného poetického, ale bylo by to nefér, protože mě napadla právě jen kozička) a děcko začalo chrochtat funět, jak malý vepřík. Holka se na něho zasněně usmívala a mě si už nevšímala. Pomyslel jsem si něco o tom, že toto by taky mohl být docela pěkný kýč, ale protože jsem měl málo filmů, taky jsem si to nevyfotil a potichu jsem zmizel. Vešel jsem do pralesa a vydal se na cestu na naše pracoviště. Za dne jsem vesnici už poznával, sem tam jsme si sem zašli už dřív nakoupit ovoce a zeleninu. Ale autobusem jsme sem nikdy nejeli, protože s námi posílali vždycky vojáky v teréňákách a jezdili jinudy. Z města rovnou sem a přes žádnou vesnici.
Za dvě hodiny už jsem byl v táboře. Právě se probouzeli čeští montéři i místní dělníci. Naši vypadali dost zbouchaně. Asi se včera trochu víc připařili. Podařilo se mi nenápadně odhodit bágl a tvářit se normálně. Když mě zaregistrovaly jejich zarudlé opuchlé oči vypadali dost překvapeně.:
"Co tady děláš? Vždyť jsi odjel domů ne?"
"Nevidíš, že jsem tady?" Nesmyslně, ale bez lhaní jsem odpověděl a pokračoval:
"Byl jsem si jen něco vyřídit, pojedu až za pár tejdnů." odpověděl jsem podle pravdy.
"Tys byl za kurvama, nekecej."
Na to jsem nic neřekl a oni to vzali jako odpověď, že jako jo.
"Dáš si s náma snídani?"
"Jen kafe, už jsem něco jedl."
Odpotáceli se do stanové kuchyně, připravit českou kávu. Rozhlidl jsem se po staveništi a celkem bezpečně poznal, že od té doby, co jsem odsud vypadl se tu nic neudělalo. Klasika. Asi chlastali celé tři dny z radosti, že jsou bez dozoru. Místní dělníci se museli připařit s nimi, protože byli zelení a někteří dokonce potupně a úporně blili, opření o exotické stromy. Děsně při tom nahlas hýkali. Nebyli zvyklí.
"Ti nebudou schopni práce nejmíň týden." zabrblal jsem pod fousy a šel na kafe.
"Mister Dušan, telefon!" vypotácel se ze zděné budovy místní telegrafista. Měli jsme tu starou vojenskou vysílačku, přes kterou jsme se spojovali s ústřednou kdesi v hlavním městě a mohli tak telefonovat s lidmi z fabriky a někdy v noci i domů, když zrovna nebyla rozbitá. A to bylo málokdy. Furt jsme ji museli nějak opravovat, už jsme ji ani nedeklovali, aby opravy netrvaly dlouho. Byl to takovej šílenej starej vysloužilej ruskej krám. Doběhl jsme do baráku a vzal sluchátko. Blbé bylo, že se do něho muselo strašně nahlas řvát, takže člověk pak vypadal jako že je vzteklý a pak ho bolelo půl dne v krku. To bylo něco pro mě, řvát do telefonního sluchátka. Děsně mě to vždycky sralo. Byl to Pepek:
"Ty seš tam?"
"Ne, tady!"
"Teda jak to, dyťs byl předevčírem v Praze ne?"
Chtěl jsem se ho zeptat na to, jak si zahrál Šajsloka, ale tím bych všechno posral:
"No tak o co ti jde, to mi voláš jen jestli jsem v práci? Nebo máš něco jinýho za lubem? Povídej, přeháněj." provokoval jsem ho. Už jsem byl přesvědčen, že je všechno v suchu. Ale to jsem Pepka podcenil. To jsme ještě ani on ani já nevěděli, že to je teprve začátek. Pepek se sice na něco nijakého zeptal, abych jako neměl pocit, že si jen ověřuje jak to vlastně se mnou je. Něco jsem mu řekl a on položil telefon. Za 5 minut ještě volal šéf, že jako to vyšlo a je všechno v suchu, ať přijedu tak za tři čtyři týdny a s jinými výkresy. Kafe mi zatím skoro vystydlo, dá-li se to tak říct, protože venku už bylo přes 40.
Celkem bez zájmu jsem do sebe lil porculánovej čtvrtlitrák kafe. Myslel jsem na tu divnou krásnou noc. ve vesnici. Kecy montérů ke mně doléhaly jako z dálky, ani nevím jaké hrdinské kousky ze sebe chrlili. Stejně jsem to už někdy jindy, někde jinde slyšel. Přemýšlel jsem jen intenzivně, jak to udělat, abych mohl zpátky do vesnice. Ne ve dne, na to nebude asi čas. Ale v noci.

Jít zase spát do té kouzelné slaměné chaloupky. Nechat se znova třeba umýt v lavóru, a spát na proutěné posteli, koukat ráno na kulatej malej zadek v protisvětle, nebo pohoupat to uprděné dítě. Sakra jak to mám udělat, je to přece jen dvě hodiny chůze tam dvě zpět, každej den než odjedu, to bude daleko víc než 100 jarních kilometrů. A co když bude někdo telefonovat? Ale už jsem se rozhodl, nejsem žádnej jejich šéf, oni mě poslouchají stejně jen protože pak nemusí sami rozhodovat. Co kdybych jim řekl, že tam mám ve vsi prostě ženskou, to by brali jako frajeřinu. No to se uvidí odpoledne. Rozdal jsem jim úkoly, ale do prdele proč já, vždyť mají svého montážního mistra, já jsem jen blbý technik, který vystudoval přece za jejich peníze, tak ať mi vlezou na hrb. Všechno co budu potřebovat si tu změřím a připravím a nastěhuju se k té šikmooké holce a udělat to všechno ve vsi a mezitím bych se mohl věnovat jiným věcem. Už se ve mě probudil chlap, nebo prasák? Co já vám, co když má nějakýho mužskýho, co když ji není ještě 15, ale to by asi neměla děcko. Ale kdoví jak to v této zemi chodí, asi to není nic zakázanýho. Ale to bych byl pěkná ludra, doma mám rodinu a bezvadnou ženu a skvělá děcka, od kterých se mi nikdy nechce do světa. A najednou tu řeším hřešení a eventuelní cizoložství? Byl jsem otrávený z toho, co vlastně teda chci a jak se mám zachovat. Ale při tom všem jsem věděl, že to už mám stejně prohrané a že chci být celou tu dobu tam ve vesnici u holky v květovaných šatečkách. U holky, která mě včera umejvala ve škopku od prachu a smradu, u holky co si spolu nemůžeme povídat, protože si slovama nerozumíme. U holky o které nic nevím, jen že mi v ruce prala odporné slipy.
Celý den jsem nemyslel na nic jiného, než jak to zařídit. A najednou zhasli. Tropická noc přepadla tábor, jako každý den. za 5 minut byla tma jak v prdeli. Šel jsem spát do svého stanu, převaloval jsem se v síti, nemohl jsem usnout, vyšel jsem ven a lehl si do sítě mezi dvěma stromy a zkoušel usnout, zvuky džungle mě neuklidňovaly a do rána jsem toho moc nenaspal. Ráno jsem byl děsně protivný a brblal jsem a téměř nekomunikoval. Práce mě vyloženě srala. Ani jídlo mi nechutnalo. Vepřová konzerva. Nejblbější zvyk českých montérů, nakoupit doma konzervy, aby ušetřili diety. S výpočtama ušetřenejch diet zabili vždycky spoustu času. Za 6 tisíc koupit konzervy, aby ušetřili cca 200 dolarů. A dolar byl tenkrát asi 30 korun. No jak povídám vysoké kupecké počty. Jak za bejvalejch komančů tak i za současnejch. Jen se líp jezdilo ven. Nebyly takové strašné prověrky, což dokazovalo, že jsem jezdil i já ven, zatímco za těch prvních, dřevních jsem nejezdil nikam. Krátké období nekomančů po 89 přežili čeští montéři bez změny zvyklostí. Srali mě. Všichni. Ve čtyři jsme skončili s prací a já si sebral Nikona, oznámil jsem všem, že přijdu ráno a vypadl jsem z blbého tábora do pralesa. Za dvě hodiny byla nejen tma, ale i konec pralesa a já stál na kraji vesnice. Nebyl jsem potmě vidět. Ale sám jsem mohl pozorovat frkot ve vesnici. Zadem jsem se přišoural ke známému domečku a odhrnul závěs. Dívka zrovna koupala mimino a zpívala mu takovou ukňučenou písničku. Líbila se mi. I ta písnička. Přišoural jsem se ke stolu a pomohl jí s děckem. Když už děcko leželo v houpačce, sedli jsme si ke stolu proti sobě a jen se na sebe koukali. Nic víc. Přinesla čaj a rýži. Všechno jsem snědl, přinesla škopek, umyla mě, už jsem se nestyděl a nebylo mi to blbé. Odevzdaně jsem se nechal přikrýt bílým voňavým hadrem a lehl jsem si. Neznámá se umyla také a lehla si vedle mě. Přitulila se a já jsem okamžitě usnul.
Ráno bylo úplně stejně jak předevčírem. Pralesem jsem se prodíral do tábora, tam jsem rozdal práci a něco dělal. Celý den jsem byl dost duchem nepřítomný. Večer bez vysvětlení jsem 2 hodiny šel do vsi. Ráno zpět. Celé dva týdny se vše opakovalo bez jakékoliv změny. Ani jednou jsem si neužil. Vždycky jsem usnul jak balvan. A ona se usmívala, já taky. Něco nenormálního se muselo dít, vždyť přece je to taková krásná ženská, celý den jsem po ní toužil, ale večer jsem byl spokojený a asi i šťastný, když jsem ležel vedle ní a spal jako to její mimino, co každý den krmila svým mlikem.
Během dne, když byla dvě hodiny daleko jsem byl nevěrný celou hlavou a myslel jen na ni a v noci jsem spal, jak ten nejvěrnější manžílek a zdálo se mi o mé rodině a jiné zvířeně. A připadalo mi to normální, přes den nenormální. Bylo to přinejmenším divné.
Několikrát během těch snových dní volali z fabriky, ale nic zvláštního se nedělo. Až jednou v noci v náruči té divné dívky mě probudil zvuk vojenského tereňáku. Měl jsem pocit, že jsem zaslechl češtinu, ale to bylo tak absurdní, že mi nedělalo problémy přesvědčit se, že se mi to jen zdálo v nějakém tom mém stupidním a živém snu. Znovu jsem si šel potichu lehnout. Abych ji nevzbudil. Polehoučku jsem položil ruku na její bok, jak motýl. Nepatrně se pohnula, víc se přitulila a já se ani nepohnul. A pak už bylo zase ráno. Její ruka bezvládně ležela na mém břichu. Já jsem přece takové hovado, že to svět neviděl.
Při snídani přiběhl do chaloupky malý, děsně špinavý, usměvavý šikmooký kluk. Něco říkal, ale co? Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale muselo to být dost vážné, protože se oba tvářili dost vážně. Kluk odběhl a přivedl dědka, jako z pohádky, jestli mu nebylo 140, tak sežeru slamník. Uměl velmi prachbídně anglicky, ale nějak jsme to zplichtili. To auto v noci se mi nezdálo. Ale taky se mi nezdálo, co říkal děda. Prý v autě bylo speciální komando, ale ne jejich, prý naše. Teda jako že mluvili tak jak mluvím já. A prý padlo několikrát i moje jméno a měli zbraně. Jemu to asi bylo všechno jasné, zatímco já jsem z toho byl zmatený. Nakonec nic nepodělám, budu-li opatrný. Sebral jsem se a pralesem se ostražitě vracel do tábora. Nešel jsem jak obvykle, raději jsem to obešel, protože z druhé strany tábora byly husté porosty džungle až k domečkům. Věřil jsem, že mě nikdo nezahlídne, protože jsem viděl nějaké ty akční filmy a hlavní hrdina nebyl nikdy spatřen, když to potřeboval. Opřel jsem se o stěnu jednoho ze skladů, slyšel jsem nezřetelné hlasy zevnitř a cítil jsem spálený benzín. Chtěl jsem se kouknout oknem dovnitř, ale neměl jsem k tomu odvahu. Hovno filmový hrdina, obyčejný posera. Sebral jsem ze země pixlu od barvy a potichu přiložil ke stěně. Slyšel jsem všechno, jak z tranzistoráku. Vevnitř bylo celé speciální soukromé komando a velel mu Pepek (námořník):
"Tak hoši, musí tady být, potvrdili to montéři. Prý každý den někam vypadne a vrací se až ráno. Takže si tu na něho počkáme, zlikvidujeme, hodíme do džungle, sežerou ho zvířata a bude pokoj. Nebude se to ani vyšetřovat. To už je domluvené."
"A co když nepřijde." řekl jeden filuta, asi chytrý, protože jsem přijít oficiálně nemínil po tom co jsem vyslechl.
"No tak si ho najdeme v té vesnici, jak jsme se v noci ptali na cestu." Naše výhoda je v tom, že nic ten hajzl neví.On se domluvil se šéfem, jako že se nevrátil do Prahy a zůstal tady. Ale v Praze byl, to vím, mluvil jsem s ním. Děsně mě nasral nejen tím Kus domečka pro blbečka, ale taky jak si myslí že jsem úplnej blbec nebo co. On si myslí, že když už je starej komunismus v hajzlu, že ten novej lokální co se u nás zavedl je bezzubej nebo co. Nestojí v lajně, vyčuhuje a provokuje. To se mu zarazí. A vzhledem k tomu, že ve fabrice do toho mám co mluvit, rozhodl jsem se,že ho zlikvidujeme a konečně bude pokoj. Nemusíte mít žádné obavy, že by to někdo vyšetřoval je to ryze interní fabrická záležitost, která se ven nedostane. To už jsem zařídil. Dokonce je daleko lepší, že se to odehraje tady v džungli. To už by nevyšetřily ani státní orgány."
Jeden z komanda se zeptal"
"A hele jak ses to všechno dozvěděl, že je tady a že se domluvil se šéfem, copak šéf není součástí vaší organizace?"
"No to není úplně jasný, jak je to s tím šéfem. Možná je, ale nelze mu věřit. Nikdo totiž neví co si doopravdy myslí. na detektor lži ho nedostali, protože se oháněl lidskejma právama. On nikdo nemusí, ale pak je zařazenej do kategorie nedůvěryhodných. Proto se většinou nechají všichni prověřit. Ale on ne."
"Tak jak to, že je šéfem?"
"Asi proto, že je chytrej a oni ho potřebujou. Já si myslím že není tak chytrej jak si myslí nejvyšší, ale ti jsou zabednění, blbí a ničemu nerozumí."
"No a o tom borcovi, co ho máme tady sejmout ti řekl on?"
"Kdo?"
"No ten šéf."
"Ne, to mi řekla soukromě jeho sekretářka. To je prověřená soudružka. Slyšela celej rozhovor ze sekretariátu."
Chvíli byl ticho, bylo mi zle od strachu, co se to děje, jestli je to vůbec možné. V dnešní době. Svobodná společnost se rozdělila podle svých zájmů. každej si mohl dělat co chtěl, taková přiblbá česká anarchie. A, že bylo víc těch co chtěli staré pořádky? Vždyť ať si je zavedou, tam kde chtějí. Ale že by mohli i vraždit lidi? To snad ne kurva. Strach mě skoro ochromil, zase jsem prokázal naprostou neznalost společnosti. Jsem blbej idealista a teď mě chtějí podříznout. A ta svině sekretářská to má u mě schované. Jojo, kde jsou časy, kdy tam byla ta mladá blonďatá uchechtaná holka. Jak se jen jmenovala? No to je teď stejně jedno. Ta je někde doma s malým miminkem. Ta by mi pomohla a ne potopila. Asi jsem v prdeli, jestli něco nevymyslím. Vrzly dveře a jeden z hrdlořezů se šel vymočit. Přitiskl jsme se k zemi. Díky batikovanýmu tričku od Heleny jsem nebyl v trávě vůbec vidět. Málem mě ten blbec v maskáčích pochcal. Když se vrátil do skladu, měl sem sto chutí zmizet, ale ještě jsem počkal, jestli se nedozvím něco nového. Nejdůležitější informací pro mě bylo, že se chystali vorazit si několik dní v táboře, vychrupnout nějakou kořalku. A pak se vydat do akce. Kdybych se prý vrátil, zlikvidujou mě na místě, když ne najdou si mě.
Z kuchyně vyšel zarudlý kuchař a volal:
"Vepřo knedlo je hotové!"
Abych vám to trochu přiblížil, montéři si koupili několik beden konzerv vepřových a několik hovězích, což s ohledem na chuť je úplně jedno. Taky koupí vždycky desítky kil knedlíků v prášku a pak to do sebe měsíce perou pod tlakem. Mouka tu většinou bývá daleko levnější.
Bojovníci se vyrojili do kuchyně a chystali se k žrádlu, jídlo to nebylo. Sklad osiřel, dveře zůstaly pootevřené. Neodolal jsem pokušení a vnikl do skladu.Byly zde bedny s náboji, kudly a praky a já nevím co ještě. A vysílačky. Všechny baterky se zrovna nabíjely. Neměl jsem šanci. To bylo víc než jasné. Jsou to profíci, a já? Já kterej se bojí i psů na ulici? Nechtěl jsem však dát svoji kůži zadarmo. Odklopil jsem od nabíječky zadní deklík a pootočil potenciometrem. Napětí vesele poskočilo, upravil jsem výchylku na metru. Za dvě hodinky by mohly být akumulátory zničené. Našel jsem vteřinové lepidlo,a tak jsem do každé pistole kápnul něco na úderník, není to asi k ničemu, ale co kdyby. Přestal jsem experimentovat a raději zmizel v pralese. Opatrně jsem se dostal do vesnice. Moje šikmooká kamarádka byla doma, bylo vidět, jakou má radost. Už se zcela prokazatelně usmívala. Kdyby mi nehrozilo to, co jsem vyslechl, usmíval bych se ještě víc. Zavolali jsme dědka a špinavýho kluka a jali se kout pikle. Anglicky, česky, a tou jejich melodickou kuňkavou řečí. Nebyl jsem si jistý jestli jsme si porozuměli, ale bylo to domluvené tak, že kdyby se tu kdokoliv z nich objevil, ihned budu varovaný. Nastěhoval jsem se k Li. Celá ves to už věděla oficiálně. Taky se na mě daleko víc usmívali. Už jsem byl,dalo by se říct jejich. Pomáhal jsem Li s miminem, houpával jsem ho na nohou. Děcko vesele kvikalo a tekly mu po bradě sliny radosti. Večer co večer mě Li umyla v lavóru a pak si ke mně lehla na proutěnou postel. Nic nebylo, jen takové malinké mazlení. Mazlení, které mi nepřipadalo jako nevěra, bylo to takové normální a samozřejmé. Trvalo to jen chvilku, děsně malou chvilku a nakonec to stejně přišlo.
Přiběhl ušmudlanej kluk mával rukama a tvářil se dost vyvaleně. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale podle toho jak Liyu (konečně jsem si zapamatoval jméno mé kamarádky) ztratila svůj veselý úsměv, mi došlo, že to je asi vážnější než jiné dny. Pro jistotu jsem si začal balit věci do batohu. Liyou přestala poletovat okolo ohniště, uložila kluka do kolíbky na laně a začala s přípravou jídla.

To už dorazil dědek a společně jsme si ujasnili o co jde. Z vedlejší vesnice prý doběhl nějaký mladík, že vojáci s jakousi skupinou v džípu prohledávají velmi důkladně chatrč po chatrči, vesnici po vesnici. Někdo jim prozradil, že tu někde bydlí bílý inženýr. Tak nás přišel varovat. Jestli to půjde takhle dál, tak by tu mohli do večera, ale spíš do rána být. Bylo mi jasné, že jsem tady skončil a že už budu muset jen utíkat a schovávat se. Teprve nyní mi došlo, co to všechno obnáší. Už nebudu spávat na měkké posteli zahřívaný teplým tělem Li, už nebudeme sedávat na děravé verandě a popíjet divný voňavý čaj a poslouchat jak pokvikává okolní džungle. Už nebudu toto pokvikávání brát jako milou kulisu, ale budu se asi celý zpocený budit hrůzou, co to je, a jestli to není nebezpečné. A nebudu už na klíně houpat toho hezké malé mimino. A jíst papayu a další plody, o kterých ani nevím, jak se jmenují. Cítil jsem smutek a taky nervozitu. Do džungle se mi vůbec nechtělo. Bál jsem se a muselo to na mně být vidět. Celý jsem se zpotil. Li mě pohladila po pleši a přibalila mi do batohu pytlík s nějakým jídlem. Děda mi dal nůž a ručně malovanou mapu, které jsem vůbec nerozuměl, ale nebyl čas aby mi to vysvětlil. Pořád bylo ještě vidět a nebyl jsem si jistý, je-li bezpečné vyrazit hned, nebo počkat, až bude trochu tma. Co když je ten práskač z této vesnice. Děda mě ujistil, že určitě ne. Protože by nehledali o několik vesnic dál a šli by najisto. Až jsem se začervenal, jak jsem propadl panice a úplně zblbnul. Ten děda má pravdu. Byla by to blbost. Byl jsem v podstatě připraven k útěku.

Děda, kluk a Li se mnou vydali do džungle. Malého prcka hlídala babka od dědka. Taková sympatická bělovlasá, strašně pomačkaná ženská s laskavýma očima. Ještě jednou jsem se ohlídl po té nádherné vesničce a skoro s bolavým srdcem jsem se připojil ke skupince.
Džungle nás pohltila. Nechápal jsem, jak to, že dědek tak rychle poklusává tou neprostupnou stěnou stromů a kytek. Byl jsem beznadějně poslední, pot mi stékal do očí, každou chvíli jsem se musel zastavit, protože mě něco šlehlo do ksichtu, praskaly pode mnou větvičky. Jako divoké prase jsem dělal kravál. Děda s klukem, ale i Li se stále otáčeli a nejspíš pobaveně sledovali můj zápas s džunglí. Po hodině, to stále ještě bylo světlo, vyhledal děda palouček a posadili jsme se. Li odněkud vytáhla divný pytlík, asi nějaká vnitřnost od zvířete a v něm něco smradlavého na pití. Byl jsem žíznivý a tak mi to skoro nevadilo. Smrdělo to po beranině. Skoro se mi navalovalo, ale to po třetím hltu přestalo. Docela to vlastně šlo. Děda si řekl o mapku a začal mi ukazovat na papyru různé značky a obrázky. Došlo mi, že ukazuje cestu, kterou jsme prošli. Bylo to vlastně docela jednoduché a skoro geniální. Proč do prdele naši kartografové nedělají takové mapy. To by nezabloudila ani moje žena, která jinak dokáže podle mapy dorazit úplně jinam, než chce. Začalo mi docházet, že jestli neudělám podle mapy chybu, dokáže mě ten plátek papíru protáhnout nejméně 200 kilometrama džungle a dorazím do městečka v jiné provincii, kde je prý jiná správa, jsou tam jiní vojáci, kteří spadají pod jiné velení a tam je prý jakási možnost "autobusem" dojet dalších 500 kilometrů někam k řece. Lodí k moři a pak už se uvidí. Tam prý mě nebude nikdo hledat. V mapě je zakreslená jediná možná cesta, kterou se dá jít. Všechny ostatní stezky končí v různých vesnicích a vždycky se to zase vrátí do toho města, kde jsem bydlel v hotelu po příletu. A tam to pro mě v žádném případě nebude bezpečné. Musím se dostat odsud jinou cestou, a jinak. Pak prý mám šanci. Vyrazili jsme znovu na cestu. Děda se zařadil až za mě, což mě trochu překvapilo, ale pak mi došlo, že si mě chce vyzkoušet, jak jsem pochopil mapu. Věřte mi to nebo ne, ale jakmile jsem šel podle mapy, najednou mi připadalo, že ta džungle není zas tak strašná. ta mapa byla vlastně skvělá. Za další hodinu jsme si dali oddych a tam taky můj doprovod skončil. Děda mi dal ještě jakousi lahvičku. Pochopil jsem, že to je kvůli nějakým jedovatcům, nebo co. Nějakej protijed. Prostě nějaká droga pro záchranu života. Vzal jsem si ji a doufal jsem, že ji nebudu potřebovat. Nastal čas rozloučení. Cítil jsem to, chtěli dorazit zpět ještě pokud možno za světla. Ono stejně v té džungli bylo spíš šero, skoro tma. Zvedli jsme se a děda s klukem jen lakonicky mávli rukou otočili se a pomalu odcházeli. Objal jsem se s Li a poprvé jsme si dali opravdovskou pusu. Nechtělo se mi ji pustit, bylo mi z toho všeho skoro blbě od žaludku.

Pocítil jsem k Pepkovi normální vztek až nenávist. Li se jemně vymanila z mého objetí, koukla po mně takovým divným pohledem, kterýmu jsem nerozuměl.. Vypadala smutně a měla mokré oči. Já taky. Nepatrně mávla rukou, prudce se otočila a za 10 vteřin mi zmizela z očí. Došlo mi, že jsem ji viděl naposled. Stál jsem tam jako péro a nemohl jsem jít dál. Chtěl jsem se vrátit, ale neudělal jsem to. Když jsem sám, mluvívám často polohlasně sám k sobě. Což se mi ihned stalo:
"To je v prdeli. Co teď budu dělat. Já se tady poseru, to nemůže dobře dopadnout. Já jsem přece takovej kretén. Dyť já jsem s tou krásnou holkou ani nic neměl. Jen jsme se tak ošahávali a nic. To snad není pravda. Taková krásná ženská a nic. To byly skoro nejkrásnější chvíle co jsem kdy v zahraničí prožil. A já tu stojím jako debil."

Pomalu jsem se vnořil do džungle, přesně podle mapičky. Cesta byla docela složitá a tak jsem na nějaké myšlenky na Li ani neměl čas. Musel jsem dávat děsný pozor. Za hodinu byla naprostá tma. Podle obrázků na mapě tu měla být zase mýtinka. Znervózněl jsem, ale za pět minut už jsem na ni stál. Našel jsem si ďolík u tlustého stromu. Napil jsem se z žoku, který mi Li přivázala k batohu při poslední zastávce. Ležel jsem v díře a pokoušel se usnout. Pořád jsem myslel na Li a chvíle, které jsme spolu prožili. Ani nevím kdy, ale najednou jsem spal a probudil se až ráno, protože větvemi pronikalo slunko a svítilo mi přímo do ksichtu.
Bylo to jediné místo, kam se slunko prokousalo hustou džunglí. Napil jsem se smradlavého pití z žoku. Bylo to dost účinné pití, protože jsem po něm neměl vůbec hlad. Vyrazil jsem podle mapičky. Cesta byla dost hrozná a vysilující. Šel jsem jako stroj ani nevím kolik to bylo dní. Několikrát jsem měl pocit, že jsem zaslechl hlasy, namlouval jsem si, že jsem slyšel české klení. Měl jsem dokonce pocit, že slyším i protivný hlas Pepka. Vždycky když jsem ty hlasy slyšel, raději jsem se pro jistotu zahrabal do nějaké díry a ani jsem nedutal. Co si budu namlouvat, vůbec to nemělo prvky nějakého akčního americkýho blbýho filmu. Bylo to celé takové ublemcané a hnusné. A taky jsem se bál. Bál jsem se zvířat v džungli, bál jsem se té zdivočelé profesionální Pepkové gerily.

Jedním slovem hnus. A taky mi docházelo žrádlo i pití. Nakonec jsem neměl nic. A taky jsem nevěděl, co se dá jíst a pít v takové džungli. Nechtěl jsem riskovat, že se něčím otrávím. Podařilo se mi sice trefit kudlou jakéhosi nešikovného ptáka s barevným peřím. Určitě to byl nějaký vzácný celosvětově chráněný papoušek. Oškubal jsem ho, vykuchal a na malém ohýnku upekl. Bylo to naprosto hnusné, neslané a skoro nepoživatelné. A to mně ještě toho blbého ptáka bylo líto. Hlad a žízeň ale byl můj společník nejčastější. Mohl jsem jít možná už 20 dní. Podle mapičky jsem před sebou měl tak 70 kilometrů. Ale to se nedalo zrovna z mapičky poznat. Byla tak divně malovaná, asi aby se to celé vlezlo na jeden papír. Z šíleného hladu jsem si jednou večer otevřel flaštičku s tím jedem nebo drogou, kdoví co to bylo za svinstvo. Po malinkém hltu zmizela žízeň i hlad a okamžitě jsme usnul. Měl jsem lítací sny. A protože lítám ve snu zásadně po zádech hlavou napřed, mívám dost potíže dívat se pod sebe.

Ve snu jsme lítal nad džunglí, viděl jsem celou svou ušlou dráhu a dokonce jsem párkrát viděl i skupinu žoldáků s Pepkem v čele. Někdy byly docela blízko míst, kudyma jsem procházel. Taky jsem viděl i konec džungle. Děsné a ještě k tomu realistické sny. Ráno jsem se probudil a nemohl jsem se zorientovat. Nepoznával jsem to místo, kam jsem večer uléhal. Ani mapa mi nějak nesouhlasila. Dlouho jsem do ní civěl a snažil se najít, kde vlastně jsem. A protože jsem si poctivě maloval tužkou, kde jsem večer zakotvil, byl jsem ještě zmatenější, protože ráno to bylo o skoro 20 kilometrů dál, než jsem původně bivakoval. Přisoudil jsem to vyhladovění a žízni a celkové devastaci mé osobnosti, způsobené útrapami. Asi to muselo být nějaké návykové, protože jsem celý den šel a těšil se, jak si večer cvaknu z té flaštičky. Asi se mi to celé v palici pomotalo, protože pomocí té drogy se mi podařilo urazit poslední kilometry za neuvěřitelné 3 dny. Byl jsem venku z džungle a přede mnou malebná vesnice, plná chatrčí, jakoby z oka vypadla té mé vesnici, odkud jsem prchnul. Hlad a hlavně žízeň byly šílené. Málem jsem se nedoplazil ani k první chatrči.

Našli mě domorodci. Ale to jsem se dozvěděl až druhý den. Ležel jsem na tvrdé posteli, neměl jsem hlad ani žízeň, jen mě bolelo břicho, svaly na zádech a za krkem. Ve skleničce s drogou byly poslední kapky tekutiny. Rozhlídl jsem se ostražitě okolo sebe, cvakl si toho návykového hnusu. Docela to bylo dobré. Přitáhl jsem si batoh k břichu a propadl se do hlubokého spánku. Ve snu jsem lítal jako zběsilý. Na břichu jsem si přidržoval batoh s foťákem. Bylo to nepohodlné, ale za pár hodin letu jsem uviděl řeku. Narazil jsem hlavou na nějaký strom a zřítil jsem se na zem.

To se mi stalo ve snu poprvé. Bylo to docela realistické. Po pádu na zem jsem si vyrazil dech a strašně mě bolela hlava a krční páteř. Asi jsem i omdlel.
Probral jsem se. Ale neležel jsem na prkně v chatrči. Ležel jsem pod stromem a na palici, jak mám pleš, jsem měl bouli jako od cepu (Werich). Ležel jsem na břehu špinavé řeky. Ničemu jsem nerozuměl a nabyl jsem přesvědčení, že jsem se už úplně zbláznil. Sedl jsem si a tupě čuměl do vody. Spím, či bdím. Plula kolem lodička s motorem Yamaha. Zamával jsem na ni. Ochotně mi zastavili, naložili mě do loďky. Spal jsem a spal. Nic si nepamatuju.

Dojeli až k moři a tam mě vysadili. Byl jsem zmatený a nevěděl jsem co je skutečnost a co sen. Rozhodl jsem se ve své pomotané hlavě, že to je skutečnost a šel do přístavu. Zkoušel jsem najít nějakou loď co by mě dovezla někam, kde lítají letadla, nebo někam do civilizovaného světa. V zaplivané přístavní kanceláři mi nabízeli několik lodí, ale chtěli tak šílené prachy, že jsem si to stejně nemohl dovolit. Byl jsem dost otrávený a při tom jsem vlastně už byl zachráněný. Tak o co jde. Nějaký pobuda mi spiklenecky sdělil, že tu včera přistálo nějaké charitativní letadlo s potravinovou pomocí, že bych se s nimi mohl domluvit.

Ukázal mi směr a já jsem se tam vydal. Ani jsem mu moc nevěřil. protože to by bylo příliš skvělé. Jaké však bylo moje překvapení, kdy jsem viděl na louce u městečka normální letadlo a u něho bílé lidičky. Dolezl jsem k nim. Mohli jsme se bavit anglicky. Po dlouhé době jsem mluvil s lidmi, kteří mi rozuměli a já jim. Byla to charita z Holandska a chtěli večer odlítnout do Amsterodamu. Bez nějakých zvláštních obtíží mi nabídli, že mě do Amsterodamu vezmou. Zvlášť, když jsem se prokázal platným pasem. V letadle jsem zase jen pořád spal a nic si nepamatuju. V Amsterodamu jsem vystoupil, nikdo po mně nic nechtěl, žádné potíže úřední. Prostě nic. Přespal jsem v nějakém parku a druhý den jsem se vydal stopem do Prahy. Za 4 dny jsem už vystupoval z jakéhosi auta přímo v Praze. Byl jsem špinavý a unavený a blbě jsem se orientoval v čase. Motalo se mi skutečno s neskutečnem. Až jakýsi bodrý Pražan mě oslovil: "Co se tu motáš po silnici ty blbé špinavé hovado, táhni do prdele, než tě někdo přejede."

Konečně jsem se chytil. Jsem doma. A přežil jsem to. Za půl hodiny už jsem seděl v panťáku a za další půlhodinu jsem byl doma. Doma sice nikdo nebyl, jen pejsek mě radostně vítal. Napustil jsem si vanu a šel spát do koupelny. Postupně mi všechno docházelo, ale měl jsem pocit, že bude lepší tomu nevěřit. Odpoledne postupně dorazili všichni moji rodinní příslušníci a měli obrovskou radost, že už jsem konečně doma. Tupě jsem jen prohlásil, že už nechci nikam služebně jezdit, že to není nic příjemného. Ocenili, jak jsem zhubl a jak mi to sluší. Hm. Šli jsme brzo spát a bylo mi fajn pod jednou peřinou s mojí ženou a s pejskem v nohách. Ráno jsem jel do fabriky. Řekli mi, že Pepek je v cizině, plní tam prý speciální úkol. Šel jsem za ředitelem a oznámil mu, že tady končím a že podávám výpověď. Smutně kývl hlavou, nebyl ani trochu rád, ale co mohl dělat. Kašlu na všechno a jdu na volnou nohu. Už nechci kvůli nikomu prolízat mokrejma křovinama a chlastat smradlavé pití, vyndávat si z těla pijavice a vůbec.
Je to všechno za mnou, sem tam si vzpomenu na pěknou malou milou Li a pořád mám pocit, že se mi to jen zdálo, že jsem to přece nemohl prožít. Že to je přece jen příliš podobné akčním filmům jakými krmí své věrné diváky Železný na Nově.


P.S. Až jsem nabral něco počernické síly domova, pustil jsem se do těch 9 filmů a fotek z džungle (viz výše). Nějak jsem ty fotky nepoznával. Ne, že by mi byly úplně cizí, ale nespojovaly se mi s prožitky, tak jako jiné moje fotky. A ta kráska na fotkách? Neuměl jsem své ženě nějak vysvětlit, jak jsem k nim přišel. A nebo jsem nechtěl?