Výstava v Budějovicích

(taky jedna z kapitol nedopsané knihy o focení)

Probudil jsem se prudce na posteli, vytřeštil oči do tmy a naráz mi všechno došlo. Vždyť já jsem na tu výstavu úplně zapomněl. Já vím, jsou vánoce a děcka mají dlouhé prázdniny a já jsem s nimi celou dobu na chalupě, já vím, že se to připravovalo již dřív. Ale nic neomlouvá to, že jsem zapomněl, že dneska v osm ráno začíná vernisáž mé vlastní výstavy a to tam bude i kdosi z ministerstva kultury a noviny, dokonce televize. Jen aby to nebyla NOVA, na tu čučí kdekdo, to by byla ostuda. Jsem v zapadlé chalouce hluboko v Jeseníkách, mráz již druhý týden je nejmíň -15 st. většinou však bylo -25. I kdybych nastartoval tu nazrzlou herku (no přece tu moji škodovku), tak do Budějovic je to 300km. A silnice jsou příšerné. Led a sněhové jazyky. Autobaterka se mi povaluje pod postelí, a jak znám svoje auto, tak stejně neotevřu dveře, protože jsou zamrzlé. Krucinál co s tím udělám. Je okolo půl osmé, celá rodina chrápe i pejsek. Oblíkl jsem si gatě a boty, narychlo svetr. Takovej po mým otci asi 25 let starej. Trochu se už rozpadá. Ale na chodbě v chalupě je hrozná zima. Ještě bych při čůrání omrzl. Je skoro 7:45. V předsíni si dřepnu ke dveřím, obejmu se rukama, sklopím hlavu. Hlavou mi bleskne jen: "Pitomej průser, kéž bych byl v Budějovicích." Něco se utrhlo v mém vědomí. Nevím přesně co se stalo, na chvíli se mi zastavil čas, jakoby zmrzl. Škublo to se mnou, málem jsem se při tom škubnutí poblil. Ale pevně jsem se držel rukama, a tak to dopadlo dobře. Kouknu pod sebe, bylo ještě dost šero, moc jsem neviděl. Ale byl jsem asi 2 metry nad zemí v nějakým divným městě. Zpočátku jsem nemohl poznat kde jsem se to octnul. Ze zatáčky vyjelo auto, svítilo dálkovými světly a trochu mě oslnilo. Klesl jsem z výšky trošku k zemi a jak auto pode mnou projelo, zavadilo o moje nohy. Ozvala se plechová rána. chlapík zabrzdil a vylezl ven z auta. kouká kolem sebe, kleje, prohlíží si promáčklinu na střeše. Chtěl sem se mu omluvit, ale asi mě neviděl. Vyrovnal jsem náraz a opatrně se posouval asi půl metru nad zemí. Vypadalo to jako bych visel na gumě nad zemí. Docela to bylo fajn. A to už jsem poznal vlevo kasárna, kde jsem před 15ti léty byl měsíc na vojenským cvičení. Po budějovické pěší zóně šlo devět ožralejch Santa Klauzů v červených kombinézkách a bílými límečky. V rukou nesli uschlé vánoční smrčky. Asi nějací aktivisti. Chvíli jsem se mezi něma potloukal třicet centimetrů nad zemí. Jedné Santa Klausové jsem šáhnul na zadek. Ohnala se po Santovi Tlusťochovi co nesl stromek těsně za ní. Konečně jsem se trochu poprvé od rána pobavil. Zvedl jsem to výš nad střechy a hledal kulturní dům. Před jedním barákem byl hlouček lidí, tak jsem se sesunul dolů. Bylo to naštěstí ono. Chlapík v uniformě bezpečnostní informační služby vysvětloval lidem, že to nemá být v osm ale až v deset kvůli televizi a budějovickýmu starostovi. Jak jsem se dotkl země, tak jsem pocítil chlad, byl jsem málo oblečenej. A taky jsem zjistil, že už mě lidi vidí. Nějaká baba mi vynadala, co do ní žduchám. Poodešel jsem stranou, pokoušel jsem se domluvit s tím soukromým fízlem ať mě pustí dovnitř, ale byl neoblomnej. Nevěřil mi, že jsem autorem fotek i výstavy. No, mezi náma, nevypadal jsem na to. Tkaničky jsem měl rozvázané, svetr děravej. A smrděl jsem, protože jsem se už týden nemyl a nečistil jsem si ráno zuby. Chtělo se mi kadit i čůrat, protože to všechno jsem ráno neudělal. Hledal jsem nějaký dvorek a strom, jako pes. Vykadil jsem se u stromu za kultůrákem jako nějakej vagabund nebo houmlesák. Zadek jsem si nakonec utřel posmrkaným kapesníkem co jsem ho našel v kapse od kalhot. Samozřejmě se mi hned spustila nudle z nosu. Utíral jsem si nos do svetru, začínal jsem být ze všeho otrávenej. Připadalo mi docela samozřejmé, že jsem v Budějovicích. Bylo hnusně a vlezle, silnice a chodníky namrzlé a špinavé. Lidi měli svoje klasické nasrané ksichty. Říkal jsem si, proč vůbec na tu výstavu lezou, když jsou tak naprdnutí. A to ještě netušili, že se tam nebude podávat žádnej chlast ani dobroty. Jen suchej chleba a kdo chce ať si na hajzlíku napustí vodu do kelímku. Chtěl jsem si koupit lidovky, ale byla mi zima a měl jsem hlad, já bez snídaně většinou nic dělat nemůžu, protože mám v břichu díru na kterou musím myslet, takže jsem ty noviny ani moc nechtěl. Hledal jsem, jestli tam není někdo z toho ministerstva. Žádný lesklý auto ale nikde zaparkované nebylo. Napadlo mě, co když zapomněli taky. Vždyť to není takovej problém zapomenout na výstavu. Zvlášť když je zahájení druhej pracovní den v roce. Z boční ulice vyjelo auto TV NOVY. Vyskákali z auta a začali se ptát lidí kdoví na co. Raději jsem se zdekoval. Co kdyby mě někdo z nich poznal. V jedné vedlejší uličce jsem vlezl do pootevřených dveří baráku, dřepnul s,i obejmul jsem si rukama kolena a zavřel oči. "Ať jsem v Praze na ministerstvu." Zase to blbé cuknutí a chtělo se mi blít ale pak jsem pomaličku otevřel oči, zamrzlej čas malinko rozmrzl a já uviděl křižovatku u Bulhara. Tu pitomou křižovatku, kde mi vypadla kdysi čelist, když jsem tu na kole čekal na zelenou. Jen co jsem začal vzpomínat na tu veselou historku, málem jsem sjel jako na gumě až na asfalt. V poslední chvíli jsem se zasoustředil na to blbé ministerstvo, a čas zmrzl, cuknutí, pocit na zvracení, otvírám oči, Vltava pode mnou je chvílemi zamrzlá jako na začátku století. Skoro jak na té Sudkové fotce nebo Drahomíra Josefa Růžičky - zimní motivy. Že já vůl jsem si sebou nevzal nikona. To by zhora byla slušná fotka. Moc "expertů" by přemýšlelo, jak jsem tu fotku udělal. Jen co jsem pomyslel na umění, pomaličku jsem se snášel k zemi. Byl jsem už dost blízko ministerstva. Měkce jsem došlápl na zem. Čas celý rozmrznul, dostal jsem hrozný hlad, začala mi být zima a strašně jsem byl unavenej. Okolo ministerstva bylo taky dost lidí. To se všichni zbláznili nebo co? Vždyť děcka mají ještě volno, tak proč nelyžujou a nejsou na chalupách jako já. Ale to už mi došlo, že to je kravina, protože já jsem na žádně chalupě nebyl. Klepal jsem kosu před ministerstvem. Vlastně už na dvorku ministerstva. Nikdy by mě nenapadlo, že to tam bude vypadat jako v žižkovským pavlačovým domě. A nebo spíš jak v baráku v Brně v Husovicích, co bydlela moje bába husovická. Bylo to tak podobné, že jsem najednou měl naprostou jistotu z prostoru a že se tu perfektně vyznám. Jen mě mátly ty malinké hloučky lidí před jednotlivými dveřmi. Když jsem kolem nich procházel, zjistil jsem z hovoru lidí, že někteří tu čekají na granty, jiní na podpisy úředníků, někteří na posvěcené zvonečky, které tu bude dopoledne prodávat ministr zemědělství aby získal nějaké prachy na volební kampaň. ("Asi budou předčasné volby" říkala baba v tlustým hnědým kožichu.) Prošel jsem okolo lidiček, a vzal jsem potichu za jednu kliku oprýskaných dveří. Otvírám je, kupodivu ani nevrzly. Místnost je prostorově dost zajímavě vyřešená. Je velmi vysoká, nebo spíš hluboká,. Má takové pódium po obvodu, několik schodů dolů i nahoru. Je to trochu neobvyklé a působí to zmateně. Na dřevěné podlaze stojí nehnutě fotograf s fotografickou nápadnou vestou s vyšitým nápisem BLESK PRESS. Na velikým stativu má přidělanej CANON s teleobjketivem a míří foťákem dolů, se schodů. Nechám se trochu nachytat na to, že taky fotím a přemýšlím, proč nemá jako profík NIKONA a kolikátka je to tele. Odhaduju to na velmi světelnou třístovku. "No moc světla tady nemají", brblám si pod vousy. Kouknu se směrem kam míří ta "asitřístovka", na prkně mířícím trochu vzhůru, protože je opřené o poslední dva schody, leží krásná holka. Hlavou dolů, tělo má přikryté strakatým černobílým kožíškem. A protože jsem blbej, tak nepoznám, jestli je z nějakýho zvířete, nebo je umělý. Asi bude pravý, protože i ta holka vypadá velmi luxusně. Perfektní kočka. Z kožíšku leze ven noha a zadek. Krásnej kulatej a malej zadek v bílejch kalhotkách. Ani těch bordelovej ani nějakejch velikejch. Všechno prostě bylo perfektní. Napadlo mě jestli tady nefotí, pro nějakou blbou reklamu, třeba jako byla před nedávnem billboardovka "NEKOUKEJ SE A NEBO ANO". Tam byl vyfocenej právě takovej zadek, kdoví jestli není její. Ono to bylo krásný i fotogenický zároveň. Jen ten nápis BLESK mi tam neseděl. Vždyť oni jedou po bulváru a ne po "UMĚNÍ". Takhle kdyby to vyfotil ten "BLESKAŘ" tak by to trochu vypadalo jako od Helmuta Newtona. Možná by se hodilo tam prdnout nějakej DUTO změkčovací filtr nebo dejchnout na objektiv, pak by to bylo podle Davida Hamiltona. Ale hlavně já bych nepoužíval tak dlouhé sklo. Já bych si tam dal "105ku", můj nejmilejší objektiv. Ten by tam totiž přistrčil i kousek okolí, zapasoval by to do prostředí i do prostoru, a kdybych to měl odcloněné na 2.5 tak by ta holka z obrázku krásně vystrkovala ven bílej kulatej zadek a samozřejmě bych to dělal černobíle. Škoda, že sebou nemám toho Nikona, to by byla parádní fotka. Chlapík měl dlouhou drátěnou spoušť, no ona vlastně nebyla drátěná ona byla elektromagnetická. Stál daleko od toho svýho Canona. Byl opřenej o zábradlí a normálně šmíroval. Jednu ruku měl v kapse, druhou držel spoušť a přiblble se usmíval. Asi tady opravdu nic nefotili pro reklamu. Spíš to bylo pro Blesk. Jen čekal na ten sprostější nebo dráždivější okamžik a asi si dělal přitom v kapse štěstíčko. Prase. Holka se ani nepohnula. Co když je mrtvá, napadlo mě. Ale jen jsem na to pomyslel, pohnula se ta krásná holka a odhalila ještě víc z druhé nohy, a zadek se jí vyšpulil v bílejch kalhotkách skoro celej. Fotograf ožil. Zmáčkl spoušť, motor tiše zavrčel a převinul film. Měl blbeček smůlu, zrovna, když spoušť cvakla poprvé, tak jsem zakopl o ten jeho blbej linhofáckej stativ. Ale protože byl na gumových nohách, tak to neudělalo ani kravál. Ani si toho nevšimnul. Já vím nemá se to dělat, je to sprosté a nekolegiální, ale já jsem ho za svýho kolegu nepovažoval. Napadla mě totiž taková sviňárna. Když jsem chytal roztřesený stativ, tak se pohnula panoramatická hlavice a třístovka začala mířit jinam. Chtěl jsem mu to ze začátku říct, ale vyhrálo ve mě poťouchlo a zlo. Dělej si dál štěstíčko ty blbečku a foťák jsem mu vrátil skoro do stejné pozice, jen jsem mu namířil na cíp kožichu na okraji prkna. Hodně daleko od toho krásnýho zadku. A protože to byla třístovka, tak se to ani nepoznalo, pořád to vypadalo jakoby mířil na zadek. "Nemáš používat tříkilo, blbe". pomyslel jsem si. Chlapík mačkal spoušť jak vzteklej, motor vrčel. Pak na chvíli přestal a šmíroval dál. Potichu jsem prolez na druhé schody z galerie a sešel dolů. když jsem byl chráněný ochozem vyndal jsem z kapsy kalhot svého malinkého ROLLEIE 35, takovou malinkou kovovou potvůrku, co vůbec nic neumí, všechno musím dělat já, expozici, clonu, odhadnout vzdálenost a víc nic. Ale za to se na něm nemá co pokazit. Je to taková moje poslední záchrana. když Nikonu dojdou baterky a mám sebou jen jednoho (zrovna toho blbýho elektronickýho). Tenhle malinkej foťáček nosívám v pohorce v ruxaku, když se toulám po Himalájích, nebo pouštěma. Stejně mě ta elektronika docela štve. Mám doma ještě F2, to je opravdickej foťák, ale když s ním někde foťím, vzbuzuju spíš soucit, než obdiv. Ve světě elektroniky a eurotelů je to asi kravina používat mechanické, blbé, i když spolehlivé stroje. Taky tu blbou elektroniku při práci používám ale pak mám pocit, že jsem jen stativ. Připravil jsem si roleje do ruky, odhadl vzdálenost, poodešel ze stínu galerky a kolem stolu a převrhlýho křesla jsem se zezadu dostal za tu spící holku. dvakrát jsem cvakl od pasu motiv reportážního charakteru, jak tam stojí ten vzrušenej chlap, s jednou rukou v kapse a druhou se spouští v ruce, jak mu svítí oči, povyplazuje jazyk a vedle něho na stativu Canon. Druhej obrázek jsem udělal, když se otáčel ke stativu, takže by tam mohl být vidět i nápis BLESK PRESS. Foťák do kapsy lehce jsem zatřásl tou holkou. Probudila se a zmateně zakňourala:"Co je?". Fotograf na schodech ještě 5x bezostyšně vyfotil cíp kožichu, sebral stativ, hodil přes rameno a se slovy: "To bude bomba, mládeži" vypadl z ministerstva. Asi valil do temné BLESKOMORY. Holka se mi představila jako doktorka, už ani nevím co to bylo za jméno, jsem na jména děsně blbej a hned je zapomínám. Představování je pro mě utrpení. Jména lítají sem tam a já nejsem schopen ani jedno nacpat do palice. No prostě byla to náměstkyně ministra kultury, doktorka, kunsthistorička. Dost mladá, ale za to krásná. Moc jsem jí nevěřil. Ale nevím co a proč jsem jí nevěřil. Vylítla z prkna a začala poskakovat po jedné noze, nemohla najít druhou botu a podlaha byla studená. Ministerstvo koncem roku šetřilo na koksu. "Co to je za prkno" zeptal jsem se jí. "Který" "No to cos na něm ležela" "My si tykáme?" Zeptala se dost ostře. "No já nevím jestli si tykáme, ale já ti tykám. Ale klidně vám začnu vykat, jestli vám to tak vadí" "Mě to vlastně nevadí. Já se musím chvílemi bránit a být tak strohá, protože mi tu většinou chtějí všichni tykat, jakobych byla jejich dcera" "Jo to se ani nedivím, já jsem ti to totiž taky chtěl říct na omluvu. Ne výmluvu, omluvu, protože já takovou skoro stejně starou dceru mám taky doma a tak jsem zvyklej všem mladejm tykat". Odpověděl jsem, ale cítil jsem, že mi trochu zrudly konečky uší. Jako bych kecal nebo co. "Ne, nevadí mi to klidně mi tykejte, když jste zvyklej." Prohodila, otočená ke mě zády. Držela se převrácenýho křesla a obouvala si druhou botku. Upravila si kožíšek, otočila se ke mě: "Nechcete trochu překapávané hnusné kávy, studené a ze včerejška? Včera tu byla dlouho do noci porada, rozdělovaly se narychlo poslední prachy z konce roku, aby se to dalo zakamuflovat do loňskýho rozpočtu a tak o to kultůra nepřišla." Cítil jsem ve slově kultůra slabý nádech ironie, ale třeba se mi to zdálo. Na to, že ta holka, ta náměstkyně, celou noc ležela na nějakým prkně, přikrytá kožíškem, na zadek jí táhla zima, mluvila velmi příjemně a se zjevnou veselostí v hlase. "Co to je za prkno, na kterým jste spala." Vyknul jsem jí omylem. "Ále, to sem přivlekl včera během porady nějaký lobista za památkáře, že potřebuje prachy na rekonstrukci chalupy, co je v seznamu památkově chráněných objektů. Vyhrožoval, že jestli mu ty prachy nevysolíme hned, že tu ty vzácný vrata nechá. Tak jsem mu řekla, ať tu vrata teda nechá. On se děsně nas......" Na krátko se odmlčela, koukla po mě, a pokračovala: " naštval a vrata shodil ze schodů. No a od té doby se tu válí" Holka se zvedla ladně z křesla, které v nestřeženém okamžiku postavila, aby si do něho mohla unaveně sednout. Pomyslel jsem si něco o tom, jaké divoké to musí být porady, když se tu válí křesla po zemi. Jakoby mi četla myšlenky prohodila: "To křeslo se převrhlo včera, když se řítily vrata po schodech. Všichni jsme měli strach a jak se ministr lekl, tak převrhl křeslo. Porada skončila, a na křeslo se zapomnělo. Já už jsem pak domů nešla, protože bydlím na jižáku. Je to daleko, blbě tam jezdí tramvaje, služební auto tu žádné nebylo a mě je stejně jedno kde spím, tak jsem si lehla ny ty památkově dřevěný vrata." Začala sbírat papíry po stole strkat si je do diplomatky z kůže. To by Bardotka čuměla. Kožich z opravdickýho zvířete, diplomatka taky, teda asi, co já vím. Kdoví jestli by to Bardotka poznala. Slečna, nebo paní náměstkyně ministra kultůry se začetla do nějakýho lejstra. "No vida, tady se válí žádost, na ty vrata. Je to chalupa v Orlických horách a on z toho chce udělat původní bar." "Takový vrata přece nemůžou být vzácný" opatrně jsem prohodil. "Vždyť to až ke mě smrdí novotou a smůlou. Copak starý dřevo smrdí smůlou? Takový vrata bych dokázal udělat doma v garáži Black&Deckrem taky" "Já vím, je to pěknej podrazák, fialový sako, no takovej ten novodobej lotr, malej českej grázlík. Ale má tady nějakýho příbuznýho, nebo známýho na MK a nikdo nevíme koho." ""Snad jeden z vás to ví, ne? Jinak tady žádnýho příbuznýho nemá." opáčil jsem. "Jo já jsem se ti ještě nepředstavil a taky jsem ti zapomněl říct, žes tu měla nezvanou návštěvu z BLESKU a fotil ti zadek v kalhotkách a jak ležíš na prkně." "To je blbý, to zase bude keců, já vždycky mám nějakej takovej skoro průser, kterej žádnej průser vlastně není ale jen tak vypadá a já pak musím hrozně dlouho vysvětlovat, že to je jinak, než to vlastně vypadá. Mě to už dost otravuje ale nevím co s tím dělat. Stejně po mě pase furt ten samej blbej čmuchal z toho přiblbýho Blesku." Za chvíli ještě dodala trochu zhnuseně: "Mě zajímá jen ta kultura a věci kolem ní, a pořád se musím rozptylovat takovejma kravinama." "Jestli máš zájem se toho problému zbavit, možná bych ti mohl pomoct. Jestli to vyjde. Já nevím. Ale toho blba z Blesku jsem vyfotil, jak tě fotí, jak se při tom štěstíčkuje a jestli to bude na těch fotkách vypadat tak jak bych chtěl aby to vypadalo, mohla by to být docela dobrá tečka za tím tvojím příběhem." Koukla se po mě krásným a vděčným pohledem. "No ono to asi nevyjde, ale bylo to od tebe hezký." Tykla mi omylem a už nám to zůstalo. Prostě jsme si začali tykat. "Nemáte tu někde temnou komoru, já bych ten kousek filmu vyvolal a udělal dvě fotky a mohli bysme je hned poslat do Četky. A jestli máte na ministerstvu počítač nebo fax , tak bysme jim to mohli odfaxovat." "Tos uhodl, máme tu počítače, ale nemáme k tomu karty a programy, tady je to jen kvůli cizincům co sem chodí, protože s tím stejně skoro nikdo neumí pracovat. A kdo jo, tak má svýho noutbůka. Ale komora je dole ve sklepě, tam tě pak zavedu, teď si musíme dát to kafe, nebo omdlím." Přinesla odněkud dva hrníčky, takové trošku ubohé a otlučené, asi ani nebyly zrovna nejčistější, kafe bylo studené a navíc instantní a ne překapávané, jak původně slibovala. U čaje by mě to dost vadilo, ale kafe ať je s pánembohem jakékoliv, to mě nechává v klidu. Vypili jsme kafe. Imponovalo mě, že ta náměstkovská holka nekouří, že se chová skoro úplně normálně. Teda to "normálně" beru ze svýho pohledu, normální lidi mě vlastně normálně vadí. Sakra jak to mám vyjádřit. Ta holka asi byla trochu potrhlá, ale mě se moc líbila. Dopili jsme kafe, a scházeli po schodech dolů někam, do sklepa. Narazili jsme na dvě ženské, uklízečky, co se pokoušely trochu uklidit bordel v kanclech a na chodbách. Ale moc se jim to nedařilo. Najednou náměstkyně prohlásila: "Prosím tě pojď se mnou na záchod." Asi jsem se musel zatvářit jako debil, protože mi to hned začala vysvětlovat: "Já se tam hrozně bojím, ono je tam takové blbé okýnko, a já si vždycky představuju, když tam sedím, jak mi někdo skočí okýnkem na záda." Vzpomněl jsem si na svou ženu, která mě těsně po svatbě (to už je let) dvakrát za noc budívala, abych s ní chodil na záchod kvůli tomu samýmu pocitu. Šel jsem s náměstkyní na hajzlík, prkýnko bylo počůrané a nedrželo odklopené, Okno do dvorka nešlo zavírat a opravdu to vypadalo dost zločinně. Holka si vyhrnula kožíšek, stáhla si kalhotky (to jsem jen slyšel, protože jsem ze slušnosti furt odvracel hlavu, ale zkuste si to někdy sami, jak je těžké, chovat se stydlivě a slušně na miniaturním temným hajzlíku, kam se stěží vejde jeden, ve dvou a s úplně cizí ženskou, a navíc takhle krásnou a bezprostřední). Přes rameno jsem jí držel prkýnko, aby jí nespadlo počůrané a nemyté na záda. Čůránky crčely do mísy, a všechno mi to připadalo šíleně paradoxní. Hajzlík taky dost nechutně smrděl. A blbě splachoval. Vyšli jsme ven a holka prohlásila: "To jsou paradoxy co? ". Ukázala mi kudy se dostanu do temné komory a že na mě nahoře počká, udělá nějaké papíry vyřídí nějaké telefonáty a zkusí sehnat něco k jídlu. Odešla nahoru, a já si šel umýt ruce z toho pochcanýho prkýnka. Byl jsem děsně unavenej. Temná komora ministerstva kultury byla velmi ubohoučká. Asi tu zbyla z dob rudých kmérů, nějakej ten kroužek mladých fotografů při SSM, nebo tak nějak. Misky byly zasrané a hnoje všude, jak na tom hajzlíku. Našel jsem však solidní vývojku od Kodaka, nerozdělanou, ohřál jsem trochu vody a narychlo rozdělal půlku pytlíku. (V návodu jasně varovali, že se má rozpouštět celej pytlík a nerozvažovat na menší díly. Ať mi vlezou na záda, dyť to nerozvažuju, ale odhaduju. Film jsem vyvolal dost teplou vývojkou a dost drsňácky, moc jsem ani nedodržoval pravidla výrobce. Potřeboval jsem z toho filmu vytřískat co největší citlivost. Ustálit, trochu vyprat, a v lihu, kterej tam kupodivu byl čistej, nedenaturovanej a nevypitej. Chtěl jsem vylézt z komory na světlo, no vlastně na šero, ale zaslechl jsem hlas uklízeček. "Vidělas tu ministerskou děvku, jak se tam válela. To zas musel bejt mejdan včera. Říkala mi jedna známá, že to tu bejvá dost divoký. A všechno za naše prachy. Pamatuješ jak tu byl ten odborář minulej měsíc?" "To myslíš toho pěknýho chlápka v zeleným saku, jak mu to tak seklo? Ten borec, co se s ním ministr nechtěl vůbec bavit, že jako kultura a odbory dohromady je blbost?" "Jo jo ten, tak s tím jsme byly na nějaký poradě, za svaz uklízeček. Chystáme teď obrovskou akci. Všechny uklízečky na všech ministerstvech chceme začít stávkovat. Protože ty jejich prachy to je pěkná sviňárna. A podívej se jaký máme platy my. A to makáme daleko víc než oni všichni dohromady. A dokud nebudou naše platy pro začátek aspoň polovina toho, co bere náměstek ministra, tak uklízet nebudem. Ať se z toho bordelu třeba podělaj." "Já vo tom vím taky, vždyť co myslíš, kdo jim vždycky počůrá to prkýnko. Ať si myslí, že to dělá někdo z nich. Zasejem do nich trochu nesváru, to se může hodit." Prohodila ta tlustější uklízečka. Já jsem si aspoň myslel, že to byla ta tlustější. Poslouchat za dveřma je nedůstojný a nedělá se to a ani nepoznáte kdo je tlustější . O tom píšou i v Gutjarkovským, ale tohle bylo docela zajímavé. Rozhovor totiž pokračoval: "Všimla sis toho vagabunda ve svetru?" "Kerýho?" "No toho s těma prošedivělejma vousama, co ráno vlezl sem do cimry." "Aha jo co je s ním, kdo to je?" "No to já nevím, ale ta mrcha si ho vzala na hajzl. Kdoví co tam s ním dělala. Stejně sou ty lidi perverzní. Dyť to mohli dělat tady kdekoliv. Nikdo tady dneska není na ministerstvu. Jen my dvě. Jo a ten borec z toho Blesku, co jsme mu telefonovaly ať si tu potvoru nafotí. Mohl mít parádní porno, kdyby nešli na hajzl. Škoda." Rozhovor skončil, báby se kamsi odsunuly a mě zatím uschnul film, tak jsem ani nelezl ven z komory a hned udělal dvě fotky. Dopadly líp, než jsem očekával, ale hůř, než bych chtěl. No jo, to je můj odvěkej problém. Vždycky je to trochu lepší, než jsem očekávám, ale trochu horší, než si přeju. Ale obě fotky jsou přesně to co mají splnit. Je to slušná, rychlá reportážní práce. Vylezl jsem do šera chodby a po schodech jsem vyšel do veliké zasedačky. Holka seděla za stolem a pracovala tak urputně, že si ani nevšimla, že stojím za ní. Šáhnul jsem jí na rameno. Otočila se ke mě a povídá: "Našla jsem tady ze včerejška nějakou nesnězenou svačinu. Asi nějakýho úředníka. Je to trochu oschlý ale jíst se to dá, nechala jsem ti půlku" Snědl jsem půlku chleba s hermelínem podíval se na hodinky a prohlásil: "Někdo z ministerstva dnes měl být na zahájení té mojí výstavy v Budějovicích, nevíš kdo to měl být?" "Sakra to je pořádnej průser. To není jak ta moje prdelka v Blesku. To mi neprojde jen tak. Já jsem totiž prosadila ty prachy aby se dal vytisknout katalog a aby ta výstava mohla vůbec proběhnout, protože ten autor do toho nechtěl vrazit ani korunu a mně se ty fotky strašně líbily. Bylo mi líto, že by to neměl nikdo vidět. No a tak ministr mi dal zvláštní úkol, asi za trestr, abych si to celé ohlídala, a jela na tu vernisáž a napsala o tom zprávu a taky něco o autorovi, no je toho dost co po mně chtějí. Takže ty seš ten autor?" Ani nečekala na moje potvrzení a hned pokračovala: " Ježíš to je dneska a v kolik to má být?" Začala listovat v elektronickým diáři CASIO. Odpověděl jsem místo diáře: "Teď v deset hodin dopoledne, oni to odsunuli na desátou z osmé, prý kvůli televizi a starostovi Budějovic, aby se stihl vrátit z chalupy, nebo tak nějak." "Ale jakto že tam nejseš ty, to je taky blbý ne?" podivila se náměstkyně. "Já jsem na to taky zapomněl. Já jsem si vzpomněl až dnes ve tři čtvrtě na osm ráno u nás na chalupě. Ale já už jsem tam ráno před osmou byl a tak jsem se dozvěděl o tom posunutým začátku." "Ty máš chalupu v Budějovicích?" "Ne, v Jeseníkách" Čučela na mě stejně blbě jako já na ni, když po mně před půlhodinou chtěla, abych s ní šel na záchod . Maličko jsem v tom cítil satisfakci ale ani nevím za co. Dyť jsem jí mohl říct, že s ní na ten hajzlík nepůjdu a hotovo. Pokusil jsem se jí v kostce a co nejjednodušeji vysvětlit, jak jsem se dostal ráno do Budějovic a pak do Prahy na ministerstvo. Samozřejmě se mi to nepovedlo a zírala dál dost blbě a nevěřícně. Sbalila si věci a prohlásila: "Zkusíme si sehnat taxíka a nějak to stihnout. Třeba bysme se v nejhorším mohli vymluvit na povětrnostní podmínky. Když to dělají i silničáři. Jo a tu fotku do četky ať je trochu mediální srandy." Vyšli jsme ven z ministerstva, na chodníku zrovna stál kluk s horským kolem a žlutým gumovým pytlem na zádech. Zrovna někam vysílačkoval. Expresní poslíček. Holka mu dala obálku a nějaký prachy, aby to dovezl do četky. Stáli jsme spolu pod stromem a já se jí pokoušel vysvětlit tu svou metodu přesouvání. Bylo to takové dost nanicovaté a nedařilo se mi to vysvětli. Ale mezi náma, já sám tomu nerozumím. Já umím maximálně popsat jen svoje pocity při tom přemisťování. "Podívej se na to takto." říkám jí pomalu "Ono o nic nejde, buď to stihneme tou mojí metodou, nebo to nestihneme vůbec a je jedno jestli to nestihneme taxíkem nebo vlakem ne?" "No tak dobře zkusit to můžeme, co mám udělat?" pronesla odevzdaně a unaveně. "Já tě chytnu okolo těla, hned pod ramenama, ty se mě chyť rukama za krk, já si spojím ruce na tvých zádech, aby se mě nerozpojily, protože to by mohl být průser." Objal jsem tu ministerskou holku, ona mě chytla okolo krku. Chtěl jsem se soustředit na přesun v prostoru a asi i čase. Bohužel se to nemohlo podařit, protože, když si představíte tu krásnou holku, cejtíte její prsa na svejch, i když má kožich. Obličeje skoro na dotek. Ona vás drží okolo krku. Tak bych vás chtěl vidět, jak se budete soustředit na něco jinýho, než napadalo mě. Bylo to děsný. "Takhle se asi do Budějovic nedostaneme" prohlásil jsem trochu smutně a trochu pobaveně. Já totiž mám hříšný nápady a to se moc soustředit nemůžu. Já s tebou nic mít nechci, fakt, ale myslet na to musím. Za to už nemůžu. To se mi děje samo. Tak co s tím uděláme?" Zeptal jsem se jí. Taky vypadala docela pobaveně. "No jestli chceš slyšet můj názor, tak mi to připadá taky jako pěkná kravina to tvoje přesouvání pomocí vůle. Já jsem ti chvíli věřila každý slovo. Ale teď už ne. Já, abych se ti přiznala, tak mě celou tu chviličku co tě držím okolo krku, a na zádech cítím ty tvoje ruce, nemyslím na nic jinýho než na sex. A to dost krutě. Až je mi z toho divně okolo břicha. Znáš ten pocit ne?" "No právě to je hlavní důvod, proč se nemůžu soustředit, kvůli tomu pocitu okolo břicha." Začali jsme se pochechtávat a bylo nám spolu dobře. Ani jeden z nás nedal ruce dolů. Dlouho jsem už nenarazil na tak spřízněnou a bezprostřední duši. A zrovna tak vysoko. "Až na ministerstvu", ironicky jsem v duchu poznamenal. Rozhlíželi jsem se kolem sebe, pošmourné hnusné a smradlavé ráno pražské neskýtalo žádný optimismus, lidi se mračili, jakoby bylo ještě hůř než doopravdy bylo. Koukal jsem pořád jedním směrem, cítil jsem ji ve své náruči a myslel na kdoví co. Měl jsem v hlavě guláš. Sakra to je situace. Jedna z osob na ulici mi byla povědomá. No jo vypadala jako moje tchýně. Ale asi se mi to jen zdálo. Ne nezdálo byla to tchýně. Blížila se k nám ale zatím nás neviděla. Přiznám se že jsem chvíli uvažoval, že tu náměstkyni pustím, aby mě s ní neviděla jak se objímáme. Kdoví co by si myslela. Ale už bylo stejně pozdě. Uviděla mě a hrnula se k nám. Naštěstí tam bylo dost lidí. Volala "Duší! Duší! co to má znamenat, to budu muset zatelefonovat Olině." Odpověděl jsem jí napůl huby, že Olina je s dětma na chalupě, takže s telefonováním to nebude tak žhavé. Pomyslel jsem si, že by bylo nejlépe být v těch Budějovicích. Díky tchyni jsem se dokázal bezproblémově soustředit na přesun. Cuknutí a špatně od žaludku. Zavřel jsem oči. Cítil jsem že tu holku asi neudržím. Hrozně mě bolely ruce. Když jem otevřel opatrně oči, zjistil jsem, že jsme někde skoro v Budějovicích, pár metrů nad zemí. Neletěli jsme nijak rychle. Ani ten čas neměl zamrzlou formu, jako když mám zavřené oči. Náměstkyně měla oči vyvalené a vypadala dost podělaně. Já se jí ani moc nedivím. I já jsem byl z toho nějakej popletenej. Začal jsem chápat, že se zavřenýma očima zamrzne čas a nastává přesun s nepochopitelnýma fyzikálníma vlastnostma. A při opatrně otevřených očích se to změnilo v normální řízenou levitaci nebo let, tak nějak bych to nazval. Cítil jsem, že můžu lítat jakkoliv vysoko a jakkoliv rychle, jen se na to musí soustředit. Holka mi křičela do ucha, protože docela fičel vítr: "Já se neudržím, mě už hrozně bolí ruce. A je mi děsná zima na nohy, já nemám ani punčocháče. Já jsem úplně blbá, jsem prostě nevhodně oblíknutá na takový lítání." Když na mě mluvila, tak jsme se zastavovali ve vzduchu a pomalu ztráceli výšku. Jak jsem ji začal poslouchat, tak to pomalu přestávalo fungovat. Řekl jsem jí ať se okolo mých boků zaklesne nohama a zkusíme se dohrkat ještě dál. Ale nebyl to nejlepší nápad, jak kolem mě zaklesla nohy, tak jsem začal zase myslet na něco jinýho než lítáni luftem a šli jsme k zemi. Dopadli jsme natvrdo asi z dvoumetrové výšky vedle nějaké neupravované silničky. Váleli jsme se jako čuňata ve špinavém sněhu. Zvedl jsem se na nohy, pomohl jsem jí taky. Holka si opucovala kožíšek. Stáli jsme tam jak dva debilové a moc tomu nerozuměli. Kupodivu se vzpamatovala dřív než já. Prohlásila: "To by mě zajímalo, jak budu účtovat tento cesťák." "No tak neúčtuj dopravní prostředek a napiš tam přesun v čase v náruči autora výstavy." zavtipkoval jsem pitomoučce. "To asi nepůjde. Náš šéf je z KDUČSL, ten v zázraky nevěří. Zkus se ještě chvíli soustředit, ať se tam dostanem." požádala mě. Zkoušel jsem se soustředit s holkou v náruči ale stálo to za prd. Ne to objímání, to bylo docela fajn, ale soustředění se mi nedařilo. Ještě jsme se párkrát vznesli a poskočili o pár kilometrů, ale nějak to přestávalo fungovat. Uslyšeli jsme zvuk jakéhosi náklaďáku, vyhrabali jsme se na silnici a stopli si ho. Řidič zastavil a kousek nás vzal. Byli jsme na okraji Budějovic, kousek od těch blbejch kasáren. Dál jsme šli pěšky. Znla jsem to už dobře z rána, jak jsem tu byl okolo osmé. Náměstkyně vyndala z kapsy malinkou peněženku a podala mi stovku a poprosila mě jestli bych jí nekoupil v obchůdku naproti přes ulici punčocháče, že se zatím v parku někde musí vyčůrat. Vejdu do obchodu, prodavačka mi podala punčocháče za 98 korun. Vylezu z krámu a čekám. Pak jsem ji uviděl na okraji parčíku. Přeběhl jsem silnici a šel jí naproti. Podám jí balíček. Vybalila punčocháče, Málem se z toho modelu zkácela. Byly to takové ty punčocháče co nosí malé holky a kluci ve školkách, ty z proužkama co mají na prdeli dva švy a vepředu jeden, bavlněné, pletené. Kroutila hlavou a říkala mi, že v tom bude vypadat jak debil, ale že je jí tak děsná zima, že si je klidně obleče, že už na všechno kašle. Hlas měla kupodivu pořád veselej. Ani velikost jsem neodhadl dobře. Punčocháče jí byly malé. Půlka zadku se jí do nich vůbec nenasoukala. Víc peněz jsme neměli, ani ona ani já. Tak si je zase sundala. Vytáhla malej pilníček z peněženky. Takovej ten na nehty a pokoušela se odpárat pilníčkem šlapky z punčocháčů. Zubama, drápama a pilníkem jsme to nakonec dokázali. Oblíkla si je znova. Tentokrát tam zadek dostala, strašně jí to slušelo. Byla v tom vyloženě sexy. Na nohy si pak navlíkla odpárané punčocháčové spodky jako ponožky. Bylo to extravagantní. Asi měla daleko delší nohy, než jsem si myslel. No ale stejně to byl takovej ten typ, co by mu slušel i pytel od brambor. Vesele prohodila: "Třeba se z toho stane nová móda. Tak jdeme ne?" Za deset minut jsme došli před kultůrák. Bylo tam už dost lidí. Zrovna přijížděl v lesklým auťáku i starosta Budějovic. Nováci s kamerama už byli nachystaní před vchodem a otravovali příchozí svými přiblblými rádoby improvizovanými dotazy. Inu bulvární profíci. Začínal jsem být otrávenej. A unavenej a hladovej. A byla mi hrozná zima. Ženská z ministerstva to asi nějak vycítila, tak se ke mě přitočila, chytla mě pod paží a statečně mě začala protlačovat lidma ke vchodu. Kupodivu kolem redaktorů jsme prošli bez dotazů. Asi čekali na nějaké velké ryby snobské. Vevnitř bylo naštěstí teplo. Hned jsem si vzal z tácku několik kousků toho mnou vymyšlenýho chleba. Vodu do kelímku jsem si nenatočil, žízeň jsem neměl. Ředitel výstavní síně se hrnul k náměstkyni a choval se docela nepřirozeně. Holka mě představila coby autora výstavy. Tvářil se docela překvapeně a ani se to nesnažil zakrýt. Rozhlídl jsem se kolem a hledal nějaké známé tváře. Nikoho jsem osobně neznal, jen některé postavy mi připadaly povědomé, ale nebyl jsem si jist kdo je kdo. Všichni byli slavnostně oblečení. Chleba na uvítanou jim však moc nešmakoval. Někdo prohlásil, že je to docela originální. Jiný mu odporoval, že je to rádoby originální. No co bych si namlouval, byli opravdu milí a vtipní. Chtěl jsem být najednou pryč, zpátky u rodiny, vysoko v horách. Byl jsem na sebe naštvanej. Starosta si vzal slovo, žádal o chvilku pozornosti a začal děsivě nudně žvanit. Neposlouchal jsem ho pozorně a chtělo se mi hrozně spát. Pak do mě náměstkyně šťouchla. "Co je?" zeptal jsem se. "Máš říct několik slov jako autor" Pokoušel jsem se říct něco originálního, vtipnýho, nebo aspoň chytrýho, nebo filozofickýho. Nic mě nenapadalo. Jen samé prázdné hovadiny mě napadaly. Trapné ticho už bylo skoro neúnosné: "Dámy a pánové, vy všichni co jste neváhali vylézt tak blbě brzo z postelí a dostavili se v tak hojném počtu, zažít neobvyklý umělecký zážitek, ty fotky jsem dělal jen tak pro radost z focení a pro sebe a nikdy mě nenapadlo je vystavovat. Nevím kde jsem udělal chybu, že jsem je vystavil, nevím proč najednou jsem se rozhodl ty fotky pověsit na zeď a ukazovat lidem, a zrovna tady v Budějovicích a zrovna na začátku roku, zrovna, když děcka mají ještě prázdniny a zrovna, když je tak svinská zima. A taky se vám musím přiznat, že jsem na to úplně zapomněl. A to že tady dnes jsem na slavnostní vernisáži tomu taky nerozumím, protože správně bych měl být daleko odsud v horách se svými dětmi a lyžovat s nimi na snowboardu. Takže se vám omlouvám za obtíže, kterí jsem vám svou výstavou způsobil. Kdyby si náhodou někdo chtěl nějakou fotku z výstavy koupit, tak to možné je. Všechny fotky co tu jsou pověšené, mají v katalogu taky napsanou cenu, za kterou je můžete mít. Samozřejmě kdyby někdo chtěl zaplatit víc, tak vám v tom bránit nebudu. Všechny prachy jsou stejně určené pro opravu nějakýho baráku pro staré lidi na Severní Moravě, ale přesně vám neřeknu kde, protože jsem to zapomněl. A kdyby si někdo chtěl koupit hned teď nějakou fotku, tak ta bude za 200 korun, protože to je hned a první a jediná a taky potřebuju asi 150 na cestu vlakem na chalupu. Děkuji za pozornost." Tak mi vyschlo z toho žvanění v krku, že jsem si musel nakonec stejně natočit odpornou chlorovanou budějovickou vodu do kelímku na hajzlíku. Hodně blbej nápad autora, jak otrávit návštěvníky. Chlórem. Sedl jsem si na dřevěné schody, oči se mi klížily a skoro jsem usnul, když si přisedla ministerská, v děsnejch punčocháčích. Dal jsem si hlavu na její rameno. Zabrblal jsem v polospánku: "To je kravina co?" "Myslíš ta výstava, nebo lidi." "Lidi ne, ty sou furt stejní, chtějí si hrát na někoho jinýho, než je vidí ostatní a tak se vzájemně podvádějí, taková klasická snobárna. Dyť to děláme skoro všichni někdy ne?. Já jsem měl na mysli tu výstavu." "To nevím proč, mě se ty tvoje fotky děsně líbí, protože jsou nádherně obyčejné. Mně je z nich fajn, když se na ně dívám. Přelízá na mě z nich klid a mír. nebo rovnováha. Já nevím jak to mám říct, A to pracuju na ministerstvu a píšu o umění, a najednou to neumím vyjádřit. Mám pocit, že kdybych používala ty věty který normálně používám, tak by se to k těm obyčejnejm fotkám nehodilo. Nebylo by to férový." Řekl jsem jí:" Pojď pryč odsud. mně se tady nechce být." "To nejde, já tu musím zůstat dokonce, je to moje práce, tak se na mě nezlob a jdi sám. Kdyby se po tobě někdo zháněl, tak mu řeknu, žes musel vypadnout. Čau." A zvedla se ze schodů. Stoupl jsem si taky, jen tak jsem si ještě šáhl na její ramena, jestli je opravdová, nebo se mi zdá, dala mi pusu na čelo, a zašeptala: "Dík, ale stejně seš nějakej divnej, třeba se zas někdy potkáme." Otočila se ke mně zády a odcházela. Vyšel jsem ven z kultůráku a pomaličku se šinul na nádraží. Prachy jsem neměl, nikdo si první fotku nekoupil, anebo jsem odešel příliš brzo. Na nádraží skoro nikdo nebyl, jen pár houmlesáků a mně se zdálo, že vypadají líp a svěžej než já. Cítil jsem po celým těle šedou a těžkou únavu. Všechno mi začalo být jedno. Zaklepal jsem u pokladny na okýnko, chtěl jsem té holce v pokladně něco vysvětlovat, o tom proč nemám prachy, ale ani mě nenechala domluvit a povídá: "Já vím o co jde, mám to tady napsané, abych to nepopletla. Máte tady rezervovaný a zaplacený jeden lístek do Jeseníků, je to sice osobák, jezdí jen dnes. Takovej divnej vlak, vypravili ho jen dneska. Já tomu moc nerozumím a taky za to nejsem placená abych tomu rozuměla. Jen mi máte tady do kolonky příjezd napsat, kdy tam chcete být a kam přesně to je." Podala mi propisku. Čučel jsem jak blbej na formulář, brblal jsem cosi o byrokratech, ale potichoučku, protože to bylo zadarmo. Tak proč to nevyplnit. Jen ta kolonka příjezd a doba příjezdu mě pobavila. Český dráhy v zimě přece nesmí jezdit na čas. Ty sou připravený na zimu jen v létě, a tak jsem tam ze srandy napsal 7:15 dneska ráno a jméno vesnice, kde mám chalupu. Podal jsem jí vyplněnej formulář a to už hlásili můj osobáček. S obrovským přemáháním jsem dolezl na nástupiště, vlezl do vyhřátýho kupé, lehnul si na celé trojsedadlo, zatáhl záclonku a okamžitě usnul. Žádnej průvodčí celou cestu nepřišel, a ani nevím jak dlouho jsme jeli, protože jsem celou dobu spal. Najednou se mnou někdo zacloumal : "O...., vystupovat! mladý pane." Byl jsem zblblej z toho tuhýho spánku, vylezu na nástupiště, sníh zima. Koukám kolem sebe. No jo sakra dyť už jsem tady. Mrknu na hodiny, 7:40. No vidíš zase mají zpoždění. Dycky aspoň tu půlhodinku někde ty dráhy prodrbou. "Jak to jenom dělají", pomyslel jsem si ironicky. Za pět minut jsem byl u chaloupky. Jenže průser. Chalupa byla zamčená zevnitř, a já neměl klíčky. Vzpomněl jsem si na pootevřené okýnko u záchodu. Vždycky tam je z toho suchýho hajzlu takovej smrad, že musíme i v nejkrutějších mrazech mít aspoň škvírku pootevřenou, abysme se neudusili. Okýnkem jsem se vsoukal dovnitř a šel na půdu. Všichni spali. V pokoji byl vydýchaný a zaprděný vzduch. Tak jako vždycky. Vlezl jsem si do postele, ještě byla teplá. Kouknu se na hodinky. 7:45. To si ještě chviličku pospím a usnul jsem. Probudila mě až moje žena asi okolo desáté, už byla se psem venku a nakoupit, a prý se jí zbláznila matka. Přišla prý ráno teta, že má (Olina) u ní na chalupě telefon z Prahy. Maminka jí chce něco důležitýho říct. "A víš co mi, Duši, říkala před pěti minutama moje máti? Že prý tě viděla před půlhodinou v Praze u nějakýho stromu, objímat se s jakousi černovlasou holkou. A prý jsi na ni byl i drzý. Ona se snad zbláznila" "Kolik je hodin?" zeptal jsem se ženy. "Asi deset, nebo tak nějak" "No tak to by odpovídalo", zabručel jsem. A vstal z postele. Zas se mi chtělo hrozně čůrat. Kdoví pokolikáté dneska od rána. Asi jsem se někde nachladil. Vánoční prázdniny skončily, odjeli jsme celá rodinka domů do Prahy. Auto kupodivu nezamrzlo, dveře se daly odemknout, nastartoval jsem ho, po cestě domů nás zlobily brzdy. Byla to blbá, protivná jízda. V pondělí jsem viděl v autobuse komusi přes rameno v nějakých novinách, fotku fotografa z Blesku, jak se pohlavně zneužívá při fotografování nějakého ženského zadku. A ten fotograf, zase podává žalobu na svého šéfredaktora, který ho zfackoval, protože místo kompromitujících snímků z vysokých politických míst, přinesl jen nicneříkající fotky kožichu z králíka. Fotograf se nechal slyšet, že přechází do Špíglu, kde si ho prý budou více vážit. Pochybuju. V lidovkách, v kuturní rubrice, někdo parádně sprdnul výstavu fotek v Budějovicích. Já si myslím, že docela zaslouženě. Byla to blbá výstava.

NAVRCHOLU.cz