VIII/35
(29.8.2005 -4.9.2005)

Kurva Riesengebirge I.

(z přechodu Krkonoš)

Jak již před nedávnem řečeno bylo, slušnostní značka MP byla zrušena, skrzevá nehorázné výukové metody prababičky s pravnučkou, takže název bez omluvy.
Zato však s vysvětlením. Kdysi před lety jezdíval páníček krkonošskou 70ku. Takový závod družstev na běžkách. Členů bývalo přesně deset (jezdí se dodneška a počet členů se nezměnil, jen páníček už na to kašle a vymlouvá se na jakési pofiderní křoupání v koleni). Tedy promiňte mi dámy, holčičí družstva tam bývala a jsou také, ale neběhají 70km a členek je 7. Páníček jezdíval s partou kamarádů, která se více méně neměnila. Jen pozdrav měnívali. Jeden z ročníků byl velmi krutý, říkávalo se mu "kurevsky hnusná hančovina". Klukům omrzali pinďouři a v panické hrůze si do gatí strkali komoušskou Mladou Frontu nebo komoušské Rudé právo. Při běhu chrastili, ale slyšet to pro hvizd větru nebylo. Páníčkovi toho roku omrzly oba palce na nohou a trvalo mu asi 7 let, než si je zase v poušti v Jemenu v horkém písku vyléčil. Navzdory lékařským prognózám. To už je roků. Bylo lepší mít nohy omrzlé? Výhody: Když někdo páníčkovi stoupl na nohu (kteroukoliv, necítil bolest, jen, když potřeboval vystoupit z tramvaje, slušně požádal, aby z nohy ten slon sestoupil). Nevýhody: V zimě měly omrzlé prsty nezdravě až odpudivě žlutohnědou barvu, praskala na nich kůže až ke kosti a při neopatrném sundávání ponožek se někdy stalo, že si sundal i nehet. No a aby se nezapomělo, jeden z družstevních pozdravů jednoho z ročníků bylo právě ono: "KURVA RIESENGEBIRGE", což, volně dvojjazyčně přeloženo, mělo a chtělo znamenat: "ZKURVENÉ KRKONOŠE".

Ke konci letošního léta si páníčkovci dovolili překrásný luxus - přejít Krkonoše. Začalo to totiž nenápadným mailem od J.K. ze Slaného: "Přejdete Krkonoše? Ano? Ne?. Páníček odpověděl, že jo a paničce oznámil, co je čeká. Raději zatajil, že přecházet se bude podél a ne napříč. Obavy byly zbytečné, panička radostně kvikla, že jako jo a na podélné přiznání opovržlivě frkla. Dnes ví páníček, že její opvržlivá citoslovce byla na místě. Přešla Krkonoše hravě. Ale popořádku.


Žacléř dnešních dní. Ten se ale nemění.

Sraz v 7:45 na Černém Mostě dopadl přesně tak, jak bylo naplánováno. Po poledni se ocitli 4 páry padesátníků více méně turisticky odění a obutí v Žacléři. Snad mi mladší padesátky prominou a ty starší než 50 poděkují. V Žacléři bylo mrtvo, ale to bývává takhle v pátek po poledni i v jiných mestečkách v podhůřích. Parta tůristů hlučně vyhledala jedinou otevřenou hospodu. Jak zoufale nudně působí interiéry většiny zprivatizovaných hospod upravených pro čistotné německé turisty v polobotkách. Většinou vše objímají na podlahách kabřince v hnědém provedení. Ani interiéry netrpí originalitami. Též jídelní lístky trpí mezinárodní nudou.

Restaurační zařízení byla ve většině případů hnusná již za ředitelování nynějšího českého sociálně demogratického premiéra Paroubka. Socialismus rozlezlý všemi směry, všemi vrstvami (takto se v přírodě chová jenom plyn) byl hezkou příležitostí, jak to na něj svést. Inu za komančů byly restaurace a jídelny (RaJ) odporné a kachlíčkované. Letos, přestože by bývalý náměstek, či co, RáJe mohl dneska ze své pozice ovlivňovat, tedy přesněji pokoušet se ovlivňovat, nedělá to. A ani to není nutné. Restauranty (tak se totiž většinou ty bývalé restaurace přejmenovaly) opět ohromují kachlovým dlážděním a přidaly navíc produkci FM hluku z jakéhokoliv privátního rádia v dané lokalitě dostupného. A protože fantazie majitelů rádií je všeobecně známa, stačí jen zavřít oči, nastražit oči a čich a náhle nevíte ve které restauraci jste. Tak takovou ona partička navštívila a dala si oběd. Oběd ryze českého Restaurantu v Podkrkonoší obnáší většinou různé lososy a kraby, vše s Americkým bramborem. Také krokety a hranolky. Jídelní lístky jsou dlouhé a stejně jako v Praze, Brně, Ostravě. Páníček si dal filé, ostatní taky něco. Obsluhoval vrchní, který nebyl malý, ale stejně široký byl dozajista. První EU jídlo bylo za námi. L.M. Nastavil svoji kouzelnou elektronickou krabičku, které zamilovaně a i důvěrně říkal džpíes, stiskl startovací knoflík a od tohoto okamžiku jakékoliv odchýlení od trasy, kterou v klidu domova do krabičky narval, znamenalo zděšené kvikání elektronického ochránce turistů. Většina z ostatních z tlupy používala papírovou mapu a páníček předstíral, že využívá svého systému v hlavě, tzv. Tříbodového analogového lavóru. Ale to by bylo na příliš dlouhé lokte. Všechny metody vedly ke stejným cílům, Nelze o žádné z metod říct, že by byla blbá. Snad jen, že ty papírové nepotřebují ani baterku ani pět kdesi ve vesmíru zavěšených satelitních družic. Rozpory vznikaly pouze na křižovatkách barevných značení. Někteří již několik týdnů věděli, že se půjde po modré, GPS však chtěla po zelené. Ale nakonec zvítězil skoro vždycky člověk. A šli jsme tak, jak se nám chtělo. Počasí skupině chodců přálo. Viditelnost přála fotografům. Páníček si mohl do své statistiky o fotografování opět uložit, že ve skupině více jak tří lidí maximálně tři lidé nefotografují. Jasně, zní to debilně v malé, třeba čtyřčlenné partě, ale ve skupině 60 lidí už je to zajímavé. Je to takový postřeh z posledních páničkových výzkumů. Prý, podle něj, před dvaceti lety ve větší skupině lidí fotili maximálně tři lidé letos to je inverzní. Maximálně tři lidé nefotí. (samo sebou, že většinou vznikají fotografie digitální neboli džejpegy). Z osmi členů krkonošských přechazečů nefotily tři osoby.

Sympatické tempo od horské chajdy k chajdě, všude pivo o dvou kůrkách, jen cena moderní. Džípíeska byla nekompromisní. U každého piva jsme se dozvěděli, kolik minut jsme bez pohybu prožvanili a kolik prochodili. Jakou průměrnou rychlostí a kolik kilometrů na dvě desetinná místa jsme prošli a kolik toho ještě třeba ulézt. Ať se jdou ty chytré krabičky bodnout. Krajina vlnitá, šťavnatě barevná. Obloha jak z blbejch filmů. A těch příjemných žvástů a keců, co padlo na chodníčcích.

Do večera došli chodci tam kam měli - na Pomezní boudy. Kdesi v hromadě hotýlků a hotelů chajd a chatek se skrývala chalupa Anička a chata Kateřina, kde na poutníky číhalo spaní. Nebylo to jednoduché. Prý Anička má červenou střechu, Polovina bud na Pomezních boudách má střechu červenou, druhá půlka zelenou. Paničkova panička objevila Aničku. Nakonec však bylo nutné konstatovat, že její objev se jmenuje Zornička a že majitel použil jakési frankenštejnské písmo předstírající švabach. Hledali jsme dál. Dva z nás mohli bydlet v objevené Kateřině (střecha zelená) ostatních šest účastníků expedice hledalo do tmy dál. Našli ji. Uprostřed stráně, hlídal ji velikánský přežraný pes. Dobrosrdečný a nezlý. Chaloupka Anička si na nic nehrála, netrpěla pseudomodrní přestavbou. Vše v ní bylo vlhké, protože to bylo jasné již zvenčí. Hajzl byl suchý a smrděl. Jak jinak. I to bylo jasné zvenčí.

Páničci konstatovali, že vše je jak na jejich staré chaloupce v Jeseníkách. Manželé K. zase potvrdili, že se cítí jako ve své v Kalivodech. Třetí dvojice neříkala nic. Postele kratičké, voda studená. Ale bylo to milé a důvěrně přijatelné. I na chatě Kateřině byli poutníci přijati srdečně a dostali nažrat, přestože nebyli ubytovaní. Inu, v některých objektech to funguje tak nějak normálně. Nedře to a nesmrdí. Vzájmně si vychází obě party vstříc a dobrá atmoška se dá krájet a odnášet domů na později. Na vzpomínkové gulášky. Snad jediným nervózním bodem bylo, že prý na Aničce nikdo ubytovaný nebyl již dlouho a že to je podezřelé. Ale vždyť ta Anička nabízela postýlky na internetu, marně se snažil zlehčit závažné podezření L.F. Lidé z Kateřiny se však nenechali zviklat. Páníčka (šiřitele katastrofických zpráv) samozřejmě hned napadlo, že ten pes z Aničky je takhle tlustej proto, že majitelka objektu všechny uspané turisty zasekne sekerou a nechá je sežrat Harýkem. J.K. ihned chtěl prohlédnout okolí Aničky, zda nenalezne čerstvý rov. Panička statečně a unaveně pronesla, že na rovy sere a že ji bolí haxny a že de spat. A že kdyby ji někdo v noci měl useknout hlavu, ať ji laskavě před tím nebudí. Až ráno na snídani. L.F s G. neřekli nic.

Ráno mohutná snídaně v Kateřině. Odchod a první kilometry jakéhosi ploužení. Krajina překrásná, fotograficky vlezlá, obloha jak z časopisu. Čeká nás oběd na Špindlerovce. Budova zevnitř hnusná, zvenčí rozestavěná, prostor okolo komplexu nudně turistický a málo horský. Oběd velmi dobrý. Být abstinentem, jak se ve páničkově šrajtofli projevuje, je drahé. Velmi drahé. Pár z party by prý taky rádo bylo abstinentem, ale prý jedině, kdyby bylo dost kořalky, aby se to dalo přežít. Být abstinent je fakticky drahé.

Čeká na nás nejvyšší hora země České, domova našeho. Za našeho mlada jsme se učili, že její výška je 1603 metrů nad nějakým mořem. Dnes je to o metr kratší. Buď tenkát měli blbé metry, blbé metody, nebo to svěřujou těm všelijakejm GPSkovejm strojkům. Kdo ví? A možná to udělali ručně, aby nemusel pan prezident Klaus tak vysoko. Servilitu některých občanů této země není radno podceňovat. Páníček vzal svého Nikona poprvé na nejvyšší horu republiky. Páníčkovi se na Sněžce moc nelíbilo a Nikon zavile mlčel. Doušek vody, sušenka, pár blbých keců a honem dolů.


Jaká je mzda přiblblé atrakce na hoře Sněžce?

Dole pod horou číhá žlutý domek připlesknutý k modré obloze. Skoro podle Jeanaloup Sieffa. L.M. i páníček si žlutou boudičku schovali do svých Nikonů.

Možná by bylo zajímavé, jak se liší pohledy obou pánů na stejnou žlutou budovu. Stezka Solidarity s výhledy do Polska trénuje estetické cítění ukryté v turistech. Někteří probíhají kolem, čučí pod nohy a neáchají nad krásou. Jiní áchají tam, kde je k dispozici zábradlí, tudíž zde áchati se má. A spousta ostatních áchá tak nějak stále (i páníček). Kilometry propadávají pohorkama.

Tu šutry nalevo, tu zas napravo. Některé vypadají, jakoby je tam poskládali lidé sami. A kdoví, jestli to tak nebylo. Kdo to dokáže? Vždyť kdesi daleko v Itálii známý sochař Kurt Gebauer postavil dvě velikánské homole na horizontu, těžká technika, náklaďáky a jeřáby rozryly kopec, dnes je všechno zarostlé a na obzoru se potkávají dvě hromady kamení. Turisté netuší, že to vytvořil člověk Kurt. Vypadá to jako odjakživa. Tak třeba i tu v Krkonoších někdo tvořil. Někdo z masa a kostí. Dívčí kameny vypadají chvíli jako pomník Stalina od Klárova, chvíli jako od Expa. Pak najednou jako kdyby sem zabloudila inženýrem Pavlem Pavlem rozkráčená hlava z Velikonočních ostrovů....


Vysoké kolo, kde panička vztekle odhazuje pohorky v dál, přelepuje díry v patách a přechází na sandály. To jí to trvalo, než objevila páničkovu metodu. Prý jí ty pohorky serou a tlačí už pět let. Sandály jsou nejlepší obuví do hor. Netrýzní a netěsní šlapky, nedřou paty, voda se do nich nedostane. A když jo, zas vypadne druhou stranou. Páníček doporučuje do hor od jara do podzimu sandály. A to i přesto, že asi dvakrát zaslechl drzou poznámku mladých protichodců: „Kdo nemá pohory, ať nechodí na hory.“

Páníček si po těch poznámkách začal více všímat, co kdo má v dnešní době na sobě, co obuté a jaké baťohy. Proti dobám dřevního komunismu to je sakrametský rozdíl. Téměř všichni co mají pohorky, mají je z GoreTexu, podrážka Vibram se slavnou žlutou značkou uprostřed. Kalhoty prodyšné a trika z moiry, speciální bundy na vítr dovnitř ne a vypocená omáčka ven jo. Velká část dnešních turistů jde s dobou a nosí lyžařské teleskopické hole i v létě. Batohy jsou krásně uvinulé kolem rachtických úřednicky a počítačově zkroucených zad. Mnohé z nich skrývají gumový pytlík s iontovým nápojem a hadicí zavedenou poblíž žíznivé tlamičky. Je pravda, že dnešní vybavení je skvělé, možná drahé, však také platy poporostly svázaně s cenami luxusního zboží.

Nemluvě o množství umělých kloubů, které umožňují nezanedbatelné části turistů poskakovat po horách, přestože před čtvrt stoletím by se museli belhat jen poblíž svého paneláčku. A nezapomeňme ani na nové speciální tatranky Opávia, které umí zbořit rozhlednu a scvrknout horu. Kolik jen celofánových obalů od nich by napočítal páníček na chodnících KRNAPu, kdyby ho to napadlo včas? Podle rychlého páničkova průzkumu a vzpomínek na dobu před 25 – 30 lety (pionýrky, zelené promokavé ruksáčky s objemnou ratanovou konstrukcí, igelitové pláštěnky, hnědé tepláky bez lampasů...) je nucen páníček prozradit na českou společnost, že je na tom nesrovnatelně lépe než za komančů. A to bez ohledu na všudypřítomné kňučení velké části národa českého. Máme se skvěle.
Za Vysokým kolem číhají ještě Sněžné jámy a věž Wavel a za dalším ohybem doleva...

Ale to si nechme napříště. A nebude to zrovna lichotivé.

text i foto: Dr

lné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš