Riesengebirge III.
(III. jubilejní ročník přechodu Krkonoš)

Již potřetí jsme se sešli v osvědčené sestavě, abych pokořili své nohy a záda tím, že pokorně a pokojně přelezeme Krkonoše odněkud někam. Tak tedy popořádku. Je noc, a já jsem unavený a neumím si představit, že bych zpracoval tu třídenní akci do reportáže odpovídající bohatostí zážitků vizuálních, akustických i tak jaksi prostě "lidských", jestli mi rozumíte. Ne? Tak to teda máte v každém případě smůlu. Abych nemusel nyní na praseti vyvěšovat nějakou větu o tom, že prase bude až zítra, rozdělím jeho vznik, a v tom je wwwprasečí tvůrčí svoboda, protože šéfredaktor je lempl (doufám, že se to nedozví), tak proč by nemohl být lemplem i řadový páníček, na dva díly. První, nedodělaná část obsahuje jen pár fotografií z Krkonoš. A protože se před námi otvíraly nesmírné pohledy, zkusil jsem je zaklít do panoramatických formátů. Originální fotky mají zhruba každá cca 45MB ve formátu jpg. Ta nejnudlovatější je v nekomprimovaném psd veliká zhruba 1,3 GB. Zde je však vidíte ve zmenšenině.


Vytištěná by měla velikost zhruba 4 metry krát 60 centimentrů. Vlevo je nejvyšší hora Česka Sněžka.

Zítra přidám další fotky a doplním fejeton. No, alespoň si to zatím myslím, a myslím, že nekecám. Ale to se pozná až zítra večer. Tak zatím...


Skotská hnědá v českých Krkonoších.


Ráno vylezete po hutné snídaní z Rýchorské boudy a do očí vás práskne bez varování takovýto pohled.


Irská zeleň českého pohoři.


Někde mírně vlevo, mimo obraz se skrývá náš dnešní cíl, Černá hora.

Panoramata i valnou část pondělí máme za sebou, takže se musím pustit do toho podstatného a zásadního. Jak to bylo letos při přechodu Krkonoš. Tak tedy za prvé sestava byla stejná jako minule i předminule. Kromě drobného Ludvova incidentu. Ludva se bohapustě vymluvil na jakési certifikáty a nenastoupil na startovní čáru na Černém Mostě. Místo toho si vesele podnikal a přijel mezi své až v sobotu. Počkal si rafinovaně na nás na druhé straně strašné Sněžky, zatímco my jsme se drápali na nejvyšší vrchol České republiky, abychom zhlédli nejpitomější stavbu na vrcholu Česka, Poštovnu. Kolik se toho o ní napsalo, kolikrát o ní blábolili v televizi. Slavnostně ji dodělali snad letos. Konečně,a teď mluvím výhradně za páníčka. Na Sněžce je to debilně přetláskané, polskej Červenej trpaslík taky stojí za hovno, Poštovna je za všechny prachy. Dejme tomu, že ta dřevěná kaplička by bohatě stačila. No a pak ještě ten dřevěnej krámek s pitíčkama.


A rychle na Sněžku, ať se můžem pokochat Poštovnou.


Poštovna, architektonický klenot.

Jestli je Poštovna dodělaná, se moc asi nikdy nepozná, protože až už tam donesou i ten počítač a zapojí elektřinu, bude vypadat jak včelí úl. Jako včelí úl by to bylo patřičné. Skoro, ale přemluvte včely, aby tam lítaly, dřely na medu a bydlely. Jedinou výhodou Poštovny je, že se dá beze zbytku rozebrat a snosit zase dolů a nezbude po ní nic. Pamatuju si, že Sněžka kdysi bývala oblíbenou destinací našeho pana prezidenta, toho, který rozumí mnoha oborům. Je docela možné, že když se mi líbí film Obsluhoval jsem anglického krále, že se panu profesoru Klausovi Poštovna líbí. Uznávám, že je to zvrácená teorie založená na pocitech, ale proč bych i já nemohl něčemu rozumět?


Léto končí.

Trochu v tom povídání kvůli panu prezidentovi a Ludvovi mám guláš. Vrátím se na začátek. Letos jsme vyrazili stejně jako vloni v srpnu, to bývá jeětě blbá viditelnost do dálky, výhledy jsou zapařené a na fotkách je to znát. Zato to o hodně víc voní. A to mě baví. Panička málem svůj přechod vzdala. Začala totiž strašně kašlat a vypadalo to, že nepůjde. Nakonec se zbráborala a vyrazila. Celé tři dny pochodu rušila zvířátka příšerným tuberáckým kašláním. I borůvky na ni byly nasrané. Panička si na cestu v lékárně koupila speciální bonbóny. No představte si to. Bonbóny z islandského lišejníku. Znělo to tak tajemné a pitomě, že páníček pojal touhu ochutnat ten bonbón. Co myslíte, že ta zlá panička udělala? Nedala mu ani jeden kousek. Že prej to je jen pro ty, co kašlou, tak dostala jen Táňka. Páníček marně zkoušel předstírat kašlání, ale panička na něho kašlala a bonbón, ani jeden jedinej, mu nedala. Páníček šel smutně Krkonošema, bez lišejníku a skoro bos. Až na Rýchorskou boudu. Kus cesty se dokonce brodil močálem, mokré nohy, skoro z toho mohl i kašlat při troše dobré vůle, ale lišejník stejně nedostal. Jen Táňka. Večer se Táňa přiznala, že jí ani nechutnal.


Štěrkovna


Krásné nové stroje.


Přísný pohled strážce kamenolomu.


Nástěnka se upravuje.

Ubytování na Rýchorách bylo příjemné i cenově i svíčkovou, kterou pro nás měli nachystanou. Byli jsme tak ušlapaní, že jsme šli brzo spát. Ráno k snídaní byl ksicht z pomazánky, dobrej chleba a ovocnej čaj. Když jsme vylezli z chaty, před očima se nám rozprostírala panorámátka jako z laciného barvotiskového časopisu.
(Viz sekce panorámat na začátku fejetonu)

Všichni jsem si to vyfotili. Kde jsou ty časy, kdy foťák měl maximálně jeden bláznivý člen výpravy. dnes je to zcela naopak. Protože už téměř neseženete mobila bez foťáku, má naprostá většina členů výpravy dva foťáky. Například naše osmičlenná výprava krkonošských přechodníků měla 11 fotoaparátů.


Například naše osmičlenná skupina měla 11 fotoaparátů.

Všichni jsem si vyfotili to samé a vyrazili na druhou etapu. Vydrápat se na Sněžku a doškobrtat na Luční boudu. Sněžku už jsem pomluvil, tak jen dodám, že jsem si při sestupu málem rozbil držku. Při sestupu jsem neviděl kontinuálně, ale jen diskrétně. Na pupku se mi houpal Nikon s tlustým objektivem a ukrajoval mi některé části výhledu. Nepotřeboval jsem je, jen jsem musel dávat víc pozor. Jeden z kamenů se mi pod sandálkem uvolnil, kopl jsem se do palce, což je jedinou nevýhodou sandálových pohorek. Nohou jsem ucukl a už jsem se řítil k zemi. Při představě, že si narvu celého Nikona do bachoru, vyflusnu zuby mezi šutry a pak mi na hlavu přistane oranžový batoh, jsem raději rychlými krůčky začal své padající tělo vyrovnávat. Na rozdíl od Hrabalova řezníka jsem to nakonec vyrovnal a nic se mi nestalo. Moc však nechybělo.


Kámen uhnul a zem se nebezpečně přiblížila.


Ladys si na letošní přechod pořídil elegantní slamáček.


Zítra nás čeká tam ta Sněžka.

Dole na nás čekal Ludva. Odpočatý a nakrmený zabijačkovým gulášem lakonicky konstatoval, že jdeme jako důchodci, že pajdáme a kulháme. To se mu to kecalo, když první den místo pochodování posílal do Asie maily a říkal tomu práce.


Ludva na Sněžku letos nevylezl, tak si vylezl aspoň na stůl, aby si Sněžku vyfotil.

Luční bouda je na impozantním místě. Louky voní, za zády se vám krčí nejvyšší hora Česka, vlevo Luční hora, horský potok, rašeliniště, dřevěný chodníček. Poutník cítí, jak ho Krkonoše laskavě hladí a osvěžují.


Tam v dáli nás čeká Černá hora, poslední hora čundru.


Cesta někam.


Kterou nějaké strašné zvíře prdelně podrápalo.


Jednadvacátý srpen proběhl v tichosti až zapomínací.

Nocleh nebyl z nejlevnějších. Rozmarně jsme si dovolili něco přepychu za 600 kaček na hlavu. Za ty prachy jsme však spali ve voňavé postýlce, výhled z okna na Sněžku hravě snižoval to vysoké nocležné. V pokoji to vonělo a každá dvojice měla svou koupelničku s hajzlíkem. Dobrá drahá večeře a rychle spát. Neproleželá postel, divoké sny plné emocí a ráno nás vítala za oknem Sněžka v oparu. Krása.


Sněžka


Do Bufetu si nemusíte nosit vlastní příbor, je tu pro vás nachystaný na dřevěném stole stále.

Snídaně byla dobrá, obsluha blbá. Za ty prachy by se ty holky měly usmívat a předstírat ochotu. Páníček se jedné z těch ježibab zeptal, kde je kafe. Holka mu odpověděl, že přímo před jeho vočima přece. Páníček smutně zažertoval, jestli ona je ta k(r)áva, ale ani to nepomohlo, holka zasyčela něco nasraného a zmizela v kuchyni. Jediný škraloup v jinak příjemném azylu.


Potok u Luční boudy voní studeninou.

Ráno fotíme zase jako pitomí, protože ranní měkoučká mlha se blíží Antonioniho Zvětšenině.

Jdeme pohodlnou cestou přes škaredou Výrovku a Bufet. Jestli se nemýlím, tak na Bufetu jsem byl vždycky jen v zimě, když jsem běhával krkonošskou sedmdesátku. V létě jsem Bufet zažil letos poprvé. Následovala Lyžařská bouda a nealkoholické pivo, držková polívka na Kolínské boudě, kde naopak obsluha byla vzorně milá.


Na Kolínské boudě se prý sešli u hajzlíku nad klavírem Masaryk s Jiráskem.


Prý jakýsi lyžař skáče ze střechy Luční boudy.
Fotka z dobového bulváru zfalšovaná dobovým fotošopem. Aha.


Die Leischnerbaude auf einer Ausichtskarte aus dem Jahre 1910.

Vytrmácíme se na Černou horu, kde jezdí zdivočelí koloběžkáři na půjčených žlutých pískavých koloběžkách. Někdy si ji také půjčím a sjedu na ní nějakej prudkej kopec. Jen aby nepískala. Je to hnusnej zvuk.


Slamák sluší i slavnému andinistovi Honzovi.
(Viz "DENÍK ANDINISTY" v sekci cestovních deníčků)


Ludva nám zatajil, že má boudu.

Griotka Marchall, cukr krystall, káva Turek.

Limonáda a sešup do Janských Lázní. Máme ještě čas na ledovou tříšť a skořicovou zmrzlinku. Na Kolonádě hraje rocková kapela. Zrovna řvou, že je jakási holka příšerně krásná a krásně příšerná. Příšerné. Žulovým sprostým drakem teče voda, rockeři kvičí a lázeňští hosté se lhostejně belhají o berlích kolonádou. Netančí. Kapela balí fidlátka, přijíždí autobus a náš výlet končí.


Ano, autobus na Prahu zastavuje hned vedle psích hoven.


A to je letos konec.
Vedle Honzy za Ladysem si můžete povšimnout oranžového holčičího batohu Deuter.

Bylo to zase krásné jako loni i předloni.


Lesní potvora se s námi loučí.

Ale přestože bych to nejraději zatajil, nemohu. Panička mi nakonec jeden ten lišajníkovej bonbón dala. Byl hnusnej a vůbec nechápu, proč jsem po něm tak strašně toužil. Olina jich sežrala celej pytlík, ale kašle dál.


Ten oranžový je od lišejníkového bonbónu. Ále bylo páníčka líto, že nedostal lišejník
do huby a tak mu nabídla malou náplast v podobě dvou hašlerek (ty dva modré).

A ještě jedna drobná připomínka k tomu oranžovému batohu, o kterém jsem se jednou nenápadně zmínil. Olina si loni po přechodu Krkonoš ihned koupila novej drahej batoh Deuter. Vynikající značka a ďábelsky vychytanej batoh. Jenže. Olina si ten batoh koupila jako batoh holčičí. To dřív nebejvalo. Holky musely chudery celou historii turizmu až donedávna chodit s batohama pro pány. A nefrflaly. Teď konečně začali šít holčičí batohy. Protože byla panička chorá a oslabená, rozhodl jsem se, že jí vezmu pár věcí na svůj hrb, abych jí tu pouť ulehčil. Tak mi ten svůj krásnej novej batoh půjčila. K jejím věcem jsem přihodil svoje dvoje slipy a pláštěnku, tučné objektivy a těžkej foťák. Ach to vám byla bolest. Páni by neměli nosit holčičí batohy. Bodalo mě v zádech, chrnuly mi lopatky a těžce se mi dýchalo, uzké kšandy mě škrtily krkavice na krku. Byl to velký hendikep. Nakonec jsem musel ten batoh nosit tu na jednom rameni, tu na druhém. Příště si holčičí batoh nevezmu. Byla to blbost. A ten lišejník taky.


Z Rýchorského pralesa.


Rýchorský stromeček.

Jo, a panička ještě na té Luční boudě ukradla obě voňavá mydýlka a říkala doma, že za ty prachy měla ukrást i oba ručníky. Ale ona takto plkává dosti často a na víc než na ty mejdlíčka se stejně nikdy nezmůže.


Sněžka No. 16

text i foto:Dr