Každoroční přechod Krkonoš se odehrál ve stejné sestavě jako roky před tím, jen jsme se obohatili o naši kamarádku z Brna. Začátek na Černém Mostě, ale ten je dycky stejnej. Letošní start je v Janských Lázních přes Polsko a cíl v Rokytnici a zas hurá dom.

Vitejte v Krkonoších, hajzlové turističtí.

Janské Lázně jsou hezké, dejme tomu neměnné. Byl jsem tam mockrát a každá další návštěva mě v celkovém pohledu utvrzuje, že se nic nemění, oko fotografa mi však prozrazuje, jak zásadně se všecko mění. Ale jsou to takové drobnůstky, třeba pizza, cheeseburger, hotdog, icecream. A další blbůstky. Nejvíce nápadné to je u sportovních půjčoven. Horská kola, žluté koloběžky, obrovské trampolíny a skákadla na gumách. Děcka se na tom houpou - tlouštík i hubeňour, je to bezpečné, vyčuhuje to a je to tam proto, aby se děcka nenudila, a ty kola, aby se zas dospělí nenudili. Prostě je zde tolik aktivit, ke kterým hory samotné ani nepotřebujete, tak proč si tu atrakci nenajít někde v místě bydliště? Začal jsem mít skoro pocit, že hory už nedávají návštěvníkům to potěšení jako dřív. Proč? To nevím, ale měl jsem na to tři dny, tak jsem ostražitě sledoval ty druhotné pohlavní znaky úpadku horské turistiky.

Krkonošská Hawai

Krkonoše jsou krásné a nabízí velikánské množství túr. Můžete si to namixovat, jak je vám libo. Ani žrádlo s sebou nemusíte vláčet. Vždyť jsou všude všelijaké horské hotely, chaty, boudy, bufety.

Obsluha tu stojí mnohdy za....

Cestovatel

Svatopetrský potok.

V Janských Lázních je i sedačka, která vás za kilo vyveze až na Černou horu. Zdánlivě to vypadá jak sedačky v Dolomitech a Alpách, ale obsluha vás nenechá ani vteřinu na pochybách, že jste v Česku a že si jako turisti, jako smradi, co obtěžujou, nemáte co vymejšlet. Držet hubu a bejt rádi, že vám někdo nedá po tlamě za nevhodný dotaz. Žádné slevy, žádné výhody, žádná láce, zato chování obhroublé. Nahoře rotunda, stejná jako v Dolomitech, uprostřed bar, pípa a obslužná holka, všude sklo a okolo stolečky, hraje blbá hudba. Pivo za 35. A dobré. Tam začalo naše putování. Posilněni pivem a klobáskou z letenské masny, která nám pěkně umolousala pracky. Ještěže Gábina měla další vymoženost doby. Namokřené ubrousky. Páníčka nadchlo, že se mu najednou nelepí prsty a že si nesviní Nikona mastnou smradlotinou. Ubrousky myly i voněly. Na konci výletu je od Gábiny dostal jako dáreček. Co když mu do přístího roku vyschnou? Raději je vypotřebuju.

První krkonošská opravdická zastávka byla na Kolínské boudě. Pivo zase dobré, obsluha příjemná, hajzlíky nesmradlavé a fungující. Prostředí udržované. Je to dost blízko té lanovky a asi se tu dveře netrhnou, tak se snaží.

Další zastavení na Lyžařské boudě. Pivo opět dobré. Páníček definitivně přešel na pivo, protože platit za kofolu, nakyslou a nasládlou, víc než za hořké pivo, v něm probouzí harpagonskou krev. To se raději stane "pivařem". Slečna u pípy je milá, na hajzlíku to trošku smrdí, ale voda funguje a světlo svítí. Platí pro paničku ukrutně drahou kofolu a na pivo si musí počkat, protože zrovinka došlo. Slečna mu vrací nazpátek. Jedna z mincí je ohryzaná desetikoruna. Tak ohryzaná, že neprojde žádným automatem a páníček ji nechce. Z břízy nožem by si dokázal vyřezat lepší. Slečna však jinou nemá, takže páníček změkne, drze se na ni usměje a ostře pronese: "To neva." Pak ho napadne spásná myšlenka, zatím zaplatil jen tu drahou kofolu, tak pivo zaplatí drobnejma a desetikačku ji vrátí. Slečna se zasměje a parta krkonošských přechodníků (participií ) jde dál.

Eště tenhle kopeček a je Polsko.

Bufet, jako pokaždé při našich přechodech, je zavřený. Tentokrát je na dveřích napsáno, že zavřeno je výhradně v pátek, tedy v době, kdy tudy zrovinka procházíme. Loni nám zavřeli v neděli, takže to vypadá, že se o našich slavných přechodech již ví a Bufet je vždy připraven. Pro nás je náruč zavřena. Postupně se prodřeme předepsanými kilometry do Svatého Petra, kde v Turistické chatě máme zamluvený nocleh. Chalupa je mistrovsky vybydlená a páníčka napadlo, že od doby před 40 lety, kdy zde bydlel naposledy, se nic moc nezměnilo. Snad jen pár sprostých nápisů fixem na zdi přibylo a pár poliček přidělaných provázkem. Nocleh není levný, ale nám to nevadí, v noci prší, takže teplo pod dekou a střecha nad hlavou je fajn. A pivo dobré. Malá vzpomínka na to, jak jsme před těmi 40 lety odvážně lezli z pokoje do pokoje přes plechovou střechu, abysme mohli hrát s holkama flašku, a jak jsme si mysleli, že jsem vyzráli na naše učitele. Prý to věděli. Kecají. Učitelé dycky kecají. Páníček tam při jednom krkolomném přechodu z cimry do cimry spadl do závěje a nemohl se dostat do chaty, protože už byla zamčená, a musel se tam zpátky vyšplhat dost složitě a byl z toho tak udřenej a vyplašenej, že ani flašku nehrál. Byl to tenkrát taky pěknej žák-blbec.

Wawel

Ráno bez snídaně do Špindlu, kde v sámošce nakupujeme zásoby, protože podle itineráře je v Polsku hlad a žízeň a páníček si, nevím proč, myslel, že i nemoci. Snídaně na schodech byla po včerejším výletě báječná, jeden chytrý z kolemjdoucích nám důkladně vysvětlil, proč se kníže Schwarzenberg rozvedl a oženil, ale nikdo z nás to nepochopil a taky, že Šebrle byl šestej. Ve Špindlu mají kontejnery na tříděný odpad.

Snídaně ve Špindlu.

Čekal nás velký výlet a výšlap až do Polska na jednu horskou chatu. Bylo trošku škaredě a trošku hezky a bylo to hodně do kopce. Podle mapy nás čekalo buď 16 nebo 29 kilometrů. To den před tím v hospodě u piva panička s ředitelem výpravy vedli téměř krvavý spor o tom, kolik to vlastně bude zítra kilometrů. Panička miluje mapy a miluje i práci s nimi. Koupila si v Janských Lázních dvě nové krkonošské do své sbírky a hádala se s Honzou, že to teda v žádným případě nemůže být jeho16, ale jejích dvakrát víc kiláků. Dokazovala to přeloženou A4 a docela jí to i vycházelo. Honza zůstal klidný a neoblomný, zatímco panička se ho snažila přemluvit o své učitelské pravdě. Nepatrný dotaz z pléna, jestli má Olina správné měřítko na mapě, nakonec chybu odhalil. Panička prý je zvyklá na mapy 1:50000, takže se to odměřuje tak, že podél přeložená A4 je 5 kiláků. Jenže tahle mapa byla 1:25000. Prý to byl na ni pěkný podraz. Kdyby ale měla panička pravdu, asi by se pár účastníků přechodu zcela zbytečně hned na začátku výpravy zhroutilo.

Báječný výšlap až na pěknou Martinovku, kde byl hajzlík sympatický a nesmardlavý. V každé krkonošské chalupě, kde je hospoda, dostanete vynikající polívku. Buď zelňačku, nebo krkonošské kyselo. Jsou dobré, ale kyselo to není ani omylem. Opravdovské krkonošské kyselo s kváskem prý v Krkonoších nedělají, protože by jim to Němčouři nežrali, zněla autentická odpověď jednoho z číšníků, když bránil svérázný recepis na místní krkonošské nekyselo. Přesto je to polívka velmi dobrá a vydatná. Odpolední túra vedla do Polska, kde jsme si konečně poprvé v životě mohli prohlédnout Sněžné jámy odspoda. Je to impozantní a nádherný výlet. Cesta je poněkud náročná až krkolomná, brodíte se obrovskými kameny podél studené laguny s překrásnou čistou vodou a pyramidou.

Pyramida.

Smutný polský tajtrdlík.

Máme vás na háku, turisti drzí.

Chrlič.

Stydlivý čumílek.

Polskej smajlík.

Páníček tam udělal společné foto a byl donucen do té studené vody vstoupit (údajně kvůli kompozici) a počkat, až ho panička vyfotí. Ostřila a komponovala tak dloufo, až mu málem umrzly haksny.

Cesta byl náročná, slušela kamzíkům.

Píchalo to v nohách. Do polských Krkonoš s umytýma nohama. Přes Mokrou Przelecz a Trzy Šviňky jsme se nakonec doškobrtali až do Szrenice. Ubytování taky nic moc, ale vyspali jsme se báječně, protože jsme byli ucaprtaní. Páníček se i vysprchoval. Hajzlíky neměli špinavé, ale působily zbídačele, zato tam měli hajzlpapír, což třeba na Turistické neměli ani omylem a na některých horských zastaveních na české straně měli místo hajzlpapíru i smrad a nefunkční žárovky. No schválně, vykaďte se potmě v neznámém prostředí. Dospěli jsme k názoru, že v Krkonoších o turisty nestojí a jsou hoteliérama považovaní za otrapy otravné a dělají vše proto, aby turisty odradili a měli konečně klid. Aby nedošlo k mejlce, páníčkovi je to celkem u prdele a klidně si bude do Krkonoš chodit i na ty debilní hajzlíky i žrát to mnohdy předražené jídlo. Páníček je velkorysej. Ale srovnávat s cizinou musí. V Dolomitech je už dneska levněji, obslužně mileji a čistotněji. V zimě zcela jistě. Kdo jezdí do Krkonoš lyžovat, dělá velkou chybu. Na týden se vyplatí italské Dolomiti zcela určitě. Lyžovat do Krkonoš snad jen na víkend, ale vlastně ani to ne, protože obsluhy šleprů v Krkonoších jsou protivné.

To je prdel.

V noci v Polsku chlejstalo jak sviňa. Ráno panička otevřela okno a málem jí to srazilo zpět do vyhřáté postele. Vichr, mlha, déšť. Všichni účastníci expedice na sebe navlíkli své chytré hadry, moiry a devold a GoreTex a kdoví co ještě, také pláštěnky a čepice a vyrazili jsme. Páníček sice na jedné straně obdivuje to chytré oblečení, které vás udrží v teple a pohodě i v hnusobném počasí, ale páníček je tak trochu exot, a proto se snaží přechod Krkonoš vždy zvládnout v sandálech, kraťasech a triku. A bez hůlek.

Páníček nastavuje Ludvovi foťák.

Tentokrát si ještě přioblíkl starou řídkou mikinu a pončopláštěnku, aby chránil foťáky. Po šesti kilometrech už měl nožní palce docela studené a musel se trošku soustředit, aby se mu zase ohřály. Je to dobrý trénink a pěkně do hloubky si umyl nohy. Panička u pramene Labe znásilnila babu ze dřeva a také ráno zavedla celou skupinu hluboko do Polska, protože přehlídla (a s ní i my všichni ostatní) odbočku na hřebenovku, ale vzali jsme to jako rozcvičku, abychom věděli, co nás v tom dešti čeká.

Viditelnost minimální, déšť maximální, zima. V Rokytnici jsme si našli autobusové nádražíčko a jedinou otevřenou, trochu laminátovou hospodu, která byla otevřená poslední den. Vyžrali jsme jim zbytky. Od zítřka v Rokytnici nebudou hospody? Inu, vše pro turisty. V autobuse páníčkovi všecko pěkně na těle uschlo. Ludva jako obvykle prohlásil, že už nikdy nikam nepojede, že už navždy zůstane doma a bude se na přírodu čučet jen z postele na televizi a na Google a že už nebude doma chodit ani k brance pro poštu. Ladys několikrát láskyplně pronesl: "To je ale zkurvený počasí." Honzovi se z výletu vztekla goretexová pohorka a slintala.

Gábina spadla a rozbila si deštník. A Ála nic. Táňka byla jako obvykle vtipná a Blanka vyřízená. Roušovna se belhá po bytě a skučí, že se těší na příští ročník.

Když páníčkovi Blanka platila peníze, aby vyrovnala nějaký výletně nastřádaný dluh, vytáhla z peněženky pokousanou desetikorunu dala ji páníčkovi. Zůstal jak opařený. Když se mu podařilo vnutit slečně s rovným břichem na Lyžařské boudě tu ohryzanou pětku, předala ji slečna Ále, když jí vracela nazpět. Ála ji donesla až do Špindlu, kde s ní zaplatila v sámošce potraviny pro Polsko. Baba pokladní ani nemrkla a tu hnusnou, téměř neplatnou desetikačku dala Blance. Blanka neměla brejle, takže si ničeho nevšimla a v Rokytnici ji dala páníčkovi. Mám ji ve šrajrtofli a už se jí nezbavím, protože v Praze jsou lidi ostražití a s takovou mincí mě pošlou všude všichni do prdele. Mohl bych ji vyměnit v bance za platnou, ale nebylo by to zadarmo. Jak znám české instituce, určitě by mě to stálo aspoň 50 korun. A tak si ji nechám jako památku na letošní přechod Krkonoš.

Roztančená vejce.

Společné foto (kvůli pozdějším výhrůžkám, že už nikdy nepůjdou, někteří).