Podle pravidelných akcí se dá spousta věcí odpočítávat, měřit i hodnotit. Například již několik let si naše partička dopřává krásného několikadenního výletu, kterému říkáme podle vzoru starých cestovatelů „Přechod Krkonoš“. Já vím, není to nic originálního, ani ten přechod ne. Ale je to rituál. Krásnej rituál, který se nám líbí rok od roku víc a víc. Promiňte mí spolucestovatelé, že to říkám i za vás, ale jestli se mýlím, dejte mi klidně přes držku.

Táňka a Ludva

Příprava na vedro

Místo piva, výhled do Polska

Pravidelnost v sobě skrývá překvapivá pozitiva. Třeba u kadění je to jasné, tam aspoň člověk ví, co ho čeká a kdy. Ten náš přechod je dost podobnej, jen akorát nevíme, co nás čeká, ale víme, že to bude parádní akce. A to, že víme kdy, nám umožňuje mít z toho delší radost – těšíme se v předstihu.

Cestou k prvnímu pivu

Piráti z KDU

Polsko

Olina si dva dny před odjezdem koupila novej baťůžek Kilimanjaro a byla z něho nadšená, já jsem si například nevzal šátek na hlavu, ale Gábina mi půjčila svůj a já jsem byl nadšený. Ladys si chce koupit na příští přechod stejnej batoh, jako mám já, aby mohl být taky nadšený ten příští rok, ale možná si to do té doby rozmyslí a nadšený nebude. Ludva si chce koupit na příští přechod stejnej foťák jako má páníček, aby mohl být taky nadšený, akorát ho sere, že páníčkův novej foťák na sobě má napsané Canon, přestože odjakživa fotí Nikonem. A Ludva taky. Takže ho možná přelepí flastrem a napíše tam fixkou Nikon. Shodli jsme se jednoznačně na tom, že Nikon používá ve svém logu hezčí font než Canon. Jak je to s kvalitou, si netroufáme posoudit, protože třeba já si myslím, že žádnej foťák neumí udělat pořádnou fotku, že to asi záleží na něčem jiným, jen nevím na čem. Ála dostala k narozkám taky Nikona, takže fotila letos taky a mohla by z toho být nadšená, jenže nevidí v protisvětle na displej. Ludva chce dát svého Nikona Táňce, až si koupí Canona, takže by Táňka mohla být taky nadšená, jenže průser je, že Táňka je nadšená už teď, protože má starýho Nikona přelepenýho leukoplastí, aby z něho nevypadávala baterka. A Honza Kurka má taky Nikona, protože jsem mu to loni poradil, a je určitě taky nadšenej, protože jsem ho naučil fotit tím Nikonem ze vzdálenosti 2 cm, čehož využil, když fotil mrtvou vosu, živýho pavouka a krůpějě v páníčkově vlasech.

Čísi hlava nyní...

... po 20 letech a zásahu el. proudem.

Maltézský pařez

Zkrátka, všichni jsme byli něčím nadšení.

Táňka ukradla z cesty u porcelánky kousky čehosi.
Večer po panácích jsme to všichni fotili a obsluha hospody byla tak zvědavá,
že jsme jim vše za tatarák prozradili.

Vpravo vedle Oliny je nenasytný žrout párečků (mimo záběr)

Kontrola podobnosti

Táňka čte sobotní tisk.

Letošní trasa byla trochu podobná té před čtyřmi lety. Nástup v Žacléři. Do Trutnova jsme jeli vlakem, pak nám o deset metrů ujel autobus do Žacléře (kdybysme neutíkali z nádraží vlakovýho na autobusové, přijel by nám ten autobus až pod nos...) , proto jsme šli do lidové jídelny "U plného odpadkáče" sežrat klokana a jeli jsme autobusem pozdějším. Nenechali se přemluvit pánem v autobuse, že máme vystoupit už na náměstí, že když vystoupíme u porcelánky, nikdy nenajdem nástupní cestu na zelenou značku. Zmýlil se, našli jsme ji hned a kdo ji nenajde, musí být blbec. Počasí žhavé. Cesta voňavě krásná. Olina po cestě vyndala z novýho baťůžku starou kořalku a stala se tak šéfovou přes zastávky na cestě, vždy zavelela „Kořka!“ všichni jsme zastavili a napili se z placatky a šli dál. Teklo z nás jak z osmi volů. Gábin šátek na mé hlavě byl mokrej a slanej, ale dobrej. Všichni jsme se těšili na první pivo na krásné mýtině, jenže krize dobrouzdala až do Krkonoš.

Celá partička.

Chalupa sice stojí, ale koupili ji soukromníci pro sebe a nechtějí z ní mít hospodu. Takže jsme šli nasucho. Semtamní výkřik „Kořka!“ nás držel při životě. První nocleh jsem měli na Pomezkách. Obsluha vzorná, ceny vysoké. Podstatně vyšší než loni. Krkonoše jsou krásné, ale drahé jako prase, Naštěstí pro naše šrajtofle je to jen jednou za rok. Za dvoulůžkovej pokoj, jehož velikost je o malilinkato více než dvě lůžka (zacvičit tam pět tibeťanů je technicky skoro nemožné, musíte některé cviky upravit), zaplatíte bez frťánka litránek. Večeře a pár piv a kořalka za dva lidi je ještě o kilo dražší než nocleh pro jednoho. V noci cinkal déšť do plechové střechy. Ráno mlha, zima, někdy déšť. Nevím, jak se k tomu stavěl zbytek – 7 statečných, ale já mlhu miluju, dokonce jsem si kvůli ní intuitivně vzal i doopravdickýho Nikona na film a nacpal si do něho můj nejmilejší černobílej filmíček Kodak 400TX, což je bejvalej fenomenální Kodak TriX. Noříme se do mlhy, viditelnost přesně taková, že vylézají z nor démoni a šklebí se vám do zad. Jste-li dostatečně rtuťovití, na setinku vteřiny je zahlídnete. A ne jednoho. Dost jsem se nalítal. Při focení jsem ztrácel drahocenné metry, které jsem pak doháněl klusem. S batohem a do kopce je to docela fuška.

Vypadá to na nečas.

Pomezí

Nemám rád rozmanité oděvy, držím se jednoduché sestavy - sandály, kraťásky a triko, tak to nechávám tak i tuto mlžnou sobotu. Kvůli focení jsem naběhal pár kilometrů, až jsem to cítil v nohách. Zkusil jsem si posledních 400 metrů před vrcholem vyběhnout na Sněžku. Málem jsem se nahoře poblil. Ale nepoblil. Je vidět tak na deset metrů, Poštovna je plná lidí, hodně psů. Dlouho se nezdržujem a jdeme dolů. Dole už je slušná kosa, mrznou nám ruce, rychle hlásím, že to je na tričko, abych zmátl svý tělo. Je blbé, tak si to nechá líbit. Když mi začne být zima, chvilku klušu a je to. Čeká nás oběd na Špindlerovce, pivo za padesát, polívka taky. Žádná láce. Ani se nedivím, že se sem nikomu nechce. Jednou za rok se to dá vydržet.

Jdeme...

...odsud...

...sem.

Druhou noc přespíme na Martinovce. Obsluha nic moc, pokojíčky malinké, ale Tibeťánky už si můžu zacvičit bez brnkání o stěny. Zatímco na Pomezkách byla snídaně opulentní s párečkama, jogurtem i vajíčkama, několik druhů sýrů, dobré rohlíky, kávy a čaje kolik libo. Malý chlapec u vedlejšího stolu do sebe souká už pátou nožičku párečku s kečupem. Jeho babička rezignovaně čumí a pak pronese: „Ty se pobleješ.“ Kluk, že ne, jde si udělat toust a pak vánočku a čaj s pěti lžičkama cukru, je jak urvanej z řetězu. Asi ho maminka doma drží na nějaké té nudné zdravé biostravě, tak to pod babiččiným vedením dorovnává. Na Martinovkách je snídaně slabá jak jejich čaj.

Dokonce ani nepřidají kávu, jen se ohradí, že snídaně je v hodnotě 30 korun, takže kávy jen maličko. Dokonce i další krajíčky chleba jsou s kecama. Jdu ven, nelíbí se mi tam. Nechápu, proč jsou k hostům za půl tisícovky za jednu noc takhle ne zrovna příjemní. Za chvilku vychází před chalupu rozhořčená Roušovna a hlásí: „Ten zaprděnej tlouštík na mně loudil jakési dálkové ovládání, přestože nám žádné nikdo nedal. Blbec.“ A pak již vychází Táňka a oznamuje: „Ptali se mě, kde mám dálkové ovládání, tak jsem jim řekla, že doma. Tvářili se divně.“ Udělali jsme skupinové foto a vypadli. Na Martinovce už příště nepřespíme. Vzpomněl jsem si na jeden z ročníků, kdy jsme bydleli na Labské boudě, to byla daleko větší síla, tam bylo všecko plesnivé a smradlavé, tam se jim Olina pomstila tím, že jim při snídaní sežrala skoro všecky vejce natvrdo.

Je to na triko

Od té doby víc zapomíná. Labská je zavřená a shání se prachy na její schválenou likvidaci. Jenže je z betonu, to nebude žádná prdel. Na Petrovce už taky nepřespíte. Vchod je zatlučený prkny. Já si myslím, že za to nemůže krize, ale přístup majitelů horských chat a někdy i obsluhy v hospodách a hlavně ty strašné ceny.

Nápis v Jelence.

Na Jelence byla obsluha příjemná a mongolská.

Sněžka

Poštovna

Přemýšlím, jestli bych to sjel na lyžích.

Škodolibí šutři

V letošním pelotonu převládala žlutá.

Hravé slůně.

Nosatý prsatý akt

Démoni se ukážou jen na setinku vteřiny.

Ceckovník

Dnešní tvář Krkonoš.

Gábina a Honza v dobré společnosti.

Na Martinovce se záhadně ztrácejí dálková ovládání.

Mládě Labe

Tam někde dole nám odpoledne pojede autobus domů.

Olina zabila vosu holou rukou.

V neděli je krásně, cesta nenáročná, výhledy impozantní. Na Dvoračkách držkovka a pivo, sešup do Harrachova, po cestě v Lesním zátiší pár piv a veselej hajzlík, jinak chata dost zbídačelá. Cena pro případné nocležníky necelé dvě stovky, pivo přes dvacku, to by šlo, hlavně, že je tam ten veselej hajzlík.

Vzýváme fotmana

Veselý hajzlík

Jedem autobusem do Prahy a všichni se až nezdravě těšíme na příští ročník. Jenže ten je asi pro Páníčkovce neuskutečnitelný, protože se chystáme příští prázdniny do Austrálie za vňoučátkama. Vyjde nás to levněji než do Krkonoš, ale hlavně je nám po nich už strašlivě smutno. Po třech klokáncích a Helči.

No a to je všecko.

 

SEKCE PANORÁMO

Tato fotka je v redakci k dispozici ve velikosti 2,5 metrů x 57 centimetrů

Tahle ve velikosti 2,7 metrů x 58 centimetrů

A tato dokonce 3,6 metrů x 60 cenťáků

Na fotografické výzdobě tohoto fejetonu se podíleli kromě Dr. také Gábina F., Olina R. a Honza K
(to jen tak pro pořádek).