Alstonville
(nejzděte s cizejma)

Minule jsem se opustil na hlavní silnici na benzínce, kde jsem si na vlastní oči potvrdil, že i v čistotném a na hajzlíku vždy celkem voňavém Australsku může něco jen tak obyčejně, jaksi lidsky nefungovat. Hajzlíci mimo provoz, velkej soráč. Ale mně to nevadí, já jsem vykaděnej už z minulýho čísla. Málem jsem posral hnědýmu hadovi hlavu.
Mám dost času, Helča má školu až do odpoledne. Pár kiláčků od tohoto úhledného městečka je další zajímavé podstatně větší město. Alstonville. Vydám se tam. Chce se mi jít pěšky, těch pár uprděnejch kiláčků, co jsem doposud ušel, mi nestačí. Jenže pro chodce to tu moc není. Silnice je čtyřproudá - Bruxner hwy, auta tu jezdí docela rychle, sviští si to po špatné straně. Vedle této rychlé silnice se mohutně docel rachle buduje ještě tlustěší dálnice, ta v budoucnu objede to krásné městečko Alstonville, kam mé kroky úporně právě míří. Jdu po krajnici, nelíbí se mi ten svistot aut, sem tam si něco vyfotím a jdu, děsnou rychlostí kolem mě projede takovej ten typickej teréňák a zmizí za křižovatkou. Nikam se neženu, vyfotím si strom, pak kytku a kousek silnice, všecko je roztomile pitomé a já to chci mít na kartě.


V Austrálii jsou skoro všecky sloupy elektrických rozvodů ze dřeva.

Opatrně přehopsám taky přes křižovatku. Za ní stojí na místě, kde se zcela jistě stát nesmí, to rychlé terénní auto. Kdoví jak dlouho tu stojí. Vyfotím si další záběr a pomaličku se dostanu až na úroveň toho blbě zaparkovanýho auta. Z otevřenejch okýnek se valí hustý dým. Ty vole, snad nehoří. To tu budu ještě zachraňovat? Zvědavě kouknu do auta. Fuj, to jsem se lekl. Vevnitř sedí stará baba, je nádherně poškrábaná vráskama, má australskej klobouk, kožený gatě, bílý botky s podpatkem, vyšívanou kamizolku. Z huby jí valí dým jak z blbě seštelovanýho trabanta. Usměje se, chybí jí hodně zubů, možná tak padesát.


Tohle byl takovej jakoby kostelík, z jedné strany tam chodili na farářský promluvy a zezadu si přivydělávali přírodní krásou

Zvonička z lešenářskejch trubek.


Cesta z města - mírně zvlněná krajina. Tohle jsem si mohl vychutnávat i při cestě do města, kdyby mě neulovila divoška v bílých botkách na šteklu.


Jako malej kluk jsem toužil po bílém vraníkovi, na kterém bych zachránil copatou princeznu Renatu Miliónovou. Pak jsem se dozvěděl, že bílej vraník je hovadina a celý můj svět se zhroutil jak domeček z karet. Tenhle by skoro mohl být tím mým bikava vraníkem. A svět se mi zas poskládal.


V Austrálii je většina koní oblečená. Buď se stydí, nebo jsou zimomřiví.

Ale jeden zlatej a tři svoje ještě má. Možná se i usmála, nepoznám to. Vychrlí na mě cosi australštinou. Nerozumím naprosto ničemu. Možná tam zaznělo něco jako Ajlgijuelitset. Nebo něco takovýho. Co mi může nabízet? Na Gigola určitě nevypadám, chce mě znásilnit? Okrást? Nebo by chtěla nafotit akty? Co já vím. Zkusím zapnout mozek. Co když mi nabízí, že mě sveze, třeba říkala něco jako I will give you a lift, sit... Nebo něco podobnýho. Nevím.


Banka jak v nějakým westernu. Australani narozdíl od Američanů své staré budovy nenahrazujou novejma. Ty nový staví jinde. Proč ne. Je to obrovská země.


Příznačné jméno pro demoliční četu.

Můžu si vybrat. Kdyby se mnou baba flákla do sloupu (možná proto jsou ty sloupy elektrickýho vedení dřevěný, aby se následky zmírnily), mohl jsem si zaskočit k sullivanu Nicolaidesovi. Vede tu úspěšnou soukromou patologii.


Furt tu pere sluníčko a je tu (v Austrálii) skoro největší výskyt rakoviny kůže. Kdoví, jeslti ny tohle slunko pomáhají nějaký faktory.


Něco drahého pro holky.

Naprosto nesmyslně se jí snažím sdělit, že si tu jen tak kráčím a fotím. Jó, tak ty se seš fotograf? Co tu proboha fotíš? Všecko tu je škaredý. Sedni, vezmu tě do města. Jsem paralyzovaný, nerozumím jí, ale myslím si, že nic jinýho neříká. Má pomačkaná voskovka z muzea madame Tussauds vypustí z huby dva metráky kouře směrem ke vzdálenýmu okýnku. Rozkašlu se, dveře se otevřou a já paralyzován nastoupím do pojízdné udírny. Hledám pásy, najdu je, ale to se už řítíme stovkou po silnici. Bába šišlá a hulí, mám pocit, že nedrží ani volant, Pak se skloní pod palubní desku a cosi tam kutí, nedívá se před sebe. Je mi zle: "Ty vole, co jsem to udělal za kokotinu, proč jsem nešel pěšky? Bába se nakonec celá zkroutí a sundá si rukou botu z nohy, kterou dupe na plyn. Z rádia hraje country. Teda spíš bluegrass, Vizuálně je to všecko hodně australský, ale jsem zcela odzbrojem tou šílenou jízdou. Držím se nenápadně přední desky, až to někam naperem, tak si obě ruce zlomím jak sirky. Ach jo. Strach mám velkej. Po očku kouknu vedle sebe na tu mou smrtku frézovanou. Proboha, ona nečučí na cestu, ona čučí na mě a začíná se děsně chechtat, zlatej zub se leskne ve slunci. Fakt se hodně bojím. Najednou mi dojde, že až se s babou vyboříme, nijak se Olina a Helča nedozví, že na mě čekají marně. A budou si třeba myslet, že mě při sraní uštknul hnědej had, nebo že jsem prostě nemožnej a že jsem zase někde zabloudil. Jejda jejda, to je ale situace.


Pochybuju, že se to zvíře tváří vstřícně, nevidím plot, vzdálenost je docela malá a taky nevidím vemeno, ale ani bejčího pinďoura. Já toho o domácích zvířatech moc nevím. Viz bílej vraník a podobně. Říkám si, jestli jsem nebyl víc v bezpečí s tou šílenou kuřačkou. Ale nakonec to na mě jen takhle čučelo a nic.


Cesta z města byla krásná. Nikdo nikde, tak jsem vytáhl tu flašku s vínem. Celou jednu čtvrtlitrovku a nechal ji v tom hnědým papírovým pytlíku. A vychlastal. Eštěže jsem to vypil tady a ne v areálnu univerzity....


Na kraji města je krásný parčík, který tu založili nějací sporotvci. První, co udělají, že postaví veřejnej hazlík, aby se o něho muselo starat.


v parku je uměle vytvořené jezírko s kameny, vypadá to skoro jako dílo přírody, ale dělali to fotbalisti.

Vypadalo to tu trošku jako v muzikálu Divotvorný hrnec, který jsem viděl v 7. třídě na základce v jediném panoramatickém kině v Brně v Jadranu.


Nemovitosti jsou tu drahé. Prý, nemám důvod nevěřit. Pritom jsou to všecko velmi sympatické domečky a podle mýho amatérskýho názoru, nijak složité na postavení. Samé dřev a vlnitej plech na střeše. Nejenže se montuju do dobytka já neveterinář, ale i do stavebnictví, já, bejvalej elektro inžinýr oboru lékařská elektronika. Tak už to ale u nás inženýrů a hlavně Čechů chodí. Umíme všecko nějak líp, než zbytek světa. Tak proto.

Bába se tlemí a jede 140. Teda jestli jí funguje tachometr. Přeju si, aby nás zastavila policie a babu zastřelila, aby se v autě nezabila. Bába dohulila a vyndala z kabelky další cígo, pak našmátrala zapalovač a zapálila si. Do očí jí vniknul štiplavý dým, protírá si oči a určitě nic nevidí. Vlítnem do města. Pár minut děsnýho strachu je snad za mnou. Musela prudce zpomalit a pak, protože se před ní jiný auto zastavilo, musela dost prudce zastavit taky. Něco říká. Využívám situace, otvírám dveře, s falešným úsměvem na vyděšeným rypáku zamávám a vychovaně česky děkuju: "Už nikdy babo jago!" Bába vesele máva a říká cosi australsky. Pošle mi vzduchem polibek a šíleně se zasměje. Auto před ní odbočilo. Utrhla pár metráků asfaltu, a zbyl po ní jen smrad z lacinejch cigaret. A byla pryč. Smrdím jako uzenáč, třepou se mi kolena a mám pocit, že bych potřeboval už zase bambusový háj. Kam se serou nejjedovatější hadi Austrálie, tohle byla doopravdická nevyžehlená mamba.


Tam za velkým stromovím se staví ještě tlustěší dálnice, která později úplně městečko Alstonville mine.


Cestička zpátky rovně se vine. Stromy mě chrání, před ochotnými řidičkami.


Australani jou kutilové Pati a Mati, některé věci prostě nespravujou pořádně, stejně by to zase spadlo. Lepící pásky je lepší řešení. A levnější.


Tohle by mohl být makadam, prej se to tu pěstuje. Ale ani Olina si není jistá. Možná to je úplně něco jinýho.

Najednou mi dojde, že jsem živ, zdráv a smrád. Radostí si poskočím. Zrovna proti mě jdou dvě školačky v uniformách, zatvářily se pohoršeně: "Co to tu ten dědek tak poskakuje." "Holky, právě jsem se znova asi narodil," neřekl jsem jim a poskakoval do centra města. Ve městě je několik obchůdků s uměleckými pomůckami. Blindrámy a plátna, papíry a rembrandtky. Všecko je děsně drahý. Napadá mě, že kdybych uměl malovat, koupil bych si teď hned veliký našepsovaný plátno a sadu barviček, pár štětců a terpentýn, sedl bych si ke kostelíku natáhl plátno na rám a namaloval tu šílenou mambu za volantem, jak kolem ní odlítavají jiný auta, jak se řítí savanou a podél její silnice stojí v nekonečné řade vlevo i vpravo armáda vyděšených klokanů, ubrečenejch koal a koňů s pěnou strachu u huby. Policajti mezi klokanama klečí v prachu a modlí se, aby se nikomu nic nestalo. Fantóm silnic.

V Astonville je hodně doktorů, ordinací a klinik. Přitom tam žije jenasi 5 tisíc obyvatel.

Nenamaluju nic, neumím to. Tak si aspoň vyfotím ten kostelík, u kterýho jsem ten obraz nemaloval. Zkouším, jestli někde poblíž nějaké kavárničky není volné wifi, mohl bych radostně do Evropy někomu sdělit, že jsem živ a neposraný strachy. Jenže nemůžu žádnou nezabezpečnou wifinu najít. Nakonec se chytnu u pošty, tam to mají nezabezpečené. Přečtu si maily a nikomu neprozradím, že jsem se asi znova narodil.

Patník číslo 240


Málo využívanej mail.

Dostal jsem chuť na doušek vína. Je tu prodejna jen s chlastem. V Austrálii jsou kšefty s chlastem odělené od jiných poživatin. A ve velkých obchodních centrech jsou úplně mimo někde v koutě, většinou ještě s jedněma závorama a cedulkama, že nezletilejm je tu vstup nedovolenej. Jiný kraj, jiný mrav. Austrálie to má takto vyřešený i s cigárama. Nikde nejsou vystavené krabičky cigaret, v sámoškách jsou ve skříňce nad pokladnou, Jsou zamknutý a kdo chce cigára. musí vědět co chce, nemůže si vybírat, a když to řekne, pokladní musí vzít klíče, zvednout prdel ze židličky, natáhnout se ke skříňce, odemknout, vyndat ty cigára, zamknout skříňku, odložit klíček, sednout, a kuřák zaplatí a jde. Je to otravné a všecky to docela popuzuje. Já si myslím, že to tak blbej nápad není. Každá překážka dobrá.


Australané nenechávaji nic náhodě. Většina věcí se obejde jen s varováním, málo zákazů.


A už jsem skoro v komplexu univerzity.


Australani nepracujou nijak rychle, zato zarputile, takže se jim docela daří.

S tím chlastem je to trochu jinak, jakmile jste ve správným obchůdku, můžete si vybírat, čučet osahávat a volit. Našel jsem si malou flaštičku klokánkovýho červenýho suchýho merlota. Chlápek se na mě koukne, rozhodne se, že jsem ožrala a hned mi flaštičku dá do papírovýho pytlíku. Zaplatím nehoráznou sumu, v Austrálii je chlast kurevsky drahej koníček, a jdu pryč. Je to docela prdel. tak konečně zažívám to, co vídávám v americkejch filmech, chlast v papírovým pytlíku, abych nepohoršoval.

Komplex univerzity je pěkně udržovanej. A opět, pro jistotu nízká tráva. A vy už víte proč.


Neumím malovat rychlé báby za volantem, ale příroda mi maluje sama.

Je to sice kontraproduktivní, jakmile je cokoliv v papírovým pytlíku, je to pro ostatní vždycky chlast, i kdyby to byly třeba drobky z bagety. Když už si tak nesu tu třetinku vína v papírku, napadá mě, že bych si ho teda mohl na ulici vychlastat. Jenže nemám otvírák. Tak si pytlík jen tak nesu, procházím Astonvillem. V parčíku si najdu klacík, zatlačím špunt do lahve a vypiju to dobré víno. Je to divnej pocit. Jdu zpět. Schválně se držím co nejdál od silnice. Co kdyby mě zas chtěl někdo starej a pomačkanej vzít stopem. Cesta do školy odsejpá a je mi hej. Jak je krásné, když jde člověk po svejch. Napravo míjím to pokakaný městečko, na další křižovatce odbočuju vpravo, procházím tunelem pod silnicí a zezadu se vnořím do univerzitního komplexu. Všude, jsou samé cedulky, aby dávali lidi bacha na hnědý hady. Takže to nebyla žádná stíha, prostě tu ti hadi jsou. Jenže je zima a hadi jsou zalezlí. Sežral jsem ze stromu děsně kyselej citrón a šel čekat na holky, až jim skončí škola. To byl zas krásnej výlet. Já tak rád chodím na výlety sám.


Eštěže jsem to víno vychlastal po cestě.


No jasně, hnědí hadi jsou tu páni.


Můj výlet je u konce. Za chvilku přijou holky z vyučování. Helča se pochubila maminkou, která taky umí šít, tak se to všem líbilo. A mě taky. Teda kromě těcgh pár kiláčků se starou dámou.

p.s. Fuj, ta baba ale uměla řídit. To nic, to jsem si vzpomněl na jeden takovej hnusnej vtip.


Klub odložených žen.



7.1. 2011
A je tu ročník 14. To je roků. Před 14 lety jsem měl připojení k internetu přes telefonní analogovou linku, rychlost neuvěřitelných 14 kb a protože nebyla digitální ústředna na moje číslo, stálo mě to jeden místní hovor. Akortát nikdo nemohl telefonovat ani ven ani dovnitř.

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném
přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.


Na skladě se do dnešního dne válí tyto cestovní deníčky:

Dr a snad i Jr- Na návštěvě u poručíka z Inishmoru (2010): (1) (2) (3) (4) (5)
Tatrmani Hell&Dr - Austrálie-Tramtárie (2010):
(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24)
J
an NZ Kurka - Nový deník Zélandský (2010):(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jan Indinista Rouš - Honzíkova cesta (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) . Jeho cestovní deníček je ZDE.( Ale je to blog bez fotek).
Jan Andinista Kurka - Deník Andinisty:
(1) (2)
Jana Vaňourková Kubánský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)
Linda Synaková - Rusko-Elbrus: (1) (2)
Zuzka z New Yorku - Bolívie: (1) (2) (3) (4)
Honza Faltus -Kavkazské Novosti: (1) (2) (3) (4)
Jana Vaňourková - Ománský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jana Vaňourková - O Jižní Africe (I) (II) (III) (IV) (V) (VI) (VII) (VIII) (IX) (X) (XI)


australský sudoku

  • Profesor Jizhou Song z Miamské univerzity pomohl navrhnout novou konstrukci LED, která využívá řady jednotlivých diod stokrát menších, než obvykle vídáme. Výhodou jeho řešení je flexibilita, dosažení nižší teploty a větší životnost než u stávajících LED. Nový model používá křemíkového substrátu a novou technologii leptání. Vědci se dále chystají vylepšit design nového způsobu osvětlení tak, aby bylo pružné a bylo jej možno použít na jakémkoliv povrchu, třeba v biomedicínských aplikacích, kde je třeba, aby se přizpůsobilo zakřivení lidského těla. 

  • Hackeři ze skupiny Lulz Security (lulz je americký slangový výraz pro smích a zábavu) se nabourali do počítačů arizonské policie a uvedli, že zveřejní dokumenty spojené s kontroverzním antiimigračním zákonem. Skupina chtěla vyjádřit nesouhlas s imigrační politikou Arizony. Zákon nyní umožňuje policistům kontrolovat kohokoliv, o němž se domnívají, že je v USA ilegálně. Kritikové tvrdí, že je zákon neústavní. V minulosti se skupina dostala do systému CIA a zveřejnila e-mailové adresy a hesla tisíců předplatitelů stránek s pornografií.

  • Pokosili jsme na chalupě louky klasickou kosou, je děsná a potřebovala by naklepat, jenže nejde oddělat od rukojeti, není nářadí , takže o naklepání si můžem nechat jen zdát.
  • Za týdem odlítáme do Austrálie za dětma.
  • Musím si spravit po 4 letech bezchabného provozu svou drahou přehazku na kole. Ale asi až po Austrálii. Nějak se mi do toho nechce. Posral jsem si ji v lese, když jsem objížděl obrovskej americkej traktor. Najel jsem na větev, ta se nějak ztopořila a vlítla mi do řetězu u přehazky a bylo vymalováno. Sice na dojetí stačilo správně kopnout na správný místo, ale to není úplně ono, bude to chtít hodinářštější přístup a nářadí, než kopanec nohou. Při té příležitosti bych měl vzkaz i pro hromady českých brblalů - za komoušů by se to nestalo, protože americkej traktor v socialistickým lese nebyl myslitelný. Ale zase bych neměl tak dobré kolo. Eštěže nejsem brblal. a byl to hezkej traktor. John Deere. Takovejch po Austrálii jezdí celá stáda. Jé, to je dobře, že jsou ti komanči v prdeli. Nenechme si ty úžasné vymoženosti vzít. Prosím!!!!
  • Společnost John Deere (Deere & Co) založil v roce 1837 mladý kovář John Deere ze státu Vermont v USA.


 

australia

Hell a spol

australia

Surreálný inspektor Zrzek

Bobíki:
" Mami, dej mi palačinky, nebo to nevydržíim....  ”


 
BaselitzGalerie DOX,TIBET - KRAJINA MÝTŮ A LEGEND Fotografie Jaroslava Poncara
BaselitzLanghans galerie Praha,NOW AND WOW: ZNOVUZROZENÍ MÓDNÍ FOTOGRAFIE (do 9. 7. 2011)
 
Textové pole: Jack Kerouac: Vize Codyho   Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, 'bibli' beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš 'horkým zbožím', aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh.

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela
Formou podobenství a stylem staré arabské litanie vyčerpává autor nejpodstatnější obecně lidské náměty – smysl života, podstatu člověka, účel věcí, smysl obětí, lásku, svobodu, naději a štěstí, které podávají důkaz o hloubce jeho nejniternějších úvah.
Vydává nakladatelství Vyšehrad. 

 

 


Textové pole: Jack Kerouac: Vize Codyho   Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, 'bibli' beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš 'horkým zbožím', aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh.     Jazzová zpěvačka Aga Zaryan je první Polkou, která své album vydala u Blue Note Records. Nyní vydává novou desku nazvanou A Book of Luminous Things, které vznikla z veršů slavného polského básníka Czeslawa Milosze (držitele Nobelovy ceny). Většinu skladeb složil pianista Michal Tokaj, jednu ze skladeb, nazvanou This World, složil David Dorůžka.

  •  „Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět...“ (Antoine de Saint-Exupéry)

  • Kina:
    27.6. – Aero – Melancholia (režie: Lars von Trier, Dán./Švé./Fr./Něm./It., 2011, 130 min. Drama) (Začíná to honosnou svatbou, končí zánikem světa. Nový film Larse von Triera vypráví uhrančivý příběh dvou sester, z nichž ta mladší se zrovna vdává a stává se čerstvou matkou.) (20:30)
    1.7. – Aero – Odcházení (režie: Václav Havel, ČR, 105 min. Drama) (Světově uznávaný dramatik a politik Václav Havel se poprvé stane režisérem, aby převedl na filmové plátno hru, kterou s úspěchem uvedly domácí i zahraniční scény. Setkání Václava Havla s filmovou režií, řečeno jeho slovy – v závěru jeho veřejné kariéry - je poněkud symbolické. Jeho rodina, především v osobě jeho strýce Miloše Havla, je úzce spojena s rozvojem československého filmu a vybudováním domácího filmového průmyslu v období první republiky, sám autor odmalička toužil stát se filmovým režisérem, dobové poměry však mu zmařily jak studium, tak naplnění této dlouholeté touhy.) (20:45)
    27.-29.6. – Evald – Zvuk hluku (režie: Ola Simonsson, Johannes Stjärne Nilsson, Švéd./Fr.,  2010, 102 min. Komedie) (Policista Amadeus se odjakživa cítil odstrčen, protože na rozdíl od všech svých příbuzných nemá hudební nadání a navíc trpí silným odporem k hudbě. Nyní se dostává na stopu hudebních teroristů, která se rozhodla ovládnout veřejný prostor svými akustickými útoky.) (21:00)
    29.6. – Oko – Banksy: Exit Through the Giftshop (režie: Banksy, USA/VB, 2010, 87 min. Dokument) (Dokument, který se objevil v letošních nominacích na Oscary, v sobě nese velkou dávku podvratnosti, ať už tím, že jej stvořila ikona street artu s pseudonymem Banksy, jehož identitu dosud nikdo nezná, či ve způsobu, jakým se opírá do současného „umění“. Hlavní postavou je Francouz Thierry Guetta, který se pokusí s kamerou zmapovat dynamické odvětví street artu, jehož neoficiálním králem je právě Banksy. Thierryho touha se s ním setkat stále roste, až se nakonec rozhodne přiložit ruku k dílu a pod pseudonymem Mr. Brain Wash udělat díru do světa umění.) (18:00)
    2.7. – Oko – Útěk ze Sibiře (režie: Peter Weir, USA, 2010, 133 min. Drama) (Drama natočené na základě údajných pamětí Slawomira Rawicze se vrací do roku 1940, kdy se z ruského gulagu pokouší utéci skupina vězňů. Jediná cesta ke svobodě vede skrze nelítostnou sibiřskou zimu, oblast jezera Bajkal, transsibiřskou magistrálu, poušť Gobi, Himaláje a Tibet. Na konec cesty nedojdou všichni, přesto je touha po svobodě žene takřka 4 tisíce pěších mil.) (18:00)
    29.6. – Ponrepo – Vnitřní poušť (režie: Rodrigo Plá, Mexiko, 2008, 112 min. Drama) (Tragédie člověka, který se domnívá, že může vést dialog s Bohem stejně jako bibličtí praotcové a proroci.) (17:30)
    27.6. – Světozor – Arab Attraction (režie: Andreas Horvath, Monika Muskala, Rak., 2010, 120 min. Dokument) (Barbara Wally, někdejší ředitelka Mezinárodní letní školy výtvarných umění v Salcburgu, byla desítky let známá svými vyhraněnými feministickými názory. Několik let před odchodem do důchodu se zamilovala do Alkhadhera, o dvacet let mladšího řidiče z Jemenu. Stala se jeho druhou manželkou a konvertovala k islámu. Snímek se zabývá touto nekonvenční změnou paradigmat.) (20:45)
  • Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
    27.6. – Agharta – Hot Line (21:00)
    28.-29.6. – Agharta – Yandim band (21:00)
    1.7. – Agharta – František Uhlíř Team (21:00)
    2.7. – Agharta – Matěj Benko Trio (21:00)
    3.7. – Agharta – Jiří Hála Jazz Project (21:00)
    28.6. – Blues sklep – Slow Fingers (21:00)
    30.6. – Blues sklep – Juwana Jenkins & Tonny Blues Band  (21:00)
    1.7. – Blues sklep – Bandaband (21:00)
    2.7. – Blues sklep – Charlie & Diana Blues Band (21:00)
    3.7. – Blues sklep – Eric Stanglin and the Juke Joint Heroes (21:00)
    27.6. – Jazz Dock – Projekt Z feat. Rodrigo Parejo, Petr Zelenka, Marcel Bárta, Dano Šoltis (22:00)
    29.6. – Jazz Dock – Prague proms (19:00)
    30.6. – Jazz Dock – Points (19:00)
    30. 6. – Jazz Dock – Petr Kalfus Sextet (20:00)
    27.6. – Jazz klub Ungelt – Petr Zeman Jazz Quintet (21:00)
    28.6. – Jazz klub Ungelt – Cosmic Magnolia (21:00)
    29.-30.6. – Jazz klub Ungelt – Luboš Andršt Blues Band (21:00)
    1.7. – Jazz klub Ungelt – Filip Gondolán Band (21:00)
    27.6. – Jazzboat – Miriam Bayle Band (20:30)
    28.6. – Jazzboat – Petra Ernyei & Jakub Šafr Quartet (20:30)
    29.6. – Jazzboat – Vesna Cáceres and Anima (20:30)
    30.6. – Jazzboat – Stan The Man duo (20:30)
    30.6. – Lucerna music bar – Barrington Levy (21:00)
    28.6. – Malostranská Beseda – Jan Spálený & A.S.P.M. (20:30)
    27.6. – Reduta – Ondřej Kabrna trio (21:30)
    28.6. – Reduta – František Kop Quartet (21:30)
    30.6. – Reduta – Elena Sonenshine & Jocose Jazz (21:30)
    1.7. – Reduta – J.J.Jazzmen (21:30)
    2.7. – Reduta – Filip Gondolán Band (21:30)
    3.7. – Reduta – Tonny Blues Band & Juwana Jenkins (21:30)
    30.6. – Stará Pekárna, Brno – Duncan Hendy (20:00)
    23.6. – Tesla Arena – Jeff Beck (20:00)
    27.6. – U malého Glena – Stan the Mans Bohemian Blues Band (21:30)
    28.6. – U malého Glena – Roman Pokorný & Blues Box Heroes (21:30)
    29.6. – U malého Glena – Jamie Marshall & Radek Hlávka (21:30)
    30.6. – U malého Glena – Balzar Robert Trio (21:30)
    1.-2.7. – U malého Glena – Najponk Trio (21:30)
  • Kluby - cizina:
    27.-28.6 – Blue Note Tokyo, Japonsko – Yoshida Brothers (19:00, 21:30)
    27.-29.6. – Blue Note New York, USA – Jon Hendricks, Annie Ross, Nikki Yanofsky (20:00, 22:30)
    1.7. – Twins Jazz, Washington, USA – Marty Nau Quartet (21:00, 23:00)
    27.6.-2.7. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – The Brand NEw  (20:00)
  • Hudební festivaly:
    do 23.7. – Prague City Festival 2011 (info: http://www.cityfestival.cz/)
  • Tanec a experimentální divadlo:
    30.6.-2.7. – Nová scéna, hostuje Laterna magika – Legendy magické prahy (Nová premiéra Laterny magiky s názvem Legendy magické prahy se vrací formou i žánrovým rozpětím ke svým kořenům.) (20:00)
  • Festivaly tance a experimentu:
    do 29.6. – Tanec Praha 2011, Praha (info: http://www.tanecpraha.cz/)
    do 30.6. – Tanec Brno (info: http://tanecbrno.cz/)
  • Divadla:
    27.6. – ABC – Willy Russell: Shirley Valentine (režie: Zdeněk Kaloč) (Čtyřicetiletá Shirley udělá něco, co se od ní neočekává - odjede do Řecka, kde začíná nový život, nové dobrodružství, všechno to, co už považovala za ztracené. Skvěle napsané monodrama, v němž herečka ztvárňuje nejen Shirley, ale zároveň všechny postavy jejího mikrosvěta, jako stvořené pro Simonu Stašovou.) (19:00)
    27.6. – Divadlo Bez zábradlí – John Misto: Sonáta pro lžíci (režie: Kateřina Iváková) (Setkání dvou žen po mnoha letech. Jejich konfrontace reprezentují střetnutí dvou epoch – minulé a současné, dvou světů – australského a britského a dvou společenských postojů – zdravého selského rozumu a aristokratické nadřazenosti.)  (19:00)
    29.-30.6. – Divadlo Komedie – Oliver Reese: Goebbels / Baarová (režie: Dušan D. Pařízek) (Intimní variace na téma „mezinárodních vztahů“.) (20:00)
    27.-29.6. – Divadlo V Celetné, hostuje Divadlo Kašpar – Vladislav Vančura: Rozmarné léto (režie: Jakub Špalek) (Lampy, kouzelný klobouk a strmý provaz… Jak je to krásné, býti kadeřavým!) 19:30)
    28.-30.6. – Letní scéna Ungelt – William Douglas Home: Ledňáček (režie: Ladislav Smoček) (Duchaplná anglická  komedie o vdově, sirovi a jeho komorníkovi, kteří se i ve vyšším věku dokáží těšit ze života.) (19:00) Divadelní festivaly:
    21.-30.6. – Divadlo evropských regionů 2011 (info: http://www.klicperovodivadlo.cz/)  
    do 31.12. – České divadlo 2011 (info: http://www.ceskedivadlo.cz/)


Zpráva od Víti Šujana:

Vám všem, kteří jste se s nasazením svého sluchu a bránice účastnili prvního koncertu, děkuju za přízeň a slibuju (i když někdo to může pokládat spíš za výhrůžku), že na středu chystám za výrazně míň peněz výrazně obměněný repertoir. A na vás, kterým to posledně nevyšlo, se budu těšit v premiéře
29.6. od 19h. v Café Práh ve Vaňkovce.
Neznámý písničkář Vít Šujan (NpVŠ)
http://www.solisart.cz/artists/vit-sujan

JAK SE UKÁZALO,

Vsetínské vrchy a Beskydy jsou další nádhernou možností na vyčištění hlavy od všeho možného i nemožného.

Janne s Petrou nás svezli autem do Zlína a odtud jsme s Jirkou v pátek podvečer pokračovali na kolech. Jeli jsme bez spacáků, protože se dá počítat s noclehy po turistických chatách a ubytovnách.

Přes Fryšták s noclehem v Kašavě následovala cesta vzhůru dolů – okolo Podkopné Lhoty přes vrch Kopná zase dolů na silnici, kde rychle přibývají kilometry do Vsetína.
První liják nás chytil u hospody na kraji Vsetína, což nebyla špatná záminka k zastavení. Po dešti dlouhé stoupání až k hospodě Na Dušné se smutným panem vrchním. Ještě 5 km krásné asfaltky doprava lesem s poznámkou na vstupní značce, že cesta je pouze pro návštěvníky turistické chaty Vsacký Cáb. Tam jsme si před dvěma lety slíbili, že se vrátíme a budeme pokračovat po hřebenu Vsetínských vrchů a dokončíme tak rozpracovaný průzkum, započatý na Javorníku.

Chata fungujev létě i v zimě, mají tam vlek a je vidět, že pan majitel investoval asi hodně do úprav a vybavení. Poslední kilometr jsme jeli v dešti, ale za odměnu nás při vstupu do pokoje čekala za oknem parádní duha.

Druhý den bylo všelijak a když došlo k ostrému startu, dostavil se i drobný zahradnický deštík.

V těch končinách je ale potřeba mít trpělivost, počasí se tam mění rychle a pojízdné pocestné se občas dočká i sluníčka. Jednou se ztratila značka – zrovna jsme ale naštěstí narazili na lesního dělníka a dostali radu kudy obejít rozblácenou a rozježděnou cestu od těžké techniky.

Stěhovali jsme kola lesem, cestu jsme našli a trefili až na horskou chatu Čarták, kde se dá příjemně pobýt a móc dobře tam vaří. Výsledkem zámyslu po obědě bylo rozhodnutí že ten den dojedeme až na Bumbálku a zkontrolujeme, jestli za ní ještě funguje Masarykova chata.

Při tomto způsobu cestování přibývají kilometry opravdu důstojným a klidným tempem. 30 km za den je až moc.

Vsetínské vrchy jsou o něco prudší, než Javorníky, ale možná kecám. Když jsme tlačili kola vzhůru na Vysokou, vybavila se nám cesta na Makytu...
Pěšky po šutrech vytlačit kolo na vrchol, tam les a žádný pohled shora a pak sestupovat s kolem po šutrech dolů, protože se nedalo jet. Vysoká je podobná, jen stromy na vrcholu ještě nedosahují takové výšky, jako na Makytě. A přístřešek nás zachránil před lijákem, co nás dohnal přesně na vrcholku.

Masarykova chata funguje! Před rokem ji koupil pan Jirka Šiška se synem a snaží se. Ubytování za 190.- je nejlevnější, co jsme za celou cestu potkali a přitom opravdu příjemný.

Zvláštní znamení – na úzké chodbě okolo pokojů jsou vodorovně připevněné tyče, co vypadají jako cvičné tyče pro baleťáky. Přemýšlím, jestli by se tam daly dělat baletní tréningy... Pan Šiška nám ale vysvětlil, že tyče jsou tam za účelem sušení zimních oděvů po lyžování.

Další cesta po hřebenu nás neustále utvrzuje v tom, že tento způsob pohybu na velocipedu nemá chybu. Ujede se sice málo kilometrů, ale těch pohledů shora je neuvěřitelně moc. Někteří hrdinové (Jirka) šlapou pomalu, ale jistě všechny kopce.

Já zastávám teorii změny pohybu. Jak je na tachometru rychost 4-5 km, jdu pěšky, vychází to na rychlost skoro stejně. Pořád se pohybujeme okolo Lysé hory, vlastně ji objíždíme.

Vsetínské vrchy se nám pomalu proměnily v Beskydské – ty se vyznačují ještě o trošku většími kopci. Při cestě k chatě (nebo vesnici...?) Konečná, která prudce padá dolů, začínám mít pocit, že bylo dost vrcholků. Leje a po kamenech to klouže... Za tohoto počasí stejně není nic moc vidět a jak se ukazuje, v Konečné nějak nefunguje ani turistická chata (zatím), ani hospoda. Je tam naštěstí obchod. Jdeme si koupit aspoň rohlík, korbáčky a lahváč. A pozor – v obchodě je pár židlí, sedí tam místní (je okolo poledne), klábosí a pijí kořalku. A venku pod přístřeškem jeden místní děda pije pivo s nějakým mladším zhovorčivým borcem. Vyklubal se z něj místní, kterej kdysi sjezdil všechny hřebenovky a doporučuje nevzdávat se. Červená vede dál na chatu Dorotěnka, docela se kdysi prý dala jet a pak se dá dojet až na Súlov a Bílý Kříž. Počasí se určitě zlepší..., jak tvrdil

Lahváč spolu s jídlem přispěl k lepšímu pohledu na svět a tak jedeme dál po horách. Nelitujeme. Zážitky se hustí, potkáváme valašský horský povoz a litujeme, že nemůžeme filmovat...Strýc, kočírující kobylu, huláká jako tlampač a ten druhý pasažér nás upozorňuje, že to je valašská rallye.

Chata Dorotěnka je příjemná, dalo by se tam pobýt, ale nám se chce ještě dál.

Do kopců, s kopců, po suchu a po blatě, občas jsou úseky cesty tak rozbahněné, že se musí objíždět lesem po kořenech. Je to barevná cesta a barevná nálada. Nakonec dojíždíme k horskému hotelu Súlov.

Mají tam čepovaný Bernard 10°, bernardýna Bohouše a vycpanýho medvěda. Přo dotazu na nocleh se dozvídáme, že stojí jen 300.- Zdá se nám to nějaké levné na takový přepychový hotel, a tak to berem. Pak se ukázalo, že nocleh není v hotelu, ale v chatě o kousek dál, ale ani to nevadí. Stejne jsme v ní sami.

Po večerním výletu na Slovensko do turistické chaty Barón-Kysuca (slovenská hranice je pořád po ruce, jedeme vlastně po ní), se od paní majitelky dozvídáme, že u nich stojí nocleh jen 250.-... Konkurenční boj :o) Příště se optáme dřív.

Ze Súlova jedeme další den na Slavíč, cesta je místy nesjízdná, takže stěhujeme kola oba – přes kořeny, potok, kmeny... Pak zjišťujeme, že pro cyklisty vedla souběžně vedle stezky asfaltka.

Ze Slavíče to podle mapy vypadá na ještě míň sjízdné stezky, ale kupodivu to není až tak hrozný. Spíš čím dál tím krásnější. Náladu trochu kazí čtyřkolky – potkali jsme dvě a není to nic dobrýho. Dělají bordel, jezdí s nimi divní lidi. Nevadí jim, že kazí vzduch a ticho...

Nakonec jsme vytrvali a nevzdali původní plán. Poslední nocleh je na Prašivé – stará turistická chata, asi ji postupně opravují, ale je na ní ještě hodně co dělat. Dveře netěsní, z oken padá půlka tabulek. Okolí - nádhera, na palouku vedle stojí krásný historický dřevěný kostelík a dělávají tam prý jarmarky. V noci jsme se dočkali pořádné horské bouře – lijavec, hromy a blesky, vichřice... To nás tak potkat někde na kopci, tak nevím.

Andělíčci strážníčci asi měli pohotovost a dávali na nás pozor.Poslední úsek už je spíš banální – 4 km dolů po asfaltce do civilizace, po silnici do Frýdku-Místku na vlak. Počítám si kilometry - máme asi 20 za hodinu, tolik, jako na horách za celý den. Ale nebaví nás to tolik, jako v kopcích. Zdá se, že u tohoto podivného způsobu cestování ještě zůstaneme....

Dada a spol. www.quakvarteto.cz

26. 6. 2011 - Dr+pilní příznivci prasete

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš