Můj nepražskej
(půlmaraton)
Olina jela v sobotu do Vranýho za mámou, já jsem měl nějakou práci, ale hlavně jsem se těšil, jak si poběhám po lese. Má být krásně, vyhrožujou v televizi. A Roušovna to potvrzuje a ta se nikdy nemýlí. Teda skoro nikdy, no... někdy se plete.
Hned ráno, jak vystrčím rypák zpod deky a kouknu z okna, vidím namrzlou trávu. Tak kurňa, kde je to hezko? Ale po tibeťánkách a vohřátým rohlíku a kafinekafi se slunko pevně zavěsí na oblohu a začne hřát. Oblíkám si běhací mundůr a pětiprsťáky. Hlavně nezapomenout pepřák, přece se nenechám sežrat nějakým hodným pejskem.
A hned po třetím kilometru se objeví dvě trochu jakoby bojové potvory. Páníček hulí cigáro a volá si je k sobě, ten jeden jde a ten druhej začíná štěkat. Jo, štěká, tak nekouše, a sevřel jsem v rukách svůj doposud nepoužitej sprej. V listopadu prohryzlé stehno začalo svědit. Nakonec se páníčkovi po nedůstojným pořvávání podařilo pejska přemluvit, když viděl mou ostražitost, odpověděl tak, jako každej pejskař: "Vona je hodná, jenom se bojí." Odpověděl jsem mu, že já jsem taky hodnej a taky se asi bojím. Běžím dál, třeba už další překvápka nebudou. Ale...
V lese je nádherně, jako obvykle mě to táhne mimo stezky, spíš si vybírám takové ty po prasátkách.
Vyběhnu z našeho lesa, přeběhnu silnici, a vnořím se do blatovské části. A zase překvápko. Najednou tu u stromu stojí středověk. Dvakrát. a hulí. Slušně se jich zeptám, jestli si je můžu vyfotit, slušně mi odpoví, že jo, přiznám se jim, že mě zaskočili. A oni vesele, že až vyběhnu na louku, budu zaskočenej ještě víc.
A taky jo, louka se hemží rytíři, zvířaty, obludami a skřety.
Nic se neděje, jen se tam tak povalujou, povídají si, usmívají se. Takovej surrealistickej okamžik. Vběhneš na louku a kolem tebe středověk.
Chvilku si fotím.
Zvíře s baťůžkem zezadu.
Zepředu je chlupáček přítulnej a lísavej.
I
Prapory.
Žebráci při cestě.
A rozkvetlé voňavé stromy. Skovávám foťáka a běžím dál. Vydržím bez focení až do Úval, tam to zalomím, dojde mi, že v Praze se zrovna taky běží půlmaraton. A že před pár lety jsme takhle zhruba ve stejnou dobu běželi rodinnej celomaraton, já první půlku v Česku a Honza druhou v Irsku. Jo, bylo to v tuhle dobu. Blížím se opět ke Klánovicím, ale po druhé straně kolejí, vnořím se do lesa, uhnu doleva, tudy jsem ještě nikdy neběžel. Půda je měkoučká, skočím do bláta, pětiprsťáky protlačí mezi prsty kvalitní bahno. Přede mnou se objeví konec Újezda nad Lesy, teda pro mě začátek Újezda. Ta relativita. Na křižovatce je kadeřnictví, mám pocit, že mi najednou narostly vlasy a že by bylo bezva, kdybych se nechal u nich ostříhat.
Na dveřích sice mají napsané, že v sobotu jen na objednávku, ale paní kadeřnice se nechá hravě přemluvit, že jo, že mě klidně ostříhá. Asi se jí líbilo, že jsem jí řekl, že nepotřebuju vypadat jako George Clooney. Zrovna stříhala malého chlapečka, kadeře kolem padaly a kluk se tvářil nasraně. Ve druhém křesle seděl jeho tatínek a žertoval, že vypadám spíš jako Sean Connery a jestli ho náhodou nedabluju, tak jsem si taky "zažertoval", že jo, že vždycky, když má Connery spadnout do blata, tak to vemu za něho.
Pak ostříhala i tatínka a šel jsem si sednout do holičskýho křesla. Ale tatínek nemohl odejít. Přitočil se ke mně, a že by jeho synek, stydí se, chtěl vědět, co to mám za boty. No jo, pětiprsťáky. A táta pokračoval, jestli by si ty moje boty mohl vyfotit pro kluka, protože má za úkol do školy napsat nějakej příběh, že by třeba o těch botách, ale prej, abych se nechal vyfotit s klukovým plyšákem. Úchylárna. Ale co by Connery pro své fanoušky neudělal.
Pak už nás nic nerušilo, paní kadeřnice mě krásně ostříhala, chtěla vědět, jak se mi to líbí, ale já jsem zrovna neměl brejle, tak jsem jí řekl, že určitě dobře. Zaplatil jsem a utíkal zas do lesa. Opět necestou, ale dostal jsem se do maliní, tak jsem si docela podrápal nohy. A najednou, zase překvápko.
Narazím na mrtvolu. Hrkne ve mně, protože to není zas tak dlouho, co tu fakt byla nějaká vražda a pachatele dopadli až před nedávnem. Ale tahle mrtvola jen chrápala. Byl to jeden z rytířů z dopoledního setkání.
Les byl plnej skřetů, bojovníků, ženskejch, lučišníků, rytířů.
Napětí se dalo krájet.
Ach ta hlava.
Co se to tu děje?
Znepřátelené tábory se vydávají proti sobě.
Za stromem se skrývá dívčí postava.
Že by se tu točil nějakej film? Ale takhle se netočí. To je plno vozů, stativy, židličky, pokřikování, klapky, katering a podobně. Tady to je takové přírodní a přirozené.
Zpoza stromů vyrazí sekyrník.
A pak ta dáma v černém. Je to jejich královna a já jsem se s ní skamarádil, povídali jsme si, ona vyzvídala, jestli jsem fotograf, já že ani ne, a chtěla, abych jí udělal fotku jejím bílým canonem. Tvářila se, že se jí fotka líbí.
Pak mi královna prozradila, že to je LARP. A já se zase přiznal, že jsem úplně blbej a že mi to nic neříká, teda skoro nic. Jednou dvakrát jsem na to narazil na FB, ale nijak se mi to v hlavě nezakouslo. Takže pro ty z vás, co o tom taky vědí hovnajs: Larp je akronym z anglického spojení live action role playing. Herci - lidi se sejdou na nějakým místě a podle scénáře, kterej si připraví, si zahrají nějakou hru, kde se propojí všechny masky, role, figury. Normální fantasy akčňák. Královna mi napráskala, že tohle už je šestá velká série.
Královna jde do akce.
LARP nemá diváky, nemá kamery, netouží po fotkách a nezajímají se o publicitu. Jen se sejdou, zahrajou si a zas jedou domů. To mě fakt nadchlo.
Já mám totiž tak trošku podobnou obsesi, ale s kamenama. Někdy někde na nějakým potoku postavím nestabilního inverzního mužika, on časem spadne. A nebo si ukradnu po cestě nějaký zajímavý šutr, ten pak doma popracuju nějakým motivem diamantovou frézou. To malý dílečko si nevyfotím a někdy zase při běhu ten kámen vrátím zhruba na místo, odkud jsem ho šlohl, ale ani to není přesné, protože kameny se mi doma na klavíru štosujou a já je nestíhám kazit. A mezitím zapomenu, kde jsem je šlohl, takže v tom dělám pěknej bordel. Ale ono to asi vůbec nevadí.
Sympatické královně jsem to samozřejmě ukecaně prozradil, protože ten jejich LARP mi přišel stejně potrhlej bez toho PíáR a bez kamer. A aby mi, starýmu podezřelýmu dědkovi v černejch trenkách věřila, vytáhl jsem z kapsy jeden ze zrovna ukradenejch šutrů. Tvářila se, že ji to pobavilo, tak jako mě to jejich hraní pro hraní.
Královna s Canonem. Digitální středověk.
Dokonce se i podařilo vyfotit šíp v letu.
Bojovní se statečně řezali podle scénáře. Ten scénář je jen rámcový, všechno je dílem náhody a interakce času, prostoru a protivníků.
Moje královna zezadu.
Tady poteče krev.
Jsem unešenej tím nápadem.
Odpočinek po bitvě.
Masky a kostýmy jsou fantastické.
Kolik energie do toho ti nadšenci musí vrazit.
To budu mít zas hrozný sny.
Podle internetových informací se tohle hraní jmenovalo:
Trnové království VI.
Tak jsem se vlastně dnes seznámil s Trnovou královnou.
Snad jsem nic nepodělal, když jsem sem nacpal tolik fotek z náhodně objevenýho LARPU, kterej se odehrál v místech mýho sobotního polomaratonku.
Poslední portrét skřeta a běžím dál.
Už jsem zase sám, nohy mám podrápané maliním, nikdo mě neprostřelil hruď šípem, ani pes mě nepohryzal, ani Číňan nenapadl. Napadaly mě jen samé kraviny, ale to je u mě stav normální.
Už jsem zase v civilizaci. Na lavečce mře cyklista, cesty jsou prošpikované lačnými turisty. Fakt je krásně. No prostě nádhernej den plnej náhodných střetů a skřetů.
Poslední zatáčka a už vidím náš dům. Tak jsem si zaběhnul svůj další nepražský půlmaratonek. Samozřejmě interupční - kadeřnice, středověk, královna. A protože to dohromady bylo trochu víc než půlmaraton, tak jsem si ho pojemnoval Můj první ultrapůlmaratonek.
Pro ty, kdož touží po více informací o LARPU je zde jeden užitečný odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Larp
- 2016/14 - Po stopách Jana Roháče z Dubaje
- 2016/13 - Jak žáby slavily...
- 2016/12 - Blues, to je srdce v hrsti
- 2016/11 - Blb vlk z Brd
- 2016/10 - DO_BŘÍŠ_ka
- 2016/09 - Kolem Sázavy
- 2016/08 - Hair - historie účesů
- 2016/07 - Sevilla (po třetí)
- 2016/06 - Ministerstvo mýho nitra
- 2016/05 - Sevilla (po druhé)
- 2016/04 - Další šedesátiny
Po stopách pana prezidenta.
foto: Milan
Syrská muslimská maminka, žijící v Praze, honí po baráku svoje dvouleté dítě:
Ježišmarja, Maruško!
 DOX - DUŠE PENĚZ (do 6. 6. 2016)Peníze jako na fenomén, jehož jsme všichni – dobrovolně či nedobrovolně – součástí. Prostřednictvím děl a projektů více než třiceti zahraničních i českých umělců se pokouší zkoumat způsob a některé důsledky toho, jak je dnešní svět kolonizován prostřednictvím současného ekonomického modelu. |
 LEICA GALLERY - Petr Sirotek Okamžiky uplynulých let (do 19. 6. 2016)Výstava představuje dva zásadní cykly z bohaté tvorby českého fotografa Petra Sirotka (*1946); zátiší a cestopisné fotografie z Nepálu. Zátiší nejsou dle autora jen mrtvým světem odložených, samotě propadlých předmětů, ale spíše prostředím, jež dotváří svět živých a tvoří tak kotviště našich vzpomínek. Cestopisné fotografie z Nepálu vznikly během autorova pobytu v této destinaci v roce 1973. |
 Rudolfinum - Jiří Černický: Divoký sny (do 10.4. 2016)Rozsáhlý multimediální projekt, jehož východiskem je série pěti desítek kreseb. Kresby z posledních 25 let a kombinují utopické představy o zlepšení světa, archeologii ideologií 20. století, excentrické architektonické vize a jistou dávku muzeálního retrofuturismu. |
 DOX - UPFRONT (do 23. 5. 2016) Váleční fotoreportéři. 23 současných fotoreportérů ze španělsky mluvících zemí. Obrázky z míst různých konfliktů po celém světě, například Blízkého východu, Afriky a Latinské Ameriky. Mnozí jejich autoři byli oceněni prestižní Pulitzerovou cenou nebo uspěli v soutěži World Press Foto. |
|
„Pro mne je fotografie okamžtiým poznáním; ve zlomku vteřiny mi musí být jasný význam události a zároveň pevná výstavba opticky prožitých tvarů, které tuto událost vyjadřují.“ Henri cartier Bresson |
|
|
Vážení a milí přátelé,
dovoluji si Vás upozornitt na mé nové pracovní stránky
http://jirinetik.wix.com/sculptures
a také, pokud budete mít chuť na nový půlhodinový medailon o mé práci, který se bude vysílat na ČT2 v neděli 1. 5. 2016 v rámci pořadu Cesty víry.
Srdečně zdravím, jn
Jiří Netík, sochař - sculptor
00420 739 660 945
http://jirinetik.wix.com/sculptures
www.sweb.cz/netik-art
http://jirinetik-sculptures.blogspot.com/
Zdravím všechny kamarády a známé, ráda bych vás pozvala na výstavu Jaroslava Pavliše, která byla zahajovací akcí festivalu arabské kultury v Plzni. Vernisáž je sice za námi, ale výstavu stále můžete shlédnout. Záštitu převzalo Velvyslanectví Státu Kuvajt v ČR.
Zdravím a přeji hezkou neděli B. Pavlišová
Ahojte,
pokus jste nestihli Megafon na březnové Vokálpárty, hned v úterý je další možnost a to na Melodce, spolu v výbornou mladou rockovou kapelou v Karlových Varů jménem Liwid.
Kdyby Vám úterý vyhovovalo a chtěli jste zajít na zajímavou živou zábavu, tady je odkaz:
https://www.facebook.com/events/1044409092309699/
http://www.melodka.cz/program/akce/05-04-2016-pepsi-night-liwid
Přij'dte poslechnout i pohovořit, zveme Vás!
Michal Hromčík
&Megafon
PS. V týdnu zveřejníme na youtube náš nový videoklip natočený na jeden záběr na známém místě v Brně!
Program divadla Radost na duben
(včetně nedělí)
Vážení příznivci Divadla Radost,
již zítra v úterý 5.dubna 2016 v 18:00 hodin
nabízíme AKCI 1+1 na představení MALÝ PRINC
"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné" - takové je poselství, které tímto svým dílem sděluje francouzský spisovatel a humanista Saint.-Exupéry čtenářům.
K jedné zakoupené vstupence obdržíte druhou vstupenku zdarma !!!
Ti z Vás, kteří si své vstupenky již zakoupili, si jako bonus mohou s sebou vzít jednoho diváka navíc. Pozvěte své příbuzné či známé na krásný divadelní zážitek.
Rezervace předem nutná, sleva bude provedena na pokladnách Divadla Radost.
(sleva nelze nastavit při rezervaci přes internet)
V případě jakýchkoliv dotazů mě kontaktujte
cerna@divadlo-radost.cz nebo
tel : 730 870 377
Vážení a milí přátelé,
Czech Ensemble Baroque Vás srdečně zve, byste se stali spolutvůrci nového CD
F. X. Richter: Deposizione dalla Croce
které budeme v květnu 2016 jako 1. na světě natáčet pro vydavatelství Suprafon.
Projekt je podpořen Ministerstvem kultury ČR, Jihomoravským krajem i Statutárním městem Brnem, přesto potřebujeme k realizaci tohoto mimořádně náročného a krásného díla v mezinárodním obsazení více prostředků.
Využili jsme tedy služeb serveru Hithit, kde nám na CD můžete přispět libovolnou částkou. Projekt se jmenuje:
STYLOVÁ RESTAURACE
Předem Vám velmi děkujeme za Vaši podporu! Žádný příspěvek není malý a možná pravé Vaše stovka, nebo dvě bude rozhodující!
Stejně důležité, jako samotný příspěvek je také to, zda nám pomůžete rozšířit informace o projektu co největšímu množství lidí.
Prosím, sdílejte na FB, pošlete mail nebo link a společné dílo se nám určitě podaří!
Díky, že jste s námi!
se srdečným pozdravem
Tereza Válková
za Czech Ensemble Baroque
office@ebcz.eu
www.ebcz.eu
Vážení přátelé!
Ve čtvrtek 14. dubna 2016 se v 18:00 hodin bude konat vernisáž již tradiční 6. výroční výstavy prací studentů kreslení Ateliéru pro kočku a nově také dražba vybraných děl. Výtěžek bude věnován na podporu SOS dětské vesničky v Brně Medlánkách. Srdečně vás zveme!
Nové je i místo konání výstavy - prostory atria budovy D3 na stavební fakultě VUT v Brně, Veveří 95 - podívejte se na mapu.
Obrazy, které věnujeme do dražby, budou uveřejněny na facebooku a také také na našem webu, sledujte nás,
Jako vždy vás čeká zajímavý kulturní program, díla nadšených umělců, jídlo a pití co hrdlo ráčí (ano, i škvarková pomazánka a sádlo bude, nebojte se) a možnost odnést si domů obraz, jehož vydražením pomůžete opuštěným dětem.
Těší se vás
Helena Hermanová (602 524 200)
a všichni kurzisté!
ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU
Smíšené Kantilény budou mít na co vzpomínat. Stali jsme se s Jirkou opět jejich součástí a vůbec si nestěžujem. On v roli bedňáka, zvukaře, zvukového režiséra a tak podobně, já zase klavírování, jako obvykle.
Po pátečním přenocování v Českých Budějovicích jsme byli dopraveni pod Kleť, na kterou vede lanovka, docela prastará, přímo individuální doprava. Fungovalo to krásně a kdo měl zimní bundu a čepicu, byl rád.
Někteří si to vyběhli nahoru po svých a teplo si vyrobili svépomocí. A protože jim to bylo málo, vyšli si na rozhlednu.
Pak následovala velkolepá atrakce, před kterou jsem radši dala foťák do batůžku a radši poslouchala instrukce. Dostali jsme helmy, rukavice, pokyny a hlavně koloběžky. Jeli jsme na nich celých 11 km až do Českého Krumlova. Strachu bylo všeobecně docela dost, ale postupně opadal, jelo se opatrně a nikdo si nepřivodil žádné zranění, poněvadž nás večer čekal koncert v budějovickém husitském kostele. Kromě toho, že mě bolely ruce od brzdění, byla to nádhera.
V kostele trochu šetřili na topení a tak měli výhodu spíš páni v oblecích. Jirka všechno perfektně připravil, členové sboru ochotně pomáhali všechno nanosit, pročež byli nominováni taktéž na bedňáky.
Všechno vyšlo krásně, dirigent Martin to měl v rukou a dokonale pod kontrolou.
Největší strach jsem měla z překrásné skladby Arvo Pärta Salve Regina. 20 stran partitury pro varhany a sbor, která se četla docela složitě a když jsem si ji zmenšila, zjistila jsem, že se noty pro varhany už nedají rozkódovat. Musela jsem zůstat u formátu A4.
Naštěstí se našel dokonalý obraceč not Martin Veselý (to je jeho ruka) - zvládl to i při zpívání dokonale a díky jeho obratnosti nedošlo k žádnému zádrhelu. To mě uklidnilo a vlastně jsem si tu skladbu docela užívala.
Po koncertě jsme si ověřili, že Budvar není nic moc, kam se hrabe na Hauskrechta!
I v Budějovicích mají zajímavé sochy!
Večer se konala společná večeře s místním ženským sborem, ale my jsme dlouho nevydrželi.
V neděli ráno jsme pokračovali autobusem směr Wien. Projeli jsme překrásným údolím Wachau, kde zrovna kvetly meruňkové plantáže a taky lidi. Všichni se chtěli kochat čerstvě probuzeným jarem a tak se tvořily štrůdly automobilů a bylo těžko někde zastavit. Nejvyhlášenější vesnička na té trase (mimochodem součásti dunajské cyklostezky) je Dürnstein.
Davy byly ukázněné, ale já bych si to asi radši prolezla někdy v únoru, možná..
Wachau se vyznačuje i spoustou vinic, ručně obdělávaných. Odjakživa je budovali na svazích a stavěli tam za tím účelem kamenné zídky, tvořící schody pro víno do neuvěřitelných výšek. Víno z těch končin je vyhlášené a patřičně drahé. Někteří si ale dali zmrzlinu.
František s Jerkou coby David a Goliáš.
Veltlínek jsme ochutnali skoro všichni, velmi opatrně, poněvadž nás večer čekalo vystoupení. Fakt je dobrý!
Z Dürnsteinu to pak šlo do Vídně docela hladce a přijeli jsme na místo koncertu jen s 5min. zpožděním. V Beethovenově sále (Beethovensaal der Pfarre Heiligenstadt) už nás čekali organizátoři, no, vlastně převážně organizátorky z místního sboru a byli jsme přivítáni kávou, čajem a různými dobrotami, které dámy zřejmě vlastnoručně napekly. Vybavila se mně vzpomínka na zájezdy s dětským sborem, kdy to fungovalo hodně podobně. Vyměňovaly se kulturní hodnoty a to ostatní záleželo na dobré vůli pořádajících. Ubytování a jídlo v rodinách, za odměnu koncerty pro různá sdružení, převážně katolická. Nikdy v tom nebyly žádné honoráře, ale hlavně možnost se potkat se spřízněnými dušemi na druhé straně železné opony a uvidět jiný svět.
Tady i v Budějovicích to bylo hodně podobně. Sice bez hranic, ale pocit setkání se spřízněnými dušemi kdekoliv je zachován. Nejsou to davy, ale je krásný pro ně hrát a zpívat, i kdyby jich bylo málo.
A bacha, nezakopnout při úklonách a podobných akcích, z toho mám skoro větší vítr, než z Pärta.
Nezakopla jsem!
Dada a spol.
Anna Fárová – Dvě tváře
Cyrus Chestnut - A Million Colors In Your Mind