Tý vole, ten čas letí jak zběsilej
(ožralej pilot)

Já vím, už to tu bylo zmíněno několikrát. Ale copak já můžu za to, že se narozky slaví a odehrávají rok co rok, že se v našich zeměpisných šířkách i délkách slaví, že se slaví tak nějak jakoby stejně? Jakože dárečky, dorty, blahopřání? Ne, já nemám proti oslavám narozek vůbec nic. Nejlepší na tom je, že se nejbližší sejdou. Že díky těm narozkám je to jakási jistota, že se to stane.
Kluci mají narozky stejnej den a to v den, kdy já sám mám svátek, čili jde o trojitou oslavu. A protože svátky neslavíme, tak dvojitou. Ještě to tu jednou zmíním. Oba kluci Boris i Bobík se totiž narodili ve stejnej den, akorát o tři roky od sebe. A ještě to bylo na pondělí velikonoční a ještě navíc na Dušana. Tolik náhod najednou? Ne, to musí být spiknutí, to je určitě nějaká konspirační teória.
Přiznám se, že jakmile slyším slovo teorie, vždycky si vzpomenu na svýho kamaráda z hor, kterej mě jednou zcela uzemnil i předběžně do všech budoucností odzbrojil, když mě přivítal slovy: "...a kvantovó teóriju znáš?" Od té doby mám slovo teorie spojené s tímto výrokem a musím se začít tak trošku usmívat, ale ne moc okatě, aby mi kamarád nedal po tlamě.
Ale co si budeme namlouvat, dostat ke svýmu svátku dvakrát po sobě jednoho vňoučka, to už vyžaduje velmi siný kramfleky, inspiraci, vůli a samozřejmě i náhodu, na kterou já hodně dám. Náhoda je můj kamarád, kterej mi brání stát se obětí jakékoliv konspirační teórije.
Letošní narozky kluků kupodivu, ach ta konspirace, nepřipadl na Velikonoční pondělí, ale na pondělí o týden později. I to je spiklenecky v toleranci +7 dní.

Tu oslavu jsme naplánovali na víkend před narozkama. A jako na potvoru se to všecko krásně sešlo. Před nedávnem jsem dělal jakési reklamní matroše pro Nadaci pro předčasně narozený děcka a protože nadace, tak málo peněz, jen stačí připomenout, jak proti nadacím bojujou ti nejhorší a nejvyšší z naší politické scény. Ale stejně jsem nepřišel zkrátka, protože za odměnu jsem dostal voucher na cupcaky v ceně asi 1 000 Kč. A že stačí týden předem objednat. To jsem splnil a tak jsem si mohl v pátek jít pro sladkou odměnu, abych ohromil vňoučátka krásnejma sladkostma. Čekal jsem, že to ocení, protože jsou doma přes sladkosti držení dost u huby. Bílej cukr je jed a takové ty klasické breky moderních rodinek.

Tam jsem šel pěšky, ale když jsem pak viděl, jak velikej balík je 16, vlastně 18 cupcaků - dvě bedýnky - jel jsem zpátky šalinou. Ale znáte to, řidiči tramvají prochází jakýmsi arogantním testem, kdo je kliďas a nezvoní, kdo prudce nebrzdí a nedržkuje, nemá prakticky šanci místo řidiče získat. Ten můj byl 1A kvalita. Jezdil nadoraz, aby mohl zprudka brzdit, cinkal jako smyslů zbavený a já jel se dvěma křehkými bedýnkami v celkem zaplněné šalině. Dorovnával jsem, co se dalo, ale přesto, přišel jsem na to později, se některé cupcaky vysmekly z předepsané díry a obcovaly se sousedním cupcakem. Tu jízdu jsem zvládl celkem se ctí, ale vystoupil jsem raději předčasně. Jinými slovy jsem to vzdal a do cíle nedoběhl. Šel jsem za Olinou do školy, kde jsme se pokusil ty kopulující dvojice cupcaků rozdělit. Olina rozdělovala bílé, já hnědé. Vypadal jsem, jako bych pracoval v nočníku. Umyli jsme si ruce, krabice přelepili samolepkou a šli opatrně na vlak.

Olina se vrhla do přípravy večeře. Sekaná s bramborama. V 6 dorazila Helča s dětma. Po výborné sekané jsem vyndal první krabici cupcaků. Ale nějaké velké nadšení se nekonalo. Masírování o nezdravosti sladkostí už zapustily kořeny docela hluboko. ale ne tak docela. Bobík třeba, když žere chalvu - a to je fakt hustej sladkej úder - prožívá dětský sladký orgasmus. No ale cupcaky byly báječné. My ostatní jsme to ocenili daleko víc. Bylo jich docela dost a každá trojice byla jiná.

Boris má v pondělí 14.

Helča narozky neslaví, ta jen každého správného devátého dubna vyplkla jedno malé děcko. To první se jmenovalo Boris, to druhé dlouho jméno nemělo, ale ustálilo se na verzi Bobík, neboli Beau - krásnem. Bibi, ta nejstarší od Helči se narodila v lednu, tu jsme teď o víkendu neslavili.

Ale asi jí to přišlo trochu líto, tak si schválně zavřela prsty do dveří od auta.

Bobík žere cupcake, ale vedle v pokoji na něho čeká ruská chalva, což je lákadlo, které cupcakům neprospívá.

Přesto jeho výraz prozrazuje, že jo!

Kluci pak až hluboko do noci čuměli na televizi na nějaké pitomé filmy a dopoledne jsem vyrazili na zahradu. Bobík si nechal zkrátit vlasy. To je taková oblíbená činnost u nás na zahradě.

A zatímco pážeti Bobíkovi se zkracovaly vlasy, Olina roztopila pod náhrobním kamenem. Koupil jsem totiž v Lidlu několik krabic aljašské tresky. Máme na zahradě takovej pěknej náhrobní kámen, který jsem kdysi koupil v kamenictví někde za Prahou, když jsem byl na výletě na kole. Už jsem o tom tady na praseti určitě několikrát psal. Ten náhrobní kámen je docela těžkej. Stejně těžký bylo ten kámen na kole domů dovézt. Od té doby nám slouží až za hrob. Až ho někdo z nás bude potřebovat na neexistující hrob, nebude třeba na něj nic tesat, zůstanou v něm zakleté všechny vůně jídel, které nám ugriloval.

Kdysi dávno jsem Olině koupil na zahradu takovou kravinu. Je to sice vtipnej výrobek i praktickej, používají ho i lyžaři na sjezdovkách, sundají si lyže zamávají s pytlem a zamknout vchod pro vzduch a mají skvělý sedátko. Když v něm sedíte, je to velmi pohodlný. I na mokré trávě. Jediné, co je limitující, že se z toho Olina nemůže vyhrabat. ale děcka se s tím parádně vyblbly. Jirka tvrdil, že to vypadá jak velký dámský přirození. Asi má pravdu. Zeptáme se na to pana prezidenta, to je přes pussy mezinárodní expert.

K obědu bude aljašská treska z Lidlu. A cukína.

Bibi už velká dáma, ale narozky teď nemá.

Boris v pussince s rybičkou.

Bobík si udělat trucoidní topinku.

Zahradní slavnosti probíhají podle plánu.

Po obědě musí nutně následovat klid na lůžku.

Bobík a s Bibi.

Pak přišla na řadu společenská karetní hra DIX IT. Tuhle hru do naší rodiny zavlekl americkej Honzík. Ale v době, když by irskej Honzík. Mě sice hry globálně nebaví, ale tahle je srandovní. Jen si už nepamatuju, jak se to hraje. Což nevadilo, protože jsem nemusel tentokrát hrát.

Olinina zahrádka je volně spojená i se zahrádkou Miladinou, takže máme jako všichni velikou zahradu. Symbióza docela funguje. Roušojc klaka hraje Dix It, Vokáčojc klaka si čte. Velké dámy kafrají.

Jitush a Helča.

Dvě velké dámy.

Jitush s Jirkou se vrhli ne na kokain, ale na zahradničení. Mají propachtovanou jakousi zahrádku v kolonii v Dejvicích a věnujou se tomu docela náruživě. Dokonce, jak je vidět na fotce, ani při objímání Jitush nepouští z ruky zahradnické nůžky. Což je jí nakonec celkem k prdu, protože jí ještě ten samej den praskly.

Jirka pak uviděl na zemi dort, kterej vyráběla Helča a zeptal se, jestli ho může sežrat.

Pak si to rozmyslel, jen si kousnul.

Pak, protože jsme byli plní ryb, dorty od Helči a cupcaků, museli jsme všichni vyrazit na malej okruh, kterej rád a často běhávám. Kluci si musel u rybníka umejt fotbalovej míč, protože jim proběhl psím hovnem.

Aby mohl Boris hrát po cestě fotbal, propachtoval si s Helčou jednu botu. No a to je konec oslav, co bude příště se uvidí.