Denver - část první
(19. pokračování o Coloradu)

Trpím zase obsahovou rozpolceností. Mám nachystaný povídání o Denveru, ale zároveň se děje spousta zajímavých optických příběhů i tady v Ostružné, kam jsme se na chvilku uchýlili, abychom vyzkoušeli, jak moc už je Roušovna zdravá. A v pátek zase jedeme na oslavu narozenin do Zbirohu, takže to taky nesmím ignorovat, abych nenasral účastníky. Tak jsem se rozhodl, že toto číslo věnuji první části Denver, příští by mohly být ty narozky a pak si pořádně rozmyslím tu Ostružnou.

Denver nám Honza sliboval už od začátku našeho pobytu v Coloradu. My jsme ho sice už jako hned po příjezdu zažili, ale jen v noci a jen letiště. Byl jsem na to město zvědavej, protože, to vám klidně prozradím, jsem zvědavej na jakýkoliv místo na světě. Razím takovou teorii, že nezáleží na místě, ale jen na tom, co se vám podaří odlovit očima a nějak přetavit do fotky, nebo do pár slov, klidně i do filmu nebo muziky, prostě přetavit.

Hned po probuzení a po snídani je jasný, že jsme si vybrali dobře, protože se kaboní a vypadá to na déšť. Cesta do města trvá něco přes hodinku. Boulder je s Coloradem propojenej celkem rovnou a přímou dálnicí. A jak už to tu v Americe bývá zvykem, dálnicí velkorysou, hladkou, rychlou a plynulou. Něco jako naše D1 v očích jejího užvaněnýho multiministra.

Blížíme se k centru a pár vysokejch baráků naznačuje, že to asi fakt je hlavní město celýho Colorada. Vejška však není nijak závratná, takový trochu jako v San Franciscu a nebo v Sydney. Moc do vejšky to tu neženou.

Našli jsme si místečko pro auto v jedné boční ulici poblíž jakési mincovny. Úkolem pro nás všechny tři je, nezapomenout, kam jsme dali auto. Ale taky zároveň jedním dechem je nutno konstatovat, že v tomhle oboru jsme všichni tři naprosto nepřesvědčiví a nespolehliví. Uvidíme.

Downtown, to je to místo, kde se zrovna nacházíme je úhledné i čisté a extrémně klidné místo. Skoro by se mi chtělo napsat, že sterilní neboli impotentní.

Poblíž Sheratonu bydlí na vozíku chlapík, ochrnutý nohy má přikryté kartonem z krabice od ledňáčků. Těch na klacku, ne živejch. Spí si spokojeně a hlídá cocacolu.

Před komplikovaným vchodem a vjezdem do komplexu hotelu je docela pěkné sousoší. Baletky, co mají na hlavě jakýsi ptáky, ale prý to jsou rozevláté copy. Je to štíhle a estetické sousoší, které oči potěší. Autora jsme si nezjistil.

Bludiště Sheratonu.

Místní výrobna slibokoblihů. Určitě tu mají nějaké modely a makety našich Babišů a Zemanů.

V každým městě, městečku, vesnici tady v Coloradu jsme našili na medvěda tlustýho po čokoládě.

Tento pán, pravděpodobně ochrnutý má cedulku, která nabádá všechny kolemjdoucí k úsměvu.

Město je až líně a neprobuditelně klidné, ale policajti jsou ve střehu, klepeta připravena a čekají. A čekají. A nic.

Po městě jsou rozházené sochy krav, stejně jako to bylo jednu dobu u nás v Praze.

Bezpečnostní opatření, abyste neztratili na procházce městem ježka.

Lidi chodí sem i tam a nic.

Tohle je alej modrých stromů a barevných klavírů. A opět až vražednej klid.

Tingltanglový klavíry jsou k dispozici každému. A někteří i dost válí. Jen tak mezi kávou a přednáškou na fakultě.

Denver.

DENVER MRD-165 UPDATE (to fix recording issue to USB)

Denver jsou značky tabletů, Denver se jmenoval i jeden radiomagnetofon. Denver je hlavní město celýho Colorada. Denver se válí v nadmořské výšce jedné míle. Přesně. Odtud jeho přezdívka Mile-High City. Denver se rozkládá na soutoku Cherry Creek a South Platte River.

Historie Denveru souvisí s těžbou zlata a začala se psát zhruba kolem poloviny 19. století, kdy po objevení zlatých valounů v Cherry Creek v roce 1858 došlo k založení zlatokopecké osady jménem Denver. Současný Denver je důležitým průmyslovým, společenským, správním, kulturním i intelektuálním centrem nejen Colorada, ale celé západní oblasti Spojených států amerických. Panuje zde polopouštní klima. S tím zlatem to tu už není nijak žhavé. Myslím, že je vydlabáno.

V aleji si přijdou na své nejen pianisti, ale i hráči šachů. Vtipnejch hracích stolku je to nepřeberně a lidi hrajou.

V době, kdy jsme v Denveru byli, nacházeli jsme všude modrý stromy. Neděli jsme, co to znamená, ale pak jsme se nějak dopátrali, že Konstantin Dimopoulos, známej sochař a performer se rozhodl nabarvit kmeny stromů na modro, abysme si uvědomili, my lidi, jak je důležitý žít v souladu s přírodou. Barva použitá na přebarvení stromů je netoxická, biologicky neškodná smytelná vodou. Pod každým natřeným stromem je drážka, která smytou barvu odvede někam. Asi v Denveru moc neprší, protože modrejch stromů je tu docela ještě dost a projekt vznikl víc než před rokem. Budiž. Je to preformer, takže to dává smysl. A přehlídnout to taky nejde. A myslím, že to ani nikoho moc nenasírá. Někde jsem se dočetl, že těch pomalovanejch stromů bylo 150. To musela být docela fuška.

Jen si tak v klídku pohulit před vraty jakési továrny. Nebo knihovny? Univerzity?

Jiný umělec vyhnal do ulic plechové bizony.

Taky tu jsou už asi docela dlouho, protože kolem nich chodí místní docela lhostejně a dokonce o ně nezakopnou ani při mobilním četování.

Někteří sociální případi jsou barevně nepřehlídnutelní.

Také hipsterů tu moc k vidění nebylo. Ale věřím, že tu jsou. Ti jsou totiž skoro všude.

U žlutýho hydrantu.

O ulici vedle je i historický hotel Brown Palace, o kterém král rock'n'rollu Elvis Presley hovořil jako o "nejlepším hotelu na světě". Za návštěvu stojí četná denverská muzea a zoologická zahrada. Jo a bacha, na té fotce není ten Elvisovej hotel.

A nebo třeba modrej suši sakébar.

No a samozřejmě požární typicky americký schodiště.

Město je přetrženo jednou z těch dvou řek a souběžně s ní i dálnicí. Vede přes obě překážky zajímavá lávka pro chodce a cyklisty.

I "I když to vypadá jako tělocvična v džungli, není tomu tak. Vejděte prosím, do rudého háje, ale neubližte si . A neohýbejte prosím ty kovový tyčky," hlásá cedulka u dalšího pouličního uměleckýho díla, které tu je již několik let a určitě i dalších pár let zůstane.

Zde zase jakejsi umělec udělal zajímavej vodotrysk. Stěna brečí vodou, vypadá to jako praskliny v přehradní zdi, která brzo nevydrží.

Lit le Raven Stree. To je co?

Procházíme parkem, kterej striktně nabádá jen k dálkové hulbě.

Na upraveným trávníku sedí nezávislej básník a chrlí verše. Pak jsem se podíval líp a opravuju, žere vlašák a rohlík.

Ta menší z řek, které Denverem protíkají...

... je útočištěm bezdomáčů se stanama. V období zlaté horečky si mnozí zlatokopové na své kočáry nechávaly psát nápis “Pikes Peak or Bust”. Šlo o parafrázi na “všechno nebo nic” – buď to zlato prostě najdou, nebo budou zcela na dně. Druhá možnost byla tou častější. Tady tohle jsou nejspíš poslední potomci těch neúspěšných.

A jako všude v Americe, hodně se tu sportuje na ulicích.

Honza u hromady magentových hoven. Myslím, že jsem si někam zapsal, nebo snad i vyfotil, o co tu umělci šlo, ale nemůžu to najít, tak to pro mě je pracovně i nadále pyramida hoven.

Honza na lávce.

Všude kolem je cítit, že tahle část Denveru patří těm bohatším.

Honza nás vzal do jakési hospody. Žádnej ultraluxus, ale pohodový místečko. A moc dobře tu vařili. Jen jsme zapomněli, co jsme si to dali. Určitě zase něco vegošskýho.

A studenou vodu z kohoutku.

I pivo tu měli dobrý.

A co bylo dál? To se dozvíte v jednom z dalších WWWprasat.

podpis

příště

příště


Nápis na železničním mostě:
„Nejlepší na zácpu je vlak."

KDYŽ JSME SI NA TERASE

dělali fondue v úzkém rodinném kruhu, vůbec mě nenapadlo, co mě ještě čeká...
Myslela jsem, že narozeniny oslavím potichoučku, stejně za to všechno můžou moji rodiče, ne já!
Cackovi ale donesli obálku, kterou prý asi někdo hodil pro mě do schránky. Otevřela jsem ji a zírala.

Vůbec jsem nevěděla, která bije. Kdysi jsme sice jezdili na tábory (samozřejmě pionýrské...), ale luštit něco podobného jsem neuměla. Nechala jsem se slyšet, že na toto hlavu nemám, že to nedám, to kdyby mně poslali noty, tak si možná poradím! Ale Teru mně pomohla tím, že se moudře koukla na internet a našla podobnou šifru i klíč, čímž mě pošťouchla a nakonec jsem dopis vyluštila. Následující den jsem měla přijít do hotelu A-sport a dát si k obědu salát Dada. Samozřejmě jsem si hotel musela najít na mapě (je v Kr. Poli) a to už jsem čula čertovinu, že za tím bude asi Petr s Katkou.
Druhý den jsme se sešli s Jirkou, který nic (údajně) netušil. Ten salát tam opravdu měli!


Čekala jsem, co z toho vyleze, jedla jsem opatrně, žádná záhada se během jídla nekonala. Dobrej ale byl! Pak mně donesli místo účtu dopis, prý už je oběd zaplacený...

Nastalo zděšení.

Den před tím jsem se holedbala, že s notami bych si třeba poradila líp, ale asi jsem to vůbec neměla pouštět z huby. Lámala jsem si hlavu až do večera, Jirka taky, smysl nám to nedávalo, kromě udání taktu 62/8, to jo, sedmdesát, ale co pak s tím? Až večer nám to došlo, v jednu chvíli jsme si oba uvědomili, že jsou tam jen dvě hodnoty not, skupinky maximálně po čtyřech, to ostatní - různý pomlky a zdánlivě nesmyslná melodie, jsou tam jen proto, aby člověka zmátly. Jojo, morseovka! Tu si ještě pamatuju z dětských let a tak jsem dopis přce jen rozluštila. Samozřejmě se tu objevili i Lucka s Lenkou a Lukášem a všichni společně se divili, co to je za záhadu. Všichni to hráli dokonale!
Následující den jsem měla v půl jedenácté počkat na signál a otevřít okno. Byla jsem v napětí! Ozval se zvonek, přesně v určenou dobu - opět morseovka - S-O-S, otevřela jsem okno a málem omdlela.
Stáli tam naši bývalí studenti a zpívali na Šlitrovu melodii (Na okně seděla kočka),"Z okna se Dada kouká", bylo to nádherný! Peťa Šmiřák hrál na tubu a Jirka Daniel na ukulele, to nemělo chybu...
Bohužel jsem si nepřipravila ani foťák, ale dodatečně jsem dostala foto od Jaro Majerčíka:

Dojali mě, to přiznávám! Pozvala jsem všechny na terasu aspoň na pivo nebo čaj, nic moc jinýho jsem doma neměla, ale Lucka s Lenkou donesly připravené občerstvení, čímž mě zase dostaly a nestačila jsem se divit.
V té písni byl text, že budu další den brzo vstávat, ale zase samozřejmě nikdo nic dalšího nevěděl.
Večer jsem našla u počítače dopis.

S tím jsem si nevěděla vůbec rady, ale vyplynulo z toho, že ráno se brzy nevstává. Odjeli jsme tedy s Jirkou do Prahy na výlet a v neděli jsme zopakovali fondue na terase s další částí rodiny, přijela i Petra! No a dostala jsem dárek, kterým se všechno vysvětlilo. Vůbec jsem něco podobnýho nečekala!


V knížečce (dávala ji dohromadu teta Lucííí) jsem se dozvěděla, kdo všechno za tím úžasným darem vězí a byla znovu dojatá. Našla jsem tam nejen širokou rodinu, ale spoustu našich kamarádů včetně páníčka s paničkou! Nemám slov, ale užívám si to s óbrovskó siló a radši už nebudu nic rozmazávat, nebo se do toho (celá naměkko) zamotám...
Původní scénář byl let balonem v pátek, před odjezdem do Prahy, ale ten zrušili - jak jsem se později dozvěděla, asi kvůli počasí. Takže smyslem třetího dopisu byla "mlha", jak mně dámy dodatečně prozradily.
Teď je na mně, abych si domluvila termín a tím pádem bude mít celá hra ještě závěr, na který se opatrně i s Jerkou těším. DÍKY VÁM VŠEM!!!

MINULÉ PONDĚLÍ JSME NABALILI
kola, Vincenta s Kiarou a vyjeli do Liptovského Petera za Jányovými.
Ano, i oni vězí za tím neuvěřitelným překvapením!
Dojeli jsme bez problémů, děti tam byly hned jako doma. Štefan nám velkoryse zapůjčil karavan, což se setkalo s velkým ohlasem - myslím, že ti dva spali v karavanu poprvé. A dobře! Dokonce i já jsem spala tak báječně, jak už dlouho ne.
Hned ráno všichni průzkumníci včetně Jasmínky a Samka ladili stroje, protože nás čekal první, oťukávací výlet.


Samko byl posléze usazen ke Štefanovi na velocipéd a vyjeli jsme směr Vavrišovo. Hospoda zavřená, ale zato jsme viděli čapí hnízdo!


Tolik čápů v hnízdě jsem ještě nikdy neviděla! A díky jednomu pánovi, co šel okolo, jsme se dozvěděli, že ta kamera, kterou vidíme, přenáší život z hnízda nepřetržitě ve dne i v noci.
Doma jsem to vyzkoušela a můžu potvrdit:
https://www.kukaj.sk/projekt/202-bociany-vavrisovo
Díky tomu jsem našla další přímé přenosy i od nás (Bohuslavice, Uherský Brod...). Vavrišovo ale vítězí tím nepřekonatelným pozadím, Baja by řekla, že ty vůkoly nemají chybu!
V další části cesty přišly i terénní nerovnosti, z terminologie Tour de Zavadil by se hodilo přirovnání "mírně zvlněná krajina". Jirka vytáhl špagát a navázal Vincenta, který zatím nemá přehazovačku.


Šlo jim to skvěle!


Krásná krajina, děti nereptaly, takže první výlet měl velmi kladný výsledek.
Ještě ten den po poledni zavolal Ejce Igor (velitel záchranářů, její synovec), že vezme děti, aby se podívaly na cvičení s vrtulníkem! Přijel pro ně záchranářským vozidlem:


To je on. Samko má vrtulníky jako (zřejmě) celoživotní koníček, byl z toho všeho na větvi. A bylo z čeho!


Bylo na co se dívat, záchranáři připravovali ke cvičení i psy. Byli jsme poučení, že se musíme vzdálit aspoň 200 metrů, abychom byli v bezpečí.


Pak se ten obrovskej stroj vznesl do vzduchu, udělal okruh a zůstal viset asi 20 m nad zemí. Chlapi se po jednom spouštěli po laně dolů v tom neuvěřitelným kraválu a větru, psi byli dokonale klidní a reagovali jen na gesta, protože slyšet nebylo nic.


Nejen děti, ale i my máme na co vzpomínat!


Druhý den po úpravách velocipedů jsme pod vedením Štefana vyjeli krásnou oklikou do Liptovského Jána. U bufetu jsme se dozvěděli, že otvírá za deset minut, to už se vyplatilo počkat!


Jasmínka nechala doma plavky a tak Soňa vymyslela, že si aspoň půjdou namočit nohy do potoka. Dlouho tam nevydrželi, prý to bylo moc studený. Vincent s Kiarou pak ještě vyzkoušeli přírodní bazének, do kterého vyvěrají léčivé prameny, pěkně to tam bublalo. Ale za chvíli přiběhli, že už to stačilo.

Jirka vyfotil iPhonem jednu z cedulek, kterých tam měl pan vedoucí docela hodně.
Po zastávce u bufetu jsme byli pozváni do mini Slovenska. Mají to tam krásně udržované a stojí to za návštěvu. Pořád přibývají další exponáty.


Největší úspěch měla železnice, na tu se dalo koukat dlouho a všechny to bavilo.
Cesta zpět dala všem zabrat, děti mají pochvalu, že vydržely! Sice se ozývaly i hlasy "já už nemůžu", ale dali to všichni! Doma byli odměněni speciální zmrzlinou - mangovou a malinovou.
Mně se pak dostalo úžasné gratulace v provedení tria Štefan-Soňa-Ejka:


Užila jsem si to a znovu byla patřičně dojatá!
Jirka se pustil do opravy zavírání branky.


Štefan to ocenil a hned předvedl, jak se dá projít s nákupem v obou rukách za použití (pouze) dolních končetin.
Ejka na to měla celkem důležitou poznámku, že ona chodí s nákupem směrem domů, nikoliv směrem z domu. Ale i na to byl Štefan připravený a předvedl, že to jde i opačným směrem, ale člověk musí prokázat přece jen větší zdatnost.


Třetí den se uvolili Jerka se Štefanem, že vezmou děti na výlet do Pribiliny, abychom mohly se Soňou konečně v klidu něco nazkoušet.


Zatímco jsme se Soňou opravdu udělaly kus práce a Ejka vyrobila květákové hody, děti prý měly zážitky. Hlavně Kiara, která měla za úkol počkat na kopci u malin, až Jirka pomůže se špagátem i Vincentovi. Prý přijeli a Kiki už maliny nezobala, jen čekala u silnice. Viděla v křoví nějaké oči a slyšela chrochtání. Měla strach, že je tam medvěd, nebo prase... Možná tam opravdu to prase mohlo být, možná to byl jen strach, těžko říct. Ale všechno dobře dopadlo a v Pribilině byla za odměnu zmrzlina, zdokumentoval Jerka.


Do večera probíhaly ruční práce, lepení papírového bagru, foukání bublin a výuka hry se špagátkem. Tu zvládly holky bravurně a zabavily se přebíráním na nečekaně dlouhou dobu!


V den odjezdu, než Jerka sbalil piáno a kola, šli jsme ještě ke studánce pro vodu.


Hlavním tématem hovoru byli medvědi... Ale taky zajímavý dotaz Kiary, jak vlastně vznikla vzteklina a jestli byla dřív slepice nebo vejce.

Ejka chystá halušky, v tom nemá konkurenci!

Ten pokrok...kde se to zastaví?
A portréty na rozloučenou


Po kom je ten Samko asi takovej komediant?


No a pak jsme se fakt sbalili a sedli do auta.


Bylo to parádní a skoro nic jsme u Jányů nezapomněli. Jen Kiařinu přilbu, aby to zase nebylo až tak moc jednoduchý...
Vzpomínáme a moc, moc děkujeme!!!

V NEDĚLI VEČER JSME SE DOZVĚDĚLI, ŽE
Jirka získal ve Vysokém Mýtě na Classic Cupu 2. místo ve třídě do 1600 a k tomu speciální cenu pro nejstarší vozidlo na trati (Octavia Touring sport rok 1963).

Byli tam s Lucií a my gratulujeme!!!
Teta Lucí pak s Toníkem předvedla, jakých rozličných barevných odstínů v létě možno docílit:

Můžete si vybrat...

Dada a spol.

Přátelé,
ráda bych vás pozvala na ojedinělý koncert, který tentokrát nebude v obvyklých prostorách, ale bude se odehrávat přímo venku v lese. Dostanete pouze adresu GPS k parkování a zbytek cesty dojdete pěšky. Není to ale bojová hra, jak by se mohlo zdát a ani se nikde neztratíte.
Chceme, aby lidé ještě více přilnuli k přírodě a zároveň měli možnost zažít něco zvláštního. Pro konání koncertu jsem vybrala opravdu krásné místo nedotknutého lesa.
Filosofii celé akce vysvětlujeme na našich stránkách.
Můžete vše pojmout jako výlet autem nebo na kole, ale i pěšky a po skončení zamířit do lomnického pivovaru. Nemusím určitě říkat, že příroda Podhorácka je díky dešti ještě krásnější než obvykle.
Šiřte vše mezi přáteli, abychom měli pocit, že to, co děláme má smysl.

Zvu Vás do jazzového baru U kouřícího králíka (Křídlovická 1 na Starém Brně), kde budu hrát na kytaru a zpívat písničky od Jethro Tull (zejména) + něco od Franka Zappy apod. Koncertík se koná od 20:00 hodin ve středu 29.7.2020. Přijďte mně podpořit, prosím. Jako host po přestávce vystoupí Milan Marčišák a jeho kamarád.
Jura Hála.

Milí přátelé,
dovolím si sdílet pozvánku na dva příměstské tábory, které pořádáme v srpnu v Brně na pobočce našeho muzea pro děti ve věku 6-10 a 11-15 let.
Bližší informace s programem jednotlivých dnů najdete v příloze nebo na https://www.jewishmuseum.cz/program-a-vzdelavani/akce-pro-navstevniky/pro-rodice-s-detmi/
Za případné další šíření pozvánky budeme moc rády.
Otevíráme lipový ateliér a příběhy z Knihy knih
Rádi bychom vaše děti pozvali na příměstské tábory, které se budou konat v srpnu na brněnské pobočce Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze.
V termínu 3. 8. - 7. 8. 2020 připravujeme pod tajemným názvem Diamantová brána a devět tisíc rajských stromů tábor pro děti ve věku 6 - 10 let zaměřený na pohádky a legendy (nejen) židovské kultury. Inspiraci na tvorbu vlastní knihy budeme hledat v příbězích z Tóry, v bajkách o zvířatech, u Ondřeje Sekory či v jidiš písničkách na papírovém divadle. Aby nám oči od stránek úplně nepřecházely, vyměníme občas prostory vzdělávacího sálu za zoologickou zahradu, parky a hřiště v okolí i expozice Moravského zemského muzea.
V termínu 17. 8. - 21. 8. 2020 se mladým tvůrcům ve věku 11-15 let otevře Ateliér v lipové aleji, který nabídne každý den jeden umělecký příběh s moravskými kořeny a vlastní kreativní práci s ním sladěnou. Čeká nás široké umělecké rozkročení od architektury, přes výtvarnou tvorbu až po módní návrhářství. Mimo ateliér se vypravíme tvořit do ulic Masarykovy čtvrti, zahrady Vily Stiassni či prostějovského muzea. Na závěr týdne přijde na program prohlídka skutečné galerie, jakož i vernisáž ze všech nejlepší, totiž vlastní.
Mgr. Barbora Dočkalová
Židovské muzeum v Praze
Oddělení pro vzdělávání a kulturu - pobočka Brno
Tř. Kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno
+420 530 317 651
+420 776 761 275

Ahoj, přátelé,
s radostí oznamuji, že se dílo podařilo a my jsme poskládali první projekt neziskovky The MÚZY.
Moc ráda bych Vás pozvala v tomto roce na 3 koncerty a 3 hudební workshopy do Tišnova.
Mrkněte na plakát a na web www.themuzy.cz
A hlavně přijeďte!
I případný nocleh pro přespoláky vymyslíme
Lístky na koncerty se kupují přes TIC Tišnov ( https://www.mekstisnov.cz/turisticke-informacni-centrum )
a registrace a platba workshopů na účet neziskovky přeze mě nebo na info@themuzy.cz
PS: avšak pozor, hlásím, že od 15.5 do 23.5. nebudu na mejlu ani na telefonu, tak se nic nebojte, když nebudu hned odpovídat, zareagují hned po návratu.
Těším se na viděnou a na společné kulturní zážitky!!
Pavlína


Milí přátelé, pojízdní i nepojízdní pocestní,
tetina Barbora Pavlišová rozjíždí cestovní kancelář, která už s úspěchem fungovala nějaký čas ve zkušebním provozu.
Jelikož jest dcerou stréca Pavliša, zakladatele Patafyzické cestovní kanceláře, můžeme s jistotou očekávat, že na jejích zájezdech se účastníci nudit nebudou.
Předkládám tedy její dopis k uvážení, třeba vás inspiruje a zkusíte nějakou z nabídek využít.
Krásné dny přeje
Dada Klementová a spol.
Máte-li náladu, čtěte úryvek z jejího dopisu:
Pokouším rozjet naplno cestovku. Naplánovala jsem několik výletů po české krajině.
Ráda bych vzhledem ke krizi naplnila všechny busy, a tak posílám nabídky.
Letos paradoxně vznikla šance navštívit ta nejfrekventovanější místa bez davů jako je Praha a Český Krumlov. Tam bych nikdy autobus nevypravila, protože davy nemám ráda. Letos je ale situace nanejvýš příznivá.
Mnozí v Krumlově už byli, ale troufnu si říct, že bez turistů to bude jedinečný zážitek, který se už nenaskytne v dalších letech. Přidala jsem ale do programu ještě dvě rarity, a to přírodně krajinářský park v Nových Hradech + hrad a klášter a zejména poutní místo Římov, moje oblíbená destinace.
Vím, že chválit se je hříšné, ale jako průvodce vůbec nejsem marná. Zájezd není naplněný i proto, že někteří si raději blokují termín pro případné náhrady svých zahraničních zájezdů.
Chtěla jsem tě poprosit, zda by nebylo možné poslat někomu, koho by to mohlo zajímat.
V příloze je souhrn zájezdů a podrobný plakát na Český Krumlov. Doporučím se taky podívat na můj blog, kde se najdou i příjemné tipy na výlety.
https://www.terrai.cz/zajezdy
Bara

Vážení příznivci Divadla Aldente,
Neváhejte! Ctíme aktuální bezpečnostní opatření, proto máme na všechna představení omezenou kapacitu.
Začínáme zkoušet Zlatý kolovrat z Kytice J. K. Erbena, na inscenaci budeme intenzivně pracovat na letním soustředění v Lechovicích, kam vás zveme na premiéru a tři reprízy s možností přespání do druhého dne. Zapište si do diářů:
Středa 12. 8. ve 21:00, fara Lechovice
Pátek 14. 8. ve 21:00, fara Lechovice
Sobota 15. 8 ve 21:00, fara Lechovice
Neděle 16. 8. ve 21:00, fara Lechovice
Těšíme se na vás.
Za Divadlo Aldente
Vendula Kacetlová