Podzimní cesta
(z pohledu neužitečného červa)

O podzimní (i jarní) cesty se v naší partičce skoro vždycky stará Pepa, který sám sebe v mailové korespondenci označuje "Milášek" a nebo "Všemi oblíbený". Dlužno poznamenat, že Pepou připravené cesty jsou mistrovsky okoučované. Ale dost již chval, ať nám nezpychne.
Koronární situace nám cesty nesmírně komplikuje, ale přesto se podařila i jarní (prase č.25) i tato podzimní. Tu jarní jsme dali těsně po uvolnění prvního lockdownu, a jak to tak vypadá, tuhle podzimní jsem stihli těsně před druhým lockdownem. Cesta byla tentokrát lehce okrájená jen na 4 dvojice. Náhodou to tak chtěl i plukovník Prymula, kdybysme šli do hospody. Ale v poslední zatáčce to, a ne poprvé, odpískala Roušovna, protože se jí zase zasekla záda v nedůstojné pozici a musela zůstat doma. Bez Roušovny je prostě menší sranda.

Vstávám sám a v pět, zkontroluju fotovýbavu, roušky, a vyrážím na nádraží do Běchovic. Vlak jede jako na potvoru na minutu přesně, a tak se ocitám na Hlaváku zbytečně brzo. Je sice úplná tma, ale Šérvůd už tepe životem. Všude v křoví serou obyvatelé místních laviček, sem tam projede auto městských polišů.

Některý lavičky jsou překvapivě opuštěný. Jo a pozor, veřejný hajzlíky na Hlaváku otvírají až v 7, což může být někdy prekérní a vysvětluje se tím i tolik obsazených křovin a bílé stopy hajzlpapírů. Konečně se dočkám svýho spoje. Není to rychlík Českých drah, tak jsem zmatenej označením vagónů písmeny. ČD to mají číslem, které přilepí na dveře. Tady nic, jen usměvavá průvodčí mi říká, že jo, že to jsou první dveře a mám jít až dozadu. Arriva má docela hezký vagony. Jdu a jdu a jdu, až na konec, jak mi poradila slečna u dveří. Nějak jsem číslo místenkových sedadel přehlídl, je to divný, vykouknu ze dveří a zjistím, že za náma už žádnej vagon není. Po cestě zpět jsem sedadla konečně našel. Jen netuším, proč jsem měl nastoupit prvními dveřmi, když to bylo na konci. Na Smíchově přistoupí Ála s Honzou.

Tenhle arriváckej rychlík se stolečkem nás dovezl až do Čimelic, kde máme necelou hodinku na přesednutí. Čimelice - polomrtvá ves. Ale nástěnkově jsou vostří.

Našli jsme si vietnamskou večerku, kde měli červené papriky bílé z Maďarska, ale my jsme si dali pivo plzeňské v plechu. A tyčinky. Sváča k becherovce.

Výkup jablek všeho druhu od nahnilejch až po shnilý.

Ale nebojme se, vše je v dobrých rukou, Výkup splní a národ nakrmí.

Čimelic se rekonstrukce stanic dotovanejch EU zatím nedotkly. Přešli tu už na speciální neprůhledná odolná okna z dřevotřísky.

Pak jsme odhalili popelářskej místní trik. Každou středu je potřeba vyprázdnit popelnice, ale nikde není psáno, jak je vyprázdnit. Tady to dělají hned vedle popelnice.

Zachovali jsme se zodpovědně a ty tři plechovky od plzně jsme hodili do prázdné popelnice. Víme, že za tři dny ji popeláři vysypou.

Je to takové hezké.

Ale sem tam se dá mezi zbytky lepidla, plakátů a cedulí najít poklad. Třeba Josefa Čapka.

Ve Vráži se setkáváme s druhou částí výpravy, která se rozhodla neprovokovat koronáče jízdou vlakem a ze Slanýho dojeli autem. Pepa posledním mailem nařídil protikovidové opatření - všichni musíme mít svůj vlastní covy19-kalíšek na kořalku. Máme. Honza s Álou mají největší.

Poslední lok a vyrážíme na cestu.

První pohled na zlatonosnou Otavu. Zlatonosné jsou tu především podzimní listy.

Pepa má všecko dost zmáknutý. Prý máme nastoupat asi 170 vejškovejch metrů. Někdy to ale vypadá, že nám něco zatajil.

Hnízdiště pramiček.

Začalo pršet. Mně osobně déšť nevadí, svýho nikona se raději neptám, tak nevím, jestli reptá.

Většina z nás vytáhla deštníky a jdeme dál.

Vyhlídka na Otavu vyžaduje pozornost, jinak řeku přehlídnete. Na několika místech naší pouti jde trošku do tuhýho, protože déšť z prudkejch pěšinek udělal solidní tobogany. A překvapivě jsem to byl já, starej krasobruslař, kdo hodil tlamu na bahně. Když jsem se zvedal, rozjel jsem se znova a po prdeli. Půl těla mám od blata. Vypadám jak prase.

Cesta se zdánlivě narovnala a uklidnila. Vine se až poeticky těsně podél Otavy. Chodníček, že by se z turisty mohl i básník stát. Naše partička se trošku roztáhla do prostoru. V první línii jde Robin, zavilej, turisticky zdatnej jezevčík. Je zvyklej na průměrnou rychlost 5 km/hod. A když se jde pomaleji, kňučí a je protivnej. I občerstvovací zastávky komentuje znechuceným poštěkáváním. S Robinem jde Jindra a Pepa. Chápu, že musí jít rychle, protože by s nima pak Robin nemluvil. Ve velkým odstupu jsem si šel já. Sám, myšlenky mi poletovaly od projektu k projektu. Sice jsem si žádnej nezapsal, protože tyhle nápady přece nezapomenu. Jo, nějak si nemůžu vzpomenout, co to bylo za projekty. A jako poslední šel zbytek partičky. A jak se vinula ta cestička těsně kolem řeky, objevilo se místečko zákeřně zešikmené. Cítil jsem, že by mohl nastat smyk, tak jsem rafinovaně, nejsem přece žádnej blbec, levou nohou šlápl na levej hřbet rozrytej prasatama, protože jsem zcela správně předpokládal, že v měkkým a rovným terénu to bude klouzat míň než v šikmým blátě. Šedé jsou teorie, ale strom života bejvá zelenej. Ten posranej hřbet byl sviněma tak podrytej, že se se mnou celej utrhl a já se chystal skočit mezi zlaté valouny na dně Otavy. V poslední chvíli se mi podařilo druhou nohou zarejt do chodníčku, jenže jsem se už řítil k zemi. Pád mezi zlato se zastavil, jen celej ten kus břehu tam zahučel. Byl jsem v podivné poloze zmraženýho překážkáře. Vlastní vahou jsem si ohejbal čtyři prsty z pěti na noze do hnusné pozice. Bolest slušná, ale moc možností, jak odmrznout, jsem neměl. Jen se svalit na prdel a trochu se v tom blatě vyválet a držet se přitom trávy. Můj přerod z inženýra lékařské elektroniky v zasraný prase, v červa z hlíny, byl dokonán. Obě části těla jsem měl spravedlivě obalené blatem. A ještě něco v tom blátě muselo být, nějakej bílej jíl, nebo něco podobnýho, protože to při vysychání dělalo bílou pruhatou zebru. Nohy až po stehno v šedohnědým těstíčku. Ani jsem si nevšiml, jak dlouho se už v bahně reju, až se za mnou ozval Ladys: "Už jsi sebou zase jebnul?" "Jojo," odpovím vesele, postavím se na všechny dvě, oklepu kilo bahna z rukou a jdu opatrně dál. No jo, byl jsem jedinej, kdo tudy z partičky šel. Ostatní se totiž nezasnili a zkurvený místo obešli. I ti přede mnou, i ti za mnou. I když ti za mnou by museli tak jako tak, protože půl cestičky odpadlo do řeky.

Podzim je divné období, které není černobílým fotografům příliš nakloněno. Ale jinak mám podzim rád možná nejvíc ze všech čtvera období, pane Vivaldi.

Šest normálních turistů a jedno maskovaný bahnem prase dorazili do cíle. Do města Písku. Máme tu někde zamluvený nocleh. Bojím se, že takhle zprasenýho mě neubytujou. Když tak přespím pod mostem.

Téhle části Písku se říká, jak jsem se dozvěděl od jedné kamarádky z FB, Titanik. A to od dob slavných povodní. Dokonce mi poslala na mou FB zeď i fotku, jak se Titanik potápí.

Podzim nad Pískem totálně zvítězil.

Město samotné vypadá docela vybydleně. Ne škaredejma barákama, to právě naopak, ale tím, že tu není skoro živáčka.

Hotel jsme našli, holce v recepci jsem se přiznal, že jsem jako prase, a ona mi něžně odpověděla, že je jí to jedno. Skoro jsem cítil skrytý vzkaz, že je jí to u prdele.

Samotnej hotel bylo jedno obrovský bludiště, mnoho schodišť, zákeřných zatáček a koutů. Nakonec každej z nás svůj pelíšek našel. Jen já mám pokoj celej pro sebe, protože hrbatá Roušovna skučí doma. Opatrně jsem se svlíkl z bahenního zábalu a odhopsal do sprchy. Co ze mě teklo za hnusný něco, to mi kanalizace města asi nikdy nezapomene. Zjišťuju, že moje minimalizační balení na čundry už přeháním, protože s verzí "bláto" jsem nepočítal. Och, jak by se mi hodily ještě jedny kraťasy. Teď už nic nenadělám. Aby mě pustili do hospody na večeři, přepásal jsem se mikinou, skryl bahnité maskování trenek a vyrazili jsme na večeři. Do jedné z mála hospod tu. Pivo dobrý, plzeň nefiltrovaná i obyčejná, kančí se švestkovou, tatarák, a kdoví co ještě. Jídlo skvělý. Správně jsem se měl nažrat i za Olinu, ale to bych nezvládl. V osm nás vyhnalo prymulí nařízení, což se mi vlastně hodilo, protože prsty na noze se mi solidně rozležely a bolely jako čert. Na hotelu jsem si vypral trenky od blata, asi zacpal i umyvadlo, pustil radiátor s tím, že když to do rána neuschne, tak pudu mokrej.

Ráno jsme šli na snídani do hotelu možná Bílá růže, to si už nepamatuju. Švédskej stůl, zima jako v množírně psů, depkoidní sál se stoly. Skoro to vypadalo, že jen co se nažereme, přijdou soudruzi a budou schůzovat. Nepřišli. Za sebe jsem si dal k snídani párek hnusnej jako z Kostelce a za Roušovnu vajíčka.

Pak jsme si zabalili a vyrazili do nedělní mlhy. Čeká nás asi 11 kilometrů do Putimi. Opět podél Otavy. Honza rozhodl, že půjdem přes starej kamennej most, i když to nebylo podle Pepovýho plánu. Ale stálo to za to.

Mlhu miluju, protože umí sežrat z obrazu skoro všechno a nechává jen to, na co si ukážeš.

Prej to je nejstarší dochovanej most v Čechách. Postavili ho ve třináctým století. Dlouhej 111 metrů a oba konce byl chráněny obrannými věžemi. Ty se, jak vidno, nedochovaly.

Sousoší sv. Anny Samotřetí, představující sv. Annu s děckem a Pannu Marii v dívčích letech, je dílem neznámého autora z roku 1770.

Kalvárie je z dílny čimelickýho sochaře Jana Karla Hammera z roku 1757 a je to asi jedna z posledních jeho prací (zemřel pravděpodobně v roce 1759). Sousoší sestává ze tří volných figur: uprostřed na úpatí kříže sedí sv. Máří Magdaléna, po její pravici stojí Panna Marie, na opačné straně sv. Jan Evangelista. Kříž s korpusem Krista byl doplněn později, roku 1791.

Nejstarší je sousoší sv. Jana Nepomuckého a dvou andělů, kteří drží štítky s nápisy "Čas k mluvení" a "Čas k mlčení". V pozadí Titanik v mlze.

Socha sv. Antonína Paduánského chovajícího malého Ježíška je dílem neznámého autora z roku 1770. Na podstavci sochy je vytesán erb královského podkomořího a hejtmana Prácheňského kraje Jana Filipa Běšína z Běšin, který tuto sochu spolu se sousoším sv. Anny Samotřetí věnoval městu.

Barokní andílci kecala a němýho vypadají dost otráveně.

Není vyloučený, že i v té době šlo o nějaká nepříjemná epidemická nařízení.

Svatej Jan Nepomucký

Když Písek, tak sochy z písku.

Historik August Sedláček v roce 1911 napsal o mostě toto: „Kamenný most pokládán byl od předkův za přední klenot města a to vším právem, protože svou hmotou i úpravou je menší bratr Karlova mostu, jejž dnes vybudovati ctilo by každého stavitele.“

Umělci Josef Faltus, Jiří Kašpar a Marian Maršálek na jaře vystavěli celkem 5 soch na námět „777 let města Písku“. Bylo to skoro bez lidí kvůli koroňákovi.

Most je fakt hezkej. Není se co divit, že to je národní památka. Někde se můžete dočíst, že se mostu říká Jelení, protože když ho dostavovali, dohodli se, že se bude jmenovat podle toho, kdo most přejde jako první. Z jakýchsi zdrojů (bez ověřování) jsem se taky dočetl, že náš nejstarší kamenný most je taky osmým nejstarším na celým placatým světě.

A dokonce tu najdete i modernu.

Traduje se, že tenhle splav inspiroval Fráňu Šrámka k napsání Splavu. Ale znáte lidi, třeba je to fejk.

Tam naproti je Sladovna. Ale taky Křižíkova elektrárna.

Honza si zkouší, jestli by uměl z okna promlouvat k národům. Zapomněl jsem se ho zeptat, jak to dopadlo.

Na druhej břeh se dostáváme přes dřevěnou lávku s železnou konstrukcí. Přes noc tu vytvořili pavouci solidní galerii.

Několik nedělních plusů. Tak za prvé neprší, za druhé se snaží vystrčit drápky slunko, za třetí cestička podél Otavy je civilizovaně rovná, jezdí tu cyklisti, běhají běžci i běžkyně, a dokonce i rodinka na kolečkovejch bruslích. Moje dodrbaná noha umí komfort rovné cesty ocenit. Sice kulhám jak Meresjev, ale každým kilometrem je to lepší.

Lehce erotická výzdoba U Smetáka.

Ten podzim, ten mi dává kapky.

Tady u toho stromu jsem trochu znejistěl, jestli tu nebyl náš Jirka a nedodělával tužkou praskliny na stromě. Před léty měl přesně toto období.

Ještě pořád Otava.

Zprava řeka, zleva skály. Prej symbolický hřbitov.

Ladys se pokouší vystopovat, odkud získává inspiraci ke svým projevům náš všemi milovaný pan prasedent Miloš. Myslím, že je na dobré stopě.

Ještě pořád Otava. A proč o tom píšu? Protože za touto zatáčkou se z Otavy stal uprděnej potok. Bylo nám to divný, ale Honza na telefonu pak objevil, že jsme Otavu nenápadně opustili a šli podél Blanice.

Tady jsme si vzpomněli na Olinu, protože Honza, kterej je taky přes kytky, prohlásil: "Škumpa," ale dál už nic nedodal. Kdyby tu byla Roušovna, hned by dodala jaká škumpa a jak se to řekne latinsky, ale možná ji přeceňuju. Škumpa je prej jedovatá.

Nohu jsem úplně rozchodil a jsme v cíli. Slavná nebo slavnej Putim. Místo spojený s Osudama dobrého...

Na zemi se válel kohosi šourek. Ladys se pokoušel přes apku v mobilu zjistit, čí, nebo o jakou houbu se jedná, ale...

Putim vypadá zanedbaně a ještě vysídleněji než Písek. Tady jsou o několik dní před Prymulou. I hospoda (asi jediná) tu otvírá až v 17:00, ale to už budeme dávno doma.

Prostě Putim.

Mít takovýho souseda, tak bych se stal asi spisovatelem.

Slavné místo, kde se natáčel kus Švejka.

A jsme u Švejka Josefa. Když mi bylo 14, našel jsem u táty v knihovně tlustou šedou knížku. Osudy dobrého vojáka Švejka. Ilustrováno Ladou. Jak já tu knížku měl rád, jak jsem ji téměř jedním dechem přečetl. Na gymplu jsem měl spolužáka, kterej uměl předlouhý pasáže ze Švejka. Jak nás ten dobrý voják inspiroval, když jsme chtěli bejt drzí na učitele.... I na vojně jsem ze Švejka čerpal.
Ve čtyřiceti jsem si ji četl znova. Takový zklamání jsem už u žádné jiné knížky nezažil. Švejk mi byl svou bodrou vyscaností tak protivnej, až jsem se osypával. Najednou mi došlo, že tahle kniha je bedekr, taková wikipedie o tom, jací my Češi jsme. To švejkování na vše kolem, ta trapná přemoudřelost absolventů Vysoké školy života. Zkrátka, Osudy se mnou zacvičily. Já tu knížku nemám rád a asi chápu, proč se mi líbila ve čtrnácti. A pozor, tím nechci říct, že to je špatný dílo, je to skvěle napsaný, ale ryzí český švejkovství mě nasírá. Dokonale to je teď vidět v době korona-krize. My jsme prostě takoví blbci.

Jedno z ramen Blanice.

Čas se nachýlil, musíme jít na nádraží a jet domů.

V Putimi na nádraží, určitě tu kdysi šaškoval i Josef Švejk, čekáme u nástěnky na příjezd vlaku. Naše parta se ve Vráži opět rozdělí. Pražská sekce dvakrát přestoupí, slánská sekce ve Vráži vystoupí. Do večera jsme zas všichni doma. Počítám, že do tejdne bude mít celá Česká republika, i se všemi Švejky v nás, zaracha a zákaz vycházení. Počet vážně nemocnejch a naplněný nemocnice jasně ukazujou, co to je rýmička a chřipečka, a proč vůbec testovat, a proč omezení, a proč ty zasraný roušky. Konspirátoři pukají nadšením, teorií je tolik co mravenců v lese. Homeopati a zubaři radí epidemiologům, virologům a imunologům, jak to mají dělat. Je mi líto, ale Švejk v nás opět vítězí na plné čáře. Každej Maďar může za to, že je Maďar. (To nebylo proti doktoru Maďarovi, to bylo ze Švejka.)


Pár střípků z putimské nástěnky.

...posadil ve druhé třídě za katedru naposledy, aby se rozloučil se školou před odchodem na zasloužený odpočinek.

Za tři minuty přijede vlak a podzimní cesta v roce 2020 končí. Díky Pepo, je to opět na pochvalu. Já vím, že jsem servilní, ale chválím tě i přes to, že jsi žádal, abych byl dnes utracenej, protože jsem celou neděli kulhal.

Důležitej dovětek: Napsal mi Honza K., že cítí jistou nespravedlnost, protože "Cesty" se konají už od roku 1981 a do dnešní doby mají s bratrem Švédem na kontě o mnoho víc itinerářových projektů než ten vychvalovaný Milášek. Ten zkraje vůbec nejezdil, protože s kotlikářema se nezahazoval. A ta omáčka ke kančímu byla šípková.

Redakce se tímto omlouvá za nepřesné údaje vlevo dole.

 

podpis


Když netrefíš ani barvu, ani zebru.


Helča v Ostružné. (1984)


Babiš tiskovka:
"Zemřelo tisíc mrtvých."

DOKUD TO JDE A NEZAVŘOU

hospody, jezdíme na kole po okolí na obědy. * (Vkládám teď, v úterý dopoledne - ten titulek jsem napsala včera, dnes je všechno jinak, ale naděláme stejně kulový...)*
V pátek jsme zamířili do Obřan, kde sídlí Iva, rodinná daňová rádkyně. Jirka jí vezl něco papírů a protože byla v karanténě, hovořili jsme spolu jen z ulice. A protože bydlí na kopci, vymyslel pan Klement, že vyjedeme nad Obřany. Kopec to byl solidní, kdy při šlapání jede kolo snad ani ne tak rychle, jak chodím pěšky. V takových případech volím změnu pohybu, slezu a jdu po svejch. Nahoře měli zajímavá vrata.


Nad Brnem bylo oblačno a všechno se tvářilo, jakože už je vážně podzim. Jirka si vymyslel extravagantní
podzimní kolooblek.


Oklikou jsme sjeli dolů a co čert nechtěl, u řeky byla hospůdka s výhledem na starou fabriku, která chátrá
už mnoho let. Mohl by to být krásnej objekt, kdyby byly peníze na zrestaurování, ale zřejmě nejsou.


Řeka byla zakalená do žluta a malostranskej komín se nebezpečně přiblížil. Pivo Albrecht až z Frýdlantu měli dobrý!


Dojeli jsme si pak na most nad maloměřickým nádražím. Koleje odtud míří do tří směrů.


V dálce vidíme Hády, okolo nich nás čeká další krásná cesta do kopce.
Ráda se koukám na vlaky a tady jich je tolik, že si můžem vybírat. Pořád se tam něco děje.


Hned bych někam jela, ale jak to teď vypadá, bude to nesplnitelný přání.


Nakonec jsme dojeli na pozdní oběd až do líšeňského pivovárku.
Druhý den jsme si dali cestu do Bedřichovic. Chtěla jsem Jirkovi ukázat krásnou cestičku kolem potoka, ale on se snažil najít ještě jinou. Nakonec jsme stěhovali kolo vzhůru dolů po pěšince plné kořenů. Dostěhovali jsme je na kopec,
kde byl krásnej výhled, ten budu muset vyfotit příště.
Nakonec jsem dostěhovala kolo s kopce a pak už jsme jeli po krásné stezce mezi zahrádkama, kde jsme objevili
ocúny (asi).

Byl to asi nějakej šlechtěnej druh, květy podstatně větší, než je známe ze Stránské skály..
V Bedřichovicích mají náměstí, který připomíná happening Kateřiny Šedé. Je to už pár let, co vymyslela akci - přestěhování fiktivního bedřichovickýho náměstí do Londýna, i s lidmi.
Na tomto odkazu je o tom docela zasvěcená reportáž:
https://www.lidovky.cz/kultura/katerina-seda-prestehovala-londyn-na-moravu.A150907_132844_ln_kultura_hep
Katka Šedá mě baví, už dlouho o ní vím a konečně jsem to v Bedřichovicích viděla na vlastní oči!


Po parádní cyklostezce (k naší radosti jich přibývá!) jsme dojeli do Podolí, pak podél potoka k Zukalovu rybníku,
kde jsme našli otevřenou příjemnou hospůdku, tak trochu westernovou a nebo rybářskou...?


Podle Jirky tam mají výborný klobásky! Někde tady v tom údolí jsme kdysi hodně dávno málem koupili stavební místo. Nakonec jsme zůstali u nás doma a za stavební místo ušetřili. Jestli to bylo dobře nebo špatně, čert ví.
Bylo to tak, jak to je.
V Líšni na ulici Ondráčkova je neobyčejná zídka. Jednou jsem si tam fotila mozaiku a teď jsem zjistila,
že keramických a mozaikových výtvorů přibývá!


V září tam měla být pouliční slavnost, ale Covid jim to zhatil. Škoda.


Doufejme, že to všechno přežijem zdraví a zase bude co slavit...

ÚTERNÍ POKRAČOVÁNÍ JE TU ZA ÚČELEM GRATULACE
Petře, která zrovna dnes slaví kulatiny. Čekala jsem schválně na kytku, která začala kvést asi před 10 dny,
kolik květů jí právě 13. října přibude.


Mohlo by jich víc, ale snažila se! Spolu s kytkou jménem Eschynantus (u nás jí říkají rděnka) zdravíme do Německa
a těšíme se, že nastane nějaká příznivější doba k setkávání.
Název květiny byl včera oficiálně ověřen u Roušovny, která je na to expert a hlavně si pamatuje názvy. Přiznám se, že já jsem se musela potupně zeptat už podruhé. Tentokrát jsem si to řádně uložila a můžu slíbit, že se aspoň pokusím nezapomenout.
PETRO, MY TI PŘEJEM!!!

Dada a spol.

S jistým sebezapřením musím konstatovat, že kultura dostává na prdel.