Předvánoční míting
(ve Slaným)

Slíbil jsem knížku fotek s Mírou, kterej nás všecky opustil koncem léta. Sliby se mají, a v mým případě dokonce musí, plnit, protože jinak bych se sebou nevydržel. Našel jsem v archívu pár fotek, zápasil s moderními haštagy a opět, tak jako už mnohokrát, jsem zjistil, že využívat ty slavný haštagy vyžaduje dodržovat pár postupů a mít některé vlastnosti, které mi však chybí. Zkrátka, neexistuje ideální množství haštagů. Jo, vy nevíte, co to debilní slovíčko znamená? Haštag je obyčejný klíčový slovo, akorát to vypadá vědecky a moderně. V ideálním případě je množství haštagů rovné množství otagovanejch objektů. Na deset tisíc fotek deset tisíc haštagů. Blbý? Jo. Takže uberu. A pak zase uberu a ... až k haštagu jednomu, což evidentně nestačí. Najít optimální počet klíčových slov musí být nutně spojené s kapacitou, které je schopna vaše hlava. A tohle číslo postupně s věkem klesá. Takže se hodně haštagů stává brzdou.
Když jsem hledal fotky s Mírou, zkusil jsem si třeba #Slaný, to fungovalo, ale ne na všechny akce, přidal jsem #paštika nebo #pastika - to zafungovalo, ale na segedin už ne. Ten samej problém jsem měl s našimi jarními a podzimními cestami. Abych hledání zjednodušil, zadal jsem #cesta. A nic. To mě fakt dráždilo, protože jsem si byl jistej, že mě to k těm cestám zavede. Ručně a klopotně jsem pak jednu jarní cestu našel a s překvapením zjistil, že správně to mělo být ne #cesta, ale #cestou, protože adresář se jmenoval cestou necestou, což je letitej název právě z Mírovy hlavy, kterej všechny cesty zapisoval do deníčků, lepil fotky, maloval mapy a a nakonec to ještě před několika lety naskenoval a rozdal na CD. Tolik tedy k #haštagům, klíčovým slovům k hovnu. Tedy v mém případě, protože všecko umím zapomenout.
Rozumnej člověk by měl v mládí vymejšlet klíčová slova s ohledem na dobu, kdy bude starej. Samý paradoxy.

Teď jsem vás nasměroval, ale tohle prase bude o něčem asi jiným. O ničem.

Trochu nám nasněžilo, což je hezký a kluzký. A protože bylo kluzko, šel jsem koupit paletu vajec.

Po cestě se mě snažili nalákat na něco žhavýho.

Ale nic z toho nebylo. Vajíčka jsem nerozbil. Teda jen jedno. Kdoví, jestli nebylo rozbitý už z obchodu.

Mé balkónovky změnily župan. Fotím z obou našich balkónu už pár let. Dokonce z toho na popud jedné FB kámošky vznikla elektronická knížka, ale zatím je na korektuře u Helči, tak světlo veřejnýho světa doposud nespatřila. Jen jsem si vzpomněl u příležitosti hotové a už odeslané knížky fotek s Mírou.

Přišel mi od Ladyse e-mail s textem, že předvánoční besídka je v pátek ve Slaným v Antošově pivovaru. A k tomu výhružná věta na konci: Omluvy se nepřijímají! Přece si nenaserem Ladyse, shodli jsme se s Olinou. Roušovna pak prohlásila, že k obědu udělá lívance a k večeři si něco dáme v hospodě ve Slaným.

Roušovna - mistr mnemotechnických pomůcek mi u oběda prozradila: "Našla jsem výbornej recept na palačinky. 250 ml mlika, 140 g mouky a dvě vajíčka. Mám na to mnemopomůcku - 250 - vše ponížím o 1, teda 140, 2 vajíčka - to je o 1 víc, než bych použila já, furt pracuju s jedničkou. A kdybych to zapomněla, tak to mám napsaný v mobilu."

Já vím, já vás chápu, ale je fakt těžký vysvětlovat Olininy mnemotechnické pomůcky. Vedou především k tomu, abyste si tu věc zapamatovali tak nějak přirozeně a nesnažit se proniknout k jádru mnemopomůcky.

Od nás z Počernic do Slanýho k Antošovi to je necelé dvě hodiny. Ta naše republika je tak roztomile malá. Vždycky si vzpomenu na Austrálii, kde nejbližší město od Evans Head bylo 140 kiláků a jezdilo se tam vlastně na otočku. Třeba pro router. To bylo ještě v dobách, kdy routery nevyzařovaly jedovaté záření.

U Antoše inzerují hodně druhů piv, ale měli ten večer jen asi tři. Já jsem začal i skončil IPA netopýrem 17°. To pivo jsem znal již z dřívějška. Byl jsem si kdesi zaběhat a po 15 kilometrech jsem pocítil žízeň. A jako na potvoru se mi do cesty připletl Sushi bufet. Vešel jsem a prohlížím piva ve flaškách. Měli tam několik japonskejch modelů. Má zkušenost s japonskejma pivama byla, že stojí za prd. Třeba Asahi. Ale měli tam pivo ve flašce s takovým tím uzávěrem, jak bejval na věhlasnejch třebíčskejch Zonkách. Výbornou etiketu a skvělej název piva - NETOPÝR. Koupil jsem si tu poslední flašku netopýra, zaplatil 70 korun a odběhl zase do lesa. Tam jsem si pivo otevřel a při pomalé chůzi popíjel. To vám je tak dobrý pivo. Doporučuju.

Samozřejmě, že jsme probírali úplně všechno od špatně položenech plynovejch trubek, přes Míru až k novomanželskejm půjčkám. Petra říkala, že když si vyřizovali novomanželskou půjčku, tak ji nedostali, protože prej je její starej moc starej. A my jsme si vzpomněli, že jsme za novomanželskou půjčku koupili tunera se západní normou CCIR, abysme mohli poslouchat stanici Ö3, kde hráli bezva muziku. A šicí stroj.

Ála se taky přiznala, že si na novomanželskou půjčku koupili šicí stroj.

Zkrátka těma novomanželskejma půjčkama před necelými padesáti roky jsme účinně podkopávali komoušskej režim, kterej se nakonec v roce 1989 sesypal. Stačilo k tomu jen pár šicích strojů a rádio. Přišlo i na délky trvání manželství v partičce. Tuto soutěž jsme bezkonkurenčně s Roušovnou vyhráli s docela slušným předstihem. Ála to pak Honzovi vyčetla, že byl příliš váhavej, tak jsou svoji kratší dobu. Inu soutěžit se dá v čemkoliv. Nejen v segedínu a boršči.

Večírek byl příjemnej, pivo výborný a jídlo taky. Olina si dala bůčkovou pomazánku a Honza na to hnedka zareagoval, že přesně tohle jsem prej před pár lety přihlásil do soutěže o nejlepší paštiku a získal druhý místo, což je špatně.

Ta naše partička totiž jednou za čas pořádá soutěže v nějakým jídle. Soutěže jsou dost náročný a křivdy přetrvávají roky. Táňka dodneška nemůže odpustit komisi, že její segedin nevyhrál, mně zase vyčítají paštiku. A Olina, která o sobě sama říká, že ať uklohní cokoliv, dycky z toho vyjde boršč, s tím svým segedínem získala třetí nebo čtvrté místo. Dokonce porazila i Táňku. Já si myslím, že soutěžit v žrádle je blbost, ale je to sranda, takže to blbost není.

Pípa na dost piv, ale ten večer měli jen tři druhy.

Nařízení nařizuje, že jen do 22:00, tak jdeme pryč.

Jako v Andalusii.

Ladys nám nabídl, že máme přespat u něho a domů pojedeme až ráno.

Tak jo, letos už asi další společnou akci neuskutečníme, tak všecko nej do novýho roku.

Noční Slaný je studený a prázdný.

A chodníky kloužou.

Ráno nám Ladys nabídl sekanou a kyselý okurky. V 8:15 už jsme zase jeli domů. Díky!!!

Před náma celej víkend volnej.

Taky balkónovka

A ještě jedna objektivem 900mm.

Olina ať vaří, co vaří, dycky jí z toho vyjde boršč. O tom jsem už psal. Když se ráno v pět probudila ve Slaným, našla si Gábininu pomalou kuchařku a inspirovala se, že udělá doma boršč. Měla jen strach, aby, když bude vařit boršč, z toho vznikli boršč. Dopadlo to dobře a i nadále platí, že ať uvaří, co uvaří, dycky z toho vznikne boršč. A byl výbornej.

V neděli vyrobila skvělý knedlíky k masu - kupodivu boršč jí z toho nevyšel, takže je to pomluva.

Akorát jsem měl pocit, že ty její knedlíky si ze mě dělají prdel. Asi jsem paranoidní, což ale neznamená, že si ze mě prdel nedělají.

Protože svítilo slunko, tak jsme vzali knedlíky na procházku do lesa.

Několik malejch tornád se nám tudy taky poslední dobou proběhlo a pročistilo les i aleje, ale můj oblíbenej strom, kterýmu říkám "Munchův výkřik" všechno přežil.

Les si s námi zahrál piškvorky.

Mezi větvemi prosvítal záhadnej barák, o kterým stále nic nevíme už přes 40 let. Asi to tak i zůstane.

Vichřice a tornáda uvolnila v lese cestu paprskům slunce.

Ještě k těm letošním dokončenejm knížkám. Kromě Balkónovek, Míry a předvánočního Haiku pro každý den, jsem dokončil i knížku "Výstava nevyfocených fotek v Rudolfinu". Rudolfinum je ale taky u Helči na korektuře. Vše v elektronické verzi. Takže to bude možná všecko brzo k dispozici. Když si to tak po sobě čtu, skoro mám pocit, že jsem byl letos nějakej plodnej. A to navzdory tomu, že jsem 2x očkovanej proti Kovidu. Třetí dávku si smím nechat aplikovat až v půlce ledna.

To je naše oblíbená lesní cesta.

Škoda, že po sobě ty silný větry neumí uklízet. Třeba by liché vichřice kácely a sudé poklízely.