Přechod Krkonoš
(den druhej - zase Šumava)

Když jsme večer dorazili ze základní táborové hospody na penzion, domluvili jsme se, že páteční snídaně bude na náměstí vedle naší Pípy a vývrtky. Kvůli dnešní etapě potřebujeme ze Sušice odjet autobusem.

Prolhaná Klára i další předpověďopočasní aplikace v mobilu vyhrožují deštěm. Zatím to tak nevypadá.

Sběratelka psího umění.

Hnedka vedle Pípy a vývrtky je Fialka - cukrárna, která je v pátek otevřená už od 7 hodin. Sem se jdeme nasnídat.

Čekání na croasanta.

Po snídaní se pomaličku přes náměstí a kolem kašny přesouváme na autobusový nádraží, který je na levým břehu Otavy, kolem které bychom dnes měli celý den jít. Nad kašnou je na kopci kostel, kam se chystáme v neděli.

Ještě letmý pohled, jestli je v "naší ulici" všecko v richtigu.

Vlhkost a plíseň v naší ulici se vyznačují vysokým estetickým cítěním. I normálním cítěním.

Naše zastávka.

V Kašperskejch horách před kostelem. Ale my jedem ještě o dvě zastávky dál do Rejštejna.

Rejštejn vděčí za svůj vznik výnosnýmu rejžování zlata na Otavě. Původní osada Reichenstein byla založena při rýžovištích zlata na řece Otavě, později se zde začalo zlato těžit hornickým způsobem. První zmínka o obci je z roku 1347. Osada, která byla původně součástí Kašperských Hor, byla v roce 1584 povýšena na samostatné královské horní město.

Na rejštejnským hřbitově je pochovaná máma Karla Klostermanna Charlotta a jeho bratr Jakub, který v Rejštejně býval farářem. O Karlovi se jistě ještě zmíním. Možná i víckrát.

Hospody jsou zavřený, ale trochu jinak, než na naší poutí podél Ploučnice. Tady zavřený hospody nevypadají mrtvě, protože zaměstnanci si tu sedí na předzahrádkách, popíjí kafíčko, nebo šnyt piva a hulí. Poutníky by to mohlo mást. Nás to mátlo hodně,

Ale přece jenom je brzké dopoledne, tak nám zavřený hospody nevadí. Kdybychom tu zahnuli doleva, dostaneme se na Klostrmannovu stezku, ale ta nevede podél Otavy.

Samozřejmě, že jdeme po červené.

Podle Klostermanna tu bejvají zimy krutý, proto je potřeba hodně dřeva. A v dnešní době, kdy Putin vydírá celou Evropu, tak dvojnásob. My sice doma nemáme kamna na pevná paliva, ale klidně si vezmeme péřovku, než aby nám znova za prdelí dejchalo to ruský hovado. Smutný je, kolik Čechů by raději kamarádilo s tím sráčem, jen aby nemuseli platit za energie moc peněz. Krátká paměť. Říkali jsme si s Roušovnou, že jestli bude na zimu doporučená teplota 18°C, tak to asi budeme muset začít to topení zapínat. V celým bytě nám v zimě jede na jedničku jen radiátor v kuchyni a v obýváku to zapínáme jen na chvilku ke zprávám.

Dřevěnej most přes Otavu. Smí po něm i osobní auta. Myslím, že i traktory.

Potkal jsem se s pavoukem otavským. Vzácná odrůda, která loví jen zlatoočky a zlatý masařky.

Já tam to zlato vidím, já tam to zlato slyším, já tam to zlato cítím.

Jsme v očekávání, ale zavřeno.

Radešov...

...slibuje navečer nemrtvou hudbu.

Otava tu působí mírumilovně až poeticky, ale za dob zlatý horečko to tu musel bejt krvák.

Radešovské skály

U Radešovskejch skal si musíme po občerstvení rumem Profesore udělat selfíčko. Myslím, že jsme ho chtěli poslat Iloně a Petrovi, ale je docela možný, že se to vypařilo jako líh z nezašpuntované flašky.

Mágem osolený skály. Doleva je diktátor.

Otava je dnes opuštěná, zlatokopi vyspávají opici.

Pozor na přejetý krtky.

Stará dobrá Anglie.

Vodopád u Mukyho není sice tak velkej jako Niagára nebo divokej jako Vikoriiny vodopády, ale je náš, malej, českej, střediskovej.

Vodopád u Mukyho je několik kaskád na potoce, který teče od Palvínova.

Tam v dáli vidíme naši včerejší rozhlednu na Svatoboru. Budeme na ni vidět ještě mockrát.

Ladys u křížku.

V Mouřenci je kostel svatýho Mořice obklíčenej lesem křížů.

Ani jeden není stejnej a je jich tu tolik, že jsem si jich musel co nejvíc vyfotit.
Asi nějaký začarovaný místo nebo co.

Odpočívej v pokoji.

Tolik křížů pohromadě na tak malým prostoru jsem ještě neviděl.

Mouřenecká pavučina.

Kostel svatýho Mořice je románsko-gotická stavba. Byla postavená kolem roku 1200. V roce 1329 byl do věže umístěn bronzový zvon. Tento zvon je jediný ze tří, který nebyl odvezen během první světové války pro válečné účely a dosud visí ve věži. Kostel byl po roce 1989 za pomoci německých rodáků opraven a 26. 9. 1993 znovu vysvěcen. Je možnost zúčastnit se komentovaných prohlídek. (Tolik Mapy.cz)

Je poledne, blíží se doba zaslouženýho oběda. Vyhladovělý holky přemýšlí, jestli neulovit veselýho žraloka a uklohnit. Přemlouváme je, že za chvilku tu bude hospoda a podle svačinářky by měla být otevřená. Uvěřily.

A dobře udělaly, protože v restauraci Annín mají otevřeno a už zvenčí to voní dobrým jídlem. Obsluha vzorná, jídelní lístky jsou vázané ve dřevě.

Dlouho si vybíráme.

A Roušovna ještě na závěr zákeřně objednala knedlíky s tvarohem a kysanou smetanou.

Když už tu někdy budete a budete mít spíš čas než hlad, tak tu je k vidění ještě hrobka rodiny Schmidtů a pak ještě estetický zajímavej Annínskej smrk. Je vysokej 28 metrů a obvod kmene tři a půl metru. Věk 130 let. Za smrkem najdete ještě rybárnu. My jsme se na tyto pamětihodnosti vyprdli, protože se nám během oběda konečně rozpršelo i trochu temně bouřilo v dáli a to je pro návštěvu smrku doba nevhodná.

Schováváme se pod deštníky a počítáme, kolik vteřin je od blesku k hromu. Čas se nepříjemně zkracuje.

Klostermannova Šumava.

Důchodcovskej voraz. Skoro to vypadá, že přestane pršet, ale je to blbost, rozpršelo se ještě víc.

Krátká chvilka bez deště.

Do cesty se nám postavil Páteček. A proč taky ne, když máme zrovna páteček. Prší čím dál víc. Ale...

Do cesty se nám postavil sympatickej bufet se slunečníkama. Můžeme si k pivu pučit kytáru. Nepučili jsme si ji.

Vzhledem k slunečníkům se jevil bufet jako ideální místo pro přečkání největšího pršení.

Musíme si udělat zase selfíčko, který nikam nepošleme.

To nejmilejší překvapení však bylo pivo. Čepovaly ho dvě mladý brigádnice tak bravurně, že by jim mohl závidět kdejakej pupkatej výčepní. Nabízejí tu pivo s typicky šumavským názvem. Klostermann. Jak jinak.

Ale to pivo je tu tak báječný, že jsme vlastně rádi, že strašlivě prší, a že nemůžeme z objektivních důvodů pokračovat v tažení na Sušici. Piv jsme si dali víc, protože to byla taková paráda. Úplně si představuju, jak by se to Hrabalovi popisovalo. Jak by poeticky popsal tmavě medovou barvu a nádherně přišroubovanou pěnu i správnou teplotu.... No nic.

Chčije a chčije. Bavíme se s jednou místní dvojicí, dávají nám cenné rady k zítřejšímu výletu. Ale jak zítra zjistíme, tyto rady nám byly k ničemu. Nesouhlasilo vůbec nic. Ani časy, ani kiláky, ani stoupání, ani klesání. Naprosto nic nesouhlasilo. I tak to chodí na Klostermannově Šumavě.

Casu u piva využíváme ke strategickým rozhovorům o zítřejším výletě.

Maličko přestává pršet, tak se dáváme na cestu k "domovu".

Otava před Sušicí.

Poslední kiláky do města vedou asfaltovou promenádou.

Ladys se ptá Roušovny, jestli má s sebou plavky, jestli se nechce vykoupat. Vyhrožovala, že tam klidně vleze v kalhotkách, Byly to jen plané řeči. Čeká nás totiž večeře v Pípě a vývrtce.

I ve Vývrtce umí natočit pivo bravurně.

Jídlo bylo výborný, ale takový dávky by nám doma s Roušovnou stačily na tři jídla pro dva. Taky nám v noci není lehko. Jít do postele přežranej je kravina. Napadá mě, jestli třeba Klostermann taky někdy šel spát přežranej. Ráno nás čeká další etapa.

A ještě mapa etapy