Lofoty 2022-3
(Munkebu)

Místo úvodu:
Ještě než jsme stačili zveřejnit na VP druhý díl o našem cestování po Lofotách, zařadila 20. listopadu Česká televize do nedělního pořadu Objektiv příspěvek na stejné téma. Ten v programu uvedla slovy: „Strmé skalnaté vrcholy zrcadlící se na hladině pod nimi. Panenská příroda, malebné rybářské osady. Nemusíte být výhradními milovníky severské přírody, aby vám naše reportáž učarovala. Souostroví Lofoty patří mezi nejkrásnější místa nejen Skandinávie. Přesvědčte se sami.“ Nechápeme v žádném případě tuto záležitost jako konkurenci, naopak jako vítanou upoutávku pro naše povídání s fotografiemi. Děkujeme.
Konec úvodu.
A ještě poznámka k autorství fotek (jak je na konci VP napsáno: text a foto ...). Není to, jak to vypadá. I když jich je velká většina, ty fotky nejsou samozřejmě všechny moje. Pochopitelně nejsou moje hlavně ty, na kterých jsem zobrazen (to nezamluvím), a některé další. V tomto ohledu se cítím se být pouze většinový autorský zástupce zaštiťující ostatní svým jménem. Jestli kolegové nějakou svou fotku poznají a budou mít zájem být zařazeni mezi autory jmenovitě, ať se mi přihlásí. Upozorňuji je však, že psaní do VP je zatím bez honoráře, a proto nemají mít přehnaná (žádná) očekávání v tomto smyslu.
Teď už k názvu dnešního dílu. Munkebu je jméno turistické chaty ve vnitrozemí nejzápadnějšího velkého ostrova Moskenesøy. Chata patří Norskému turistickému svazu a mohli jsme zde strávit dvě noci jedině díky tomu, že se Ilona stala jeho členem. Zbylé výletníky zprvu nenapadlo nic chytřejšího než dotazy, jak často se bude zúčastňovat povinných brigád, na což Ilona odpovídala, že s tím členstvím pro příští rok nejspíš sekne. Ale vážně jsme oceňovali, kam až může zajít úsilí o dokonalou náplň a podmínky našeho zájezdu.
Příprava na třídenní trek začala už vpředvečer v Sørvågenu jednak vyzvednutím klíčů v místním obchodu Matkroken, jednak hledáním vhodného místa k zanechání auta. Navštívili jsme místní oficiální parkoviště, které však bylo blokováno pro nějakou večerní dětskou akci, takže parkovací informační tabule byla neprodyšně překryta plakátem. Petr se vydal k nejbližší budově s otevřenými dveřmi, za nimiž byla pravděpodobnost setkání s někým, kdo bude znalý žádaných podrobností, vyšší. Místo Petra však po chvíli vyšla podivná osoba s dlouhými nepříliš upravenými vlasy, takže jsme si jí hned dali do souvislosti se srdíčky a telefonním číslem na papíře vedle dveří, a o Petra se začali strachovat. Bylo sice divné, že by se místní bordel nacházel v těsném sousedství ústředního místa dětské slavnosti, ale život neustále připravuje nějaká překvapení. Teprve posléze jsme si všimli, že ta ´madam´ má na sobě Petrovy kalhoty a mikinu. V opuštěné kanceláři se totiž volně povalovala černá paruka a Petra nenapadlo nic moudřejšího, než nám předvést žert i s rizikem, že je kontaminovaná parazity nebo jiným neřádem. Když tento pokus o nalezení parkoviště selhal, zachránila nás česky mluvící místní obyvatelka, která nás nasměrovala na to pravé místo.

Hned krátce po startu jsme poznali ošidnost pohybu v místním terénu. Zase (už je to v dílu 2) cesty přes velké kameny obklopené blátem, místy malé nenápadné vodní plochy s neznámou hloubkou. Jištění cesty pomocí řetězů v některých úsecích bylo ale spíš jen na ozdobu. Počasí zatím výstavní, teplota kolem 10 stupňů Celsiových.

Chata v nadmořské výšce 410 metrů má dva objekty, jeden obytný a druhý sanitární, resp. servisní (suchý záchod, dřevo, potřeby pro údržbu). Voda se nabírá v blízkém jezírku, pro jistotu jí převáříme buď na kamínkách, nebo propanbutanovém vařiči. V obytné části jsou dvě místnosti, ta naše je čtyřmístná, dvoupalandová, prostorově hodně úsporná. Druhá je v podobném stylu šestimístná, obývá jí skupina německošvýcarská, kluci i dívky. Povečeřeli jsme z donesených potravin a za zhoršujícího se počasí zalezli brzy do svých komůrek.

Ráno do deště opustila chatu nejprve dvojice juniorek, které vypadaly, že jdou naivně s úsměvem do nějaké situace, kterou neodhadly správně. Ukázalo se, že jsme spíš my nedocenili jejich odolnost a schopnosti pohybu v chladu a dešti po kluzkých stezkách a strmých svazích – dojdu k tomu vzápětí. Jako druhá odešla skupina zbylých z větší místnosti, navlíkli na sebe všechno protidešťové a odešli směrem zčásti shodným s naším plánem, avšak s cílem stanoviště trajektu ve fjordu Forsfjorden. Nezbývalo nám mnoho možností. Vyhnívat dál v chatě nebo vyrazit do deště a větru ve směru na Hermanndalstinden (1029 m), k dnešnímu cíli, což ovšem platilo v dobách, kdy počasí bylo slušnější. Přestože ten kopec je z Munkebu na dohled, trasa rozhodně přímá není. Z chaty 140 metrů dolů na šíji mezi jezera Fjerddalsvatnet a Tennesvatnet, pak skalami vzhůru 200 metrů a šup 110 metrů dolů mezi jezera Tennesvatnet a Krokvatnet, načež do výšky 550 metrů mezi jezera Krokvatnet a Litlforsvatnet. Cestou jsme potkali dvojici z chaty, stále v pohodě, děvčata ale připustila, že cesta nahoru klouže a vrchol je v mraku. Když jsme se záhy na to přes úzký kluzký traverz nad slušnou hloubkou dostali pod hladké kluzké skalní žebro, měli jsme toho s Alenou tak akorát. Nic nám fyzicky nebylo, ale v hlavách se honily myšlenky na cestu zpátky i na vyšší riziko nějakého defektu, klouznutí, než bylo za daných podmínek příjemné. Rozdělili jsme se tedy, a zatímco my jsme se pomalu vraceli, odvážnější dvojice z výpravy dál stoupala k vrcholu. Necítím se autorizován jejich (dvojice) prožitky jakkoli převypravovat a komolit, za nás chci jen napsat, že se nám hodně ulevilo, když se ještě za světla objevili před chatou. Hermann, jak ho smíme jen zkráceně nazývat my s Alenou, kteří jsme na něho nevylezli, se navečer dosti škodolibě ukazoval v plné kráse osvícen zapadajícím sluncem.

Polární záře má úzkou souvislost s magnetickým pólem Země, se sluneční aktivitou, resp. geomagnetickými bouřemi. Síla geomagnetické bouře se může popsat hodnotou indexu Kp. Prostřednictvím něho lze přes příslušnou aplikaci v mobilu predikovat, v jaké zeměpisné šířce můžeme pozorovat polární záři. Měřítko dosahuje hodnot 0-9, kde 0 je velmi slabá polární záře pozorovatelná pouze u magnetického pólu. I když se v některých zdrojích můžeme dočíst, že pro naše zeměpisné šířky kolem Prahy údajně stačí, aby Kp index dosáhl hodnoty 7, podle mapky z internetu je vidět, že do Prahy nedosáhne ani devítka. Samotné číslo ale není zárukou, že bude něco vidět, a to nejen v souvislosti s oblačností nebo jinými obtížemi. Po deštivém dni jsme si tedy příliš šancí nedávali, ale vyčasilo se, v náš prospěch hrály i další okolnosti, jako pro tuto noc žádní další obyvatelé v chatě, kvůli kterým bychom museli brát ohledy při dodržování nočního klidu, žádný světelný smog a samozřejmě také lokální nedostupnost otupujících alkoholových prostředků, pod jejichž vlivem bychom mohli třeba prospat něco, co bychom prospat neměli a nechtěli. Nebudu to dál natahovat, výsledek prezentuji následně. Fotky polární záře jsem pořídil kompaktem Sony dlouhým časem expozice, za pomoci takového 15ti centimetrového stativu s ohebnými nožičkami, které se dají v případě potřeby například omotat kolem tenčí větve. Fotky pak přeleštil redaktor. Nevím, co s tím ve skutečnosti dělal, ale třeba hvězdy jsou po úpravě méně máznuté. S obrázky jsem spokojený, nechci se ovšem srovnávat s Ilonkou, která se připravila po teoretické i praktické stránce důkladněji a zodpovědněji, a výsledek tomu odpovídá.

Pro zpáteční cestu z Munkebu do Sørvågenu jsme zvolili trochu východnější variantu. Sice s větším stoupáním, ale pohodlnější cestou po širokém hřebeni. Na mapě jsme si našli také zakreslenou jeskyni, z níž se ovšem vyklubala pouze dost ubohá schovka pod okrajem velkého balvanu. Ale svačilo se u něho příjemně. Pro zájemce o botaniku uvádím, že ta vata na stopkách trávy je suchopýr pochvatý. Na cestě kolem cílové obce jsme narazili na zbytky po slavnosti, o níž je řeč na začátku textu. V obchodě jsme nejprve vrátili klíče a vzápětí si pořídili několik plechovek piva. Konzumace přímo před krámem však nebyla možná, protože místní obchodník má licenci na prodej, ne však na pohostinství. Auto jsme nalezli nedotčené a mohli přejet pár stovek metrů k ubytování, opět ve stylu rorbu. Nevím, jestli jsem málo pozorný nebo jen mám smůlu, ale někteří z okna zahlídli v zálivu tuleně a nebylo to jen zde, kdy ostatní mimo mě viděli nějaké zajímavé zvíře (losa, rybu). Napadá mě ještě jedno vysvětlení, ale nebudu to pitvat. Co potvrdím, je skupinově pozorovaná mořská vydra, nepotvrdím ale bez delšího hledání, kde to bylo.

Po třídenním „strádání“ jsme se rozhodli odměnit se restaurací. O jídle a pití by se dalo dlouho pochvalně diskutovat, o zářezu do pokladny zájezdu raději pomlčím. Další program ovšem ohrožen nebyl a mám v plánu o jeho naplnění ještě do příště něco napsat.