Málaga
(zastavení páté - odpočinkové pobíhání)

Před chvílí jsme dorazili z prosincovýho Španělska. 14 dní v Seville v době předvánočního běsnění je tak trochu balzám pro oko i duši. Ne, že by se v Seville zavile nic vánočního nedělo, právě naopak, Sevillané to dost prožívají, ulice jsou plný světýlek, girland a svítivejch ozdob, všude pobíhají vystajlovaní SantaKlausi, dámy si nasazují losí parůžky, hospody jsou plné podnikovejch akcí. Sevillané hulákají a zpívají o sto péro, hlava na hlavě, výlohy stejně příšerné jako u nás. Ale přece jenom tu je nepatrnej rozdíl, nikde se tu nehrajou Vánoce ve Zlaté Praze, ale krákorají tu jinak. Mám pár fotek z toho, co tu popisuju, ale chci se zavile držet předposledního námětu letošního roku, a sice avizovanýmu pokračování o courání po Málaze. Kecy si zase spíš odpustím a nechám tu viset jen pár fotek.

Mý dámy odešly zase do výuky, děsně to žerou a celou noc blbnou a učí se slovíčka, nemůžou spát. Jednak tu je zrovna dost hustý vedro a Olina si sem tam dá pozdnější kafe a to je pak jistota, že bude pilná a bude místo spánku šrotit slovíčka. Prej je to lepší, než jen ležet a čumět do stropu. Já to mám jednodušší, usnu kdykoliv, kdekoliv a v jakékoliv poloze. Nevadí mi ani tvrdej hrášek pod prostěradlem, nejsem rozmazlená princezna a po kafi se mi spí ještě stejněji, jako bez kafe. Po snídaní si jdu proběhnout svůj park, je tu ještě dost zákoutí, který neznám.

Naučil jsem se jako cvičená opice, že po asi 4 kilometrech se můžu spustit ze svahů Málagy přímo do jedné z vedlejších hlavních Avenidas. Dnes mě to vyplivlo u polomrtvýho psa a šicího stroje značky SIGMA.

Nejen v Česku se tropí hlouposti. I tady najdete všude možně ironický výkřiky protikladů. Abierto znamená otevřeno.

Je tu hodně pejsků, v největší oblibě jsou bílí a černí pudlové.

Lehce vizuální kontrola hradních zdí. Mám to v plánu, ale až někdy jindy.

S jistou elegancí a nadhledem si tu podávají ruce styly staré i moderní a sluší jim to spolu.

Směrem k SoHo jsem objevil bronzovou sochu slavnýho pohádkáře.

H.Ch. A. 1805-1875.

Nenáviděl sex, bavila ho jen masturbace. Všechny si poctivě zaznamenával do deníčků. Nesnášel holky, a z kluků byl nervózní, někdy se o něm psalo, že má pedofilní sklony. Máma byla negramotná a uchlastala se. Táta číst uměl a když byl Hans malej, tak mu před spaním četl pohádky. První knihu H. Ch. A. vydal ještě před nástupem na studia. Ředitel ústavu, kam chodil, se mu vysmíval za jeho literární pokusy. Rád cestoval. Nikdy nebydlel v bytě nebo vlastním domě, celej život prožil v penzionech a hotelích. Asi byl zamilovanej do dánskýho tanečníka Haralda Scharffa. Ale jen platonicky. Byl zapřísáhlý abstinent.

Byl složitej: „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné kalábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“ Patrně byl i autista, což by vysvětlovalo to, jak nemohl navázat opravdickej vztah. Měl panickou hrůzu z toho, že ho pohřbí zaživa, tak spával s cedulkou na prsou. Bylo na ní napsáno: "Jen vypadám, že jsem mrtvý." A nejedl vepřový maso. Byl prý šíleně vzteklej.

I konec jeho života byl podivnej. Spadl totiž z postele a zle se pochroumal, nikdy se úplně neuzdravil a brzo po pádu zemřel. Otázkou je, jestli zrovna měl nebo neměl na prsou tu svou uslintanou cedulku, že jen vypadá jako mrtvej. Dánové ho milujou i když o Dánsku napsal: "Dánsko je zlé satanské a proradné." Taky měl strach že uhoří v hotelu, a proto si všude vozil lano. Zkrátka rapl, co uměl psát děsně drsný pohádky.

Koukej synku, to je papaláš.

Je příjemný vedro, všichni chodí nalehko.

Dědkům je taky vedro, ale tváří se neutrálně.

Před prodejnou ŇuŇu.

Podprdy.

Že by zmrzlina? Tuhle krásnou plastiku má na svědomí britskej sochař Tony Cragg. Myslím, že ji pojmenoval "Puntos de visiónes". Úhly pohledu.

A tady máme džina z konvičky. Je pravda, že podobné atrakce vypadají křehce a démonicky, i když je to vše velmi jednoduché. Mě by ale tenhle způsob zábavy zabil dřív, než by do krabičky padlo první euro. Stát, sedět, viset na traverze oblečené do hader, aby nebyla vidět, čučet a nic. Jediné, co mě na těchto atrakcích fascinovalo, je to, že jsem nikdy neviděl žádnýho z nich, jak se k celodennímu levitování připravuje. Jestli už za tmy a za tmy zas končí, pak to je výkon obrovskej.

Tyhle holky to mají jednodušší. Ráno v deset je prodavačka vyšoupne levitovat doprostředka krámu a nic.

V jedné boční uličce od hlavní promenády je lavička, která budí lítost.

Náměstí bylo hlavním náměstím od doby Reconquisty, kdy bylo známý jako „Plaza de las Cuatro Calles“ („náměstí čtyř ulic“). A ještě dřív Plaza Mayor (Hlavní náměstí). V roce 1812 bylo přejmenováno na Plaza de la Constitución. A to mu už zůstalo.

Fuente de Génova (Janovská kašna)

Mramorová kašna ze šestnáctýho století, která se na náměstí nachází až od roku 2003.

V roce 2002 byla Plaza spolu s Calle Larios v Malaze přeměněna na náměstí pro pěší.

Odložit berlu a igelitku a doběhnout si na hajzlík.

Co ti mám povídat, beherahánku bohožíhí.

Kostel Nejsvětějšího Srdce.

Novogotické dílo postavené v roce 1920 podle projektu vypracovaného v lednu 1907 architektem Fernandem Guerrerem Strachanem na objednávku jezuitů.

Najdete ho na  Plaza de San Ignacio de Loyola

Kromě kostela tu je i spousta kavárniček, hospůdek a cukráren. Skoro všecky hospody mají kromě sezení vevnitř sezení i venku. Snažím si vzpomenou, jestli nějaká kavárna byla jen vevnitř a na žádnou si nemůžu vzpomenout.

Flamenco prodejna.

Fotkou syna, co vzal svýho hluchýho fotříka na kafe dnes končím. Připomínám, že příští prase je letos poslední.