Předvánoční Sevilla
(Deštivá neděle)

Probouzíme se do velmi deštivýho rána. Na to, že jsme byli v Seville už několikrát, je to pro nás trochu překvapení. Vlastně je to první déšť, který jsme v Seville ze všech našich návštěv zažili. A dokonce to není jen malý pršení, ale prší pořádně. Chvíli se povaluju v posteli, koleno mě nebolí, ale jen proto, že se válím v posteli. Když jsem scházel dolů na snídani, koleno se probudilo a připomnělo mi ten hajzl na letišti Václava Havla.

Po snídani jsme si zašli do Mercadony, což je takovej místní Kaufland, a pak jsme si s Roušovnou dali v rámci jazykového drilování návštěvu v lékárně. Byl to impozantní vstup do sevillských dějin lékáren. Oba jsme pozdravili španělsky, oběma nám bylo španělsky odpovězeno. Ve Španělsku si po kovidové smršti ponechali, a podle mýho docela rozumně, povinnost nosit roušky v MHD a ve zdravotnických zařízeních, tedy i v lékárnách. Což o to, to by zvládli i ti bez znalosti španělštiny. Nasadili jsme si na hubu roušku a Olina se vrhla k mladýmu lékárníkovi a začala prověřovat své znalosti z pražskýho Cervantesu a taky trpělivost lékárníka. Začala oklikou vysvětlovat, co bude potřebovat, až se k tomu hned po úvodu v epické šíři dostane. Lékárník se ztrácel, mně praskla od roušky guma za uchem a musel jsem si ji přidržovat. Lékárník mi nabízel novou. Jen tak zadara. Olina se už dostala ke kloubům v lidském těle, i ke kolenu. Lékárník nabídl, jestli neumíme anglicky, že bysme to dokončili anglicky, ale to Olina nemohla a nechtěla. Debata se ještě víc rozkošatila o částečky slov v angličtině. Nakonec se to podařilo. Olina chtěla nějakou mast na koleno a on se zeptal, jestli by to mohl být třeba voltaren. Tedy přesně to, s čím jsme do krámu vstupovali. Přiznám se, že kdybych šel dovnitř sám, minimalizoval bych počet slov, abych se nezapletl, a zeptal bych se jen: "Hola, ¿tienes Voltaren o algo similar?" A on by mi nabídl Voltaren. Takže Voltaren máme a máme zaplatit 9 euro. Olina vyndala z taštičky šrajtofli, chvíli brouzdala v odděleních a sekcích té složité peněženky, pak vytáhla platební kartu a hodila ji do odpadkáče, kde už byla moje porouchaná rouška. Vylovil jsem kartu a bezkontaktně jsme zaplatili, slušně pozdravili a odešli. Lékárník si nejspíš šel dát dozadu cigáro a panáka. Olina vyšla z lékárny nadšená, protože poprvé v praxi použila slovíčko tendón, což je španělsky šlacha, a slovíčko untar, což znamená namazat.

Olina, Irena a jejich studenti jedou do své Erasmus-školy. Využiju toho a svezu se s nimi pár zastávek autobusem a pak se na ně vyprdnu s tím, že se probrodím Alamedou, tou čtvrťí, která prý není bezpečná, ale je to blbost, brouzdal jsem se jí už mockrát.

Prší. Kromě deště se tu prohání i docela studenej vítr a otáčí nepozorným chodcům deštníky naruby. Shazuje pomeranče. Naštěstí jsou stromy docela nízký a naranjas malý.

Šel jsem se na chvilku schovat mezi ryby. Vedly spolu řeči za všechny prachy.

Na konci malé tržnice, kde už ryby nebydlí, je oddělení ortopedie, kde prodávají neumělé kyčle iberijské šunky.

Všude jsou znát přípravné práce na svátky vánoční.

To bude slávy.

Moje oblíbená hospoda 1987 je zavřená, přestože prší. Tak tu si pivo nedám.

I tahle kavárna a pekárna je pro posezení zavřená.

Rodí se tu vánoční atrakce jak houby po dešti.

Jo, mokrý chodníky vidím v Seville poprvé.

A protože jsem se toulal zcela nesystematicky a odpojenej od jakéhokoliv pomocného zařízení, jako jsou třeba mapy.cz, překvapilo mě, že jsem se najednou ocitl přímo u mejch oblíbenejch houbiček, neboli setas. A nebo tomu ofiko říkají i Metropol Parasol. Sice jsem už dřív o dřevěnejch houbičkách několikrát psal, ale asi to nerozchodím a nerozdejchám a budu o nich psát zase. Kdosi kdysi řekl, že opakování je matka moudrosti. No...

Tady před pár lety byla cukrárna s kavárničkou, kde nabízeli Churro a chorizo, teď tu jsou boty a boty. Churro a chorizo jsou kamarádi. Svět se mění. Pomalu a zarputile.

Dědek si sedí v dešti pod pergolou a kreslí. Co když to je návrhář sportovní obuvi?

Překvapuje mě, jak zarputile a beznadějně prší. Mně déšť příliš nevadí, ani foťák se nijak nevzpouzí. Je na to od výrobce nachystanej.

Houbičky odzadu a v šeru.

Pošťák v dešti dvakrát nezvoní. V Seville je mnohem míň pošt než v Praze. Ale jak fungujou, to vám nepovím. Něco mi říká, že by to taky nemusela být nějaká velká sláva.

Odpoledne se vyhrnou Sevillané z práce a nahrnou se rovnou do kaváren a hospod.

Kdo je autorem téhle roztomilé, hezké a podivné stavby vám prozradím v nějakém jiném povídání o Seville.

Teď ne.

Začíná se mi to v tom dešti líbit.

Na chvilku přestalo, zato koleno bolet nepřestalo. Mám cukání jet domů autobusem.

Ale nedá mi to, tolik zákoutí, kde jsem ještě nikdy nebyl. Přece si to nenechám ujít.

Tyhle hospody to mají dobrý, protože nepotřebujou deštníky. Hospůdky v podloubí mívají zajímavou otvírací dobu. Někdy dopoledne se většina z nich otevře, protože Sevillané jsou zvyklí, daleko víc než někde v Česku, snídat v nějaké z takových hospůdek. Sám jsem si to zkusil jen jednou nebo dvakrát, nejsem na to zvyklej. Ale když jsem si třeba byl dopoledne zaběhat, teď ne, mám přece rozjebaný koleno a voltaren číhá na posteli "doma", tak ty cizí snídaně krásně voněly.

Přestalo pršet. Všichni sklopili deštníky.

Tomuto pánovi je déšť u prdele, on má střechu nad hlavou.

Iglesia del Buen Suceso.

Dobře vymyšlenej blatník.

O stromy se tu starají dost vzorně, přikrejvají je mulčem, aby kořenový systémy nevysychaly a stromy měly dost živin. V takovým dešti nějaký vysychání nehrozí.

Uzel na kapesníku? Budiž, ale uzel na balkóně, to je o hodně vyšší levl.

Iglesia de Santa Catalina.

Sem tam přestane pršet, ale není to na dlouho. Většinou stihnete složit deštník a opásat ho tím blbým páskem, aby se neotvíral, pak začne zase pršet.

José Pérez Blanco, umělecky známý jako Peregil, byl zpěvák flamenca, ale i věhlasnej hostinskej ze Sevilly. Svou přezdívku bral jako poctu svému dědečkovi, jehož příjmení bylo Pérez Gil. V roce 1970 vydal svoje první album s názvem „Flamenco 70“, s kterým vyhrál ve všech soutěžích, do kterých se přihlásil. Provozoval známou krčmu v centru Sevilly, která se jmenuje Quitapesares.

Vypadá jako politik, ale byl to zpěvák. Jeho písničky najdete na youtube. Se spisovatelem Joaquínem Arbideho vydal v květnu 2003 knihu s názvem Ocurrencias de Pepe Peregil. V roce 2012 zemřel na rakovinu slinivky. Městská rada v Seville, jako uznání za šíření jména Sevilly, mu v roce 2009 udělila Zlatou medaili města v divadle Lope de Vega. 19. března 2014 byl v Seville slavnostně instalován pomník na jeho počest, kterej najdete před tou jeho věhlasnou krčmou. Památník je dílem sochaře a malíře José Antonia Navarro Arteaga.

Koleno mě bolí, plazím se pomaličku k domovu. Čeká na mě voltaren.