Předvánoční Sevilla
(V úterý prší jen málo)

Ještě než se ponořím do vzpomínek na předvánoční Sevillu, musím poděkovat Evě K. (za svobodna) za dvě krásný knížky, který na mě čekaly v Brně u Dany:

Studenti museli do školy a my jsme měli volnej den. Paráda. Jedeme v době, kdy už kavárny mají otevřeno a pomaličku se plní příjemnejma lidma.

Sevillané si kavárenskej styl užívají plnejma douškama.

Přestože je prosinec, dá se kavárničit v pohodě venku.

Libo-li za pět éček bez uší, za deset s ušima. Ale bacha, ty uši jsou rafinovaně skovaný vevnitř. Když udeří mrazy, dají se uši vysunout. Myslím, že to nejde ovládat žádným bluetoothovým dálkáčem. Ruční klasika.

Když v Seville končí léto a nenápadně se hlásí podzim, vono to u nich není tak moc poznat podle počasí, tak se pomaličku začnou objevovat na ulicích kaštanáři. Jakmile nastane ta jejich zima, kaštanářů je najednou všude plno. Párkrát jsme si pečený kaštany dali.

Ne, dnes jsme se sem na to krásný náměstí nechystali, ale když už jsme byli poblíž, museli jsme si ho jen tak projít.

Stylů na Plaza de España najdete hodně, ale tak nějak spolu všecky kamarádí.

Prodavač barevnejch slunečníků a jeho pozorovatel.

Že už je prosinec, poznáte hlavně podle toho, že holky nosí kabáty a kozačky.

Podzimní sada.

Tu slavnou a krásnou Plazu postavili v impozantním parku Marie Luisy.

Většina z pozemků, který byly využitý pro park, patřila dřív k paláci San Telmo. V roce 1893 se rozhodla infantka Luisa Fernanda, vévodkyně z Montpensier, darovat pozemky městu. Ach ta prokletá šlechta. Roku 1911 Jean-Claude Nicolas Forestier - slavnej zahradní architekt - přepracoval zahrady Luisy do dnešní podoby. Forestierovy zahrady najdete všude po světě. Ta v Havaně vypadá v půdorysu jako nosorožec.

Fontána v části parku, které se říká Jardín de los Leones - Lví zahrada.

Las palomas blancas.

Normální pomeranč - naranja normal.

Olina se mně snažila namluvit, že to je kačena model indickej běžec, hned mi ta potvora (kachna) byla sympatičtější, ale následná diskuze na facebooku odhalila, že to byl od Roušovny hoax. Mně se na té "indické" běžkyni líbilo, jak pokulhává, protože já jsem zrovna taky kvůli tomu dodrbanýmu kolenu kulhal.

Pabellón de Alfonso XII.

Fuente de las Ranas - Žabí pramen.

Museo de Artes y Costumbres Populares - Muzeum lidových řemesel a obyčejů.

Někteří škarohlídi se mi snaží namluvit, že tohle není umění, že to je šlendrián, ale mě nepřesvědčí, mně se ta plastika neznámého umělce líbí.

Je tu i socha, která varuje všechny, aby se bezhlavě nezamilovávali.

Poslední ohlídnutí za parkem Marie Luisy.

Postupně jsme se doškobrtali až ke Quadalquiviru, důležité řece Sevilly. Aby bylo všem jasné, že je zima a že je prosinec, vystavěli tu několik ledových ploch a pár lidí zoufale zkouší bruslit. Nostalgicky čumím na dodrbanej led, kterej je kupodivu, až na pár míst, docela dobře zmrzlej. Zvuk pod bruslemi prozrazuje, že kvalita ledu nic moc. Ale na druhé straně tuhle pomalou nekvalitu ocení ti, kdo si troufli na plochu.

Vzpomněl jsem si na jednu "slavnou" historku z našeho krasobruslařského pleistocénu. Na nějakém Mistrovství Československa, nebo jen Čech a Moravy, už nevím, jsme byli se sestrou Danou vybraní na slavnostní závěrečnou nedělní exhibici. A mělo to být vysílané, světě div se, barevně, což v té době zase až taková samozřejmost nebyla. Aby Československá televize dokázala ukázat krasobruslaře v brutálně barevných barvách, potřebovala nainstalovat obrovské čtyři reflektorové stěny a umístila je do všech čtyř rohů zimního stadionu v Ostravě. Exhibice začínala asi ve dvě hodiny. Televizáci testovali světla, venku vrčely agregáty, aby ukrmily ty šílený světelný panely. Tenkrát jsme měli s Danou umělohmotnej obleček, kterej nám ušila naše šikovná babička Karlička. Barva rudá, bílý roláky. Já jsem měl dokonce i šprcky na brusle ve stejné barvě. Exhibice začala. Přicházeli jsme po vyhlášení našeho jména jako velký hvězdy na ledovou plochu. Sourozenci Roušovi. Ledová plocha bylo trochu přehnaný tvrzení, protože zkouška ČST z ledu udělala normální rybník. Dva centimetry vody. Dana elegantně vplula na led, já za ní. Dana padá na prdel, nohy v luftě, voda se rozstříkne až k mantinelu. Dana se zvedá, vrací se pajdavě k hrazení a sundává si chrániče. Teče z ní voda jak ze zlomenýho potrubí. Jedeme svou volnou jízdu, rozrážíme statečně hladinu vody, i ta jízda se nám docela povedla. Celou dobu z Dany crčela voda. Naše volná jízda končí elegantním dlouhým synchrozabržděním. Normálně by to mohlo vypadat i prďácky, ten odbroušenej led, ale dnes pro barevný přenos do Československé televize to led nebyl. Nabral jsem bruslí vodu. Část jí i vycákla dopředu, ale hlavní proud se provlíkl přes brusli spodem do rudejch kalhot a proplula přes celou nohu až do trenek. Dana má mokrou prdel a já celej předek. Prochcanej taneční pár. Stadion bouří nadšením. Myslím si, že jsme si potlesk zasloužili. Trenér nás pochválil, řekl nám, že jsme oba kreténi. (Když to tak teď po sobě čtu, tak to možná nebylo v Ostravě, ale asi v Polsku.)

Tak jsem se trošku zasnil. Ale medvídka je mi líto. Musí ho studit prdel.

Sevillská sjezdovka.

Neobejde se to bez krámků s cetkama.

Křížky, lebky, kotvy.

Opuštěnej los.

Jízda hrůzy. Ten chlápek, co to obsluhuje, tak má v ruce metlu, a kdo se bál málo, dostane metlou po palici.

Konečně i něco jinýho. Kuřata, buřtíky klobásky.

Vypadá to jako spálená elektroinstalace, ale voní to po moři.

Jak šli pejsek a kočička bruslit.

Našli jsme si hospůdku u řeky a dali si červený víno.

Irena ne, ta si dala Daiquiri nebo něco podobnýho, já se v tom nevyznám.

Promenáda se jmenuje Muelle de Nueva York.

Dnes je totiž nějakej svátek, tak je tu plno lidí. V pozadí Torre de Oro.

Prodavač pizzy a kabel od teho interneta.

Podél řeky se příjemně běhá a běžců je hodně. Mně se to tentokrát netýká, mám doma na posteli voltaren.

Jen to nepoplést, telefon, kyblík.

Oběd na betoně.

Tahle loď je  muzeum. Jde o repliku lodi Nao Victoria. Kapitánem byl slavnej Juan Sebastian Elcano. V roce 1519 odplul ze Sevilly a vrátil se na stejný místo v roce 1522 poté, co poprvé v historii obeplul zeměkouli. Celou placatou zeměkouli. Replika vznikla v roce 1991 a prej to byl docela dobrodružnej voser, protože potřebovali získat co nejvíc informací. Sjížděli kroniky, deníky, mapy, rytiny. No a prej se jim to nakonec podařilo. Jenže kdo ví, jak to všechno bylo doopravdy. Já, jako důvěřivej jouda, těm současnejm stavitelům věřím.

I na druhé straně řeky je spousta lidí.

Umění zubu času.

A najednou tu je most přes řeku, kterej nás zavede do Triany.

Volno se projevuje i tím, že týmy spolupracovníků sjednocení červenou čepicí vyráží na pařbu. Zítra v práci...

Monumento "Triana al arte flamenco".

Objednávka přes ulici.

V Trianě to taky dýše.

Olina s Irenou pijou víno.

A těch hezkejch holek všude.

Kouření digitálních cigaret je tu ve velké oblibě.

Jsou veselí.

Platíme!

Staré sloupy.

Vánoční pavouk.

Dnes je úplněk.

Capilla de la Virgen de Carmen.

Tata učí synka neulovit rybu.

A najednou je tma jak v pytli. V Seville je podstatně dýl světlo v prosinci než v Česku.

V centru se to všecko začíná probouzet.

Centrum města je přeplněný lidma.

Vánoční výzdoba.

Pár policajtů dává bacha, aby se lidi neušlapali.

Tlačenice rád nemám, ale rád v nich fotím.

Místo stromečku je v Seville takováhle šílená vánoční pyramida.

Sevillané jsou veselí skoro pořád, ale dneska si dávají daleko víc záležet.

Růžovou fotkou končím, jedeme domů, čeká na mě ten voltaren. A rohlík.