Děbolín
(malé rodinné setkání)

Odbočím z vánoční Sevilly na jedno prasečí vydání do jižních Čech. Vynalezli jsme před několika lety takovej nápad - "jarní setkávání rodinné". Martin s Ájou Bájou si tam postavili domek, a tak toho všichni zneužíváme. Je tam krásně a příjemně. Takové pohodové lázně a čas pro voraz. Letošní jarní setkání bylo, co do účasti, dosti komprimované, zato prošpikované fotkama. Martin totiž zdědil po rodičích několik krabic fotek. A protože se naše rodiny různě prolínají a poměrně zásadní společná část života se odehrávala v Ostružné, je jasný, že ty poklady, které jsme v krabicích objevili, se týkají obou rodinných větví. Poznámky a identifikace osob na fotkách bude nepřesná, ale to nevadí, důležitý je, že se takto archív částečně zdigitalizoval a příbuzenstvo (nejen) si ho může užít. Samozřejmě, že budu rád, když někdo najde další souvislosti, jména či místa, který na fotkách pozná, a dá mi vědět. Já jsem na tuhle práci naprostej debil a jouda. A kromě toho jsem si ještě hluboko zaryl za okraj nehtu třísku, kterou jsem si sice vypreparoval, ale prostředníček je na mě nasranej, když ho chci používat při klepání do klávesnice. Tím chci okecat to, že budu minimalizovat.

Děda Josef byl finanční úředník, kterej po vzniku republiky pomáhal na Slovensku s penězma. Kromě lásky k číslům v kolonkách uměl výborně karty, hlavně taroky a mariáš. Tuhle dovednost jsem po něm nezdědil ani náznakem. Můj tata a Martinova máma jo, takže se v Ostružné večer co večer odehrávaly líté souboje. Mariáš ve třech nebo pauzírovanej. Děda Josef samozřejmě skoro vždycky vyhrál. Já si myslím, že to bylo hlavně tím, že uměl nejhlasitěji mlátit kloubama prstů do desky stolu. A všechny ty divný hlášky řval s nadšením, jakoby byl vystřiženej z Hrabalovejch povídek.

S velkou pravděpodobností jde o fotku Martinovýho táty, taky Josefa.

Vůbec bych se nedivil, kdyby ta dáma vpravo byla bába husovická, a tudíž by tam mohli být
i sourozenci Roušovi - moje teta Jarmila a můj tata Jiří.

Bez komentáře.

Toto je prosím Martin M. - můj bratranec, co teď bydlí v Děbolíně.
Na fotce čte Rudý právo a fotku jsem téměř s jistotou fotil já.
Martin by si ji přál velikou, zkusím najít negativ.

Zaujaly mě malinkatý namodralý fotky z velkýho dávna. Fotky jsou totiž dokonale exponované, perfektně ostré a kompozičně vyzrálé. V pozadí asi Tatry.

Sourozenci Roušovi. Jiří a Jarmila.

Tady jsme se dostali do sporu, jestli je na koni můj tata Jiří nebo Martinův tata Josef. Spor nevyřešen.

Ta rázná ženská vlevo se založenejma rukama je "babika hujika", jak říkávala bábě husovické moje sestra Dana. A aby to bylo ještě zašmodrchanější, tak to možná říkávala moje sestra Alena, a ne Dana. Vedle báby Marie je naše teta Jarmila.

Stojící zleva: děda Josef, teta Míla, nevím, Marie - bába husovická. V podřepu, ten Alan Delon pro chudý, to je můj tata Jiří.

Poměrně vzácný foto. Můj tata byl hodně vytíženej doktor a doma býval až večer, zato tak unavenej, že většinou usnul vsedě s Československým sportem nebo Rovností v rukách. Taky se s náma příliš nemazlil. Proto je tato fotografie značně exotická. Je na ní se svým nejstarším synem. Mnou. Dokonce z fotky cítím, jako kdyby na mě byl pyšnej. Takovej malej zázrak.

Zleva: můj bratranec Ivan - brácha od Martina, pak jsem já - ten s hnusným kapesníkem na hlavě, dále mazel rodiny Alenka - moje nejmladší sestra a náš tata - velkej sportovec.

Tata miloval lyžování a dbal na to, abysme uměli lyžovat. Nemuselo nás to bavit, hlavně, že jsme lyžovali. Ale ono nás to i bavilo. Neshodli jsme se na tom, kdo na fotce jede z kopce. Je možný, že jsem to já.

Opět zleva: sestra Dana s baťůžkem, sestra Alena se žrádlem, furt něco jedla, bratranec Ivan a já s velkým baťohem.

V Ostružné jsme chodili pořád na houby. Problém byl v tom, že moje máma houby nenáviděla, protože si stále představovala, jak jsme po večeři všichni do rána z těch hub mrtví. Děda Josef i bába Marie byli extra náruživí houbaři a patřili k vyhlášeným expertům. Tata to po nich trochu zdědil, ale pod despotickou protihoubově zaměřenou manželkou byl poněkud opatrnější. (Toto je moje verze). Moje sestra Dana má verzi svou. Houby nenáviděl náš tata Jiří, protože jako doktor prej viděl, co jedovatý houby dokážou. Obě verze jsou stejně pravděpodobné. Ani jeden z nás nechceme ustoupit. Sestra Alena to vyřešila rafinovaně a prohlásila, že ona si nic nepamatuje. Naše rodinné příběhy se často rozchází. Dá se to vysvětlit buď tím, že máme každej jiný rodiče, a nebo si taky nic nepamatujeme jako Alena.

Trénujeme na snídani na stojáka v bufáči. Zleva Alena, Dana, já. Ten stůl je v Ostružné dodnes.

Manželé Marie (1897) a Josef (1902) Roušovi a jejich děti Jiří a Jarmila Roušovi. Údaje v závorkách mohou být hoax. Ty dědovy pumpky byly úžasný a asi jsem mu je i chvíli záviděl, než jsem zjistil, jak strašně ty pumpky koušou.

Alena byla z nás jako malá nejtlustější. To je ta nejmenší vlevo. Pak Dana a já. Když mě vzal tata na gymnastiku do TJ Stadion Brno k mému prvnímu trenérovi Levčišinovi, nechtěl mě přijmout do družstva a tvrdil tatovi, že tohle do družstva nechce, protože by to mohl pokazit nebo přetrhnout. Tata ho ale přesvědčil, že prej vydržím. A tak jsem dělal asi dvanáct let gymnastiku. Bavila mě. Moc.

Tata v šolně a se šlajfkó.

Další sporná cihlička v historii rodů. Můj tata? Martinův tata? Kdo to věděl, už tu není.

Toto sporný není. To je pan docent Jiří Rouš, náš tata.

Pak jsme museli s fotkama přestat, protože už byla hluboká noc a museli jsme jít spát. Ráno nás Martin vzal na krásnej výlet do CHKO Třeboňsko.

Plán byl jasný. Dojedeme autem do Jemčiny a zmizíme v lese.

Zámek Jemčina. Z teho interneta se dozvíte že: V lůně přírody nedaleko meandru řeky Nežárky stával kdysi hřebčín založený roku 1673 hrabětem Janem Jáchymem Slavatou. O osmnáct let později se stal majetkem Heřmana Jakuba Černína, jehož potomek Vojtěch Prokop zde nechal v polovině 18. století vystavět lovecký zámeček. K němu později přibyla postranní křídla, tvořící čestný dvůr.
Po roce 1923 se však zámek i polesí dostal do rukou státu a v 50. letech minulého století se krásná stavba proměnila v obávanou tajnou základnu raketového vojska, obehnanou vysokým plotem – údajně se zde ukrývaly i jaderné hlavice! Armádě patřil objekt až do roku 1991, poté nezadržitelně chátral.
Na začátku milenia jej pak koupil soukromý majitel, který ho v roce 2003 na čas otevřel veřejnosti a o rok později nechal znovu vysvětit zámeckou kapli, jež se stala místem svatebních obřadů. V těsné blízkosti zámku navíc vyrostl penzion Galiana a restaurace sloužící výletníkům k občerstvení.

Lesy tu jsou krásný, a v této době obzvlášť.

Heterosexuální vztah.

Všichni si pochvalujou, jak je to tu všecko krásně rovný, žádný kopce ani jiné přírodní zákeřnosti na bolavá kolena a záda. Jedinej, kdo lítá jako čert, je černej pes Betyna.

Lesy jsou docela hustě protkaný cestičkama. To je ještě z dob, kdy tu řádili vojáci.

Bubák silniční.

Je tu i hodně potoků. Voda v nich vypadá černě, ale nesmrdí.

Kamenná kaplička s dřevěnou zvoničkou z r. 1898. S bohatým vnitřním mobiliářem.

Náš původní plán byl, že si tu u Pecáka dáme nějakej oběd nebo jen pivo a půjdeme zpět k autu, jenže hospoda nás přivítala lakonickým vzkazem na tabuli, že ZAVŘENO a objekt k pronajmutí. Nejsme sami, koho to trochu překvapilo. Jezdí tu mraky cyklistů, je totiž prodlouženej víkend. Většina z nich vypadá u tý zavřený hospody nasraně, ale stejně jim to nepomohlo. Museli jinam. Jenže tady to hospodama prošpikovaný není. Rybníkama jo.

Lesklýmu broukovi je zavřená hospoda u prdele a nějaký to hovno si dycky najde.

Už jsme zas zpátky v Jemčině. Dohodli jsme se s Ájou, že sraz bude v té druhé hospodě, kterou, i kdyby měla zavřeno, nám paní Jitka ochotně otevře a obslouží nás.

Paní, co udržuje zatáčky.

U paní Jitky musí být pořádek, jinak...

Dali jsme si jen pivo a brambůrky, protože doma na nás čekají šnycle s domácíma bramborama od sedláka.

Pak, po výborným obědě, pokračujeme s fotkama. Na fotce je Martin - Miles Davis pro lůzry.

Sourozenci Roušovi na Slovensku, kde se oba narodili. Tata vo Zvolenu
a teta v Novej Bani.

Prohlídnutý fotky se chaoticky vrší. Martin si dává teoretickej závazek, že v tom udělá pořádek. Ale já o tom pochybuju. Mně se bordel ve fotkách líbí a přísně ho dodržuju i u svýho archivu. Večer se ještě stavila Helča, která se tu zrovna objevila v Jindřichově Hradci na výletě s kámoškama.

Tuto fotku miluju. Je to jako z americkýho nezávislýho filmu od bratří Joela a Ethana Coenových. Na fotce s úřednickou aktovkou a naditou peněženkou prchá inženýr Josef Milota před svou rozlícenou ženou paní doktorkou Jarmilou Milotovou, která ho chce, když ne zabít, tak aspoň omráčit pytlíkem s pískem.

Mezi fotkama jsme našli výherní spořitelní knížku se zůstatkem 1203 Kčs. Poslední výběr byl 100 Kčs.

Je neděle a my se už chystáme domů. Olina totiž musí na zahradě posekat, rozpárat zahradní lehátko a musíme se políbit pod naší rozkvetlou třešní. Já musím Roušovně pomoct nastartovat po zimě sekačku a jít si zaběhat a napsat prase.

Dnes je den pálení čarodějnic. V Děbolíně se chystají vztyčit májku.

Loučíme se s krásným Děbolínem poslední fotkou a jedeme mezinárodním rychlíkem Silva Nortica domů. Díky Ájo, díky, Martine, bylo to jako dycky moc fajn.