ANDALUSIE - UŽ ZAS
(Díl čtrnáctý - rozlučkový)

Dnešním dílem se s vámi rozloučím kecáním o Andalusii. V příští vydání by měla být žhavá reportáž z LSD - Letní Sborové Dílny v Lomnici, kam za pár dní odjíždím na pár dní fotit. To odklad nesnese. Proto taky upozorňuju na další WWWprasečí neserioznost, protože číslo 28 vyjde až v úterý 7.7., protože LSD je do pondělka včetně. A od dalšího čísla (29.) začne vícedílná reportáž o poslední expedici "Podél řeky Ohře". Letos by se na praseti mohl ještě objevit zbytek seriálu z Lisabonu, a nové seriály z Barcelony, Bulharska, Drážďan nebo Porta...

Tak tedy poslední Andalusie. Je pátek a zítra letíme domů. Odpoledne se Roušovna rozhodla, že nikam už nepůjde, ať jdu sám. Využil jsem toho a pojal to jako lehce běhací pochůzku po staré čtvrti a ještě jednou si zaběhnu ke Kolumbovýmu vajíčku a... a pak už nic.

Dopoledne jsem se věnoval focení studentů pro účely propagace Erasmu, vynikajícímu EU projektu pro podporu vzdělání. Jsou sice v dnešní době lidi s názorem hloupější opice, že je to mrhání peněz "nás všech", tak proč je rozfrcat do vzdělání, když by mohly klidně zachraňovat Vodňanský kuře a Babišovu šrajtoflu.

Vyrážím na svý oblíbený místa. Jen maratonky, kraťasy a Nikona. Bez Roušovny,

Sevilla je malbama na zdech pověstná. Město mám celkem proběhaný ze všech stran. Nástěnnejch maleb je tu fakt hodně.

"Jedno čůro pro mě a chorrizo pro hafana."

Historický hradby v Seville patří k zachovalejm fragmentům minulosti. Jsou z dob islámskýho vlivu, ale i velkýho rozkvětu. Základy sice postavili staří Římané a pokračovali v budování Vandalové a Vizigóti. To, co tu zbylo a je poměrně dobře udržovaný, pochází z 12. století. V té době je dobudovávali Almohadé – berberská muslimská dynastie. Ti samí, co postavili slavnou Giraldu (taky jsem o ní v nějakým předchozím praseti psal). Hradby měly sloužit především proti nekřesťanským útokům křesťanských králů během rekonkvisty.

Botanicky vzato mají palmy blíž k trávě, bambusu nebo kukuřici než k dubu či borovici. Patří mezi jednoděložné rostliny. Jejich „kmen“ netvoří skutečné dřevo s letokruhy, ale zpevněné svazky cévních vláken. Proto palmu nemůžete klasicky „porazit“ a spočítat její věk podle letokruhů.

Z hradební zdi vystupuje několik mohutnejch věží. Nejedná se však o běžný věže, ale o takzvané torres albarranas.

Tyto věže stojí mírně předsunutý před samotnou hradbou a s hlavní zdí jsou spojený jen úzkým můstkem v horní části. Pokud nepřítel věž dobyl, obránci na hradbách mohli můstek snadno zničit nebo zablokovat. Věž se tak stala izolovanou pastí a nepřítel se přes ni nedostal dál do města. Nejznámější z nich je mohutná Torre Blanca (Bílá věž).

V 19. století, po revoluci v roce 1868, se v Seville začaly hradby masivně bourat. Důvodem byla snaha město „provzdušnit“, zlepšit hygienu a uvolnit místo pro expandující dopravu. Čtvrť Macarena měla o své hradby také přijít. Zachránil je však tehdejší významný liberální politik buldocky vystupující proti demolici – vědec a právník Antonio Machado y Núñez (shodou okolností dědeček slavnýho básníka Antonia Machada). Ten prosadil, aby byl tenhle úsek prohlášenej za historickou památku, a uchránil jej tak před krumpáči dělníků.

Basílica de la Macarena je moderní římskokatolickej kostel postavenej v barokním stylu. V kostele je uložena slavná socha Virgen de la Esperanza Macarena ze 17. století, která je jedním z nejuctívanějších obrazů ve městě. Budova byla povýšena na Basilica minor v roce 1966 a najdete v ní taky muzeum pokladů bratrstva.
Basílica de la Macarena (oficiálním názvem Basílica de Santa María de la Esperanza Macarena) patří k nejvýznamnějším a emočně nejnabitějším sakrálním místům v Seville. Přestože se nejedná o staletou gotickou katedrálu, její význam pro místní obyvatele a kulturu je obrovskej.

Samotná bazilika je relativně nová. Byla postavena v letech 1941 až 1949 v novobarokním andaluským stylu (architekt Aurelio Gómez Millán). Status basilica menor jí udělil papež Pavel VI. v roce 1966.

Bratrstvo Hermandad de la Macarena (založené už v roce 1595) původně sídlilo v nedalekém historickým kostele San Gil. V červenci 1936, na samém počátku španělský občanský války, kostel San Gil schválně zapálili antiklerikální radikálové.

Nejslavnější sochu Panny Marie se tehdy podařilo bratrstvu tajně vynést a schovat v soukromejch domech věřících (převážela se tehdy dokonce ukrytá v krabici od rajčat z místa na místo), čímž si ji zachránili před zničením. Po válce bylo rozhodnuto, že bratrstvo potřebuje svůj vlastní, bezpečný a lepší domov.

Uvnitř baziliky, v hlavním oltáři obklopeném stříbrem a mramorem, se nachází Virgen de la Esperanza Macarena (Panna Maria Naděje z Macareny). Jde o anonymní dřevěnou sochu ze 17 století, která je v Seville předmětem absolutního kultu.

Během slavnýho sevillskýho Svatýho týdne (Semana Santa) vyjdou z této baziliky o půlnoci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek procesí s tisíci kajícníky (tzv. nazarenos). Atmosféra, kdy se obří, bohatě zdobený nosítka s Macarenou vracejí za zpěvu emotivních písní (saetas) na Velký pátek dopoledne zpět do baziliky, je jedním z nejsilnějších kulturních zážitků ve Španělsku.

Krásnej strop. Tu vzácnou madonu jsem nevyfotil, Třeba někdy příště.

Nasazuju objevitelský běžecký tempo, tedy něco, co se běhu podobá jen v mé hlavě. Naučil jsem se to už kdysi dávno. Dá se při tomhle stylu klidně běžet docela dlouho i s nikonem v ruce. Pro mě je to metoda příjemná, protože mám v rukách raději foťák než stopky. Nejsem soutěživej model. Jediným mým soupeřem jsem si sám. A dovedu podvádět.

Slyším nad hlavou zvuk leteckýho motoru, zítra letíme domů. Kde je ale chemickej trejl? Něco je blbě.

Palma kovová. V antickým Řecku dostávali palmovou ratolest vítězové olympijskejch her jako symbol triumfu. V křesťanský tradici se palmovejma listama vítal Ježíš při vjezdu do Jeruzaléma (odtud Květná neděle, v angličtině Palm Sunday). Palmová ratolest je dodnes celosvětovým symbolem míru. Nebo Zlatá palma v Cannes za filmy.
Z některejch druhů se získává karnaubskej vosk (používanej v kosmetice, ale ještě líp než ksicht se jím leští lak aut. Z jejich mízy pálí tradiční alkoholický nápoje (např. toddy nebo arak). Vzpomínám si na jednoho majitele dvou palem v Jemenu. Takovej vyčochtanej málo použitelnej člověk. Měl hamaku mezi dvěma palmama. Obě byly podrásaný nožem a ke každýmu "Véčku" měl přivázanou petku. To, co do ní nateklo se na slunci postupně měnilo ve smradlavej chlast. Okolo jedoucí se opatrně a nenápadně zastavovali u věhlasnýho kořalečníka a kupovali si ten hnus. Nikdo je nesměl vidět, když jelo víc aut, nezastavili, raději počkali o 500 metrů dál a vrátili se, až bylo bezpečno. Majitel palmových kořalkovníků mi říkal, že odběratele zná všechny. Jen taková hra na slušňáky. Tohle totiž bylo v Hadramoutu, nejortodoxnější části Jemenu. Tady byl chlast tvrdě zakázanej. Proto se na pláži válela hejna ožralejch námořníků a rybářů. Paradox.

No a protože je pátek, tak i tu, nejen v Hadramoutu se chystá celá Sevilla na dlouhou noc s chlastem. V sobotu se to dá dospat. V hospodě poblíž kanálu řeky Guadalquivir je plno.

V jednom filmu se snaží učitel zaujmout znuděnou třídu týnejdžrů matematikou, ale nedaří se mu. Serou mu na to. On najednou napíše několik čísel za desetinnou čárkou trojky a pár teček za posledním číslem a říká znuděncům, že to Ludolfovo číslo má za desetinnou čárkou nekonečnou řadu všech číslic. A tudíž v té řadě je skrytej datum narození každýho žáka z tý třídy, jsou v něm všechna telefonní čísla jejich mobilů a všech jejich kámošů, jsou v něm ukryty i čísla všech jejich kreditek. Za desetinnou čárkou je vlastně úplně všechno, na co si vzpomenou. Nevím, co se odehrávalo v hlavách těch studentů, ale mě to, i když ne překvapilo, tak určitě ohromilo. Zkrátka nekonečno a nekonečné možnosti nekonečna.

Výzva.

V pátek odpoledne se to u kanálu hemží rodinkama s dětma...

...čekajícíma seladonama, kteří za 37 minut možná dostanou košem.

Puente de la Barqueta (někdy Puente Mapfre) přes kanál řeky Guadalquivir. 214 metrů dlouhej. Postavili ho v rámci Expo92. Dílo inženýrů Juana J. Arenase a Marcose J. Pantaleóna.

Taky tu potkáte celé smečky venčenejch pejsků. O cyklistech, kolečkovejch bruslařích, koloběžkářích nemluvě. Běžci a já taky.

Něco mez Leninem a Gándhím. V pozadí budova rozhlasu a televize v Seville.

Rybářů je tu taky docela dost, ale moc úlovků jsem nezaznamenal. Asi jde jen o tajči nebo obyčejnou filosofii.

Drak na vratech.

Poslední zátiší s mandarinkama (my už ale víme, že to jsou pomeranče).

Doběhl jsem ke Kolumbovu vajíčku a zpátky. Cestou, kterou jsem ještě nikdy nešel/neběžel, jsem se blížil k "domovu". Majákem správnýho směru mi byla tato věž. Torre de los Perdigones. Historická věž postavená v roce 1885. Dříve sloužila jako součást továrny na olověný broky (San Francisco de Paula). Dnes je ve věži Camera Obscura, nabízející panoramatický výhledy na město. Ani tentokrát nemám štěstí a vrata dovnitř jsou zamčený.

Tak jsem si místo panoramat vyfotil selfíčkovej obrázek.

Lákadlo před kadeřnictvím.

Už jsem skoro doma. Andaluskej Parlament. Původně Hospital de las Cinco Llagas, Nemocnice pěti ran, někdy Nemocnice krve. historická budova ze 16. století. Taková učesaná renesanční stavba.

Herkules machruje před dvěma lvy, jak je nabušenej. Lvům to je nejspíš úplně putna. Ale je pravdou, že tenhle možná antickej symbol je se Sevillou a Andalusií dost zásadně propojenej. Tenhle symbol je totiž po městě roztroušenej na mnoha místech. Vládce Herkules je údajně zakladatelem Andalusie, potažmo i Sevilly. Lvi prej jsou ochočení a krotcí. Herkulovy sloupy najdete na Gibraltaru. Se symbolama si tu hrajou na každým rohu.

Levej krotkej lev.

Z vybydlené a zanedbané Nemocnice krve vybudovali Andaluskej parlament. Dokončili před nedávnem. V roce 2003. Čím barák zachránili.

Poslední černá kočka před poslední večeří.

Hogar Virgen de los Reyes. Tady se pořádá spousta kulturních akcí. Koncerty i výstavy.

Z potulek jsem se vrátil až za tmy. Zítra letíme dom a s povídáním o Andalusii dám na chvíli pokoj.