Mezi dvěma ToiToikama
(pokračování svatby J&J)

Když měli Jíťa s Jirkou v době zimního slunovratu svou první půlku svatby, slibovali, že dokončení bude s druhým slunovratem, tedy letním. Důvodů bylo určitě hodně, ale ten hlavní byl, že letní slunovrat víc fandí akcím pod širým nebem, a tudíž se může shromáždit o hodně víc lidí. Letní slunovrat proběhl v sobotu 21. června. Nejdelší den, a tudíž i nejdelší svatba (zvlášť, když připočteme ještě ten loňskej zimní slunovrat).
Nějak jsme si to neuměli představit, jak se dá taková monstrózní akce připravit, aby se nezhroutila sama do sebe, jak to umí některé hvězdy v našem složitém vesmíru. Jeli jsme k JaJ zvědaví až běda. Pro nás to bylo o to hektičtější, že den před slunovratem jsme se vrátili z náročné expedice "Podél řeky Radbuzny".
V pátek k nám přijely obě mé sestry Dana a Alena a probraly s Olinou tolik důležitých věcí, že jsem měl prakticky velký klid na práci na pár hodin. V sobotu dopoledne jsme se vydali na cestu vlakem do Zadní Třebaně. Zajistili jsme si tam nocleh v příjemným rodinným penzionu hnedka u nádraží, chvíli jsme jen tak lelkovali a pak si nás vyzvedla Helča a odvezla na místo činu. Hobití louka u Svinařského potoka. Tam v Bermudském trojúhelníku Lhotka-Svinaře-Liteň se skrývá dobře ukrytá louka trpící zázračnými silokřivkami. Bylo tam již rušno.

Tanya a Tibor. Potkávali jsme samé známé tváře, ale měl jsem chvílemi intenzivní pocit, že ta rodinka ze strany Roušů co do počtu vítězila nad ostatním. Klidně se dá říct, že jsme si tak trochu zopakovali tradiční rodinné setkání v Křižánkách.

Moc slov v tomto fejetonu asi nebude, protože jsem někde četl, že jedna fotka vydá za tisíc slov (bacha, jde pravděpodobně o fejk tak blbej, jako by ho z úst vypustil Paul Coelho). Kdyby měl náhodou Coelho pravdu, tak místo těch 200 fotek, co tu publikuju - účastníci to doufám ocení - bych musel vydojit přibližně 800 normostránek textu, čímž bych určitě všechny nasral. A Pavlík Coelhů by je stejně nečetl.

Svatební mumraj začíná zhruba ve tři odpoledne, tzv. fáze aklimatizace, a samotný obřad ve čtyři. Známe však své Papenheimské, tak tomu moc nevěřím(e).

Nina s Martinem. Ještě se musím vrátit k tomu názvu. Když jsme přicházeli na začarovanou louku, stála nám v cestě růžová ToiToika. Na konci louky stála druhá. Taky růžová. Praktické a moudré rozhodnutí, jinak by asi hrozilo, že louka i s okolím ztratí své kouzlo a získá vlastnosti jiné. Hobiti by zdrhli.

Postavit a vybavit celou louku musela být děsná fuška. V naší rodině je hromada horolezců, takže na výškový práce dobrý materiál.

Jitčina sestra Jana se svým mužem.

Velkým překvapením bylo, že před čtvrtou už byla nevěsta nachystaná, i když nechtěla vůbec vylézt z auta.

Jíťa s tátou Milanem.

Vysypat květinovou cestu pro nevěstu.

Jíťa se přiznala, že je nervózní.

Helča dělala kromě prací všeho druhu taky spolehlivou taxikářku pro lidi, který se nedokázali dostavit na místo vlastními silami.

Bibi se vrátila s erasmického pobytu v Barceloně, aby stihla JaJ svatbu 2 i svou tady_školu.

Účastníci vytvořili svatební kruh a dostali noty k slavnostnímu zpěvu.

Obřadnictví se ujala Viola.

Bibi.

Za zpěvu a potlesku přichází nevěsta a odněkud se vynořil i ženich.

Jirka ve svatební košili vyšívané Jitčinou tetou Majkou.

Obřad začíná...

Když jsem fotil možná nejmladší účastnici veselice Mei* v náruči mámy Terky, uvědomil jsem si, jak blízko k sobě máme, protože já jako spolehlivě nejstarší účastník mejdanu jsem k Mei dělal tu druhou závorku věkovýho rozpětí.
*Mei je prý vietnamské jméno a znamená buď "hezoučká", nebo "hruštička". Hezoučká Hruštička.

Abigail a Jonathan.

Jítiny šaty vyšívala samozřejmě taky teta Majka.

Po slibu zazní dvě kytary.

Jirka nikdy nebyl zrovna táborovej řečník. Jeho styl byl vždy úspornej až do holejch vět, zato s dost robustním sdělením. A teď najednou vysekl takovej projev, že i mně, kterej si navenek a rád hraje na drsňáka, otevřel kohoutky se slzama a já jsem brečel jak želva. Kdybyste chtěli pochybovat o tom, jestli želvy brečí, tak jo, brečí, znám to z Jemenu. Tam želvy brečí jako želvy a jako já.

Jirkův projev rozbrečel i nevěstu.

Snažila se, seč jí síly stačily.

Projev stále nekončí, kde se to v tom klukovi bere?

Síly nestačí, slzy se ven tlačí.

A Jíťa se přiznala, že se chystala, že si taky nějakej projev připraví, ale v tom třeskutým frmolu na to zapomněla, takže její projev byl výrazně kratší. Ale hutnej.

Děcka, vám to tak sluší! (Prozrazuje dojatej fotr a a tchán v jedné osobě.)

Přípitek místní tajemně kouzelnou vodou.

Píseň poobřadní.

Zleva: Kuba, Boris s Oťasem, Ester a Šaman.

Roušovna s Honzou, kterej kvůli tomu schválně přiletěl z Ameriky.

Jítina dojatá máma Marta.

J&J - vám to tak sluší!

Když jsme si s Jítiným tátou Milanem ťukli bílým vínem, přiznali jsme si chlapsky, že se nám ta děcka setsakramentsky povedla.

Dojatej potlesk všech.

Pak odkudsi Jirka vydoloval bluetoothovej reprák, zapnul ho a všem se přiznal, že vlastně ještě se svou ženou nikdy neměl první tanec. Pustil Pink Floydy...

... a napravili to.

Brněnská sekce.

Nina s tátou.

Dětskej koutek byl neustále v obležení.

Stánek s pizzou...

... měl na starosti Šaman se svou ženou Vale.

Parťáci.

Je tu i oblíbený okno do fotoalbíček. Základní Rouš's jádro.

Sourozenci Roušovi: Helča s Jirkou.

Dary.

Tohle je taková reminiscenční hobití fotka hodně podobná těm rodinným, rok co rok se opakujícím setkáním
v Křižánkách, ale správně expandovaná na obě rodinné strany.

K téhle fotce bych měl pár nedůležitých, zato však zásadních, poznámek. Skupinová fota patří jednoznačně k nejsložitějším fotografickým disciplínám. Vím, o čem píšu, protože to znám z Křižánek a z korporátních fotek, ale tohle bylo výjimečné v tom, že se někomu podařilo sehnat úplně všechny účastníky akce a umístit je do přijatelné skrumáže. Co považuju za zázrak, že to netrvalo dlouho, než se na tom našem místním Strahově všichni sešli. Druhým zázrakem je, že jsou asi skoro všichni vidět. Podle mé sestry Dany obsahovala skupina asi 80 kusů, a to prej je ani všecky nespočítala. Byl jsem z toho tak rozhozenej, že to nikde nedrhne, že jsem zapomněl na lavice s nedopitým pivem, které vesele hyzdily popředí fotky. K odstranění jsem zapojil umělou inteligenci. S lavicema a pivem si poradila dobře.

Reminiscence ze zimního slunovratu.

Tanya s flitrovým srdcem.

Fotka Táňky s Táňkou.

Druhej levl akce byl, že kvůli ní přijel náš Honza až z Ameriky, takže se nám po dlouhé době podařilo, že jsme na chvíli byli úplně kompletní rodinka.

Roušovna vypráví Táňce pohádku o perníkové chaloupce tak expresivně, že si není Táňka úplně jistá, jestli dnes usne. A když, nebude-li to s děsivými sny.

Americkej Honza s brněnskou tetou Danou.

Tanya chtěla vyfotit stíny z kytek na tváři. Ano, není to špína.

Večer u ohně. Bibi se ujala hermelínů. Bylo jich tolik, že je v neděli musela Jíťa rozdávat účastníkům na doma.

Mé sestry Alena a Dana s neteří Evičkou.

Dana, Tomáš, Olina.

Na stage nastoupila kapela "Létající koberec".

... a poměrně rychle dost lidí roztančila.

Jirka s pivem.

Jíťa bez piva.

Bára s Kubou.

Boris, Ester, Tom a Denisa.

Šamanský kouře.

Šaman s Vojtou. Šaman pekl pizzy, Vojta byl baristou přes brazilskou kávu.

V noci jsme se nenápadně vytratili a nechali se odvézt Helčou do našeho pronajatýho penzionu.

Pes, kůň a mobil v Zadní Třebani. Nedělní ráno.

Myslel jsem si, že půjdeme na louku pěšky, ale holky vymyslely, že tudy jede autobus a že to je dvě zastávky, takže žádný pěšky. Jízdné mnoho nestálo, ale chování pana řidiče za to stálo. Sprdl mě hned dvakrát.
První sprd: "NETAHAT!" Pustil jsem vyplašeně lístky, co lezly ze strojku a držel ruku připravenou poblíž.
Druhej sprd: "NEDOTÝKAT!" Dopadlo to dobře, nedostal jsem po tlamě.

K mé radosti jsme přece jen kus pěšky šli. Bylo roztomilý sledovat, jak každej s mapou v mobilu pracuje jinak, ač data jsou ve všech mobilech stejná. V jednom okamžiku Alena znejistěla, a to když jsem jí prozradil, že se tady může ponořit do potoka a brodit se proti proudu a dojde za pár desítek metrů přímo k růžové ToiToice na konci louky. Obešli jsme to. Nejsme žádní dobrodruzi.

Nafukovací hrad byl výbornej nápad. Ještě v dětským koutku měli elektrickou lupénkovou pilu. Děcka jsou tak nešikovná stvoření, že si ani jedno neuřízlo ani kousek končetiny.

Teodor to dokazuje Tiborovi. Po delším dohadování dospěli k číslu 10.

Po kávě začínáme pomaličku rozebírat stanoviště.

Byla to krásná akce, děcka, veliké díky.

Dospávačka.

Olina se ujala umývání nádobí v polních podmínkách a moc si to užívala, protože když jsme u JaJ na domečku, tak jí nikdo nedovolí umejvat rukama nádobí, protože tam mají myčku. Jak se najednou hodilo, že je Roušovna na umejvání nádobí v jakkoli obtížných podmínkách.

Kouř odchází v paprscích slunce a celá akce se pomalu hnízdí v paměti.

Sourozenci v neděli.

Bibi se strejdánkem.

Dialog po ránu.

Bibi, Olina, Alena, Helča, Honza, Bára.

Helča s Violou.

Plus Honza s Bibi.

Pak nás odváží Helča na vlak do Zadní Třebaně i s Dominikou a Igorem.

Poslední foto z akce - Dominika na hlavním nádraží. Díky všem, bylo to parádní.