Island 2024
(XI. Hallgrímskirkja)

Minulý WWWprase bylo dost nabobtnalý, protože Reykjavíkem jsme byli ohromeni. Je to totiž jedno z nejsympatičtějších měst. Ale víte čím? Jak nenápadně je obyčejný, veselý a barevně potrhlý. Všechno tu je takový v pohodě. Protože ta prasečí nabobtnalost mi nedovolila, abych prozradil všecko, tak jsem si nechal malou tečku na konec o Reykjavíku. Ten jejich divně šílenej kostel.

Kostel má 74,5 metrů, což z něho činí zcela jistě nejvyšší kostel na Islandu a taky nejvyšší stavbu na ostrově.

Pokusil jsem se z několika fotek poskládat panorama na vejšku, i když to nebylo potřeba, protože kostel je na tak dobrým místě, že si člověk může poodstoupit a vyfotit to najednou. Jeho design je inspirovanej Reynisdrangarem to jsou dva skalní útesy, které najdete na jihu Islandu. Tam jsme však nebyli, takže nevím, co je na tom pravdy. Jiné zdroje tvrdí, že to má symbolizovat tekoucí lávu. Je to celkem jedno, důležitý je, že je to zajímavej barák. Místo, které si architekt Guðjón Samúelsson vybral je dokonale zvolený. Z věže kostela je vidět na celej Reykjavík. A když si uvědomíte, že tu bydlí dvě třetiny celýho Islandu, tak to působí docela impozantně. My jsme ale nahoře na věži nebyli, i když cena je docela přívětivá, na naše asi 200 korun. My jsme totiž nechtěli zmeškat loď za velrybama.

Kostel postavili na počest jednoho hodně slavnýho Islanďana Hallgrímura Péturssona. Podle něho se jmenuje, ale tahle obrovská socha před kostelem není onen slavný básník. Tuhle sochu darovaly Islandu Spojené státy americké v roce 1930 u příležitosti tisícího výročí založení islandského parlamentu Althing. Socha znázorňuje Leifa Erikssona, vikinského objevitele, který se tu považuje za prvního Evropana, jenž doplul do Ameriky.

Jako kdyby ptáci tušili, kam Amerika dnešních dní míří a na dar serou. Asi si říkají, Grónsko je za rohem, Trump vyhrožuje, co kdyby to začal zkoušet na nás. Společnej jmenovatel je tak trochu Dánsko, takže to není zas takej myšlenkovej úlet. Trump toho z huby vypouští tuny. Autorem sochy je Alexander Stirling Calder.

Naproti kostelu je ještě jedna malá zvonička, která ale nezvoní a abych pravdu řekl, tak ani netuším co to je za objekt, jen se mi zalíbil ten zbytečnej zvon.

Vstup do kostela je zadarmo, otevřenej je každej den od devíti do osmi. Nenavštívit ho, by byla velká chyba, když už jste v Reykjavíku.

Vstoupíte velkejma těžkejma vratama a zůstanete v úžasu. Dokonale strohej interiér, nádherný křivky, všechno hladký a provokuje to tím, jak se to nesnaží provokovat.

Obrovskej prostor plnej světla. Kostel byl postavenej v letech 1945 až 1986 a je z černýho bazaltu, kterej je pro islandskou krajinu typickej. Bazalt totiž není nic jinýho než čedič a toho tu mají mraky. Tmavá výlevná vyvřelá hornina s charakteristickou porfyrickou nebo sklovitou strukturou, někdy s vyrostlicemi jednotlivých minerálů. Zevnitř to nepoznáte.

Kromě obrovskýho přehlednýho a světelnýho prostoru nemůžete přehlídnout ani překrásný varhany. Jsou umístěny jen tak v prostoru, nikde se neskrývají v temnotách balkonů, jako to bývá v jiných kostelech.

Čtyři manuály, jeden pedál a stovky rejstříků.

Prej tyhle varhany mají přes pět tisíc píšťal. Bohužel jsme jejich
zvuk neslyšeli. Poskládáno z několika fotek, proto je to tak hrbatý.

Na menší akce tu mají ještě jedny menší varhany.

Podle různejch letáčků, který se tu všude na stolečkách povalujou, je zřejmý, že se tu odehrává velký množství hudebních akcí. Oni Islanďani si na muziku dost potrpí. A nejen na muziku, oni i rádi píšou, básní i malujou a sochaří. Točí filmy. A stát, protože je energeticky bohatej, je v tom podporuje. Mraky grantů, ale podle paní průvodkyně to není jen tak bezhlavý rozhazování korun. Na to, aby si spisovatel mohl zažádat o grant, musí mít za sebou několik projektů, třeba pár vydanejch knížek nebo cédéček. Pak už se stát rád postará.

Podařilo se mi na Youtube najít devítiminutový video s jednou skladbou zahranou na tyhle menší varhany.

 

Minimalismus až brutální.

Vrátím se ještě k tomu básníkovi, podle kterýho se kostel jmenuje. Hallgrímur Pétursson:
Islandský duchovní básník. Vyrostl v blízkosti biskupství v Hólarech, kde byl jeho otec zvoníkem (podle jiných pramenů zvonařem, prase aby se v tom vyznalo). V mládí utekl do Kodaně a učil se kovářem, než mu pozdější biskup Brynjólfur Sveinsson umožnil studium na slavné kodaňské škole Notre Dame. Po čtyřech letech byl pověřen náboženskou výukou Islanďanů vracejících se z alžírského zajetí, kam byli uvrženi při přepadení Islandu piráty roku 1627. Mezi nimi poznal o šestnáct let starší ženu, s níž se vrátil na Island a vedl nuzný život, dokud mu biskup Brynjólfur nepomohl k farnosti. Ve stáří trpěl leprou. Pétursson je považován vedle Dána T. Kinga za největšího protestantského básníka Skandinávie. Jeho Passíusálmar (Pašijové žalmy), které island. lidu symbolizovaly vlastní utrpení, vyšly víc než sedmdesátkrát. Jim blízká je reflexívní báseň Um dauðans óvissan tíma (O nejisté době smrti). Pétursson psal také světské básně, rímur a výborné mravoučné satiry. Z nich Aldarháttur (Mrav doby), opěvující slavnou minulost, je pozoruhodná jako první islandská báseň v rýmovaném hexametru.

Bulvární plátky a soukromý televize se rády rochní v informacích typu NEJ... Tak jednu takovou pofidérní nej si tu dovolím odložit. Podle nějakýho údajně seriozního plátku se tenhle kostel dostal mezi sedm nejkrásnějších kostelů světa. Ale znáte to, kdoví, kdo to vybíral a jestli to nebylo cinknutý. Kostel se do výběru dostal zároveň s Familia Sagrada v Barceloně. A nemyslete si, našlo se hodně rejpalů, kteří styl a celou stavbu krutě pomlouvali, že to je moc neuspořádaný a nemá to správnou fazónu, moc světský, málo světský... Znáte lidi. Brňáci by mohli recitovat dlouhý balady o tom, co je a co není hezký. Třeba socha Jošta.

Dovolím si jeden experiment. Ten slavnej básník, podle kterýho se kostel jmenuje, toho napsal sice poměrně dost, a ani netuším, jestli bylo někdy něco vydáno v češtině. Na FB jsem narazil na jednu delší báseň. Samozřejmě, že v islandštině. Poprosil jsem AI, aby se pokusila báseň převést do češtiny a pokud možno, aby zachovala nejen obsah, ale i styl. Chvíli šrotila a pak vyplivla docela hezkej převod, jenže já jsem ji chtěl potrápit, tak jsem ji sice pochválil, ale naznačil, že ať to zkusí jinak. Napotřetí mě velmi mile překvapila, tak vám to tu uložím. Já vím, spousta lidí nemá ráda poesii, ale to mi nevadí, třeba někdo začne. Islandsky to začíná takto:

Sælar þær sálir eru,
sem hér nú skiljast við
frá holdsins hryggðar veru
og heimsins göldum sið,
hvílast í himnafrið,
þar sem með sætum hljóðum
syngur lof Drottni góðum
lofsamlegt engla lið.

Českej převod pomocí ChatGPT (napotřetí):

Blahoslaveny duše jsou,
jež nyní opouštějí svět,
tělo, jež trpělo strastí,
svod hříšných klamných let,
v nebeském míru vzkvét' –
tam, kde v sladkém zvuku
zní chvalozpěv Bohu,
jej slaví andělský květ.

Čest, slávu, klid a jas
duše Božích dětí mají,
jak hvězdy v noci září zas
u trůnu Beránka tají,
tvář Boží stále znají.
Oděny v bělost roucha,
v ctnostech se třpytí, vroucná,
všechen žal nechaly v kraji.

Sbor čistých cherubínů
ve dne i v noci ctí
Boha, jenž v jasu trůnu
slyší jejich Sanctus znít,
v líbezném životě dlít.
Tělo v klidu odpočívá,
ruka Páně jej přikrývá,
žádný žal nesmířit.

Do tohoto sboru svatých
přijata, dítko mé,
duše tvá v slávě září,
odpočívá v lásce té
v náručí Kristově.
Tam stále v radosti dlí,
s Ježíšem věčně zpívá,
sláva duši tvé.

Nyní je ti odplacena
bolest, jež tížila tě,
když tvé tělo unavené
v mukách vzdychalo v noci temné,
srdce plakalo skrytě.
Radost nejvyšší dána ti jest,
z hoře jsi k radosti vzlétla,
pro krev Kristovu čistá jsi dnes.

Radost mi byla pohledět
na tebe s láskou v duši,
svou něhou tys uměla hřát,
vždy jsi mi srdce těšila,
laskavá, oddaná, vroucí,
pokorná v bolestech byla,
i v nemoci pevná, tichá –
srdce mé stále tě vzývá.

Citlivá, moudrá, něžná,
jak jen tvůj duch zde byl,
útěcha, láska věčná,
jež v mém srdci zůstává dál,
vzpomínka věčně živá.
S bolestí v srdci tě lkám,
slzami vroucně tě volám,
než domů tě Pán povolá sám.

Ručně kovanej svícen.

QR kódy jsou dobrej vynález současnosti. Mobila má skoro každej a v kódu může být ukryto kdeco, třeba slova nebo i noty, abyste si mohli zazpívat s ostatními. Žádný papíry, žádný knížečky, jen mobil a blik.

Například ta báseň Hallgrímura Péturssona vypadá v QR kódu takto:

I český ručičky se tady taky vyřádily. Na nepřehlídnutelným místě stojí leštěnej místní černej bazalt a na něm krásnej kus českýho křišťálu. Křtitelnice. Moc hezkej symbol - islandská příroda a český sklářský umění. Tohle umíme dobře.

Velmi jednoduchá kazatelna. Krása.

Teď mi dochází, že jsem nikde neviděl zpovědnici. Odpověď jsem našel na internetu. Luteránství klade důraz na přímý vztah mezi věřícím a Bohem, který je založen na víře a milosti. A proto na zpovědnice kašlou.

Jestli někdy pojedete na Island, určitě si nenechte ujít tenhle krásnej skvost.

Od kostela a ke kostelu vede barevná ulice Skólavörðustígur, což v překladu znamená něco jako Cesta školní stráže. A nebo taky něco jinýho. Spousta krámků s trollama, kavárničky, hrnky s motivy žhavé lávy...
Považuju za nezbytné vám připomenout, že naši cestu zavinila návštěva islandskýho filmu "Na cestě s mámou" (viz úvodní díl putování o Islandu) a naše návštěva Islandu zase zpětně způsobila, že na ten film musíme jít znova. Už máme koupený lístky a bereme i Helču. Příště něco o velrybách.