Radbuz(n)a
(Den čtvrtý - Horšovský Týn)

V noci mě probudilo něco jihoamericky neidentifikovatelnýho, tak jsem toho využil a vyfotil strašidelný okno na zdi nad svou postelí a šel zase spát.

Tentokrát to máme bez snídaně, jen máme ráno hodit klíče od pokojů do schránky a vypadnout. Celou noc tu hulákali papoušci ve voliéře na dvorku. Myslím, že jsem byl jedinej, komu to nevadilo. Stačilo si lehnout na nehluchý ucho a svět se o pár zásadních decibelů ponořil do přijatelnýho ticha. K snídani si kupujeme nějaké poživatiny v COOPu po cestě na nádraží. Cesta vede po to správným barokním mostě. Snídáme u Radbuzy.

Dnešní etapa je tak trochu bojovka, protože do našeho cíle je to poněkud dál, než máme rádi. Ne, že by se to nedalo, ale s batohy a sedmdesátkama na hrbě jsme raději zvolili zkracovačku autobusem do Poběžovic. Ušetřili jsme asi 12 kiláků. Bez batohu by to byla možná hezká běhací pětadvacítka. Nebo trochu víc, protože já skoro vždycky tak trochu zabloudím. Poběžovice nás přivítaly krásným zámeckým parkem.

Jednou z nejzajímavějších částí parku je japonská zahrada, vybudovaná v roce 2015 za přispění japonských architektů. Nese jméno rodu Coudenhove-Kalergi a slouží jako místo relaxace a rozjímání. Je to symbol česko-japonských vazeb spojených s historií zámku.

Park byl založenej v roce 1844, je tu víc než 800 stromů a keřů. Prochází obnovou, aby se navrátila jeho původní krása a historická podoba.

Poběžovickej zámek.

Poběžovice (německy Ronsperg) mají docela dlouhou historii. První písemná zmínka pochází z let 1359–1362. Oficiální název Poběžovice byl městu přidělen až v roce 1921. Z okna na nás zírá Mitsuko.

Poběžovickej zámek byl kdysi dávno pozdněgotickým vodním hrad a postupně se střídáním majitelů a stylů a vkusů dobabral až k barokní podobě.

Opevněnej vodní hrad Nový Ronšperk. Není to úplně jistý, ale asi ho nechal vybudovat Dobrohost z Drštky. Ještěže to nevěděla Roušovna, protože by se určitě začala urputně shánět po dršťkové polívce.

Mezi léty 1682 a 1695 došlo k zásadní přestavbě na raně barokní zámek. Vznikly arkádový pavlače lemující nádvoří.

Zámek je neodmyslitelně spojenej s rodem Coudenhove-Kalergi, kterej panství vlastnil od roku 1864 až do roku 1945.

Jednou z nejznámějších obyvatelek zámku byla japonská hraběnka Mitsuko Coudenhove-Kalergi (rozená Aojama) zkrátka Mitsuko, manželka rakousko-uherskýho diplomata Heinricha Coudenhove-Kalergi. Její věhlasnost připomínají i každoroční česko-japonský slavnosti.

Jejich syn Richard Coudenhove-Kalergi, významný politik a filozof, je považovanej za jednoho ze zakladatelů Panevropského hnutí.

O záchranu památky se po roce 1945 postarali velmi zdatně komouši. A tak, jak to mají ve zvyku a v genech, podařilo se jim dostat zámek až na pokraj zhroucení. V 80. letech 20. století byl dokonce oficiálně odsouzenej ke zbourání. Hlavními strážci památky za komoušů byla Pohraniční stráž. Posádka ho skutečně báječně vybydlela.

Naštěstí k demolici nedošlo a po roce 1989 přešel zámek do majetku města Poběžovice.

Zámek prochází postupnou, složitou a nákladnou rekonstrukcí. Od 1. července 2024 je chráněnej jako národní kulturní památka, což podtrhuje jeho mimořádnou historickou hodnotu.

Po dokončení oprav by měl sloužit pro muzejní expozice Panevropského hnutí a další kulturní účely.

Obnova jde velmi pomalu, je drahá, ale dá se tu domluvit nějaká zjednodušená prohlídka částí zámku s průvodcem. Toho jsme nevyužili. Vlastně v době, kdy jsme zámek obdivovali tu bylo lidsky pusto.

Barokní kašna se sochou patrně schizofrenního Neptuna. Zezadu je totiž holkou. Ale nevím, jestli to je Neptun, soudím tak dle té vidličky v ruce.

Jedno okno patrně zakrejval slavnej Jackson Pollock.

Balkon pro ranní kávu.

Smírčí kříž. Parkem vede naučnej okruh "Zámecký park", kterej provádí návštěvníky historií parku, představuje jeho jedinečnost a geologickou expozici. K dispozici je i brožura, která návštěvníky provede stezkou 13 dřevin. A kdybyste byli ze všeho unavení, půjčí vám v turistickým centru i deku na válení a nějakou společenskou hru. Třeba karty mariášky.

Vešli jsme zahradou a vylezli vchodem. Pokladna (turistický centrum) zrovna otvírá.

Fara.

Gotickej kostel zasvěcenej Nanebevzetí Panny Marie byl založenej už kolem roku 1500. Kostel byl vícekrát stavebně upravenej. Uvnitř se nachází hodnotný zařízení ze 17. až 19. století. Ale to jsem si nezkontroloval, jen vyčetl z internetu.

Památkovou zónu opouštíme a hned je všecko jinak.

Místní škola je obrovská. Prej je pro 500 žáků, mají tu i družinu, klub a jídelnu a docela velkej rybník s čínskejma kačenama.

V kapličce postavené v roce 1830 Annou Küttnerovou jsem našel obraz podvedenýho čerta. Nikdy by mě nenapadlo, že jsou čerti tak důvěřiví pitomci.

Nad našema zpocenejma hlavama se opět objevil dravec. Furt si ještě myslíme, že to je orel mořský. Asi na nás má spadeno. Lezeme mu do zelí.

Důležitý upozornění. Přestože jdeme podél Radbuzy, tak tady v Poběžovicích je to potok Pivoňka. Radbuze teče mimo město.

Otov. Internet sliboval hospodu, ale byla samozřejmě zavřená.

Byli jsme zmožení vedrem a docházely tekutiny. Schovali jsme se na chvíli pod přístřešek té zavřené hospody a asi i sídla hasičů.

Olina prohlásila, že už nemůže, našla si nějakej autobus, že do Horšovskýho Týna těch pár zastávek dojede. Ale někde v hledání udělala chybu buď ona nebo autobusák, tak místo busem jela vlakem, což bylo ještě lepší, protože máme zajištěný ubytování v penzionu U Nádraží.

My ostatní navzdory zpocenejm hlavám a žízni jsme šli dál.

Musíme sice po silnici, ale skoro nic tu nejezdí. Jen jsme ještě stihli zamávat Olině do vlaku.

Tady někde se zbytek party rozdělí. Ála, Gábi a Ladys jdou přímo do penzionu a Honza a já jdeme zkontrolovat kostel Svaté Anny, jenže se schyluje k nějaké buřině, zvedá se velkej vítr. Jdeme s Honzou lipovou alejí, stromy se ohýbají, lítají kolem nás klacky a při představě, že dostaneme po palici lípou to otáčíme a zbaběle prcháme zpátky. Ono se sice říká, že lípa je měkký dřevo, ale já tomu v tomto případě tak moc nevěřím. Nasadili jsme dost rychlý tempo a dohnali ostatní. Olina už byla ubytovaná. Musel jsme trochu zaúřadovat, teda ne my, Honza, protože ten jeden pokoj byl pro tři lidi nepohodlnej a máme tu strávit dvě noci, čili proč si neříct o lepší bydlo. Dali jsme si sprchu. a vyrazili do města.

Kudy jsme šli, tudy to bylo takové odrbané, ale to se mi pro focení líbí.

Pepek Harley Davidson Námořník.

A jo, tady už je zase ta naše milá Radbuz(n)a.

Vysprchovaní a hladoví. Těšíme se na pivo.

Nad Radbuz(n)ou se smráká.

Jak jinak - socha svatýho Jana Nepomuckýho.

Hrad a zámek ohlodanej časem.

Moc možností k občerstvení nemáme. Jedna hospoda nám zavřela přímo před nosem, ale tu, co jsme našli snad jako jedinou, tak ta nám poskytla vše potřebné.

Zvoňte jeden kopeček.

Poněkud přiblblé panorama svatýho Petra a Pavla pomocí mobilu

A ještě panorama z hospody, která nás nasytila a napojila.

Jídlo dobrý a pivo taky.

I výzdoba byla fajn.

Zatím netušíme, že sem budeme muset i druhej den na večeři.

Přehledná křižovatka.

Olina si myslí, že její kořeny jsou žabí a proto často sdílí a posílá rodince žáby ve všech možných situacích. Napadlo mě, jestli tím nechce něco naznačit. Ale nevím co.

Ta nejkrásnější zelená a fialová. Povětrnostní malíř.

Dobru noc nám přeje Joker. Ráno nás čeká první snídaně v penzionu U Nádraží.