Okolo Bali 2024
( Díl 1 - Denpasar, Ubud)

Výstižná odpověď na otázku ´kam že jedeme´ nebo ´kde jsme vlastně byli´ v září 2024 není vůbec snadná. Dalo by se říci jednoduše ´Indonésie´. Indonésie ale zahrnuje zhruba prostor mezi Vietnamem a Austrálií, což je skoro 3500 kilometrů vzdušnou čarou, a vyplňuje ho svými 17.508 ostrovy. Takže to není přesně ono. V opačném extrému by odpověď mohla znít ´Bali´. To jméno zná každý, představuje válení na pláži a pití dlouhých koktejlů. Zase chyba. Nejlepší odpověď by byla ´Malé Sundy´, neboli ´Nusa Tenggara´. Jenže, kdo kdy o nějakých Sundách, ať jsou jakékoli, slyšel? K Malým Sundám totiž patří jak ostrov Bali, tak Lombok, Sumbawa, Komodo a Flores, a když se přidá ještě východní kousek Jávy, je to přesně oblast našeho zájezdu. Mimo jiné jsou součástí Indonésie také Velké Sundy, patří k nim velké a známé ostrovy Sumatra, Jáva, skoro celé Borneo (Kalimantan), Celebes (Sulawesi), a další.
Z wikipedie přidávám, že Indonésie je s více než čtvrt miliardou obyvatel čtvrtým nejlidnatějším státem světa a rovněž státem s největším počtem obyvatel hlásících se k islámu. Hlavním městem Indonésie je Jakarta. V důsledku znečištění, přelidnění a postupného potápění Jakarty vzniká město Nusantara, které by se v budoucnu mělo stát hlavním.
Pro zajímavost a srovnání zde také předkládám informace z mnou opakovaně protežovaného vícedílného spisu Fr. Hellwalda "Země a obyvatelé její". Dlouho jsem nemohl objevit, v jakém roce byly knihy vydány. Napsané v nich to sice není, ale při tom to bylo tak snadné. Na internetu je nabízí celá řada antikvariátů, a zde jsou uváděny roky 1881 až 1883. Opíšu vybraný kousek textu a mimo dobových informací se v závěru pozastavíme nad detektivní záhadou: "Z malých ostrovů sundských nejdůležitější jest ostrov Bali při východním cípku Javy, jenž také sluje pro velikou úrodnosť svou Malou Javou. Žije na něm asi půl millionu obyvatelstva (nyní přes 4 milióny). Bali má ještě povahu asijskou, blízký však ostrov Lombok, pouze úzkým průlivem od něho oddělený, náleží již po zeměpisné povaze své k Austrálii. Lombok jest Balije maličko menší a má toliko 200.000 obyv. Hlavní město sluje Mataram, v severní části ostrova pne se mohutná sopka, 4200 m. vysoká. Další po řadě ostrovy jsou Sumbava, Mangaraeej čili Flores, Čindana čili Sandelboš a Timor. Tento právě ostrov zpustošen byl strašlivým výbuchem sopky Tambory, 11. dubna 1815, jímž zahynulo 42.000 lidí." K té záhadě. Za prvé mohutná sopka na severu Lomboku může být jedině Gunung Rinjani vysoký 3726 metrů, za druhé sopka Tambora není na Timoru, ale na Sumbawě. Předbíhám, protože k sopkám se budeme opakovaně dostávat v příštích dílech.
Experiment s nesouvislou verzí popisu loňského trekování v Nepálu opouštím (ne, že bych ho považoval za chybu, ale je zbytečně pracné udržovat přehled, co se kde a kdy událo a bylo popsáno) a budu tentokrát postupovat ryze chronologicky. A ukázněně podle abecedy hned vyjmenuji účastníky zájezdu: Alena, Eva, Ilona, Jana, Jan a Petr. Nejedeme společně poprvé, takže věříme v nekonfliktní průběh. Nabitý program sestavila Ilona, my ostatní jsme přispívali obvykle souhlasným mručením.
Na letišti v Denpasaru nás vítá tabulka se směrovkou útěku pro případ tsunami. Ne, že bychom předem nevěděli, do jakého kraje jsme přicestovali, ale stejně to působí jinak, než když o tom čteš v novinách. Vyměnili jsme prvních pár dolarů za místní rupie v kurzu 1 ku asi 15.000, tím balíkem bankovek beznadějně ucpali peněženku, a následně vyhledali předjednaný odvoz do ubytování. Tím jsme se nejspíš vyhnuli nájezdům taxikářů před letištěm doufajících, že čerstvě přibyvší nebudou smlouvat a připlatí si něco jako nováčkovskou daň.

Ubytování není daleko, ale hustý provoz neumožňuje vyšší průměr než nějakých 15 kilometrů za hodinu. Název My Secret Home vyjadřuje přesně to, že cesta k domovu vede tmavou zapadlou uličkou místy tak úzkou, že by se ani nedaly otevřít dveře u auta. V katastrofickém scénáři by v tuto chvíli klidně mohla dovolená skončit třeba oloupením nebo i něčím horším, naštěstí se ale za touto zástěrkou ukrývá nejen hezky nezvyklé ubytování, ale i přívětiví lidé. Ryby, želva, veverka, bazénky, plno tropických rostlin, otevřený prostor pokojů i koupelen, to není běžné vybavení penziónu.

A jedno zvláštní ovoce v rámci snídaně. Na fotce je plod salaky jedlé, druhu palmy. Salak nebo též hadí ovoce či hadí fík má tenkou slupku připomínající hadí kůži. Jedlá část je nakyslá, chuti průměrné. Výhodou má být trvanlivost, proto plody užívali poutníci na cestách.

Při procházce po pláži nedaleko od místa prvního bydlení jsme ve vzduchu uviděli zvláštní plachetnici jakoby bez řidiče. Teprve při bližším ohledání bylo vidět, že k ní vede šňůrka, a že je to pěkně vymyšlený a udělaný drak určený k prodeji.

Na programu druhého dne byl přesun do Ubudu. Není to daleko, ale při hustotě dopravy a kvalitě cest to dlouho trvá. To jsem už psal. Cestou jsme navštívili jedno z mnoha center prezentujících a nabízejících kopi luwak, to jest cibetkovou kávu. Dále z wikipedie: "Slovo kopi znamená v indonéštině kávu a luwak je místní název cibetkovité šelmy jménem oviječ skvrnitý (Paradoxurus hermaphroditus). Ta požírá celé plody kávovníku, z nichž stráví pouze dužinu a zrnka vyloučí spolu s výkaly. Enzym proteáza v trávicím traktu zvířete způsobí, že kávová zrnka získají jemnější, méně hořkou chuť. Kopi luwak patří k nejdražším druhům kávy: ročně se vyprodukuje na světě pouze okolo pěti set kilogramů, cena za kilogram se pohybuje okolo tisíce amerických dolarů. Chuť kopi luwak je předmětem diskusí, má své milovníky i zapřisáhlé odpůrce. Protože sbírání trusu oviječů v terénu je velmi náročné, zakládají se farmy, kde se zvířata chovají v klecích. Cibetková káva má chuť podobnou hořké čokoládě nebo karamelu. Někteří lidé v této kávě cítí příchuť švestky. Díky přírodnímu zpracování v těle cibetek má káva silnější aroma a výbornou chuť."
Z nějakého i mně neznámého důvodu jsem od začátku roku 2024 nepil kávu. Setkání s kopi luwak jsem nemohl minout a shledal jsem ho jako dobrý důvod, proč se kávy přestat stranit. Káva z Bali je všeobecně považována za mimořádně kvalitní, ale abych jí rozpoznal od cibetkové, to po mně nikdo nemůže chtít. Navíc představa toho výrobního postupu...

Další zastávkou je náboženské místo Pura Luhur Tanah Lot a blízké okolí s dalšími Pura něco něco. Absolvujeme zde jeden z mnoha západů (a východů) slunce, kterými je celý zájezd z nějakého důvodu prošpikován. Výhodou je, že na rovníku se západy a východy necourají přes den nahoru a dolů podle ročního období v důsledku naklonění zemské osy, jednoduše v 6 ráno to vyleze a v 6 večer zapadne. I když na Jávě..., ale zase předbíhám.
Co upoutá na první pohled, jsou vstupní brány, které mají charakteristický tvar vertikálně rozštěpené věže. Budu si muset o tom víc přečíst, než tady začnu trousit nějaké rozumy. Co ale vím jistě, že mi ty stavby, většinou z tmavých sopečných materiálů, vzhledově připomínají transformery a několikrát jsem se přistihl, jak čekám, že se začnou měnit v závodní auta nebo nějaká monstra (přeháním).

Druhá noc a několik dalších bude v Ubudu. Říkal jsem si, proč v podezdívce betonového výdejního pultu z kuchyně mají takové podivně vyžrané díry. Z pozornějšího ohledání je ale jasné, že se jedná o mapu. Sice z Bornea vyčuhuje rezavá výztuž, jinak je to ale svébytné výtvarné dílo. Velké i Malé Sundy.

Na posteli nás vítá dvouručníkový pes s očima z okvětních lístků, v blízké restauraci pak lahvový Bintang, až na to logo veskrze pozitivní záležitost. Je pravda, že jsme už den předtím na pláži zkoušeli točené Kura Kura, a přes nadějné jméno to žádné nadšení nevyvolalo.

Následující den cestujeme nejdřív do vodního chrámu Pura Tirta Empul. Tirta Empul znamená svatý pramen se svatou vodou (amritha). V několika bazénech (petirtaanu) s posvátnou pramenitou vodou balijští hinduisté provádějí rituální očistu zvanou Melukat. Tolerance hinduistického náboženství v balijském pojetí umožňuje všem turistům procházet se až na výjimky celým komplexem a snažit se nikde nepřekážet. Místní personál vás k tomuto účelu omotá sarongem správně s oranžovým pruhem nahoře. Koupat se a namáčet si zde hlavu nemůže každý neználek, prameny mají různé účinky a některým je potřeba se vyhnout obloukem.

Následně se vracíme směrem k Ubudu a vycházkou přes výstavní rýžová pole pojatá tak trochu jako zábavní park s občerstvením, houpačkami nebo přejezdem na kole po laně nad propastí se přesuneme na místo domluvené se šoférem. Terasovitá rýžová pole se zde označují slovem sawah. Na první fotce je neprůmyslové sušení rýže, na páté klíčící kokosový ořech a také jsou tam chlebovníky (žakie nebo jackfruit). Od okolního světa se tento prostor odlišoval naprostou absencí PET lahví a jiného bordelu válejícího se všude po zemi místy i v několika vrstvách.

Po dalším krátkém přejezdu směrem k Ubudu se loučíme s řidičem a zbytek do centra dojdeme po svých. Jedno z dalších středisek nabízejících cibetkovou kávu, typická rodinná přeprava na motocyklu, ze které není úplně zřejmé, kdo vlastně řídí, pavouk s dlouhýma nohama a inspirativní obchod s kamennými hlavami, nebo co to vlastně je. To je směs nezařaditelných fotek posbíraných cestou od rýžových polí.

Večer a celý první díl popisu zájezdu končí v Ubudu na představení klasického balijského tance s doprovodem orchestru. Představení se konají jen v sobotu večer, několik souborů vystupuje na různých místech ve městě. Udržování duševní rovnováhy světa je jednou z myšlenek, které má za cíl sdělit publiku představení souboru Chandra Wirabhuana v místě zvaném Lotus Pond. Orchestr a styl hudby je označován názvem gamelan. V nástrojích převládají perkuse, což v daném případě není odborný výraz pro vyšetření poklepem, nýbrž nejrůznější jednoduché rytmické nástroje a jistě se mezi ně dá zahrnout i xylofon. Na ten hrála nejpočetnější skupina hudebníků včetně šéfa (na druhé fotce). Nářadí, jímž všichni bušili do svých nebohých nástrojů, připomínalo kovové kladívko s ostrou špičkou na straně odvrácené od kontaktu. Rychlost pohybů a intenzita úderů byly takové, že člověk se chvílemi bál, aby se někdo nezranil. Navíc, a to jsme se nemohli shodnout, jestli si šéf dokázal v tom fofru kladívko nadhazovat, jak to dělají bubeníci s paličkami, nebo jen krásně měkce uměl vlnit zápěstím. Celkový dojem z hudby byl monstrózní až ohlušující. Snaživí tanečníci hlavně kouleli očima a kroutili rukama v zápěstí, přičemž prsty stavěli do pozic, které určitě mají nějaký konkrétní význam (ovšem žádné vztyčené prostředníčky), jenže nevíme jaký.
Tance měly příběhy popsané v programu, bylo to o lásce i střílení magickým šípem, prostě takové obvyklé story. Jen jedna maskovaná postava trochu připomínala úchyla stále rozevírajícího kabát směrem k publiku. Naštěstí pod ním měl několik dalších vrstev oděvu.
Hudbu složil známý skladatel Wayan Lotring a byl inspirován scenérií z pláží Kuta (jedna z částí hlavního města Denpasaru) s tradičními loděmi unášenými v poryvech větru. Když to porovnám se Smetanovou Vltavou, tak tu inspiraci rozklíčuji snadněji, ale jsme v jiném kraji, kde si Lotringa považují zajisté stejně, jako my Smetany. Představení stojí určitě za návštěvu už jen kvůli prostředí, v němž se koná, a atmosféře, kterou s sebou přináší.

Příště už bude sopka.

Fotky i text: Honza Kurka