Lisboa
(díl druhý-kopec první)

Ještě než se pustím do střípkovitýho povídání o čundrání po Lisabonu, musím své čtenáře informovat o tom, že se v prasečí knihovničce vyklubala nová povídka.
Jmenuje se "Náš člověk v San Franciscu".

Máme tu druhej díl o Lisabonu. Bydlíme se snídaní, to je velká výhoda. Je toho hodně, co bysme za těch pár dní chtěli vidět. Taková výzva a tak trochu předplánovačka na další návštěvu někdy v budoucnu. Kterej kopec si vybereme? Asi půjdeme tam, kam mířívají kroky každýho, kdo se poprvé objeví v Lisabonu. Čtvrť Santa Maria Maior, náš první kopec. Tam na kopci vévodí hrad svatýho Jiřího.

Když jsme vylezli z hotelu za denního světla, zjišťuju hned na prvních metrech, že se mi tu bude hodně líbit.

Netušil jsem, že je Roušovna tak aktivní a že si tu stihla přes noc zařídit živnost.

Když vás nasere papoušek, vyhodíte ho.

Je tu pár ulic, co jsou relativně rovný, ale moc jich není. My jdeme zrovna z kopce, ale každá odbočka je do kopce. A docela prudkýho.

Na malým krámku je vidět, jak prudký jsou ty ulice. Výhodou je, že když vám neslouží kolena, můžete si vybrat levou nebo pravou stranu vchodu do kvelbu.

Taky ta pověst o dlaždičkách a Lisabonu je na víc než sto procent pravdivá. Dlaždičky tu jsou prakticky všude. Málokdy jsou si podobný.

Lisabon patří mezi nejstarší města v Evropě.

Do fachy na kole, navzdory tomu, že plot hlásá, že neprojdeš.

Hodně se tu staví a nějak poutavě zdobenej barák je skoro na každým rohu.

Dosáhli jsme dna, teď zase musíme do kopce. Jakmile jsou na silnici koleje, pocit Lisabonu se stupňuje. Naštěstí s kopcovitostí pomáhají ikonický žlutý tramvaje (nejslavnější je tramvaj č. 28), historický lanovky (jako třeba Lavra, Glória, Bica) a dokonce i veřejný výtahy (Elevador de Santa Justa), který překonávají ty děsný vejškový rozdíly. Zkrátka osteoporóza v Lisabonu není nejpohodlnější nemocí.

Před chvílí jsme si to mazali dolů, teď to zase musíme vyšlapat nahoru.

Za velkou zatáčkou se mi v hlavě utrhla vzpomínka na film "Noční vlak do Lisabonu".

Nebyl jsem si teda úplně jistej, ale když jsme se doma znova na film koukli, Olina ho viděla poprvé, byli jsme si téměř jistí. Tady v této zatáčce zastavilo auto lisabonské optičky, která sem přivezla švýcarskýho profesora starých jazyků Raimunda Gregoriuse, kterej se zde ubytoval v penzionu (to je ten hned u značky vlevo). Ve filmu jde hlavní hrdina po stopách portugalskýho básnika a doktora Amedea de Prada. Myslím, že jsem někde během toulání po Lisabonu narazil i na památník toho básníka. Byl totiž i hrdinou odboje proti fašistům, kteří tu v té době zlotřile vládli.

Portugalci, stejně jako Španělé, rádi hulí. A stejně jako ve Španělsku, je nejdůležitější částí bytů balkón. I kdyby byl malinkej jako noty na buben.

Říká se, že Lisabon leží na sedmi pahorcích, stejně jako Řím, ale to je údaj poněkud literárně zkreslenej, protože Lisabon leží na devíti pahorcích. Ten nejvyšší je Graça. Kavárniček stálých i dočasných je tu podstatně víc než ve španělských městech. Dopoledne prd, nic se neděje, jen opuštěnej stůl a igelitovej ubrus. Ve tři odpoledne se tu objeví lavice, židličky a další stoly a rozjede se to na plný pecky. Voňavý kafe v malinkejch hrníčkách, studený pivo a talířky s mořskejma dobrotama. My zatím hlad nemáme. Stejně ještě není ta správná kavárenská doba.

Historie Lisabonu sahá až do 12. století před Kristem, kdy zde bylo fénické obchodní středisko. Město zažilo římskou nadvládu, vpád Vandalů a dobytí Maury. Hlavním městem Portugalska se stal v roce 1255.

A všude, to mají se Španělskem podobný, jsou nástěnný malby. Portugalsky murais. Je jich tu hodně a některý jsou dost povedený. V Portugalsku je kromě Mura i hodně keramickejch výjevů. Specifickejm nástěnnejm kresbám a dílům, který jsou skládaný z keramickejch dlaždic, se říká azulejos (čti "azuležuš").

Myslíme si, že vidíme moře, ale to ještě nevíme, že se mýlíme.

Cesta do kopce s dramatický vertikalizuje. Trochu funíme.

Elektrickej sušák na prádlo. Na balkóny jsou tu machři, dokážou je vybudovat kdekoliv.

Vypadá hodně úzce, ale jsou tu i podstatně užší uličky.

Před vstupem do komplexu hradu svatýho Jiřího musíme popadnout dech.

Pančelka machruje na židličce. Povalujou se tu často a kdo už nemůže, židličky ocení. Jen bejvá těžký najít rovný místečko, aby se poutník ze sesle neskácel.

Vyzdobit jakejkoliv kouteček se tu dost cení. Myslím, že s graffiti je tu moc netrápí a asi je to ani nesere. Možná se pletu, ale připadá mi, že to tu patří ke koloritu víc než kdekoliv jinde.

Tudy jsme sem vlezli. Je tu nepřekvapivě hodně lidí.

Místečko pro večerní mejdany.

Vypraná mikina v okně.

Půlka půlky mužů v černém.

Vyprat peršana a vyvenčit kanára.

Pokus o Joana Miró.

Balkón náruživýho surfaře. Říkal nám Honza, že to tu je velmi oblíbenej sport. Prej se tu konají spousty mezinárodních soutěží, protože jsou tu místa se skvělejma vlnama. I naše surfařka Jana Kašová, jedna z nejlepších českých surfařek, se sem přestěhovala, aby tu mohla celoročně trénovat. V roce 2022 byla vyhlášena surfařkou roku v rámci Českého poháru v surfingu a získala titul mistryně ČR a SR, navzdory tomu, že na českým moří jsou vlny na hovno. Jen méko a strdí, ale po nich se surfuje blbě.

Ulice houstnou lidma. Návštěvu hradu si s radostí odpouštíme. Stejně je s návštěvou zrovna nějakej problém, protože prodavačky vstupenek dneska vstoupily do stávky. Je to tu prej docela oblíbená zábava. Turisti neturisti.

Místo hradu se jdeme toulat uličkama.

Nejsme sami. Toulačů tu je skoro tolik, co těch, co se snaží dostat, navzdory stávce, na hrad.

Olina s Helčou zapluly do krámku s magnetkama a dalšíma píčovinama. Olina totiž na magnetkách ujíždí, plní jimi dveře ledničky - zvenčí - brzo budeme muset koupit asi další lednici, aby se nám tam ty magnetky vešly a nemuseli jsme přestat cestovat.

Balkón o velikosti poštovní obálky na složenky typu DL, ale kytek skoro tolik, jako u Roušovny doma.

Ať se vrtnem kamoliv, všude to je krásně úzký a do nebo z kopce.

Ne, nemusíte se bát, že se Helča chystá na post ministryně financí, zůstane ráda učitelkou. Umíme to nafotit daleko levněji, než slavná paví Alenka Sch.

Většinou jsou vchody i celé ulice ozdobované svatými výjevy, nebo taky slavnými rodáky. Někdy to však krvavě přeženou. Vchod do malé školy.

Zvědavejch babek je tu stejně jako u nás.

Helča dává bacha, jestli na ni zvědavá drbna neplive.

Dlaždičky, dlaždičky, dlaždičky. Je prakticky nemožné najít tady barák s normální omítkou. Azulejos najdete všude, nejen na fasádách domů, ale i v interiérech kostelů, paláců, na nádražích i běžnejch domech. Nejsou jen dekorativní, ale slouží i jako solidní ochrana zdí.

Častěji než zkrvavená bakelitová panenka bývá na ulicích vypodobněnej někdo, kdo je pro Lisabon důležitej. Velmi často jde o dlaždičku upravenou pomocí fotky. Senhora Paula Babá tu bydlí od narození a je součástí stálý expozice nazvané "Duše hradu" (Soul of the Castle) v ulicích kolem hradu São Jorge. Tato expozice byla slavnostně otevřená v roce 2021 a vzdává hold starousedlíkům, kteří udržují autentičnost této čtvrti.

Říkáme si, že z té věže by mohl být pěknej výhled na město. Situace nám je nakloněná. Můžem si koupit lístek a věž bude naše.

Některý fasády vypadají dost podemletě.

Igreja de Santa Cruz do Castelo je římskokatolický kostel. Byl postavenej na místě mešity krátce po znovudobytí města od Maurů v roce 1147 a obnovení křesťanské vlády.

Zemětřesení v roce 1531 způsobilo obrovský škody. Současná budova kostela tedy pochází z 18. století. Má jednu loď se třemi kaplemi po každé straně.

Kostel sloužil i královské rodině jako křestní kostel pro jejich děti, které žily v Paço da Alcáçova.

V kostele prakticky pořád probíhají nějaký resturátorský práce.

Tyvole, už mě to přestává bavit, zase koprovka k večeři. Ale přísahám, že to je naposledy.

Kousek šlohlé dobré Anglie.

Lístek do věže nebyl zrovna lacinej, ale pak jsme zjistili, že součástí vstupnýho je i velmi dobrý červený víno. Postřeh z Lisabonu - tady je fakt nesmírně obtížný narazit na nedobrý víno.

Torre da Igreja do Castelo de São Jorge ve čtvrti Castelo je od roku 2018 přístupná veřejnosti a je z ní moc hezkej výhled na záliv a ústí řeky Tejo.

Stále si mylně myslíme, že čumíme na moře. Ale tohle všechno je záliv, kterej tvoří řeka Tejo než se rozpustí v opravdickým moři. Kdo by to byl řekl.

Střechy jako ty malostranský z Pražskýho hradu.

Kostel svatýho Vincenta de Fora.

Z vrcholu věže bývají slyšet zvony z 18. století.

Ve věži je taky multimediální síň, kde si můžete prohlídnout krátkej film vyprávějící příběh čtvrti Castelo, kostela a záhadu Svatýho kříže.

Starodávný schody.

Rehabilitační místnost, tedy pardon restaurátorská.

Panenka Maria v čekárně na částečnou repasi.

Na pódiu kostela je v rámci vstupenky i výstava černobílejch fotek a některý jsou skvělý.

Paní restaurátorka zrovna oživuje zlatou helmici.

Malý harmonium už je zrestaurovaný a údajně i hraje.

Kostel Igreja de Santa Cruz do Castelo de São Jorge je jeden z historicky nejvýznamnějších kostelů v Lisabonu. Tento kostel má dost bohatou historii a skrýval mnohá tajemství, například sochu sv. Jiří, kterou od roku 1570 nosívají na bílým koni v nejstarším průvodu v Lisabonu.

Dřevěný retabulum nebo-li oltářní nástavec.

Poslední pohled z kostela. Myslím, že na první den jsme nasadili dost hustý tempo poznávání. Budeme možná muset zvolnit. Nebo ne?

Dostáváme pořádnej hlad. Pokračování příště.