Island 2024
(III. Rozhovor s peklem)

Autobus si nás veze k nějakýmu profláklýmu místu, který má prej dost blízko k peklu. I když nic zatím nevidíme, náznaky pekelný síry jsou cejtit. Samozřejmě, že tady na Islandu si ty svoje turistický poklady docela opečovávají, ale k tomu nabízí i všelijaký službičky. Velká parkoviště, bufety, jídelny a prodejny s trollama, čistý hajzly, informační cedule, poměrně dobře fungující infocentra.

Tohle jsem nefotil, to je profi poutač toho původního gejzíru. Geysir (islandsky Stóri Geysir, česky Gejzír nebo Velký gejzír) je gejzír v oblasti prolomového riftu Haukadular. Právě od islandskýho názvu tohoto útvaru se odvozuje geologickej termín gejzír (z islandskýho výrazu „geysa“, což znamená „proudit“). Velký gejzír je přitom také nejstarším známým zástupcem, jako aktivní byl popsán již v roce 1294.

Okolní oblast v roce 1846 prozkoumal Robert Wilhelm Bunsen, kterej jako první vědecky vysvětlil příčiny tohoto úkazu.

Celá oblast je prošpikovaná horkejma dírama, odkud se valí smradlavý páry.

Horkejch ok je tu poměrně dost, voda v nich je zázračně průhledná.

Vyplatí se chodit po vyznačených chodnících, protože se to každou chvíli někdo propadne a na chvilku se vytvoří malinkej vchod do pekla. A pak zase jinde.

Turisti trpělivě čekají až mladší brácha původního Geysiru vyprskne sloup vody.

Strokkur leží jen několik metrů od slavnýho Geysiru, ale na rozdíl od Geysiru, který je nepravidelný a může být i po několik let nečinný, chrlí Strokkur pravidelně každých 5–10 minut vařící vodu do výšky více než 20 metrů. Poprvé vytryskl r. 1789.

Aktivita Geysiru je nepravidelná a závislá na sopečné aktivitě celé oblasti. Zaznamenána byla jeho aktivita v roce 1630, kdy se probudil k činnosti po téměř 40 letech. Také v roce 1896 začal chrlit vodu a páru po dlouhých letech klidu. V letech 1910–1915 byla naopak jeho frekvence jen asi 30 minut. V roce 1915 činnost gejzíru ustala, ale následná zemětřesná aktivita v oblasti ho opět v roce 1935 probudila k životu. Po sérii zemětřesení, která zasáhla oblast v roce 2000, Geysir opět začal chrlít vodu.

Frekvence se od roku 2003 pohybuje v rozmezí 5 až 8 hodin. Vařící voda je vyvrhována až do výšky kolem 80 metrů, v roce 1845 dosáhla až 170 m. Mezi 17. a 20. červnem 2000, během zemětřesení, dosahoval do výšky 122 m po dva dny a je považován za nejvyšší gejzír v činnosti, a to i dočasně. Prej je zrovna ale línej a že by se při organizovaným výletu podařilo zažít jeho výtrysk je prakticky jen v rovině snů, tak se musí turisti spokojit s menším bráškou, kterej se může kvůli turistům přetrhnout a každou chvíli vyprskne proud smradlavé vody.

Horká voda mezi oky.

Myslel sem si naivně, že vyfotit výtrysk nemůže být žádnej problém, ale on si z vás dělá prdel, podle hodinek to nefunguje, pak objevíte, že před výronem se utvoří na hladině ďolík. Jenže ani to není směroplatný. Někdy se ďolík zase narovná a nic. Zvukově tak nic zásadního, možná trochu jakoby kopnutí do nočníku pod peřinou. Ale to taky není spolehlivá indície.

Jediný, co funguje, a dělají to tu skoro všichni turisti, že stojí u zábradlí a mají zaplý na mobilu video a to je pak skoro jistota. Jenže mě třeba nebavilo stát tam jako trubka a čekat. Protože když jsem byl připravenej, Strokkur na mě sral. A když jsem se otočil, že odejdu, tak si pšoukl.

Třeba tady, poznal jsem to, že lidi nadšeně mnohahlasně vzdychli. Něco jako moderní WOW. Otočím se, zmáčknu spoušť. A celkem prd.

Tady je hezky vidět vstup do pekla. Ale tohle oko je v klidu. Jen pobublává a má asi 90 stupňů.

Každej bejvalej gejzír má na kameni svý jméno.

No a samozřejmě islandskej lišejník.

Trošku se to peklu podobá. Síra, pára funění.

Když jsme už šli pomalu na autobus, Stykkur byl připravenej a vyrazil. Vyrobil docela zdařilou Sochu svobody.

A zase klídek a smrad.

Z větší dálky a druhé strany, než stáli čumilové se mi podařilo v rychlým sledu zachytit jeden výron.

Ale nějak se mi to nevešlo do formátu.. On totiž někdy pšoukne až do vejšky 25 metrů.

Horký bláto.

Celé toto turisticky poutavé místo patří soukromníkům a ti se rozumně rozhodli, že návštěvu gejzírů zpoplatní aby měli prachy na udržování přírodní atrakce.

Geysir si zatím zákeřně číhá. Štěstí jme tentokrát neměli.

Takovejch míst je po celým Islandu mraky. A místní to dovedou využít. Za teplo a elektřinu se tady na Islandu neplatí.

Když je to jen malá díra do pekla, využívají ji k pečení chleba.

Po šplíchací atrakci jsme si zase zašli na nějaké místní jídlo a vyrazili za dalšími pozoruhodnostmi.