Okolo Bali 2024
( Díl 3 – Bromo, Labuan Bajo)

Ke včerejšímu večeru po dobytí kóty 2200 metrů nad mořem dýchavičnou dodávkou je třeba poznamenat, že na krátkém operativním brífingu s projednáváním programu dalšího dne klesly zásoby kořalky s nevítanou příchutí ústní vody Listerine na nulu. Zastírací deklarovaný účel dovezené lihoviny je sice dezinfekční, ale nemá se to brát doslova. Čekalo by se, že když se plastová nádoba pořádně vypláchne, tak ..., ve skutečnosti ale ne. Je ovšem jasné, že lepší listerinová než žádná.
Druhá poznámka se týká zjevné lásky indonéského jazyka k písmenu g. Připomeňme: z penzionu Kampoeng jsme se vydali na Gunung Agung (písmena g tvoří více než třetinu názvu hory). Výchozím bodem treku je Pura Pengubengan, v jezerním chrámovém komplexu jsme se pak seznámili s legendou opakovaně využívající nerozluštěný výraz glanggang (4 g v jednom slově, to už zavání plýtváním), abychom pak vlakem se jménem Blambangan Ekspres dorazili do Probolingga. Odtud už to je jen pár hodin do horského střediska Cemoro Lawang. Je to všechno jenom náhoda?
Ale zpátky. Bromo bude hlavním tématem ve dvou třetinách tohoto dílu. Zaslouží si to, protože je mimořádné jak kvůli tomu, co ukazuje a nabízí, tak z hlediska přístupnosti až k centru dění. Desetkrát si můžete říkat, že ONI to určitě mají pod kontrolou, přece by tam ty lidi nepustili, ale stejně. Kdo viděl na internetu úprk návštěvníků z okraje kráteru sopky Dukono na indonéském ostrově Halmahera ze srpna letošního roku, zapochybuje.
Pozorování a výstup na sopku jsme měli na etapy. Vypadá to zbytečně, ale změna místa i času hraje roli v tom, co je k vidění, a jak to zapůsobí. Přijeli jsme za tmy, takže etapa za svítání následujícího dne byla první peckou. Úvodní fotky jsou z okraje kaldery kousek od ubytování. Vnímám to tak, že je zapotřebí na úvod udělat pořádek v tom, co vlastně je, a co není Bromo.
Taman nasional znamená národní park. Ten, který nás zajímá, se jmenuje Bromo Tengger Semeru. I když to hodně zjednodušíme zeměpisně i terminologicky, stejně záhy narazíme. Tengger Caldera neboli Kawah Tengger už v sobě zahrnuje rozpor, protože slovník překládá kawah jako kráter, ale kráter podle wikipedie není totéž, co kaldera. I když v jiném textu na wikipedii se píše, že "v některých případech se na vrcholku nachází sopečný kráter, tzv. sopečná kaldera, vzniklý jako výsledek propadu vrchu sopky". A to jsme ještě nezačali rozebírat, co je stratovulkán, neboli kompozitní sopka, nebo jaký rozdíl je mezi ní, štítovou sopkou a sypaným kuželem. Tak já se nebudu vzrušovat a budu si říkat kráter nebo kaldera, jak mě zrovna napadne. Ale ještě než restartujeme povídání o Bromu, připomenu, co jistě každý ví, že největší známá štítová sopka Olympus Mons je vysoká 21,9 kilometru. Jak je to možné, vždyť Mount Everest ...? Možné to je, protože Olympus Mons je na Marsu. Ve sluneční soustavě mu ale konkuruje ještě Rheasilvia, největší impaktní kráter na asteroidu Vesta. Má průměr 505 kilometrů, což představuje 90 procent průměru samotné Vesty. I když tomu uvěřím, následující odvozené počítání nejvyšší hory je podezřelé. Příležitostně to možná ještě proberu.
Kawah Tengger je ta obří kaldera, na jejímž okraji teď bydlíme a fotíme, a uvnitř které se nachází Bromo (2329 m). To je ten neodbytný kuřák vypouštějící nyní zrána bílé plyny a vodní páru. Dalším obyvatelem kaldery je Batok (2470 m), zčásti ozelenělý a erozními rýhami rozbrázděný kužel. Semeru leží už mimo kalderu, přestože je zdaleka nejvyšší sopkou parku (3676 m), není odtud viditelný.

Studium sochy u penzionu nepřineslo za světla žádné nové informace, rukou za tělem je stále něco naznačováno a nápis CEMARA INDAH je název restaurace v místě.

V další etapě po snídani budeme zkoumat Bromo zblízka. Ranní mlha na dně kaldery je minulostí, takže sestoupíme klikatou cestou a přejdeme prašnou plání kolem kláštera na úpatí. Výstup na hranu kráteru Broma je usnadněn schodištěm.

Pohled do díry bere dech, a to obrazně i fyzicky. Ještě, že ve srovnání s ránem je produkce plynů a par mnohem chudší, takže sirný zápach je minimální až žádný. I když nějaké čoudíky na dně se občas objeví a ze dna vychází nepřetržitý hukot přijíždějícího vlaku. Fascinující je samotný kráter a jeho stěny, stopa čtyřprsté šelmy ve svahu proti vyhlídce, ale také míra koroze železobetonového zábradlí i jeho popelových základů. Ty je možné snadno rozebírat šťoucháním hrotem trekové hůlky. Vycházky po hraně mimo vyznačený úsek jsou zakázané a i kdyby nebyly, ani bych neměl k takové exkurzi chuť.

Jsme tady v takové liché denní době, ranní návštěvníci jsou už pryč a není jisté, jestli přijdou odpolední, takže koníci mají odpočinek. Při představě zpáteční cesty prachem a popelem volíme pomoc koní motorových. Šest strojů se objeví odnikud během minuty a odveze nás zpátky před penzion. Není to jednoduchá jízda, kola motorek občas uvíznou v závějích písku, na několika místech se projíždí úzkým profilem, kdy na každé straně od kolen zbývají centimetry. Držíme se křečovitě každý svého řidiče, jen ti nejodvážnější něco vyfotí nebo nafilmují, já to nebyl.

I tady v Cemoro Lawang se je reálný vznik situace, kdy by byla potřebná evakuace. Pro ten případ je shromaždiště zde.

Ostatně případy ohrožení okolí nejsou ani v průběhu posledních let něco mimořádného. Skoro každý rok je zaznamenávána aktivita v podobě zvýšené produkce kouře a popela, dochází ke slabším vulkanickým otřesům. Občas je přístup do kaldery zakázán nebo je omezen letecký provoz v okolí. V roce 2010 sloupec popela a bílých zplodin dosahoval výšky kolem 700 metrů, podobně i v prosinci 2021 nebo v prosinci 2023. Při epizodní explozi v roce 2004 došlo k úmrtí dvou osob zasažených kameny. Spad popela narušuje běžný život a místní ekonomiku v širším okolí. Někdy je avizováno riziko vzniku laharů a lávových proudů. Neustávající vibrace a hluk mohou působit zdravotní obtíže rezidentů. Tento zkrácený výčet by snad mohl stačit.
Po obědě je čas ještě na odpolední procházku po hraně kaldery severním směrem. Kráterových emisí zase přibylo. Je známé, že jednou z příčin, proč lidé u sopek žijí, je úrodnost okolní půdy.

Večer v jídelně se kamarádi chovají jako závisláci na mobilech. Když jsem to na mobil vyfotil, také jsem se přidal.

Následujícího dne v 9 hodin se máme vydat směrem Surabaya k letišti a následujícímu přeletu na ostrov Flores. Nač vyspávat, jsme přece na dovolené a máme proto spoustu času ještě na jednu etapu. Jenže to musíme zase vstávat ve 2:40, abychom se mohli ve 3:00 narvat do malého terénního auta a zúčastnit se honičky, kdo první vyjede na horní vyhlídku. Ano, tím se vysvětluje dunivý hluk, kterým byl rušen spánek od třetí hodiny ranní minulé noci.
Auta jsou malá, protože se jich na kopec musí vejít hodně, takže vnitřek má své limity. Chvíli po startu náš řidič zastavil (a ztratil mnoho cenných míst v pořadí), vystoupil, otevřel zadní dveře a prstem ukázal na Alenu. Proběhla výměna. Petr dozadu, Alena dopředu. Důvodem byly tělesné rozměry, Petr vpředu zabíral příliš mnoho místa, takže řidič se nemohl dostat k řadicí páce. Zjistili jsme, že kromě pasů, víz a dalších běžných věcí je užitečné třeba znát i pořadí účastníků podle velikosti postavy, zadku a jiných parametrů, možná dojde i na IQ.
Tušili jsme, že na vyhlídku na kopci Penanjakan (2782 m) se chystá hodně lidí z několika míst v okolí, že to bude ale takový masakr, nás překvapilo. Slepá příjezdová silnička se beznadějně ucpala stovkami teréňáků, nikdo se ale nerozčiluje, netroubí se a lidi pomalu vyplňují hlediště. I takhle v noci je ve stáncích v zázemí připraveno občerstvení, suvenýry, otevřeno má i mešita. Proud světel na levé straně třetí fotky je z Cemoro Lawang, kde jsme teď dvě noci spali. Pohled jižním směrem obsáhne celý Taman nasjonal, konečně je vidět i dominantní Semeru (také umí zasoptit), na východním obzoru se vyjasňují kontury dalších jávských sopek (vlevo Argopuro 3088 m, vpravo vzdálenější Raung 3332 m).

Už za světla se pak vracíme zpět a máme možnost více s odstupem uvažovat o tom, co se tu událo. Dojmy jsou dvojího druhu. Neuvěřitelné pohledy na krajinu za cenu toho, že se naráz musí dát do pohybu stovky terénních aut, které si místní pořizují s vidinou snazšího nebo alespoň nějakého výdělku, a která mimo sezónu budou někde odstavená, atakdále. Taková je davová turistika. Pokud bychom odmítli stát se její součástí, museli bychom si vybírat zcela jiné lokality. Někdy se to možná daří, v opačném případě se aspoň můžeš utěšovat tím, že jsi svou přítomností někomu pomohl částečně zlepšit život v jeho shonu za obživou.

Podle plánu jsme stihli nejen včas odjet od dočasného bydliště, ale i dojet na letiště v Surabayi. Jenže spoj na letiště Komodo v Labuan Bajo má dvě hodiny zpoždění, tak máme čas si připomenout, že tady na Jávě je převažujícím náboženstvím islám. Během letu jsme si mohli také ověřit, že místní sopky svou výškou opravdu vyčnívají nad okolí. Kdo by náhodou za letu usnul, probudilo by ho hodně nešetrné přistání. Podvozky toho musí hodně vydržet.

Jména startovního i cílového místa našeho přeletu nejsou v českých krajích úplně neznámá. "Surabaya Johnny" zpívala kdysi Hana Hegerová podle textu Pavla Kopty. Co znamená Surabaya jsem nevěděl tehdy ani nyní, a proto jsem se podíval na internet. A to jsem neměl dělat. V textu Pavla Kopty (někdy 60. až 70. léta 20. století) vystupuje námořník odkudsi z Barmy, ale úplný originál pochází z německého muzikálu Happy End z roku 1929 s hudbou Kurta Weila (též Weilla) a textem Bertolta Brechta (též Bertholta či Bertholda), dramatika a básníka. Tato ´třícentová opera´ je kritikou kapitalistického světa. Johnny je námořník, který lže Lilian, že pracuje na dráze a slovo Surabaya je zde opakovaně užíváno v symbolickém významu jako město velmi vzdálené od Berlína. To jsem vědět nechtěl, co jsem chtěl, jsem se úplně nedozvěděl.
Jméno Labuan se zase pokouším dát do souvislosti s "Perlou z Labuanu", kterou je Marianna, hlavní hrdinka seriálu Sandokan (vznikl v roce 1976), u nás vysílaného v 80. létech. A protože tehdy mnoho zábavy v televizi nebylo, byl tento prostoduchý seriál sledován s nebývalým zájmem. Spravedlivý pirát Sandokan přezdívaný malajský tygr z Mompracemu se zamiluje do Marianny. Mompracem je historické označení ostrova Kuraman u Labuanu na Borneu. Takže, co jsem zkusil ztotožnit, se nesetkalo s úspěchem.
Plánem na další den po příletu je zčásti odpočinek, také prohlídka městečka a hlavně vyhledání agentury, která nás dopraví lodí na Lombok. Na cestu jsou plánovány 4 dny a 3 noci. Z pokoje zatím můžeme sledovat nejen idylu v zátoce, v omezené míře provoz na části startovní a přistávací dráhy blízkého letiště, ale také vrtné práce pod okny za účelem, který jsme nedokázali rozklíčovat. Ovšem to vybavení pro vrtání z lešení je pozoruhodné.

Připravujeme se na tvrdý námořnický život mimo jiné studiem užitečných pokynů, jak se chovat při setkání se žralokem nebo mantou (žádné náhlé pohyby, nedotýkat, nefotit bleskem) a konečně jsme v té správné kanceláři. Nevadí, že jí vedou děti, vedle u sousedů to není jiné. Ovšem převzít platbu si večer přijdou povolanější.

Užijeme si letmou prohlídku a velmi dlouhý oběd. Při čekání jsme mohli rozvinout celou řadu konspiračních teorií, proč se i po hodině nic neděje. Dva mladíci, označujeme je synové, provedli objednávku a pečlivě vše zapsali. Kuchařka (máma) je pak poslala na nákup potřebných surovin. Ne všechno se podařilo na první pokus. Když už jsme nemohli ani pít pivo, konečně dorazilo jídlo. Vypadalo i chutnalo dobře, ale jedno chybělo. Po vyjasnění situace a velkých omluvách bylo zbylé jídlo hotové během pěti minut. Vlastně jsme stejně nikam nespěchali.

Nevzhledné budky, které odpoledne zezadu vypadaly dost odpudivě (druhá fotka v minulé skupině), se asi po návratu rybářů z lovu jako kouzlem proměnily v záplavu barev a čerstvosti hlavně ryb. Možná jsme s tím obědem mohli ještě nějakou chvíli (nebo hodinu) počkat, ale určitě ještě přijde příležitost.

Příště se už na lodi dozvíme, co jsme si to vlastně v agentuře dojednali.

Fotky a text: Honza Kurka