PŘECHOD KRKONOŠ 2025
(Jizerky - I)

Je v tom letošním cestování po místech na placatým glóbu trochu bordel. Nehledejte v tom žádnej řád, natožpak pořádek. Konečně se po více než měsíci dostávám k naší každoroční pouti pod názvem Přechod Krkonoš. Letošní ročník je tedy odhadem dvacátej první. Ale můžu se mýlit. Z historickejch záznamů na WWWiditelným praseti to ale vychází. Loni jsme se s ohledem na dvacátý výročí vrátili do lůna, tedy přesněji na hřebeny našich nejvyšších hor, dokonce jsme zvládli i Sněžku. Někteří účastnící se přiznali, že to bylo, jak s oblibou říkala moje babička Karlička "Zu Viel". Olina dokonce prohlásila, že to bylo patrně naposledy, co tam vylezla po svejch a že by příště už asi zdechla.

Letošní přechod Krkonoš padl na Jizerský hory. Rychle žluťáskem z Černýho Mostu do Liberce, svěží přesun na vlak a vystupujeme v Oldřichově. Dostupnost Jizerek z Prahy je fantastická. Navrhnu Olině, že bysme tu mohli podniknout ještě spoustu jednodeňáků. Olina mi zase vyhrožuje Ještědem. Jizerky jsou skvělý. Asi nejdůležitější z celý poutě je zkontrolovat tygříka a hrošíka. Dvě peněženky, který s náma chodí asi po celou dobu, co vznikl projekt Přechod Krkonoš. Hrošík s tygříkem zkontrolovaní.

Jen co opustíme poslední oldřichovský domky, začíná nádherná krajina posetá obrovskými šutry.

Ty šutry mě natolik fascinovaly, že vás s nimi budu otravovat pravděpodobně po celou akci.

Máme štěstí na počasí.

Ale s hospodama to tu je tak trochu na prd. Ale s tím umíme pracovat.

Podzim se pomaličku hlásí o slovo.

Myslím, že hlady ani žízní nezahyneme. Teda alespoň pro dnešek.

Skála Lom u Kozy v Oldřichově je označená cedulí, že to je soukromej pozemek, tak jen nakukujem.

Pěšinu lemujou kamenný patníky. Začínám mít urputně neodbytný pocit, že jsme nebo jsem tudy už někdy musel jít, ale nechávám si to pro sebe.

Mezi stromy nějakej šílenec rozesel obrovský balvany. Asi to nemohl bejt člověk.

Na jednom místě oddechu vytahujem svačiny a pití, protože tady někde má být sice nějaká hospoda, nebo něco tomu podobný, ale internet prozrazuje, že to bude zavřený.

Je to Hausmanka U Kozy.

Jenže když jdeme kolem, Olina, která se ráda a furt na všechno ptá, zjistila, že pan výčepní v hospodě je, že tam jsou dva hosti a že můžeme dovnitř. Není tu signál, takže platba jen v hotovosti, ale to nás netrápí, počítáme s tím. Pivo Cvikov správně vychlazený.

Už si nepamatuju, jestli jsme si tam dali tu nabízenou klobásu, když jsme si sežrali svačinu za bárem. Jedna stěna hospody byla plná běžek i sjezdovek. Nejvíc kusů byly dřevěný běžky VISU, o kterejch jsme si tenkrát mysleli, že je vyrábí rusáci, ale za pomocí AI jsem se po půl století dozvěděl, že je vyráběli v Novým Městě na Moravě. Nynější Sporten.

Univerzální cedule. Ten den byla skrytá za plotem, ale Roušovna nedbala a šla dovnitř zjišťovat. Vyplatilo se.

Po pivu jsme na rozcestí. Máme dvě možnosti, ale 4 cesty. Nakonec nám mobil poradí a my jdeme správně. Stezkou mločí.

Veselé ochranářské cedulky vymejšlel nějakej asi místní mločí copywriter.

Vzájemná symbióza šutru a dřeva a všude pod nimi se roztahujou desítky kilometrů mycélia.

Ladys.

Emauzský obrázek

Cesta není jen turistická, je to i cyklostezka, takže každou chvíli tu profrčí nějaký ten cyklista. Většinou už dnes na e-kolech. Jen jedna holka, co se blížila mě překvapila, protože to bylo mírně do kopce, ale ona jela rychle. Vypadala úplně přesně jako ti na elektrokolech. Ale ona měla klasický horský odpružený kolo Cannondale. Namakaná cyklistka.

Ladys vyhlásil odpočinek a překvapivě to bylo bez kalíšku. Co se to s náma děje?

Brodíme se dál mezi obrovskejma šutrama po staré poutní cestě.

Tady na odpočívadle jsem už kalíšky vyndali. Ladys vytáhl z batohu pivovicu.

Honza v sobě objevil kůrovce.

Bezejmenný potok.

Velká obora vznikla na území bývalýho clam-gallasovskýho panství. Přes pět tisíc pět set hektarů obklíčenejch plotem dlouhým jako maraton, na což padlo asi tak 11 tisíc žulovejch patníků. Taky tu bylo 51 vrátek a čtyři jelení skoky. Tyhle jelení skoky byly takové jednoduché až geniální jednosměrky pro zvířata. Do obory si skočili a ven nemohli. Dokonalá zlodějina. Tohle je jeden za zachovalejch jeleních skoků.

Materiálu pro tesání patníků tu měli kameníci víc než dostatek. Někde jsem vyčetl, že patníky mívají v průměru 200 kilo.

Tyvole, tohle muselo stát nervů a potu než to na sebe nastražili.

Kříž sedláka Pepka. Ke kříži se víže několik verzí. Podle jedné připomíná kříž místo, kde do sedláka Pepka udeřil blesk a zabil ho. Podle verze druhé ho nezabil blesk, ale kameník, kterýho Pepa obviní z rozkrádání šutrů.

Po cestě najdeme podobných křížů ještě několik.

A ty žulový patníky, kterejch tu je okolo jedenácti tisíc se tu i na různých místech v okolí tesaly. Kolem nějakých tesáren jsme i šli.

Strom jako prase. V jeho stínu jsme si taky chvíli pohověli.

Křížů tu bylo docela dost. Třeba Kříž Wilhelma Blumricha, ale mně nejvíc bavil ten Pepkův.

Pavučinový fotopasti.

Cesta nám ubíhala docela rychle a najednou vidíme věže katedrály v Hejnicích. Tady totiž budeme bydlet. Ne v klášteře, ale v hotelu vedle.

Kdo jinej než zase Nepomuckej.

Řeka Smědá z mostu.

Moje déjà vu se vrací, tady jsem/jsme byl/byli. Před očima se mi objeví zanedbaný kasíno. Jsem tak trochu jakoby umlčen, že se určitě pletu. Naštěstí ale existuje již 28 let týdeník WWWiditelné prase, ve kterém jsem večer na posteli našel příslušné vydání WWWprasete, kde je i katedrála, i kasíno i ty patníky z obory. U snídaně jsem výsledky svýho bádání prozradil partičce a najednou se déjà vu přihodilo i všem ostatním, dokonce si začali vzpomínat i na detaily, třeba že s náma tenkrát byla i Táňka s Ludvou kteří s náma přechody Krkonoš dřív podnikali. Zlatý WWWprase.

V jídelně našeho hotelu se chvíli pokoušíme vymyslet algoritmus kdo komu a kolik má zaplatit a doplatit, když zálohu ve výši "x" platil Ladys. Já jsem se distancoval, přestože mě matika baví, ale nebaví mě prachy. Nakonec to dopadlo dobře a asi to i všichni pochopili a snad to bylo i správně.

Vítězství nad mamonem jsme oslavili pivem a šli si prohlídnout Hejnice.

Jen co vylezete z hotelu, už tu je v celé své kráse poutní kostel Navštívení Panny Marie. Klenot.

Je to poměrně rozsáhlý objekt postavenej samozřejmě zase na těch balvanech, co tu jsou všude.

Barokní, původně klášterní kostel byl vybudován na místě středověkého poutního místa, jehož počátky dle legendy sahají do 13. století. Současný chrám byl postaven 1722-1729 dle plánů Thomase Haffenckera. Stavba má půdorys latinského kříže a je uzavřena ambitem.

Hlavní oltář tvoří freska od Josefa Kramolína. Na oltáři se v pozlacené nice nachází soška Panny Marie ze druhé poloviny 14. stol., nazývaná Mater Formosa – Sličná matka.

Kostel taky zdobí polní oltář Albrechta z Valdštejnu z roku 1500

Svatá se šnuptychlem

Toho se teda nedotknu ani proutkem.

Centrální loď je zaklenutá a nad místem křížení hlavní a příčné lodi se tyčí vysoká kupole (výška 35 metrů). Tato kupole je dominantním prvkem stropu. Vrcholný baroko jako prase. Štukový výzdoby musely být několikrát restaurovaný. Nástropní malby v hlavní kupoli byly vytvořený až v letech 1902–1906 vídeňským profesorem Andreasem Grollem. Námětově, jde o klasiku. Mariánský a kristologický motivy jako je Nanebevzetí Panny Marie, Ježíšovo ukřižování a taky andělé, jak nesou Svatej kříž. Velká paráda.

Pneumatické varhany Rieger s 42 rejstříky jsou považovaný za velmi cenný nástroj. Kromě toho jsou krásný.

V bazilice je největší lustr v regionu, vyrobený z olovnatýho křišťálu z roku 1853, dar od skláře Josefa Riedela, kterej se tu v Hejnici narodil.

V ambitu se nachází jedna z nejstarších gotických památek v Čechách, socha rytíře Ulricha von Biebersteina. Ale pozor, ten na fotce není Ulrich, ten je v ambitu, kterej jsme nenavštívili.

Ten Jirásek, to je horor. Akčňák.

V každým případě je to unikátní a ohromující stavba, která stojí určitě za návštěvu.

Na večeři jsme si zašli do takové cukrárenské picošky naproti kostelu a dali jsme si výbornou zelňačku.

Jen taková poznámka pro hnidopichy. Hejnice je správně prej TA Hejnice, ale místní v celým Liberecku zarytě používají hovorovou verzi, tedy TY Hejnice, proto se snažím důsledně ve fejetonu dodržovat oba tvary. Aby v tom nebyl bordel.

Bazilika je umístěná na geniálním místě.

Na kopci za bazilikou je na velkým balvanu velkej kříž. Tam jsme sice nebyli, ale to moc nevadilo, protože fotek z tohoto místa byl plnej hotel a všechny jeho pokoje. A to na jaře. v létě, na podzim i v zimě. Ráno i večer, při západu i východu slunka, v dešti i pod sněhem. Prej se tomu kopci někdy říká Křížová cesta nebo Klášterní vrch, ale kdoví, není li to nějakej kec.

V hotelové vitrínce jsou ke koupi broušený sklínky na víno. Jsou hezký a určitě i drahý, ale není to náš šálek čaje, vlastně sklenička.