17/9/04 někde nad Afrikou:

"Nemáte náhodou papír na psaní?", ptám se omluvně nad alžírským pohořím Tamanrasset pohledného holandského stewarta "musím si totiž něco napsat".

Mám štěstí, protože muž stewart je určitě daleko pohlednější než všechny holandské letušky dohromady a má pro mě papír! Paul ( můj holandský manžel) chtěl sice letět s Air France - větší pohodlí, šampaňské v baru a neuvěřitelně dobré jídlo, snad i ty letušky jsou šarmantnější- , ale je to s přestupem. Musím se přiznat, miluji cestování natolik, že mírný strach z létání statečně překonávám , nicméně raději co nejméně přestupů. Říkám si vždy při dlouhých letech, kdyby osud chtěl a já zahynula při leteckém neštěstí, tak ať je to z návratu z Fuji či Bora Bora, s Air France a po obědě. Můj čas určitě ještě nepřišel. (Také se návštěva těchto malých ostrovních rájů posunula na konec mého seznamu zemí, které mám v plánu navštívit)

Let KLM Amsterdam - Kapské Město má ještě 7,5 hodiny do přistání. Jsem v obraze, neboť si na svém osobním video monitoru nechávám místo filmů či her běžet letové informace. Jak vysoko letíme, mapku, nad čím a kolik hodin nám zbývá do přistání. Tedˇ právě přelétáváme hranici Niger - Nigerie. Koho to ještě zajímá, všude kam oko dohlédne oranžová pouštˇ. Koukám do dálky, třeba zahlédnu tajemné Timbouktou tam na západě v Mali. Opět se pomalu vrací to vzrušení, které jsem jako dítě zažívala při četbě H+Z ” Afrika snů a skutečností “. Jejich cestopisy (pěkně ošuprstané mnohonásobnou četbou) zaujímají čestné místo v mé knihovničce cestopisů .

Nejsem jediná očarovaná Afrikou, jsou nás davy. Není to záležitost rozumu, Afrika je problematická. Je to čistě věc srdce a intuice. Asi je to tím, že všichni pocházíme z té jedné Evy , kterou vykopali v Tanzanii. Na otázku - jste na něčem závislá - mohu s klidem odpovědět - ano na západech slunce v jižní Africe. A to jsem si při emigraci v 1983 předsevzala, že navštívím všechny země světa, jako správný odkojenec H+Z narozený s toulavýma botama. A hned první cesta v roce 1986 do Jihoafrické Republiky mi udělala škrt v mých plánech. Pochopila jsem, že jsou místa, kam se musím vracet. Jenom vědomí , že se brzy vrátím, mně dodává sílu na život jinde. Dnes se vydávám na šestou cestu do magického jižního koutu Afriky. Tentokrát máme v plánu navštívit zapomenuté kraje na západě Jihoafricke Republiky (země velikosti jako 2 Francie): fotit divoké květiny v Namaqua land (severní část západního pobřeží JARu) a potom nás čeká cesta terénním vozidlem, které si budeme sami řídit, do pouště Kalahari na hranici s Botswanou a Namíbií.

Konečně po 11 hodinách letu přistáváme u Stolové hory. Z letadla vystupuje 300 nadšencu, z toho mimochodem pouze 3 černé pleti. Vítá nás déšť a vítr (zase jsme to museli přivézt z Holandska) a zima. Kdo by taky v zimě lítal do Kapského Města, že? (většina lidi, co si jezdí vyvalovat šunky na Kanáry či Costa Brava, reaguje - jéé, do jižní Afriky, za sluníčkem. Jejich mozek má zakódovanou rovnici: jih = teplo & sluníčko ). Nicméně nám to počasí vůbec nevadí a s velkou chutí vstříc dalšímu africkému dobrodružství.