Pondělí

“Taky jste měli v noci takovou zimu jako v Ohňové zemi”? ptá se nás ráno Jihoafričanka Di , jedna z fotografek , se kterou budeme po dobu 7 dní objevovat vizuální krásy okolí. ( To víte, vše je relativní. Jsme tady na jižní polokouli, sibiřská zima jim moc nic neříká, ani severní pól, ona ta Argentina je přece jenom blíže.) Musím myslet na Zuzanu a její podání Bolívie v praseti a dodávám: hádejte co? No přece se netopí! Přebírám štafetu. S tím topením je to v Jižní Africe podobně jako v Bolívii, akorát ta zima je asi o pár desítek stupňů mírnější. Nicméně v noci bylo kolem nuly. Však teprve zítra začíná jaro.

Už jsme zde, v Kamieskroon hotel, na soustředění pod názvem “vizuální design ve fotografii” a hlavním tématem mají být květinky. Hotel se základním vybavením, na kraji vesničky , která je známá jako srdce hornaté pouště Namaqualand, jedno z posledních divokých míst v Jižní Africe. Na týden se sem sjelo 14 nadšenců z celého světa a pod vedením 4 vedoucích. Doufáme, že vyprodukujeme fotografie - perly.

Včera jsme sem prosvištěli přes hory a doly. Z Kapského Města na severozápad přes část provincie Západní Kapsko. Je to z počátku velmi úrodný kraj, vinice se táhnou ještě na několik set km až do Citrusdal a město Clanwilliam. Občas vás překvapí paviáni, kteří se potulují kolem silnice. Krajina se pomalu mění a vegetace i lidské příbytky začínají být velmi vzácné. Posledních zhruba 150 km je to hornatá krajina Namaqalandu, kde jsme marně hledali lány rozkvetlých kytek. Asi se nám potvůrky pěkně schovávaly ! Nebo že by to byl marketingový trik? Avšak občas ze skal na nás vyjukly Kokerbomen neboli Quiver trees (viz 1. kapitola), specialita tohoto kraje. Vypadá trošku jako můj nedostižný a zamilovaný baobab, ale jenom s velkou dávkou fantazie.

“Přijeli jste pozdě, květiny nám skoro všechny už odkvetly! Jó, kdybyste tady byli před 3 týdny, to byste si užili! “ tak nás přivítal Helmut, sympatický hoteliér německého původu. Nicméně zrovna včera znovu pršelo a tak snad někde v okolí ještě něco bude k vidění. Jaro je ve vzduchu, chce to trpělivost.

Po vydatné večeři o 4 chodech se popíjí vínečko na stoep (viz 2. kapitola) a skupina fotografů se seznamuje. Máme mezi sebou zajímavé členy : je zde Tom - důstojník americké armády ve výslužbě (relativně mladý), Severní Irka Ann (s prořízlým jazýčkem), pár sympatických kanadských fotografů Dorothy a Paul ze Saskachewan, Zimbabwanka (zní to úžasně africky, nemyslíte?) Sandy a pár Jihoafričanů. Vede nás kromě známého kanadského fotografa Freemana energická Colla, místní svéráz, fotografka, učitelka, předsedkyně různých spolků s neuvěřitelným nadšením pro svou zemi Namaqualand , a dále 2 Jihoafričané. Konverzace se rozvíjí zdárně. Irka vykládá, jak se dělají výbušniny z lahví od mlíka a benzínu a zkušený důstojník Spojených Států žasne. Colla k tomu dodává, že když byla mladá, tak byla vyslána rodinou na rok do Irska, aby se tam naučila být podlá a zlá. Vidím, že to bude úžasný týden. Žádní suchaři.

Pondělí začíná tedy napřed rozmrznutím po ledové noci. To se daří , neboť sluníčko rychle nabývá na síle a my se postupně vyloupáváme z vrstev šatstva. Obloha je modrá jako džíny a venku voní bougainville. Po společné snídani a první přednášce jsme rozděleni na 3 skupiny (v té naší je Tom, Ann a Di, o zábavu postaráno) na praktická cvičení.

Dnešní úkol našeho týmu – portrétní fotografie, dokument. 74letá Colla řídí s nesnesitelnou lehkostí jeep po prašných cestách vysoko do hor. Naším cílem je vesnička Nourivier , kde je mimochodem teprve tento týden zavedena elektřina. Jeep je ihned po příjezdu obklopen dětmi. Být modelem jim nedělá sebemenší potíže. Navíc jsou překrásné. Mluví s námi afrikánsky** , což nám Holanďanům není úplně nepochopitelné. Afrikánština je velmi zpěvná, z úst dětí zní vyloženě roztomile. Když mluvíme holandsky, děti nám rozumí, zdá se jim to legrační , slova opakují a smějí se. Stejně je tomu naopak. Colla děti zná osobně, sleduje jejich vývoj, přispívá na místní školu a stimuluje nadané dívky , aby pokračovaly ve vzdělání v městečku. Hrajeme si s nimi kolem místní školy. Je to nespravedlivé ,za chvíli všechny děti chodí věrně za Paulem, ten fotí na digitál a fotky jim hned ukazuje. Těžko jim vysvětluji, že můj fotoaparát takové obrázky neumí.

S Tomem si člověk užije. Vláčí za sebou obrovský kufr plný fotovybavení (3 fotoaparáty a x objektivů), kufr je na kolečkách a v poušti zanechává stopy jako náklaďák. Při návratu se velmi rychle orientujeme. Na toto stopování nepotřebujeme žádného Křováka**. Asi se to naučil v armádě , vynikající pro rychlý ústup. Místní dospěláci se pravděpodobně pěkně vylekali, když nás spatřili , možná si myslí, že přistáli Marťani a chtějí se u nich usadit (tolik máme s sebou krámů). A to netuší ,že celý život pracujeme, abychom si ty krámy mohli koupit a pak je musíme oprašovat, všude sebou tahat i na dovolený, spravovat a hádat se o ně při rozvodech. To oni nic nevlastní a mohou se tedy hned přestěhovat, rozvést či prospat celý týden. Mají hlavně čas , čas si užít život, čas na přátele, na hry, na sebe a v hlavě mají úplně čisto. (Nebo si to nějak naivně maluju?) Kulturní šok na obou stranách.

Dovezli jsme s sebou taky pytel pomerančů, které si kluci a holky v klidu mezi sebe rozdělí a hned se do nich pustí. Ve vesničce nevidím ani obchod a tak trocha vitaminů dětem prospěje. V hornaté pouštní krajině se těžko pěstuje cokoliv a cesta do městečka přes hory a doly je dlouhá. V místě trávíme celé odpoledne. Obyvatelé jsou velmi přátelští , patří mezi tzv. Coloured people **. Navštívíme 85letou stařenku v tradiční slaměné chýši , je plná elánu, pořád se směje a s láskou hladí kočičku . Mladí staví jednoduché, malé cihlové domky, vevnitř pár hrnců a prázdno. Všude je relativně čisto, jen láhve od piva či alkoholu se povalují po vesnici, většinou rozbité. Bosé děti se jim bravurně vyhýbají.

Za vesnicí, kam nás děti přivedly (než zmizely ve skalách), na nás koukají první květinky. Hned bych se na ně vrhla, ať už je to sen či realita, ale bohužel, spěcháme zpět do údolí, k hotelu , abychom ještě stihli zase jeden nezapomenutelný západ slunce v Africe. Poslední zamávání a jedeme.

EPILOG: Už se mi o těch kvítkách zdají sny, jako když chodíte po lese a hledáte houby a v noci je máte před očima v přehršlích, tak já mám ty kytky ve snech taky jednu přes druhou, že se mi ani do hlavy už nevejdou.

** Afrikánština – oficiální jazyk J.A.Ru - spolu s angličtinou – je to holandština prvních usedlíků, většinou málo vzdělaných sedláků, bez smyslu pro gramatiku. Jazyk je obohacený slovy z místních černošských jazyků , malajštiny, němčiny, angličtiny, portugalštiny a dokonce i z češtiny. (Slovo “ Robots” znamená světla na křižovatce). Afrikánština dala opět světu jeden neslavně proslulý výraz – Apartheid. Spisovná podoba jazyka vznikala mnohem později, až koncem 19. století. Gramatika i pravopis jsou velmi zjednodušené, vycházejí z hovorové holandštiny (polykání koncovek). Po dobytí Kapska Angličany kolem roku 1800 nabyla na významu angličtina . Stala se jazykem vyšších kruhů – politiků a intelektuálů, afrikánština byla vytlačena na místo druhořadého jazyka nižších vrstev (farmářů a jejich sluhů). Teprve v roce 1920 byla afrikánština oficielně znovuuznaná jako druhý úřední jazyk v tehdejší Jihoafrické Unii (část Britského Commonwealthu). Zajímavé je, že ne angličtina, ale afrikánština je v zemi používaná dodnes jako lingua franca (jazyk na dorozumění mezi různými jazykovymi skupinami ).
Afrikánsky mluví kolem 90 % barevných, většina bělochů (>60%) a velká část černochů. Na západě země jsme se minimálně setkávali s lidmi, pro které by afrikánština nebyla mateřskou řečí.

** Coloured neboli Barevní (míšenci). Jsou potomky smíšených vztahů bělochů, Malajců a černochů. Jejich hlavní problém je, že se nemají s kým identifikovat, nepatří ani k bělochům ani k černochům, kteří tvoří 75% obyvatelstva . Existuje tendence tuto skupinu přehlížet. V západních provinciích tvoří Barevní převážnou část obyvatelstva.

** Křovák neboli Bosjesman (=člověk žijící v buši) / San – původní obyvatelé západní jižní Afriky, patří k nejstarším kmenům na světě. Po Kalahari se potulovali už před 100 000 lety v úplné harmonii s okolní přírodou. Jsou menší, štíhlé atletické postavy a mají světle hnědou pleť a šikmé oči. Příchod Evropanů je zastihl v tradičním životě lovců a sběratelů. Africké národní parky je zaměstnávají jako stopaře divoké zvěře, jsou na to mistři. Kalahari je plná jejich jeskynních kreseb. Možná si je pamatujete z filmu “Bozi se museli zbláznit”. Jejich jazyk ma charakteristické klikající zvuky. Bohužel dnešní osud mnohých Sanů se podobá osudu Indiánů v Americe nebo aboriginals v Austrálii, zdecimovaní bídou a alkoholem si nemohou zvyknout na “moderní” společnost, která jim nemá co nabídnout.