“Zase jeden strašný den v Africe” vítá nás v úterý ráno Di. Vychutná si naše malé zděšení a pak dodá s usměvem – to nic, to my Afričani to tak říkáme, když ráno svítí sluníčko. Šprýmařka.

Náš denní režim tento týden je velmi velkorysý. Vstáváme teprve v 6:30! (na minulých soustředěních to bylo mezi 4:00 a 5:00 - to abychom stihli východy slunce v různých místech). To jsme si ani nemuseli brát s sebou budíka! Ráno se vyzvednou z laboratoře vyvolané dia filmy a každý si vybere 4 záběry, na které je pyšný, či které se nepovedly a neví proč a ty se budou před polednem hodnotit. To znamená, že se budou promítat a všichni k nim budou mít kritické poznámky. Takže rána bývají velmi emotivní, jednou radost veliká, podruhé velké zklamání. Moje ráno dnes je radostné. Fotografie Namaqua girl se povedla (viz kapitola 3). Intuitivně jsem cítila, že to byl asi nejsilnější záběr ze včerejška. Fanatismus a nadšení fotografa pro věc je úměrné době, kterou tráví brzo ráno před zavřenými dveřmi laboratoře, než otevřou. Z toho můze někdo udělat závěr, že digi fotografům totálně chybí nadšení. V 7:30 je snídaně a po ní přednášky. Odpoledne se šedá teorie promění v barevnou praxi - focení ve skupinkách. Večer je nepovinné kochání se západem slunce u hotelu a po hutné večeři jsou dia show a přednášky. Paul se chce po jídle oddávat čistě holandské činnosti “uitbuiken”, Češi pro ni nemají ani název, snad něco jako vyvalovat břicho. Ale bohužel, musí počkat.

Na soustředěních se fotograf hodně naučí. Z minula jsem si odnesla tyto moudrosti:

1.Při focení se nezapomeň podívat za sebe (příklad= fotíš východ slunce a za Tebou skolí lev antilopu, či vybuchne sopka)
2. po té, co jsi fotil na šířku, udělej fotku na výšku (to pro ty, co míří výše = většina publikovaných fotografií na hlavních stránkách v časopisech atd. je na výšku, průměrně nafotí fotograf 90% fotek na šířku)
3.Nedělej špatné fotografie

Zvláště ta třetí rada ušetří hodně peněz . Tedy těm, co ještě nemají digitál a fotí na (drahý) film. To digitální fotografové nekoukají na kvantitu ani kvalitu, prskají jednu fotku za druhou a pak sedí hodiny před počítačovým monitorem a rozhodují, které fotky vymazat hned nebo až za chvíli a které upravit v počítači.

Navic Freeman vás naučí, že všude je něco krásného, jen to objevit. Nemusíme nikam cestovat, stačí být doma nebo na zahrádce (žádné výmluvy, že si tu Havaj nemůžete dovolit). Dokonce i v okolí Kamieskroon hotel, posuďte sami. Tak máme jedno odpoledne cvičení (dnes, úterý - to padlo na náš tým): Skupinka je u hotelu, a hází se kameny. Kam kámen dopadne, tam se postaví stativ a musi se nafotit z místa nejméně 10 super záběrů. Samozřejmě, že si všichni myslí, že ten jeho šutr zrovna dopadl na velmi nudné místo. Výměna míst dopadu šutru se považuje za nemorální. Pak se vybere jeden objekt a ten se může okoukávat ze všech stran a zase se má nafotit dalších 10 fotek. Žádný spěch, máme na to celé odpoledne. Sám Freeman si dává sám sobě již leta podobná cvičení.

Zítra jedeme do hor Namaqualandu ** a budeme fotit skály a ve čtvtrek máme slíbené putování za kytkama.

Já vím, všichni se těšíte na ty květinky a já vás napínám. Stejně jako nás napínali lektoři. Ještě Vám sem dnes dám pár skal ze středečního polního cvičení, a příští týden se na tu flóru vrhneme spolu. Mezitím Vám dám na kouknutí pár květinek z budoucnosti.

Středa = výlet do skal
Takové fotografické soustředění je parádní věc. Člověk dostane inspiraci nejenom od lektorů, ale taky a hlavně od kolegů. Navíc soustředění umožní vidět nejzajímavější místa v okolí, které by člověk ani omylem neobjevil , kdyby v této oblasti byl sám. Zajimavé a fotogenické lokality v horách Namaqualandu jsou pojmenovány ** “tajemný vodopád”, “dobře ukrytá skála” , “minizahrádky” atd. Že byste to v pohodě sami taky našli? Jede se tam asi 1 hodinu terénním vozem z Kamieskroon a pak se šplhá po skalách.

Intermezzo:
Takovej fotograf musí umět spoustu věcí , musí být mimo jiné taky sportovec – alpinista, střelec (zkuste na mm zaměřovat kameru a být minuty bez dechu a odhánět muchy a utírat si pot a koncentrovat se) a šerpa (se zkušeností fotografa stoupá i váha jeho ruksaku, ovšem ti nejzkušenější a nejúspěšnější nosí pouze 1 drahý foťák a jeden supr objektiv a mají najmutýho opravdovýho šerpu). Musím říci, že s láskou a nostalgií vzpomínám na časy, kdy i já měla šerpu . Můj muž tehdy nefotil, chodil se mnou a nosil mi část vybavení a na povel přišel s tím správným objektivem či filtrem a velice mé výsledky obdivoval. Bohužel ta doba je jen mlhavý sen. Od září 2003, co Paul fotí (a to rovnou na digitál), si musím vylepšovat kondičku. Nejenom, že mi nic nenosí a nepodává a neobdivuje mou práci, ale ještě mě vyvádí z koncentrace ukázkou svých právě udělaných fotek na monitoru digi foťáku. A když zrovna nejsem v náladě přerušit 5 minutovou koncentraci na vytvoření perfektní kompozice a vyměnit brýle, tak se urazí. To si to pak u něho musím po večerech žehlit a pofoukávat tu jeho uraženou ješitnost a jak vidíte v našem intenzivním týdenním programu na to není ani čas. Takže fotograf musí být taky psycholog. To pak musím při nabídce ukázky jeho čerstvé práce vykouzlit úsměv a řict, aniž se pohnu “ ja, schatje, hned jak dokončím tento jediný záběr, s kterým se už 10 minut patlám, tak se s velikou radostí podívám na těch tvých 20 fotek, co jsi ted zrovna napráskal” (v holandštině to nezní tak tvrdě).

Ve skalách na nás zírají místní svišti, chodí zvědavě za námi a vůbec se nás nebojí.

Všude ve škvírách vykukují květinky a čerstvá travička. Občas se zaleskne malá tůňka a u ní výkaly paviánů, kteří se sem chodí napít. Nad námi krouží orel.

Ze skal jsme dnes našli cestu zpět k jeepu úplně perfektně díky stopám od koleček Tomova kufru. Stopy byly v písku mezi skalami vidět až z Jupitera. A mám pocit, že Křováci by je i na povrchu skal určitě ještě za pár desítek let taky objevili.

* Namaqualand – výjmečná krajina .Skály a horniny jsou velmi staré ( byly vytvořeny před stovkami miliónů let). Před 1 miliónem let byla tato hornatá krajina ještě o 800 m výše, může za to eroze sporadických zimních dešťů, které se v této skalnaté poušti vyskytují s určitou pravděpodobností . Náplavy zanechaly ložiska diamantů, které se splavovaly z nyní vyhaslých sopek. Však v blízkosti – u ústí řeky Orange (hranice s Namibií) jsou obrovská naleziště diamantů – celá krajina tam je pod vysokou kontrolou, nepovolaným vstup zakázán (Spergebiet). Možná, že byly naplavený i u Kamieskroon, ale to nám místní tutlají.
** pojmenování skal v Namaqualand mi připomíná explicitní jména lyžařských sjezdovek v kanadskem Whistleru – jako např. nejtěžší tzv. diamond (naše černá na kvadrát) sjezdovka se jmenuje “Kde je Joe?” jiná, asi vedle, “V hlubině – In Deep” nebo další “Vnější hranice - Outer Limits“ a co takhle “Svačina z kúry” ). Tu “Kde je Joe” jsem nezkoušela, aby nemuseli přejmenovat na “Kde je Jana”; taky by mě nenašli, protože by určitě nehledali “V hlubině”. Pravidelně jsem si však pošmákla na “Sedmém nebi”.