A pak vlakem a autobusem přes Oruro (kde kamarádce Šárce ukradli v autobuse batůžek) zpátky do La Paz a celou tu cestu (skoro 24 hodin) jsem myslela jen na koupelnu se sprchou, jaká to bude nádhera ze sebe smýt ten 4 denní prach a umejt si vlasy. V hotelu, kterej jsme si mysleli, že máme zamluvenej se ale ukázalo, že někdo něco popletl a pokoj, natož koupelna, nebyl. Tak jsme to vzali rovnou do jejich sesterského hotelu do Copacabany na břehu jezera Titicaca a na konci těch 24 hodin už jsme seděli u zase velmi dobrého jídla v restauraci hotelu s vyhlídkou na jezero. Pokud by to bylo za světla. Ale vyhlídka nebyla, a nekonala se ani druhý den ráno, protože na Lake Titicaca, kde má být slunečných dnů 360 v roce, tak bylo zataženo, mlha a SNĚŽILO!!!!!!!! A kamarádka Šárka začla bejt marod a v místní TV měli 6 kanálů, z toho 2 nefungovaly, 2 byly kreslené pohádky pro děti, jeden místní bolívijský s besedama politiků a ten poslední Deutche Welle. Takže jsme leželi v posteli v hotelu, kde hádejte co? No přeci se netopilo!!!! A dívali se každou půlhodinu střídavě na anglickou a na německou verzi toho stejného zpravodajství. Ale cokoliv, jen ne ten smradlavý La Paz. A bužírovali jsme si na pstruhách, čerstvě vytažených z posvátných vod Titicaca, které uměj moc dobře udělat k jídlu. Že by další dědictví Inků?

No, ale že se nad náma turistický bůh smiloval, tak se nakonec občas i ty mraky protrhly a přestalo na chvíli pršet vyšlé slunce mně nasvítilo následující obrázek paměti:

Zátoka na břehu jezera, daleko, daleko na protějším břehu (to už bylo Peru) jsou zasněžené vrcholky hor, ale tady, kde stojím na kamenité pláži, jsem obklopená barevnýma lodičkama, stánkama s pečenýma pstruhama, ve kterých sedí místní výletníci, kteří, neb jim Chile (což jim nemůžou do teď zapomenout ) vzalo v polovině 19. století přístup k moři, tak ho nikdy neviděli , tak si teda pořádně užívají velké vody domácí a sladké a pronajímají si malé kajaky a šlapací lodičky a kupují si popcorn a půjčují si kola a motorky a některý děcka jsou tak žhavé, že se dokonce v té zimě koupou a vůbec, vládne tam úžasná pohoda malého výletního letoviska.

Copacabana – podle této vesnice, zase musím trochu poučit, se jmenuje ta slavná pláž v Rio de Janeiru, a to proto, že tady v té Copacabaně na břehu Titicaca mají krásný koloniální kostel, styl stavby je ještě ke všemu máznutá arabskými prvky, Španělé zřejmě byli ještě když to stavěli máznutí Maurama, tak v tom kostele mají slavnou zázraky konající Panenku Marii a tak je to důležité poutní místo nejen pro celou Bolívii, ale pro hodně Latinské Ameriky. No a ta místní Madona, ta ochraňuje úplně všechny a úplně ve všem a tak je pořád v Copacabaně spoustu turistů, jak místních, tak cizích a taky hodně mladejch ruksakářů, neb je tam levně a příjemně, a pak taky spoustu poutníků, kteří zázraky chtějí či potřebují. A jak už jsem psala, v Bolívii se posvěcuje naprosto všechno, od dětí až po domy a auta. A tady hlavně ty auta a tak tak před kostelem stojí od rána řady aut, posypané květinama a polité pivem (a zase, jak jsem psala, tohle z mírou, hlavně aby zbylo) či vínem a auta posvěcuje jak pan farář, tak místní potomek Inků, domorodý šaman. Sichr je sichr. A pak se tam celá rodina u toho auta fotí i s farářem, nebo šamanem, nebo oběma najednou a jen tak na ulici se dopíjí zbylý alkohol a tak je tam veselo.

A všude spousta příjemně vypadajících hospůdek a hotýlků a to nejen pro cizácké turisty, ale i místní to oceňujou, a vůbec je tam všude klid a mír a jeden se vůbec nediví Inkům, že si zrovna tenhle kraj vybrali pro zrod své kultury. Neb na Ostrově slunce se narodili bratr a setra – první Inkové a odtud se jejich říše postupně rozšířila na obrovské území, velikána, kterej dokonal okolo roku 1550 asi, když přišli Španělé a 200 jich zvítězilo nad mnohotisícovou armádou Inků v Cuzcu.

Tady si neodpustím a dám k lepšímu svůj názor, že Inkové zase nebyli nic moc, proč si to myslím, na to mám důvodů několik, ale tady na Lake Titicaca a jeho okolí je to výrazné, že vlastně byli takoví kolonizátoři kultur dřívějších.

Oni kam přišli, tak nebojovali proti místní kultuře, ale začlenili ji do své, což zní sice noblesně, ale jeden nesmí zapomenout, proč to dělali. Kvůli sobě, ne z ohledu na kolonizované. Něčím podobným mě nesmírně zklamal pan Cousteau mladší, který na jezeře sice prováděl výzkum pod vodou, koukal na pobořené chrámy a jiné zajímavosti pod vodou (Bolívie na to nemá peníze, veškeré archeologické výzkumy jsou prováděné lidma z ciziny), ale co našel, tak si taky pěkně odvezl s sebou do Francie.

A zas mají Bolívijci hovno. On jaksi nikdo neví, co tam všechno v té zemi je, mluvím teď historii, i když by se dalo zrovna tak mluvit i o nerostném bohatství, nikdo na to nemá peníze tam někde něco vykopat a přitom tam lezou na povrch užasné záhady , jako např že v jedné vesnici prase žralo z nádoby, která je asi 8 tisíc let stará.

Museum v Limě, kde jsme strávili dva celé dny, trochu objasní kolik různých kultur tam všude bylo, ale taky v tom nemají moc jasno, zkrátka, nikdo jaksi neví o co tam na území od Ekvádoru až do půlky Chile kráčí, ale už se aspoň ví, že Inkové jsou pasé a už se jim nepřičítá aspoň autorství těch famózních stěn, kde sedí kámen na kameni a nikdo neví jak se to udělalo. Je jasný, že na to neměli. Mňo, já osobně vidím jediné vysvětlení v těch mimozemšťanech, kteří jim tam přiletěli dát tu užasnou znalost astronomie a zase odletěli, protože se experiment nepovedl, jak sami Aymarové a Čečuánci a Mayové a další kultury si traduji. Ale nejsem cvok, nebojte se, to jen tak, ale je opravdu zajímavý, jak v dnešní době té úžasné technologie se neví, kdo tady před náma bydlel před pár tisíci lety.

Ale zpátky do dneška, kde nás sluníčko, které přece jen vylezlo donutilo vylézt z pelechu a jet se podívat na Isla del Sol, na tu kolébku Inků a jejich posvátné místo. Což se vykonává lodičkou, tak hodinka plavby spolu s dalšími natěšenými turisty, ale i s místníma panímámama, co se vracej buď s nákupem nebo něčím k prodeji. Na ostrově jsou Inkovské ruiny a kámen, podle kterého to slavné jezero má svoje jméno, ale taky tam jsou normální lidi, co tam jen tak bydlej. Turistické knížky o Bolívii všechny slibujou “hluboce azurově modré vody jezera, ve kterých se odráží zasněžené vrcholky hor”. Tak copak ty vrcholky, ty byly, ale ta azurově tmavěmodrá voda jaksi pořád ne, že by asi ten déšť a sníh předešlých dnů? Ale i bez té barvy je impresivní fakt, že je to nejvýše položené jezero, které se dá navigovat (podle hvězd) a taky je pořádně hluboké, i když myslím Bajkal je hlubší.

No ale zpátky k ostrovu. Tak ten se nám vyved, je skutečně sluníčkovej, mám z něj nejvíc (po Salaru) obrázků v hlavě uložených. Např.: prasata pobíhající po pláži, pamatuju si úžasnou vůni eukalyptů, které tam rostou, šťastné děti, které pózují s llamama pro turistické foťáky, malé domečky s květinovejma zahrádkama, příjemné teplo od laskavého sluníčka, cestu, po které jsme celý ostrov přešli po délce a to po hřebenu, takže se pořád konal výhled na obě strany jezera a všechno pořád zarámované tou přece jen aspoň trochu tmavěmodrou vodou (oukej, oukej, přiznávám se), barvy okrová, modrá, zelená, žlutá, hnědá a do toho vesele natřené lodičky a sem tam osamělý baráček a osli a llamy a vůbec pohoda.

A přístaviště, kde jsme čekali na zpáteční loď, kde byl zaparkovaný rákosový koráb, atmosféra jako na prýglu , děcka seděj u sodovek, stánky prodávají pivo, vino, limo a sladkosti, z lodi se vykládají zásoby na týden, ale zase i ty matrace a nábytek a generátory a televize, a v pobřežních vodách se střídavě cákají místní děti, uřícení turisté (přece jen je to vysoko a občas se muselo do kopce, já jsem málem vypustila duši několikrát, to Himaláje proti tomu byly procházka!) a llamy a krávy a osli. Zkrátka veselej bordel a do toho stinná pohoda Inkovských lázní (zachovalých), tři prý zázračné (nevím už čím) prameny, které ústí do tří studánek a paní vedle má rozložené k prodeji ty úžasné svetry z alpaky, co škoda přeškoda, koušou jak čert.

Já pořád přemýšlím, jak navlíknout na nit ty korálky momentů, ze kterých se mě skládá kaleidoskop Bolívie; pohled na noční La Paz, vyřezávané dveře koloniální domu, pána jak jde v neděli ráno do kostela, rodinka se zmrzlinou v nedělním parku, stíny a světla na obličeji hor na Altiplanu, a ach ty barvy, paní na trhu, co si tak hlídá své místečko, že tam i spí a to i s dětma, co to musí bejt za život, jestli jim to vadí anebo jsou požehnaní nevědomostí o něčem lepším, pána, který se nám cestou v autobuse šíleně slušným způsobem snažil prodat omlazující mazání, hory a hory mandarinek a celá země pokrytá slupkama od nich, upjatost a vzpřímenost koloniálních paláců a katedrál, demonstraci proti něčemu na náměstí v Sucre, neuvěřitelné mraveniště El Alta (původně předměstí, nyní samostatné město ještě výš než La Paz, kde nikdy nikdo asi nechodí spát a všichni pořád něco prodávají, obnošeného pána v obnošeném obleku jak spěchá s důležitou aktovkou do nedůležitého úřadu v zemi, kde absolutně nic, ale vůbec nic, nefunguje jak by jeden čekal, tichého pána na Lake Titicaca, který mě v jednom z tmavých krámků, co tam jsou na turisty, vybíral a nakonec vybral krasné pončo a přehoz (salina por seňorita), hejno pestře vybarvených papoušků nad hlavou při ranním kafi, pořád hluk a smrad v hektickém LaPaz, pořád ticho a pohoda ve sluníčkem ozářené Copacabamě, tmavé, jakoby ve smutném závoji zahalené Potosí, kde historie neexistuje, protože to je vlastně dnešek a je to cejtit z každého rohu, všechny ty sedadla ve všech těch autobusech, vlacích, džípech a taxících, co jsme v nich byli a stačí si tím kaleidoskopem v hlavě trochu pohnout a ty střípky zážitků pořád dělají nové a nové obrázky, a to bych si takhle mohla otáčet do nekonečna. A strašně se těším na stáří, až si to budu všechno teprve doopravdy pamatovat a budu na to mít čas, ale teď ho nemám a nejde to.