Tak jsem se na nějaký čas pracovně usídlil na Kavkaze, respektive v Čečensku, blíže tedy v Ingušsku, konkrétně vlastně v jeho metropolitní vsi Nazraň. Ingušsko bývalo za SSSR s Čečenskem spojeno v jednu autonomní oblast. Teď už to tak není, jelikož Čečencům se do federace s Ruskem nechtělo, kdežto Ingušům jo. Také z toho důvodu je na půl cesty mezi Nazraní a Grozným ultra-block-post-check-point Kavkaz, kde každý projíždějící musí vystoupit, vytáhnout doklady, nechat se prolustrovat a zaplatit úplatek.

Nazraň by bylo takové obyčejné městečko s pěkným výhledem na hory, kdyby tu nebyla údajně největší koncentrace uprchlíků na světě. V posledních dvou dekádách sem ze západu mířili etnický Ingušové vyháněný z Osetie a z východu desetitisíce Čečenců a všichni tady zkejsli. No, oficiálně jsou uprchlický tábory zavřený a všichni tedy nuceni k návratu domů, ale když se není kam vrátit, lidé tu zůstávají a na černo obsazují opuštěné kravíny, tovární haly atd. a vytvářejí tzv. kompaktniky. Je to tady vlastně squaterský ráj! Jen černorudé vlajky odporu nikde nevlají. Tedy, část naší práce se týká těchto kompaktniků, kde provozujeme školy, psychocentra a mobilní ordinaci, která jako Sputnik krouží po táborech.

Co se ještě týče Ingušska, je tu hlavní stan Člověka v bědě nebo-li chlápka v průseru, jak vylezlo z několikanásobnýho rusko-anglicko-českýho překladu. Je to centrální kancelář, kam chodí místní podávat hlášení o práci a kde taky bydlíme. Ještě jedna kancelář je v Grozným. Mise tady funguje od roku 2000, ale tenhle barák máme asi rok a půl. Člověk by si tu připadal jako na chalupě na horách. Výhled na hory, úhledná patrová budova, dřevěný podlahy a obložení, společná kuchyně, psi, kočky, papoušci a beran (dlouho se tu chudák neohřál, byl zaříznut na šašlik). Dojem akorát kazí třímetrová zeď a ochranka s kalašnikovama. V přízemí pracuje pět expatů a čtyři lokálci. V patře se bydlí. Taky máme kuchařku, kterou systematickým nátlakem nutíme vařit "zdravý" jídla, což znamená cokoli kromě mletýho masa. Teď je ale situace taková, že v pátek začal Ramadán (místně Uraza), který, ač bezvěrci, držíme s místními, snad ze zvědavosti, snad ze solidarity. Akorát se pětkrát denně nemodlíme, jenom od úsvitu do soumraku nepijeme a nejíme. Nebohá Vita, pes, musí být jako nečisté zvíře pořád zavřená aby neznehodnocovala čistotu půstu. Muslim psa, či pes muslima se v této době nesmí dotknout a to je pro přítulnou Vitu nepřekonatelná překážka.

Většina naší práce se odehrává v Čečně a v Grozným, kde máme iks místních zaměstnanců a kam se tak jednou týdně dojíždí. Probíhá tam několik projektů, distribuce potravin, opravy škol a nemocnic, provoz ženského centra, psychocenter a dílny pro invalidy. Já mám na krku rekonstrukce škol, kterých je letos sedm, distribuci střešního materiálu (letos 750 střech) a tzv. Projekty s rychlým účinkem, což v praxi znamená, že jeden den se něco vymyslí, napíše se projekt, do týdne se to schválí a za 14 dní se to udělá (např. vyklízení bordelu z ulic).

A jak to vypadá v Grozným? No, hrozně. Během těch dvou válek bylo zničeno či poškozeno 95% budov, z toho ty na exponovaných místech (prezidentský palace, nádraží) byly srovnány se zemí. Takže práce je tu dost. Charakteristickým rysem Groznýho je v létě spousta prachu, v zimě spousta bláta. Návštěvníci Grozného tvrdí, že z města čiší jakási pozitivní energie... no, nejsem ezoterik, tak to nepoznám, ale žádná deprese z toho nečiší, nikde nikdo nenaříká, každý přežívá, jak se dá… hodně lidí je závislých na humanitární pomoci…Rusko pro ně dělá velice málo. Drobný obchod bují, babky na ulicích prodávají v zavařovacích lahvích benzín a na požádání vám ho nalijí do nádrže. Lidi ho dělají doma, prý to není tak těžký, pod Grozným je spousta ropy a z rozstřílený rafinerie snad taky něco zbylo.

Bezpečnostní situace je taková, že nesmíme ani na krok bez ochranky, v Čečně nesmíme zůstávat přes noc, na křižovatkách zakopaný obrněný transportery, blockposty, silnice každý ráno prohledávaj vojáci s minohledačkama, v odlehlých vesnicích jsou pravidelný “začistky“ na bojeviky, neboli partyzány, v noci je občas slyšet střelba a bombardování.

Jinak se máme dobře, šašlik, vodka a sauna jsou příjemným zpestřením... občas se lítá do Moskvy nebo jezdí do Vladikavkazu, kde nejsou tak přísný podmínky.

No, už budu končit, zase se ozvu.... mějte se OK... zkusím k písmu přilepit pár fotek. Čus Hon.
Fotky v tomhle čísle: Dr.