(aneb kavkazské novosti číslo tři)
zima 2004 - 2005 Kamarádi, Proběhnul muslimskej svátek, kterýmu tady říkaj Gourban Bayramy, svátek obětin začíná 70 dní po konci Ramadanu. Přirovnal bych to k naší zabijačce, ale představit si čuníka v ladovským koloritu jako obětinu je tady trochu těžký. Nicméně tenhle svátek je o tom, že se koupí kráva podřízne se jí hrdlo, rozčtvrtí se na sedm dílů, šest se rozdělí v rodině a sedmej díl se dá chudým. Byli jsme se při tyhle příležitosti podívat v hlavní Nazranský mešitě, kde byla velká motlitba. Okamžitě jsme byli středem pozornosti a Imám si nás pozval na kobereček (ne modlicí). Osvětlil nám jak se věci mají, že stačí aby papež uznal že Mohamed je taky syn boží a na celým světě nastane všeobjímající mír. Byl o svý pravdě tak skálopevné přesvědčenej, že nás napadlo že tohle taky odlišuje muslimy od pochybujících křesťanů a přiměje je opásat se dynamitem a vyrazit na izraelský tržiště. V tý mešitě jsme sice propásli hlavní modlitbu ale viděli zikr, což je obřad kde 15-20 lidí sedí v kruhu, kýve se ze strany na stranu, rytmicky tleská a opakuje monotónní popěvek, který určuje předříkávač. Trvá to desítky minut a účastníci často upadají do stavu extáze.
Tuhle jsme autem chvíli jeli za transportérem ověšeným po zuby ozbrojenejch vojáků a člověk z toho má takový mrazení. Vůbec všemu co se týká armády je lepší se na sto honů vyhýbat. Ne že by nám mohli něco províst, ale spíš že jsou čím dál častěji terčema útoků bradáčů a k něčemu takovýmu se přimotat může blbě skončit. To samý se týká objektů. Mít za sousedy místní pobočku FSB je dost blbá adresa a odráží se to na nájmu. Nejlepší je asi bydlet v obyčejný bezvýznamný čtvrti bez koncentrace hlavounů a inostranců. Navštívili jsme pár uprchlickejch táborů (kompaktniků) v Ingušsku a narazili jsme na jeden zrušenej na kopci u vesnice Nesterovskaya. V kravíně tam stále přebývá pár rodin a mezi nimi jedna ultra 30-ti členná rodina s jedním tátou třema mámama a pětadvaceti dětma. Šli jsme zjistit jak na tom jsou. Bláto bylo zrovna zmrzlý tak jsme přišli o potěšení brodit se po kotníky v bahně. Nijak zvlášť si nestěžovali ale živobytí maj krutý...asi jako cigoši v osadách na východním Slovensku...aspoň jim Červenej kříž vozí jídlo a někdo jinej vodu a mejdlo. Nakonec to dopadlo tak, že jsme do Nesterovky začali jezdit pravidelně a pokoušet se vyhnat je z toho srabu. Pro začátek se fyzický bahno zasypalo dvěma Kamazama štěrku. Teď zbývá zasypat bahno duševní. Děti se nám do vesnický školy pod kopcem dostat nepodařilo a tak podle úsloví o Mohamedovi a hoře se zařídila škola přímo u nich v minighettu. UNICEF svolilo platit učitelku, tak teď je na nás abysme je pomocí učitelky donutili pravidelně se vzdělávat. Obecně řečeno, náš vyšší (a zajisté ušlechtilý) cíl je, aby se aspoň děti dostaly z izolovaný bubliny středověkýho klanu...ale to je na dlouhý povídání.
Leden a únor byl ve znamení sauny a narozeninových oslav. Všeho bylo požehnaně. Co se tyče sauny, musíme využívat pohostinství jiných NGOs, jelikož naše vlastní sauna má mírnou konstrukční vadu a to zaprvé je dřevěné ostění sauny nalakované (možná vhodné pro igeliťákové čichače toluenu ale ne pro dušínovské humanitárce) a zadruhé je ochlazovací sprcha uvnitř vlastní sauny (vypadá to, že si architekt před stavbou jednu takovou nalakovanou saunu dal). A co se týče večírků u místních, tak ty se vyznačují nejen dostatkem vodky a koňaku, ale i usměvavými detaily. Např. když vám teplota čaje v šálku klesne pod 70 stupňů, přinesou vám i přes protesty nový „garjaci“ (horký). Ovšem nemusíte se bát, že vám nezbývá než si spálit hubu. Horký čaj se jednoduše naleje na podšálek a usrkává. Se všudypřítomným blátem se udatně potýkají. Zdálo by se, že kavkazské pravidlo naleštěných polobotek se v zimě nedá dodržet, ale opak je pravdou. Všichni mají pohotově připravené papírové kapesníčky, kterými likvidují sebemenší cákance na botách. Když se při návštěvě probrodíte k hostiteli a zujete se, máte při odchodu botky jako sklo. Během návštěvy vám totiž „chazjajka“ obuv přeleští. Našich výjezdů do Grozného je nyní po všech problémech poskrovnu nejen kvůli vlastní bezpečnosti, ale že nás tam prostě nechtějí pustit. Tak se aspoň dozvídáme že tam jezdí čím dál víc aut a rozbité silnice už nestačí nápor pojmout tudíž vznikají zácpy. Jezdí tam totiž hodně nových aut značky K-350. Už vidím ty vaše otazníky ve vočích....co to je za auto?? Žadnej strach, není to žadnej novej čečenskej model, ale jakýkoli auto, který si majitel koupil za státem vydanou kompenzaci (ve výši 350.000 rublů...odtud K-350). Je to zajímavý jev. Kompenzace je za domy rozbombardovaný ruskou armádou, avšak majitelé ji místo do opravy domu investují do nákupu auta. Asi to souvisí s místními „status symbols“, což je kromě mobilu, naleštěných polobotek i naleštěnej žigulík nebo tzv. sedmička či devítka, což jsou variace vozu Lada. Druhý postřeh, který je čistě má osobní hypotéza, je že Čečenci po dvou válkách nechtějí investovat do něčeho co by je přikovalo na jedno místo, ale do něčeho mobilního. A když už si rekonstruujou baráky, tak s bytelným betonovým sklepem. I lidi co se vracejí z vyhnanství si nechávají zadní vrátka pro rychlou evakuaci z Čečny. Třeba v Ingušsku nebo Dagestánu u příbuzných. Chtějí být doma ale zároveň se bojí. Snad poslední ze zajímavostí je můj výjezd na seminář UNHCR (agentura OSN pro uprchlíky) do hor. Už samotný odjezd se konal o den později, jelikož dost sněžilo a na Kavkaze padaly laviny, tudíž bezpečnostní orgán UNSECOORD odjezd zatrh. Druhý den jsme se konečně prokousali hromadama sněhu do horského střediska Cej, kde byly úžasné podmínky pro lyžováni na čerstvém sněhu...ovšem bez nás, seminárníku. Ale stejně tam bylo nádherně. Po příjezdu jsme zjistili, že nefungují žádné telefony, jelikož lavina zasypala příjezdovou cestu k vysilači na kopci a nemohla projet cisterna s naftou pro generátor, který vysilač krmí elektrikou. Když se po dvou dnech prokopali k vysilači a zapli ho, tak se pro změnu na nás sesypala lavina sms a nepřijatých hovorů. Tak to jsou naše kavkazské historky...na závěr snad zážitek od řeky kam jezdíme venčit našeho vlčáka Vitu, kdy jsme při procházce objevili na nedalekém kopečku sedícího velkého orla. Jako praví indiáni jsme se i s Vitou začali plížit směrem ke kavkazskému symbolu. Dostali jsme se asi na 10 metrů, až vše zkazila Vita, jejíž pudy šelmy zavelely: kupředu! Orel, snad aby nám ukázal, kdo že je vlastně na Kavkaze pánem, roztáhl dvoumetrová křídla, odrazil se a proletěl nám hrozivě těsně nad hlavama až to zahučelo. Pak zmizel kdesi v prostoru. To je prozatím vše......mějte se supr a zas někdy...čus Hon
PS: nebuďte srabi... ozvěte se text i foto: Honza Faltus, Člověk v tísni |
wwwiditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš