Bylo nebylo, někdy víc nebylo než bylo, viděli jsme mnohé, ale mnohdy jsme mohli vidět ještě víc. Zážitků bylo hodně, jídla málo… Pokud jste se rozhodli, že si tento článek přečtete, musím zklamat ty, kteří očekávají dramatické a nervy drásající vyprávění z Centrálního Kavkazu. Naštěstí. Celé to měsíční lenošení na kopcích proběhlo ke spokojenosti celé naší výpravy bez větších problémů, za což jsme samozřejmě rádi, protože největším úspěchem i té nejmenší expedice je to, že se všichni vrátí zdraví, spokojení a uspokojení (tedy tematicky, v našem případě myslím lezecky a a kulturně..). (Ale co si budeme povídat, neznám horolezce, který by se cítil ze svého expedičního úspěchu po návratu ukojený déle než týden, aniž by už nespřádal plány na něco dalšího a ještě „ujetějšího“.) Připravte se na pocitové povídání o ruské dopravě, Kavkazanech, jídle a já nevím, co mě ještě napadne. Kdo by se chtěl dozvědět něco o organizační stránce takového výletu, tzn.o co všechno je potřeba před cestou zažádat a kde a za kolik, bez čeho (koho) se neobejdete, jak se tam (a zpět) dostat, za kolik a za jak dlouho, přibližné ceny za jídlo, možná i nějaké rady a doporučení atd.., odkážu vás na internetové stránky www.cesa.vutbr.cz/vertical a možná se něco dočtete i v časopise Montana.

Když tady sedím zkroucená a přejezená zbytkovou dietou (sežer, co najdeš) za monitorem, musím zákonitě začít tím jídlem, ačkoliv pomyšlení na cokoliv jedlého mi zvedá žaludek. Málokdo odolal nepřirozenému vývoji lidského druhu, aby se z něj nestalo nechutný prase (čuníci promiňte), co se přežere k puknutí kdykoliv a kdekoliv, má-li tu možnost. Když uvážím, jak často jsme se na horách cítili hladoví (asi tak každej den) a že byly chvíle, kdy nám k jídlu zbýval jen zbyteček čokolády a obyčejná voda stékající ze skály, je to tady doma v teple a v blízkosti lednice krásná vzpomínka.

Nejvíc se mi líbila kultura stolování ve vlaku, čímž mám na mysli spíš celou kulturu vlakového cestování, spojenou s nákupy přímo z vlakového okénka a na peróně. V podstatě existují 4 druhy vlaků (a to jak v Rusku, tak na Ukrajině) a tady bych ráda použila Michalovy popisky, které to moc hezky vystihují:

• Obščij – pracovně jsme jej nazvali dobytčák. Jsou to v řadě za sebou stojící dřevěné lavice, ze kterých vás už po deseti minutách bolí nesnesitelně prdel. Naštěstí jezdí jen jako příměstské vlaky. V našich měřítkách to znamená, že by jezdily po celý republice.

• Plackartnyj – pojízdný lazaret. Asi nejzajímavější typ vlaku kterým jsme jeli. Skládá se pouze z lehátkových vozů, které jsou průchozí a panuje v nich v pravdě sousedská atmosféra. Poznáte zajímavé lidi, na začátku vagónu se v samovaru vaří voda a celkově máte pocit jako byste se svými spolucestujícími jeli na odborářskou dovolenou. Problémem je, že občas nejsou lístky na požadovaný spoj, protože v Rusku se prodává na vlak pouze tolik lístků, kolik je v něm míst. Taky se Vám může stát, že když budete pocházet po vlaku a zrovna to houpne, políbíte někomu nechtěně nohu.

• Kupějnyj – klasické kupé, tak jak jej znáte z vlaků v Čechách, je v něm podstatně míň místa na batohy než v plackartu, ale poskytuje určité soukromí. Navíc lístky v těchto oddílech seženete vždy, což je vykoupeno o polovinu (i více) vyšší cenou než v plackartu.

• Ljuks – tak tenhle oddíl nám peněženky nedovolily otestovat, ale v jazyce horolezecké metodiky si jej představuji jako stupňování předchozího komfortu.

Často je problém sehnat jízdenky, protože ty se kupují na jméno a na plackartnyj jsou často vyprodané i týdny dopředu. Takže se vám, stejně jako nám, může stát, že jak bezdomovci čekáte na nádraží u prodejního okýnka, jestli někdo neodřekne.

Když vlezete poprvé do vlaku a děžurna vám ukáže vaši postel, která pro vás bude příštích třeba 30 hodin vším, říkáte si jenom “panebože, tady přece nebudu spát“. Z vedlejšího lehátka se na vás usmívá zlatozubý Rus, pod sebou na pelechu máte upocenou Ukrajinku v zimní teplákové soupravě, horní postel je dost nízká na to, abyste se posadili a k tomu dostanete smotanej slamák či co, abyste pod sebou měli měkko. Pak už jen povlíct nový pelíšek do čistého, zhruba za 50 kč koupeného, ještě vlhkého povlečení a už můžete jen doufat, že pod sebou nemáte bleší hnízdečko. Člověk se ale dokáže přispůsobit docela rychle. Z chlapíka, co spí vedle, se brzy stane společník, který vám nabízí vlastní jídlo, přes noc spíte jak Budulínci a nějaké ty bleší kousance přejdete poznámkou ve smyslu něco jako že snad nejsou příliš infikovaný (po zkušenostech ze Španělska). No a nejhorší je, že se Vám to nakonec začne i líbit. Teda kromě toho smradu...
Co bývá dost častým problémem je nefunkčnost vlakových okének. Teplota se klidně vyšplhá ke 40ti stupňům a děžurna, která se rozvaluje ve svým soukromým větraným kamrdlíku na poznámku, že okna asi nefungují, jen rozhodí rukama a odpoví „něvazmožno“. Když se zeptáte proč, odpověď je „něvazmožno“. Takže občas máte pocit, že vzduch chytá lehce světélkující barvu ze všech těch namíchanejch lidskejch puchů. Taky si myslím, že by tohle cestování mohlo být poučné pro budoucí doktory, kteří se zajímají o plísně a různá kožní onemocnění. Je to snadné pozorování…holé nohy trčí volně do uličky a jsou zhruba ve výšce očí…takže by si u toho medikování ani neničili záda....