Budí mě horko a v ulicích ožívá hlučná doprava. Je dost brzy a tak trochu píšu, trochu čtu, uvařím si čaj. Když se vzbudí i ostatní a zjišťujeme, v jakém stavu rozbití jídlem jsme (přece jen to ještě snáším relativně dobře), rozhodujeme se k návštěvě Lahorské pevnosti a k ni přilehlé mešity. Vstupné pro děti pet rupek, pro dospěle deset a pro cizince dvě stovky. Rozhodli jsme se sehrát divadelní inscenaci chudý student z východní Evropy a tak nakonec za 3 osoby zaplatíme zhruba 330 rupek a vysypeme z peněženek hromadu drobných. U pokladny to hamižné sbírá - par šušňů z íránu a turecka, česka desetikoruna... Uvnitř porůznu pozavíráno, obestaveno cihlami. A dýchá z toho opuštěné stáří, zanedbanost s dávnověkostí. Rozhlehlé prostranství a snad i pár muzeji, možná zavřených, neměli jsme čas.

A ovšem mešita - vstoupíš bez bot do vnitřního prostoru, červený kámen je sluncem rozžhaven k nesnesitelnu - bosou nohou lze jen stěží přejít napříč. Mramorové podlahy a zbytek v křídové červených odstínech a půvabné krásné. Celý komplex je dílem mughalské dynastie. Za času jejich vlády bylo Lahore centrem říše.

Odpoledne dokupujeme jídlo do hor a čas tak kvapí, že na hranice jedeme dost pozdě a minuty odplývaji, najaté taxi jede rychle a odhání vše klaksonem z cesty. Chlápkové na motocyklech s ohromnými džbány a taky jedni vezou přes sebe přehozenou živou ovci - přes ten všechen mumraj a ruch dopravy zázračné klidnou. Štempl a Pákistán je za námi pak projít prostorem mezi zeměmi - tam závody nosičů v barevných košilích, běhají a předávají si krabici z hlavy na hlavu (překládka zboží, kamiony tu asi neprojedou), nějaký je i hůlkou diriguje. A tu se jeden v modré košili chladí pod pumpou. A na Indické straně - už je zavřeno, přijde zítra... Softver nefunguje, počítače jsou vypnuty, mamé z toho jen problémy... Dlouho trvá, než je přesvědčíme - a jednovstupe Pákistánské vízum a účel toho všeho je brzy jasný - drobný "gift" za vyřízení. A to tedy už nepůjde jinak, ale podaří se nám vzbudit dojem zoufalců a chudáků. 20 dolarů co chce, od nás nedostane, vnutíme mu 10 a tak jsme skoro po dvou týdnech (pro některé přesně po dvou) konečné v Indii.

A jak vstoupíme na zdejší půdu, tak to začíná. Nabízejí všechno možné, jak kolovrat, bez možnosti je odehnat. Vodu člověkovi z Izraele, který na batohu má tu samou a ještě větši, nám vodu, opečené kukuřice, polévky, placky čapati.
Počkáme tu na slavnost uzavíraní hranic a sundávání vlajek - je to prý zajímavá podívaná. Tak též směníme íránské peníze - chlápek, co to s ním vyjednáme shání Indické rupie po všech čertech, nakonec to dá dohromady, obchod uzavřen. Je to i majitel občerstvení a my tam pak hladoví jdeme něco sníst, vyletí na nás a vnucuje nám štůsek peněz - těch íránských, co s námi před chvíli vyměnil. Mumraj a vysvětlují nám lidi okolo, ze šlo o omyl, on se spletl, nedorozumění. Je to divné, je to šílené, je to nesportovní, ale rupie nakonec vrátíme. A pak už zmiňovaná slavnost: Totiž přechod - jeho středobod - je dvojitá brána, po každé straně stožár s národní vlajkou. Pestrobarevný dav proudí do amfiteátru na indické straně, limonády, popkorn a barvy duhy. Je plno. Na Pákistánské straně - chrup s vypadanými zuby, skoro prázdno. Jen hrstka lidi.

Indové mají roztleskávače, který do mikrofonu pokřikuje hesla a dav mu jednohlasné odpovídá, zní indické písně, zpoza brány se line pákistánská píseň. A pak to konečné začne (po docela dlouhé době). Vojáci s chocholkami na čepičkách, v důmyslných choreografiích, které spočívají převážné v různém vykopávání a čapích krocích, taky pochod s přehnaným máváním rukou, staví se proti sobě, kopají kolem sebe, na obou stranách podobné. Brána se otevírá a vojáci se postaví proti sobě a tak srandovně při tom kopou nožičkama a dupou jako nahněvané děti a je to všechno ohromně komické. Přesněji: tribuna turistů se valí po zemi v záchvatech smíchu, ale Indové se tváři ohromně vážně. A když se vojáčkové dost vykopou, sundají se vlajky, shormáždí se zuřivý dav, zařve pár hesel a jde se domu. Taxi do Amritsaru s mezipřistáním ve směnárně (abychom na něj měli), ubytujeme se ve Zlatem chrámu - poutním a velmi posvátným místem Sikhů - je tam nocleh (a prý i jídlo) zdarma, lidi porůznu spi všude možné a na chodbách. Součásti toho komplexu je taky přímo budova Zlatého chrámu. Stavba pokryta spoustou zlata a kolem nádrž plna temné posvátné vody, plavou v ní veliké ryby. Smí se sem pouze bez bot a se zakrytou hlavou. A i tady různě polehávaji a spi, diskutují nebo se modli hloučky lidi. Ten bily mramor a černá voda, zlato chrámu a rozvlněný, rozpitý obraz v nádrži, stříbrné prouhy odrazu lamp a jiných světel.

V noci je dusno a vedro a musím se jít párkrát napít a namočit si hlavu... Už se docela těším do hor.