Do Honzovýho deníčku bez čárek a háčků je v tomto kliku.

Manimahesh

27.9.
Snídaně u průvodce doma, placky a jakási báječná omáčka z brambor, 4 kila červených sladkých jablek s sebou. Z Kuarsi cestou do Lammu. Cestou tesanou do skály nad další hlubokou a strmou strži. Pád by byl dlouhý a končil by ve zpěněné vodě.

Strmost, to je skála bez vegetace, kolmo dolů. Na první křižovatce se dáme doleva, dolů že svahu, sestoupíme k mostku přes horský potok, pak se dáme vlevo a po druhém, protějším svahu. Krajina je dost such8 a připomíná Sardinii. Na dalším rozcestí je třeba jít horní, pravou stezkou, levá se totiž svažuje k nějaké malé vesničce v úbočí - jen pár domků, střechy z břidlicových kamenů, jak je tady zvykem (s hromádkami sušící se fazole, kukuřice...)

V Lammu si dáme čaj, místnůstka žlutá s modrou podlahou, na stěnách plakáty s Indickými herci, obrázky bohů a pytlíčky s tečkami na čelo - různé druhý, na různé příležitosti? Před domem se suší fazole (v nich spí "náš" pes) a rajčata, na políčku rostou feferonky. Na cestě se shromáždí dav školáčků v uniformách a překvapeně na nás koukají.

Při druhém čaji - čekáme totiž na autobus - padne náhle rozhodnutí, rozdělíme se na dvě skupiny - Anička s Honzou a Komárem (mají na 7. října letenky) pojedou rovnou do Brahmauru a odtud přes průsmyk Kugti. Já, Lenka a Kalda s Péťou se vydáme do bližšího Holli a odtud kratším trekem okolo jezera Manimahesh do Hardsaru, kde vlastně trek přes Kugti začíná. Podle jejich zpráv a počasí pak rozhodneme, zda-li se o přechod rovněž pokusíme.

Do Holli jedeme s naším pruvodcem (a bez psa, vyhodíme ho z busu), tam pak koupíme čaj na cestu, sníme omeletu (papundeklový ušmudlaný krámek plný much) a a vydáme se do vesnice Tyori, kde nám nabídli nocleh a jídlo (tak jako v Kuarsi). Šplhat se za slunce do krpálu, polykat prach... ubytují nás v malé sekničce: tyrkysová podlaha (nátěr prý obnovují co 10 dní), podloubí vražedně nízké a dědoušek vyloupává kukuřici, k němu patří kouzelné krásná bezzubá babička s bolavýma kolenama. Na noc ani nevybalím spacák, jen se přikryju do zdejší deky. Prší a dírama ve stropu sem trochu kape. Pak Péťu vzbudí brambora, která propadne ze střechy, přímo jí na hlavu.

Kálí se za vesnicí pod skalou, za políčkem chilli, pod ořechy...

28.9.
Ráno nás budí docela časně, snídáme opět čapátí s omáčkou převážně z brambor, fazolí a papriky, přilijí taky dál - hnědou čočkovou omáčku. Placky čapátí jsou z jednoduchého těsta - pouze mouka a voda. Uválí se, pak
několikrát rychle přehodí mezi rukama, tím asi dostanou ten správný tvar (průměry se různí, honáci si večer pekli veliké, ráno jsme snídali drobné, asi 15cm v průměru) a hodí se na kovovou pánev nad hliněnou píckou nebo ohněm (co je zrovna po ruce), tam se chvilku opéká, načež ji obratná ruka hodí do popela mezi uhlíky. Čápátka se tam nafukuje, zatímco je s ní pomalu otáčeno. Když se dostatečně ponafukuje a opopelí, dílo je hotovo. Je to jednoduché, placky za tepla báječně chutnají a popel přitom vrže mezi zuby.

Časně vyrazíme směr Manimahesh, hned zkraje nás čeká úmorné stoupání do strmého kopce. Se sluncem v zádech. Po cestě míjíme ženu ženoucí nepočetné stádo krav a hrstku koz vzhůru, předjíždění na úzké stezce není myslitelné. Stará líná kráva jde poslední, já za ní, na ocase se jí houpe zelená mašle - asi označení? Mineme několik školáků - běží dolů do školy, mají obrovské tašky a když nás uvidí, zastaví se a zírají. Oči a pusy dokořán.

Nahoře odpočíváme a staneme se svědky stádního sporu, pokusu o státní převrat. Dvě krávy se potrkají u pítka, ta se zelenou mašlí srazí druhou ze srázu. Docela ve mě hrklo, ale kráva se drápe zpět na cestu, spadla jen kousek, přestože svah je tak strmý.
Náš pochod se dnes nese v duchu šántí - totiž žádný spěch, pěkně zvolna. Mineme další stádo koz, ovcí a krav. Stařeček se ptá, kam jdeme a kolik stojí naše batohy, pod paží nese dvě malá kůzlátka.

Po nějaké chvíli dorazíme do další drobné vesnice - malá, na růžovo natřená kaplička, nebo chrámek, kravská lejna na strmících se, kameny vydlážděných cestách mezi domy. V zahradách trčí košťata vzrostlého konopí. U domů, nad jehož dveřmi je psáno wel-come požádáme o čaj, v mylném domnění, že jde o hospodu. Ten nápis tu mají snad všechny domy, co jsme potkali. Několik žen různého stáří a dvě malé děti. Přinesou sešitý pytel na sezení, červená jablka a k ním misku koření - sůl, mleté papričky a česnek. Tak chroupeme solená jabka, odpočíváme a ony na nás tak udiveně koukají. Kalda je vyfotí a z těch fotek jsou u vytržení a ukazují si, štěbetají. Starý chlápek vyjde že stavení, posadí se na zídku a zapálí si velikou dýmku. Zavane tráva. On pak kamsi zmizí, zapadne. Pijeme čaj a všude mračna much. Odmítnou za pohoštění peníze, tak jim dáme aspoň čokoládu. Podaří se nám z nich ještě vymámit to dobré koření, dostaneme na cestu každý po dvou jabkách. Rozloučí se s námi úsměvy hnědými čokoládou.

Měli bychom dojít k řece, ale bude nám to trvat ještě dost dlouho, cesta vystoupá vždy na vrchol kopce a pak strmě spadne dolů a opět šplhá vzhůru na další svah, do toho pálí slunko. Mineme oholené sčesané pole trávy, několik lesů a svatyní, oltáříku. Konečně pak najdeme most přes horský potok s ukrutně ledovou vodou, kde si nedopřeji koupel. Barevné nudle koupené v Pákistánu smíchané s tuňákem. Záchranou chuti je dneska získané koření. Opět brzy (okolo osmé) jdeme spát.

29.9.
Časné vstávání, čaj a výživná snídaně. Dle průvodce bychom měli mít před sebou tři hodiny výstupu do průsmyku Manimahesh. Slunce je schováno za horou a vzduch zebe, je to ale lepší než jít v žáru. Vyrazíme k osmé hodině (na nás nezvykle brzo), okolo 11 se před námi tyčí poslední strmě stoupání - na kamení vidím led. Ale zrada! Namísto vítězného pohledu na druhou stranu, namísto sestupu je nahoře jen další pozvolně stoupající kamenná plán, obklopena mrazivým sevřením daleko vyšších hor - kudy povede cesta? Vzadu je sněhem pokryty masiv, dolů se plazí ledovec, vlevo hnědá holá skaliska. Snad po stovce metrů přijde hrozné zjištění - že cesta skutečně stoupá. Strmě kamennou sutí kamsi do holých skal po levici. Dost již vyčerpáni, nepříjemně zklamání zahájíme dlaší výstup. Kus od vrcholku (nebo se to tak alespoň zdálo) však spatříme u protějšího masívu bouřkové mračno, blíží se, vyčkáváme a sledujeme jeho pohyb. Nakonec se vrátíme na pláň. Z bouřky sice nakonec není nic. Jen pár hrstí sněhu. Pocukrovat. Dnes už přechod nemá smysl, postavíme stany. Nečekaný aklimatizační dýchánek pod masivy. A zjištění, že mraky v horách větru nedbají. Jejich úmysly a cesty jsou neuhádnutelné. Alespoň pro mě :)

30.9.
Sychravé ráno se sněhovým popraškem a dnes obzvláště vyčerpávající výstup vzhůru kamennou sutí a pak namáhavými skalami. Trvá to asi hodinu a půl. Nahoře slunečno a krásné pohledy do všech stran: zpět do údolí a na ledovcové hřebeny, dopředu na kamenné pole, měsíční krajinu sestupu, kde nic neroste (jen tu a tam kus neduživého mechu) a převažují odstíny hnědé; na mohutný vrchol Manimahesh Kailash - údajný domov boha Šivy - a vzdálené masívy pod sněhem.

Další hodinu nám zabere sestup k posvátnému jezeru Manimahesh. Betonem obehrázděná louže obklopená hromadami smetí. Tu a tam popel nebo spečený koláč odpadků, pár ohňů ještě hoří a proměňuje plastové láhve, papírky a sáčky ve štiplavý dým.

Zbylo jen pár bambusových konstrukcí, které chlapík ve zmijovce rozebírá, snopy dek a pytle připravené k odvozu na ponících s rolničkami. Poslední zbylý stánek s jídlem, suvenýry, vonnými tyčkami je ještě v provozu, chlápek, co tam běhá okolo hrnců, vypadá jako arab nebo Kristus.

Ve vodě se právě vykoupal poslední Sáddhů - svatý muž a poutník, poustevník. Oblečen do cáru oranžového hadru, zarostlý a vousatý, dredy v drdolu. Jeho je jen malá taštička: deník, veliká krabička zápalek, cigarety a hašiš.

Vykouříme s ním čilum (taková keramická fajfka na kouření trávy), dáme si tady jídlo - obvyklá rýže a dál, tentokráte kari-žlutý, ostrý. A kompot - kousky manga a jiných plodů ve slaném palčivém nálevu. Oltář Šivy se hrotí trojzubci a prapory se svastikami.
Sestup k vesnici Hardsar je posetý smetím a pohozenými obaly - festival u jezera skončil teprve před pár dny. Mineme pár chýši sbitých z bambusu a vlnitého plechu, špinaví lidi, prádlo se suší na kamenech a konstrukcích. Slum. O kus dál vedle cesty mrtvý kůň, zírá prázdným důlkem do modře nad sebou, do dálky se táhne jeho nesnesitelný puch. Do vesnice dorazíme spolu se setměním, odvoz do Brahmauru ukecáme z 500 rupií na 300 (účinná je zvláště taktika odcházení a nezájmu) a tam se ubytujeme v poměrně luxusním hotelu. Namísto 600 za pokoj zaplatíme 400, spíme 4 ve dvoulůžkovém. Mají tu dokonce i sprchu s teplou vodou :) Večeříme v restauraci, která k hotelu patří. Vedle nás cosi slaví početná skupina Indů a jídelní lístek je vyjezen. Místo tak toužebně očekávaného masa se musíme spokojit s houbami a sýrem, ale i na tom si náležitě pochutnáme. Pro pivo nám dojde majitel kamsi do ulic. Je hodně silné a veliké (650ml). Stačí jedno a už se mnou pěkně zatočí.

Honza