Do Honzovýho deníčku bez čárek a háčků je v tomto kliku.

Potkal jsem prašivého psa

1.10.
Tak báječně jsem se už dlouho nevyspal. Místní prastarý chrám je rozsáhlý komplex sestávající z mnoha budov a pilířovitých svatyní, chrámků, oltářů. Taky dvou škol, takže se sem trousí uniformovaní školáčci s deskami na psaní pod paží nebo obrovskou taškou. Jdu sám a trochu si fotím.

Potkám psa, o němž mylně usoudím, že je mrtvý - kolem zadních noh a ocasu vůbec nemá kůži, leskne se masem a vyhřezlými vnitřnostmi (Kalda ho později viděl někam jít). Taky spousta jiných různě hnusných a prašivých čoklů. Smečka jich spí pod koly kamiónu.
Na zaparkované motorce sedí chlápek bez noh a žvaní s Kašlavým. Ten trochu a se strašným přízvukem hovoří anglicky a slibuje mi, že mě dovede k internetu. Takže mě opět vezme do chrámu a na čaj do místní dhaby, kašle, mluví, zdraví se s místníma, tohle je svatý muž, ukazuje - oděn do žlutooranžového. Kanceláře. No internet. Bůh Šiva měl dlouhé vlasy spletené v dredy. A to jsou řeky Indie.

Setřesu Kašlala a koupím pár drobnosti na další trek, s ostatníma se potkám na hotelu. Rychle se sbalit, zaplatit účet za pokoj a večeři (971 rupií za všechny). Do Hardsaru namísto předraženým taxíkem jedeme džípem za 15 kaček na hlavu, vměstná se do něj asi 10 lidí plus 3 děti. U mostu přes řeku pak počkáme na bus, který by nás měl dovézt kus cestky k vesnici Kugti. Pět či šest dní strávíme mimo civilizaci, pokusíme se překročit průsmyk Kugti (s přechodem ledovce) a dojít do údolí Lahaul, do Manali a menšího městečka Vashist, kde jsou sirné horké prameny, na které se již všichni dost těšíme.

Cesta je štěrk a kamení a hloubka dolů. Tam teče potok, hučí zlověstně. A starý rozhrkaný vehikl se tudy šine a v zatáčkách trneme. Řidič je překvapivě křesťan, vedle volantu sbitý ohromný kříž z trubek, ten skrz sklo ukazuje do propasti, kam míříme. Nálepka s Kristem ukřižovaným a taky jeho srdce a okolo dvanáct apoštolů. Obojí to vypadá jako místní svaté obrázky s Šivou a dalšími božstvy. Stejný systém. Snad že by hinduismus na tyto strmé stezky nebyl dosti účinný? Zpod kol vylétává štěrk a padá do hloubky, v zatáčkách se stroj povážlivě naklání a kola jsou tak blízko kraji. Tak blízko hrany. Život na vlásku?

Zastaví u domu sbitého z prken - k dostání žvýkačky, žvýkací tabák s namletými betelovými oříšky, čaj, sušenky, okolo posedávají lidí. Do Kugti po úbočí kopců vede prašná cesta, je horko a po kamenech kolem pobíhají ještěrky. Borovice voní. Minou nás vesničani; bez batohu jsou o poznání rychlejší. I roztřesení starci.

Ubytujeme se před vesnicí v resthouse, majitel tu ještě není a tak opět (po kolikáté už) pozvání na čaj - u učitele. Jeho dcera je překrásná a neustále ven vynáší dotěrné jehně, co číhá u dveří na každé jejich pootevření. Pokoj za 170, nefunguje záchod. Vedlejší za 300. Smlouvání. Přemlouvání. Otrávené výrazy, naoko. Tak nakonec taky za 170 a stejně pak zjistíme, že ani tady neteče voda, takže se záchodem je to stejný :) Nedbáme na to.

Za šera nakoukneme do vesnice, sehnat něco k jídlu. A ten styl, domy, náměstí. Dřevo, hlína, kamení, trámy z otesaných kmenů. Křivolakost, nedbalost. Semknutost stavení. Opět tak jiné a fascinující. Kam až to stupňování rozdílnosti a jinakosti může jít? Tmou plavou ženy se snopy slámy na zádech, kůň, děti si hrají, malé krámky - na drobné sbité boudě je bílou barvou napsáno tea shop & general store.

Chlápek nám připraví čaj, ježatý knír, svraštělý obličej, roztřesený a starý, kašle, kouří. Sejdou se tu a kouří čaras. Kouříme s nima. Pak jíme u jednoho z místních - tradiční čapátí, rýže a bramborová pálivá omáčka. Opět to samé, opět trochu jiná chuť, opět báječný zážitek. Vodu už piju, zatím bez následků :) Je tu též sádhů, překvapivě mladý, oblečený v růžovém hábitu. Poranil si nohu, šlápl na ostrý kámen. Bosé a od prachu, myje je v horké vodě v lavoru, dáme mu na ně desinfekci, alespoň. Je z UP (Uttarpradeshe), tady putuje po svatých místech. Vysvětlujeme, že Čekoslavia už není - Čeká & Slávia. Rozdělení. Před několika dny tu prošli 3 krajani. Takže Anička, Honza a Komár. Jdeme v jejich stopách.

2.10.
Trochu si přispíme a vyrazíme až okolo 11. hodiny, opět je horko a cesta se klikatí prachem vzhůru. Přes kamení se míhají vyplašeně ještěrky, potkáme dokonce i jednoho hada. Po strmém vzestupu po šikmo dlážděné stezce dorazíme do Keylong Temple. Červený dům a prapory, nad branou tři zvony a na dvorku starý zkrabatělý hlídač. Musíme se zout a omýt si ruce a nohy, uvnitř chrámu je temno, oltář a spousty zvonů a červených praporků s třásněmi. Zaplatíme pár drobných a dostaneme oplátkou hrst ovoněných burizonů. Ke snězení, fuj. Když chrám opustíme a o kus výše v zákrytu střechy vaříme čaj, zatímco prší, hlídač se zabalí do deky, nacpe si čilum trávou a zkouří se. V dešti pak na nádvoří spí.

Klikatá stezka se mezi polomy a zakrslými borovicemi vine dál až k louce, kde potkáme stádo krav a rohatého býka, který výhružně hrabě kopytem. Šikmý mírný svah hojně kamenitý. Pak dojdem až ke splazu, najdeme místo na stan. A shora nám naproti přijdou Anička, Komár a Honza. Za průsmykem je starý zlý ledovec se spoustou puklin a bez zřetelné cesty. Honzovi spadl při spouštění batoh a spoustu věcí se mu rozbilo. Pak prý bivakovali asi 300m pod vrcholem a celou noc okolo padaly kameny. Bez průvodce to asi nepůjde, ale přinejmenším se na sedlo půjdeme jen podívat.

3.10
Ráno jsme se opět rozešli. A+H+K směr zpět ku Kugti a dál, taky stihnout letadlo z Dillí, my do průsmyku. Dostaneme něco z nevyužitých zásob, na ohni spálíme odpadky - je to barbarské, ale co jiného s nimi? Vyhodíme-li je ve městě, pak jedině na skládky, kde budou spoustu let, nebo než je někdo jiný spálí. S nepořádkem a odpadem se tu mnoho nezatěžují, je všude.

Od tábořiště po právě straně hřebenu, podél říčky Budhil. Vlevo teče Duggi a jde se tudy ke stejnojmennému průsmyku. Cesta stoupá, za čas se objeví půvabná náhorní planina - stádo krav a pár jaků, za tím už se tyčí průsmyk Kugti a ledovec, na druhé straně prý výrazně neschůdnější a nepříjemnější. Šli jsme překvapivě docela krátce - asi jen 4 hodiny oproti očekávaným šesti. Zítra pravděpodobně zkusíme zdolat průsmyk jen nalehko a skouknout druhou stranu. Vyčkáme, zda se našim podaří získat průvodce, který by za námi měl někdy přijít. S ním by se nám to snad mohlo povést, cestu najít, dojít do Lahaulu.

Navečer hrajeme kostky a průvodci dorazí. Jsou dva, mají plánek, kde nás najdou (dovolají se pískáním) a dopis od kamarádů, kde je psáno, co bylo ve vesnici domluveno. Přesto musíme ještě notnou chvíli smlouvat, než se nám podaří domluvit téměř stejně podmínky. Přišli nalehko, nemají kde spát a co jíst. Ubytujeme je v jednom stanu s Kaldou - celou noc kouří a je jim zima, Kalda dokonce musí jednomu z nich půjčit kalhoty a ponožky.

4.10.
Přes noc nasněžilo, přechod sedla není možný, alespoň to říkají průvodci. Propustíme je a další hodinu se hádáme o tom, kolik jim zaplatíme, nakonec se dohodneme na odstupném 1500 rupií. Zbylo nám pak už jen málo peněz, uvidíme, jak s tím vystačíme, taky dost záleží na tom, kdy se nám povede vyměnit další dolary, nebo podojit kartu, někde. Zmařený přechod nám poněkud nabořil plány. Dopoledne jsme si s Kaldou vyšlápli sněhem kus pod sedlo. Kouknout na ten mírumilovný ledovec z naší strany a něco málo vyfotit.

K poledni padne rozhodnutí, že zde nebudeme spát a ztrácet čas, byť je tu pěkně, zkusíme se místo toho vrátit do Kugti. Vyrazíme okolo půl druhé, je chladno a trochu posněhuje. Níže pak slunce západ oranžovou barví protější svah a kreslí siluetu starého suchého stromu proti vyleštěnému nebi.

Hlavy bodláků jsou horkovzdušné balóny
z cizokraje
spolu s dnešním sluncem
dohořívají

Okolo sedmé, tedy již za tmy, dorazíme do vesnice. Mladší z průvodců - tedy spíše překladatel - má ještě Kaldovy ponožky, tak jej vyhledáme. Jsme pozvání na čaj a večeři (předtím u krámku stihneme ještě jeden čaj a vystydlou pakoru (cibuli v těstíčku). Stavení, prý asi tisíc let staré, bylo postaveno v dobách, kdy tady padala obrovská množství sněhu. Vše je tedy uvnitř, aby nebylo nutné přes zimu vůbec chodit ven. Skladiště, chlévy, bydlení, kuchyně s píckou a hromadou dřeva na zátop. Schodiště tesaná z kmenů stromů. Otec, matka, dva mladší bratři (nejmladšímu se říká "Hengloa", což v místním nářečí znamená žížala), strýc.

Jíme a pijeme, povídáme, kouří se opět čaras. Před dvěma lety tu asi měsíc bydlely nějaké holky z Francie a zkoumaly místní kulturu - zpívaly i tancovaly s místníma. Průvodce studuje techniku v Shimle, je mu 23 roků. V Brahmauru prý žije žena, co se obléká a chová, jako by byla místní, ale její pleť je bílá. WWI je nějaký druh boxu nebo zápasu a v reprezentaci je, dozvíme se, nějaký silák z Himachalpradeshe. Ač naše původní představa předpokládala stan někde za vesnicí, nakonec rádi přijmeme pozvání k přespání.

5.10.
Budí nás čajem, k snídani pár brambor na loupačku se solí a pak báječné bramborové placky - parantha. Spolu s hrstkou místních jdeme na autobusovou konečnou, které říhají Dhal. Než přijede bus, stihneme další dva čaje. Začínáme výlety měřit od čaje k čaji. Do Chamby je to pět hodin jízdy po vozovce ve stavu hrozném a nebo ještě horším. Strmé svahy končí dole řekou, zatáčky jen z vyskládaného štěrku a kamení, šutry odletují, mizí v prázdnu nebo zuřivě buší do omlácené kapoty našeho stroje. Okny sem lítají mračna prachu, řidič je buď hodně dobrý a nebo
sebevrah. Konduktér musí jednou dokonce vystoupit a holí rozehnat stádo koz, abychom projeli.
Míjení dvou autobusů s vytušeným skřípotem po sobě klouzajících plechů, míjení se s jeřábem a couvání nebezpečně blízko kraji. Je to trochu s podivem, ale v pět jsme v Chambě, živí a celkem zdraví. Hotel vyjde levněji, směnárna tu není. Trochu jídla a v kapse posledních pár stovek. Pro nás pro všechny. Večer potkáme bankomat. Oslava po horách. Ve světly se lesknoucích ulicích poblíž smečky prašivých psů kupujeme ryby smažené v přepáleném oleji v obřích černých pánvích, zabalené do brzy mastných novin. Za rohem koupíme kuřecí kousky v omáčce, pečená kuřecí stehna, pivo, čaj. Po stropě se honí švábi. Po tom nedávném hladovění konáme hon po mase a dobrůtkách. Skončíme v baru, kde se závěrečně opijeme pivy a ginem, až nám z toho bude ráno krušno a bolavo.

text i foto: Honza