Do Honzovýho deníčku bez čárek a háčků je v tomto kliku.

Až k Taj Mahalu

Ráno líné, uloudané po lihu předešlého večera, krušné. Na pokoji doplýtváváme plynovou bombu - to jest jeden čaj za druhým a čínské polívky a na závěr puding se vším sladkým, co zbylo. když se probereme a dáme dohromady, hodíme batohy do místnosti se spoustou starých televizorů a jdeme probloumati městem.

Je celé prorostlé starobylými hinduistickými chrámky - šikárami. Rostou z potemnělých a klikatých vedlejších uliček, naklání se vahou věku, spí kolem nich psi. Ohně asfaltérů.

Nejslavnější soustava chrámů se nesmí fotit, oltáříky jsou omaštěné olejem, v kalužích plavou žluté květy, ohořelé kousky kadidla... Lidé posedávají a tichu si spolu povídají o čemsi.
Naď městem je ještě jeden chrámek plný zvonů, rezavějících vidlí. Hrozny zvonců i zvonečků vytvářejí působivé obrazce. Tmavý kámen pekelně pálí do bosých nohou. Schody k tomuto místu jsou vysoký a dlouhý, parno je činí ještě delšími, než ve skutečnosti jsou :)

Obědváme kousky kuřete s omáčkou a rýží a pak rychle pro batohy a autobusem do Pathankotu, pět hodin jízdy. Noční vlak nás pak doveze nad ránem do starého Delhi. Hrajeme kostky, což přivábí pozornost vlakové stráže. Tři muži s puškami a v turbanech na nás koukají, pak seberou papír, kam si píšeme body a kroutí nesouhlasně hlavou - no, no! Marně se pokoušíme vysvětlit, že nejde o žádný hazard, pak ale radši kostky sbalíme a jdeme spát. Lůžkový vůz, tři palandy nad sebou, vyspíme se do růžova...

Old a New Delhi a ruch velkoměsta. Míjíme prodavače všeho: kufry, batohy, náramky. Saláty a džusy, koše pestrobarevného ovoce. Šaty, látky, cetky. Čističi bot a prodavači vodotěsných hodinek - mnoho jich plave ve žlutém lavoru. A podél zdi žebráci s nataženou rukou, starci, mrzáci bez končetin. Jiní spí, polehávají všude. Čistí, špinaví. Spolu s psy a hromadami odpadků. Zkoušíme si zařídit levnou letenku, ale je neděle, skoro všude zavřeno. Na těch pár místech nabízejí letenky nikterak levné, přes internet to nakonec bude nejjednodušší.

Centrum města - Connaught place - je kruhový park a trávník, několik soustředných kruhů ulic, pak jako paprsky na všechny směry míří Radial Roads různých čísel. Jenom projdeme okolo červené observatoře Jantar Mantar, kde se nám nechtělo platit vstupné, najdeme potom - byť s jistými obtížemi - skikhsky chrám (nebo-li Gurudvaru) Bangla Sáhib. Davy místních i turistů. Sikhové nosí turbany, dovnitř se smí jen se zakrytou hlavou, dostanu oranžový šátek (v komůrce pro turisty), nechám jim své boty.

Nádvoří zakrývá plachta napjatá mezi lany, podepřena několika volnými sloupky z bambusových holí. Vnikají pod ní závany větru, vzdouvají plátno a sloupky klepají v mimorytmech - tu zvednuty do výše, tu sraženy zpět k zemi. Sedí tu pestrobarevné skupinky, rodiny. Uvnitř chrámu zní zpěv a tabla, hustý dav krouží okolo zlaté svatyně. Na nádvoří najdeme posvátnou nádrž s rybami, ve kterém se koupou věřící, polehávají okolo, baví se a nebo spí. Sikhové v modrých turbanech obcházejí okolo a vyčiní těm, co si sundali pokrývku hlavy.

Cestou k parlamentu nám rikšák nabídne velmi dobrou cenu pod podmínkou, že se necháme odvézt do jakýhosi krámku a pět minut tam budeme. Tradiční záležitost, kyvnem na to nakonec - je to dost daleko a ceny jsou - jak jinak - značně přemrštěné, bohužel nás to stojí nakonec tolik času, že k parlamentu se dostaneme tak akorát včas na to, abychom se na něj zdálky podívali a sehnali si další rikšu k nádraží. Odjezd do Ágry.

Z nádraží do hotelu Riz nás odvezl mnohomluvný a neodbytný rikšák Munna, se kterým jsme se nakonec dohodli - respektive nepodařilo se nám se jej zbavit - že nás poveze po místních památkách, za celkem sympatickou cenu 400 rupií. Již velmi brzy ráno, před šestou, míříme na památku snad ze všech nejvěhlasnější, abychom se vyhnuli nekonečným davům. Taj Mahal. Nevím, nakolik působila sama stavba a kolik tomu přidalo mě očekávání od údajně nejkrásnější stavby světa, ale ten moment, kdy se projde rudou branou a otevře se pohled na sněhobílý mramorový kolos s kopulemi a štíhlými spoupy, se symetrii zahrad a červení kamene mešit po stranách, byl úžasný. Až z toho mrazilo po zádech. I tak časně ráno tu byly spousty lidí, povětšinou cizokrajných. Stavbu ohlodal čas a jistě i nesčetné nenechavé prsty vandalů loupící a olupující intarzie z drahých kamenů. Obrazce a vzory, pestrobarevné kamení lepené do mramoru, je technika, kterou zdejší kraj proslul. Staří mistři z Persie sem přišli Taj Mahal postav a pak tu zůstali. Venkovní geometrická výzdoba je místy olámaná, vytrhaná, díry jsou ledabyle zamáznuté cementem. Tu a tam okoralé a puklé kamenné výzdoby a květy. Všechno jsou to ale převážně drobnosti, které zaujmou až zblízka. Jak velkolepé to ale muselo být tehdy?

Taj Mahal je hrobkou, kterou pro svoji ženu nechal postavit Šáh Džahán, dvaceti tisícům trvalo dílo celých dvacet let. Šáh měl prý v úmyslu postavit na druhém břehu řeky Jamuny tzv. "černý Taj Mahal" - identickou kopii stavby ovšem v černém mramoru. Nikdo tomu dlouho nevěřil, až do chvíle, kdy se na údajném místě odkryly základy odpovídajících tvaru a rozměrů. Jenomže mu to překazila smrt. Romantická verze tvrdí, že šáh naposledy vydechl při toužebném pohledu z vězení (z trůnu sesazen a uvězněn snad vlastním synem) na hrobku své ženy, prý to ale spíš zavinil alkohol a předávkování afrodiziaky ;-) O Taj Mahalu by se dalo napsat spoustu faktů, ale ty si můžete sami najít na <a href="http://">Wikipedii</a>

Další návštěvou jsou údajně "dílny" s oděvy, stříbrem a mramorem. Jsou to ale vpodstate jenom obchody pro turisty, kde je v zákulisí občas vidět, jak jednotlivé předměty vznikají. Munnu za tuto zastávku nejspíše čekají nějaké provize.

Baby Taj je hrobka podobná Taj Mahalu (proto taky to označení, ve skutečnosti se jmenuje docela jinak), ale maličká, méně slavná a tedy i méně navštěvována, což je příjemné.

Red Fort - červená pevnost. Zčásti obsazena armádou, zčásti zhroucená, zbytek otevřený veřejnosti. Stavby z červeného kamene, mešity a zahrady z bílého mramoru s intarziemi, nádvoří, sloupořadí, výhledy na město. Vše okousal čas.

Čekám, až si pevnost doprohlédnou i Kalda s Péťou a dám si na ulici čaj. Rodinný podnik - chlápek a jeho syn. Lenka bojuje s nemocí a spí nám v rikše.

Poslední povinnou zastávkou je kašmírský obchod, Munna sám přiznává, že z toho bude mít provize, když tam budeme alespoň 20 minut... Ale krám je nechutně předražený, látky, stolky, šperky, drahé kamení, oblečení, cetky, koberce. Bereme to jako prohlídku muzea, ptáme se na cenu, žertujeme. Podaří se nám dokonce urazit majitele, když mu sdělíme, jaká je podle nás reálná cena jednoho z kamínků. Večer se necháme dovézt do restaurace na večeři. Výborné kuře Tandoori (tandůr je taková hliněná kruhová pec. V málokteré Indické restauraci v Praze a vůbec v Čechách ji skutečně mají a prý je to zařízení velice nákladné, tady se ale ta z hlíny uplácaná pícka najde skoro v každé pouliční dhábě), Kabuli Nan - placka s medem strouhaná tvarohem. Mňam!

text i foto: Honza