Řeč na zlaté svatbě

Dnes se tu setkáváme u příležitosti „zlaté svatby“. V dávnějších časech se moc zlatých svateb neslavilo, protože se jich manželé jednoduše nedožili. Dnes věk většinou není překážkou a díky větší možnosti odejít, když to nefunguje, je i dnes těch, co slaví zlatou svatbu, docela málo. Do statistik spadá i naše nukleární rodina, kde kromě Dušika a Olinky máme jen jeden manželský pár, který by mohl být adeptem na zlatou svatbu – sázíme na vás, Jirko a Jíťo, za 49 let budeme slavit tu vaši. Honza a já už to v tomhle životě nezvládneme.

50 let

Když jste se brali, psal se rok 1975, byla doba normalizace, kdy všechno bylo z našeho nynějšího pohledu podivně vykloubené. Zdá se, že kromě svatby a dětí na člověka nečekalo moc možností, jak si jinak plnit sny. A tak, když Dušika okouzlila blondýna, která nosila minisukni z vlajky SSM, kterou si sama spíchla, a Olinku, okouzlil kluk, který uměl dlouhé minuty až hodiny vyprávět na jakékoliv téma, vzali se. Při svatbě jim oddávající blekotal z papírku, že budou muset překonávat manželské přepážky. A jak řekl, tak se stalo. Přepážky překonali a měli děti. Dokonce tři, doba normalizace byla dlouhá.

Když zpětně my děti přemýšlíme o svém dětství, tak vlastně skoro ve všech vzpomínkách vystupujete jako pár. Olinka a Dušik tohle, Olinka a Dušik tamto. Jó, to když jsme byli s Olinkou a Dušikem tam a tam… A když byl jeden z vás naštvanej, ten druhej vyplnil ten naštvanej prostor svou přítomností tak, že se to naštvání hned zdálo menší. Když bylo potřeba něco řešit, dalo si přijít buď za jedním, nebo za druhým, vlastně to bylo skoro jedno, protože jste fungovali jako dobře sesynchronizovaný mechanismus.

Zároveň si ale každý z vás zachováváte autonomii. Když chce jeden na koncert muziky, která toho druhého nebaví, klidně s láskou řekne: „Hele, na to já ti seru, jdi si tam sám.“ A ten druhý s láskou jde, a vůbec mu to nevadí. Nebo naopak, když ten druhý jde někam se svými kolegy učiteli, tak mu vůbec nevadí, když mu je sděleno, že toho druhého zrovna tahle parta neláká.

Povedlo se vám za ta leta číst toho druhého tak, že víte, kdy je v pohodě nebrat si servítky a kdy je naopak potřeba řešit věci jemně a s respektem.

Slyšela jsem někde větu, že respekt se neříká, respekt se dělá. A vy ho dělat umíte, protože bez vzájemného respektu bychom tady teď s vámi nestáli na vaší zlaté svatbě. Respekt je, když přijmete toho druhého i se všemi jeho divnými zvyky a manýry, ať už je to stavění mrakodrapů z kalíšků od jogurtu nebo stovky pavoučích vláken z provázků, na které se zavěšují obrázky a fotky.

Respekt se tak trochu prolíná s láskou. Nejsem schopná rozpoznat, o který se jedná, když si Olinka po práci čte v restauraci jídelní lístek a řekne: Jé, dneska mají květákovou, vezmu ji domů, to si Dušík pochutná.A nebo kdyžDušíkvyrobí stůl se slovy: „Tady si bude moct Roušovna studovat, už nebude muset psát úkoly na žehlicím prkně a hrbit si záda“ a láskyplně se zadívá směrem k hromadě klubíček, které jeho žena přetváří v ponožky a šátky.“

Když se kouknu nazpět, tak můžu s jistotou říct, že o tu vaši lásku a respekt, kterou cítíte jeden ke druhému, jste se velkým dílem dělili i s námi všemi třemi. Troufám si říct, že jste nám umožnili vyrůst ve 3 silné, pevně stojící, kreativní a empatické jedince. Děkujeme vám za to, není to samozřejmostí.

Vašich 50 společných let bylo plné četby, muziky, humoru, politických glos, a velkou část vašeho života jste strávili na cestách. Jednou mi Dušik řekl, že jeho největším rodičovským úspěchem je, že nás všechny 3 děti baví s nimi trávit čas. Je to tak, baví nás to. Moc rádi s vámi podnikáme dobrodružství a naše rodinné výlety kamkoliv se staly takovou tradicí. Děkujeme vám za vaši flexibilitu, smysl pro humor, ale i intelektuální nadhled a čas, který nám kdykoliv věnujete.

Honza, náš prostřední brácha (beru to bez rozdílu genderu) tady dnes nemůže být, ale skrze mě vám vzkazuje: Cituji: „Jsem moc rád, že jste nás přivedli na svět a že jste byli takoví rodiče, jací jste byli. Sem tam některý věci možná nebyly úplně ideální, ale myslím si, že jste oba skvělí lidi a že jste dělali všechno proto, abychom se měli hezky, a jsem vám za to ohromně vděčnej. A ty trochu ostrý a hranatý věci, jsou myslím dost možná břemena, co jste si nesli sami už dlouho před tím, než jste nás přivedli na svět. Taková polámání, která se přenáší z generace na generaci a občas se podaří to nějakým šikovným krokem narovnat, nebo vylepšit.“ – Konec Honzových slov.

Za Jirku mluvit nebudu, ten za sebe bude mluvit sám.

A za sebe bych chtěla ještě dodat, že ačkoliv si myslím, že stojím vlastníma nohama pevně na zemi, cítím, že se o vás můžu kdykoliv opřít. Cítím vás v zádech, podporujete nezištně mě i všechny moje děti, děkujeme vám za to.

Původně se mi chtělo říct, že se těším, až se tady všichni spolu za 10 let uvidíme na smaragdové svatbě. Ale myslím, že je mnohem příhodnější vám přát, ať čas, který spolu budete prožívat, je plnotučný, akční a ať vás to spolu prostě baví.

Teď bych předala slovo vám, a chtěla bych se zeptat, jestli je něco, co byste chtěli jeden druhému říct nebo si slíbit. Já sama za sebe vám chci říct i slíbit, že tak, jak jste stáli po našem boku celou tu dobu až do teď, tak já budu stát při vás, až to třeba bude jednou potřeba a dám vám veškerou podporu, kterou si budete přát. 

 

Helča, 29/11/2025